Kestrel a Sirius - II.
První krůčky
Když
se May probudila, slunce jí hladilo tvář. Pod přívětivými doteky jeho paprsků
otevřela oči. Byl nádherný zářijový den. Přímo naproti ní bylo veliké okno, kterým
proudila dovnitř náruč hřejivého světla. Vdechovala vůni čerstvého vzduchu a
naslouchala zpěvu ptáků. Šum v její hlavě pomalu ustával. Cítila se
příjemně; něco však nebylo v pořádku. „Kde to vlastně jsem?“ Otočila hlavu
napravo a ihned sykla bolestí. Hlava se jí chtěla rozskočit a znovu uslyšela to
šumění mořského příboje – nebo to snad byl vzdálený šepot v jazyce,
kterému nerozuměla? Nevěděla. Přesto si stačila povšimnout, že leží ve velké
místnosti s řadou čistě bíle povlečených postelí. U každé z postelí
byly závěsy; ty však teď byly roztažené, neboť všechny postele byly neobsazené.
Bylo to jasné. Je v nemocnici. „Ale co se vlastně stalo?“ ptala se sama
sebe. Nemohla přijít na žádnou odpověď. Ale to už k ní spěchala sympatická
baculatá žena menší postavy v černém hábitu přepásaném bílou zástěrkou –
„Řádová sestra,“ pomyslela si. „Konečně jsi vzhůru!“ spustila sestra. „Vypadalo
to, jako že chceš spát sto let,“ hlaholila. „Hned jsem zpátky, musím to říct
Brumbálovi,“ pokračovala radostně a odběhla dozadu ke krbu, kde něco mumlala.
Za chvíli byla zase zpátky. „Měli jsme o tebe velký strach, vypadala jsi
hrozně, když jsme tě sem přinesli. Co jsi proboha dělala? Ty jsi asi do
Bradavic nejela vlakem, že?“ drmolila žena. „Bradavice, Brumbál, vlak? … Co to
má všechno znamenat?“ – to May netušila. V mysli se jí míhaly nejasné
obrazy. „Ne, myslím, že ne,“ odpověděla po chvíli zdvořile. „Nemůžu si
vzpomenout,“ dodala. „Řekněte mi prosím, sestro, kde to jsem?“ zeptala se May.
„Kde? Kde by? Na ošetřovně. Byla jsi úplně vyčerpaná – myslím, že jsi prováděla
nějaké kouzlo, na které jsi nestačila,“ odvětila starší žena. „Kouzlo? Já?
Tady?“ zmateně na ni May pohlédla. „Jistěže kouzlo. Co je na tom tak divného?
Jsme přece v Bradavické škole čar
a kouzel,“ teď pohlédla zmateně na May starší žena. „Ach, promiň, ještě nejsi
v pořádku,“ usmála se pak na ni soucitně. „Já jsem madame Pomfreyová.“ …
„Madame Pomfreyová?“ zkusila to May jinak. „Ano, drahoušku?“ „Mohla byste mi
prosím říct, kolikátého dnes je?“ zeptala se May. Mluvilo se jí špatně, bolela
ji příšerně hlava a byla stále tak slabá ... „Čtrnáctého září,“ slyšela hlas
madame Pomfreyové. „Cože?“ nadskočila a hned se zase zhroutila do podušek. „To
nic…,“ konejšila ji žena. „Všechno bude v pořádku. Napij se tady toho
posilujícího lektvaru, udělá ti dobře,“ usmívala se na ni, zatímco jí
k ústům přistrčila jakousi odporně chutnající tekutinu. „Připravil ho
profesor Snape, to je učitel lektvarů tady v Bradavicích. Nikdo nedokáže
připravit posilující lektvar lépe než on,“ rozplývala se madame Pomfreyová. May
trochu upila a zavřela unaveně oči. „Já vím,“ řekla nepřítomně. „Je to ten
nejlepší učitel lektvarů na světě,“ dodala už napůl ve spánku. „Hm, no … ano,
jistě, …“ zamumlala madame Pomfreyová překvapeně a pozorně si May prohlížela.
Ta však již zase nic nevnímala.
Když
May procitla podruhé, pocítila stisk něčí ruky. „Dobré jitro přeji,“ usmál se
na ni vysoký, hubený a podle všeho velmi starý muž se stříbrnými vlasy a vousy,
které mu sahaly až k pasu. Zahleděla se do jeho jasných modrých očí, ve
kterých probleskovaly malé jiskřičky. Po chvíli si uvědomila, jak moc jsou jí
povědomé. Koupala se v jejich jasu a přitom pochopila, že tohoto
důstojného kouzelníka v šarlatovém hábitu a půlměsícových brýlích vlastně
zná – a to velmi, velmi dlouho. Toto poznání ji naplnilo klidem a tichým
štěstím. Usmála se na něj a cítila, jak se jí zase do těla pomalu vlévá teplo.
„Profesore Brumbále, tak ráda vás zas vidím …,“ řekla. „I já jsem rád, že mě
zase vidíš, Mari,“ odpověděl a v očích mu zavířily jiskřičky. Vzápětí však
May udiveně zamrkala – „Co to má všechno znamenat?“ pomyslela si. „Pane
profesore, proč jsem na ošetřovně?“ zeptala se. „Za to může článek pět set
čtyřicet tři školního řádu,“ odpověděl Brumbál. „Příliš vyčerpaní studenti pátého
ročníku se podle něj neprodleně svěřují do odborné péče madame Pomfreyové,“
citoval imaginární ustanovení a koutky úst mu zacukaly potlačovaným smíchem.
„Studenti
pátého ročníku?“ opakovala po něm nechápavě. „Ale ovšem,“ vysvětloval Brumbál
trpělivě. „Byla jsi přijata do pátého ročníku Bradavické školy čar a kouzel.
Moudrý klobouk tě zařadil do nebelvírské koleje. Pochopitelně budeš muset
absolvovat rozdílovou zkoušku, jsem si však jist, že ji zvládneš. Koneckonců
termín zkoušky je stanoven až na patnáctého prosince, takže budeš mít dost času
se na ni připravit a zopakovat si to, co jsi snad zapomněla,“ usmál se na May
povzbudivě. „Takže se mi to jen nezdálo?“ trhla sebou dívka. „Ovšemže ne,“
ujistil ji Brumbál. V dívčině hlavě zavířily zmatené obrazy – úprk
z Londýna, školník Filch, boj ve Vstupní síni, vyděšené oči Harryho
Pottera, Moudrý klobouk, bolest, smrt ... Opět se roztřásla a mělce, rychle
dýchala. „Takže to, to všechno … to nebyl jen sen?“ zajíkla se. „Žádná noční
můra?“ pokračovala a v jejím hlase se ozval tón paniky. Cítila příval
úzkosti a horkost v celém těle, jak si postupně vybavovala detaily.
Profesor zvážněl a pomalu jí navlhčeným hadříkem stíral kapky potu
z obličeje. „Je mi líto,“ odpověděl. „Nic, z čeho bych se mohla probudit?!“
„Ne,“ pronesl Brumbál smutně. „Takže to všechno, TO se opravdu STALO?!!“ teď už
dívka křičela. Nadzdvihla se polovinou těla z postele, jakoby se snažila
osvobodit od toho, co ji pronásledovalo. Marně. Očima visela na Brumbálových
rtech. „Ano, je tomu tak, bohužel,“ vyslovil svůj ortel. Všechno se zastavilo.
Neexistoval čas, prostor, svět se smrskl do jediné věty. Zhroutila se na lůžko
a chvíli se zdálo, že je mrtvá. Pak se však prudce chrčivě nadechla a dlouze
zasténala. Nakonec propukla v pláč, který otřásal celým jejím tělem.
Všechna její bolest vyplula na povrch, všechno utrpení, nastřádané za dlouhé
roky … Profesor na ni hleděl se soucitem. Také on by byl raději, kdyby to
všechno byl jen sen. Dlouhý, krutý, přesto však jen sen, který s ránem
odplyne. Celých posledních padesát dva let. Dvaapadesát let naplněných hrůzou,
bolestí, mučením a smrtí přátel i všech těch ostatních, věrných svému svědomí …
Těžce si povzdychl. Ne, to není v jeho moci. V ničí moci. Kéž by
dovedl uchránit ty děti od té bolesti. Od všeho toho zmaru. Děti, které mu byly
s důvěrou jejich rodiči svěřeny. Děti, jako je ona. Něžně ji vzal do
náruče a jemně s ní pohupoval, broukaje přitom nějakou ukolébavku.
K May se snesl milosrdný závoj zapomnění. V dálce zaslechla cinkot zvonečků
a tichý Brumbálův hlas: „Teď by sis ještě měla odpočinout. Zítra je taky den.“
Pak opět usnula.
*
* * * *
May
se opravdu probudila nazítří. Na rozhovor s Brumbálem si pamatovala pouze
do té míry, že byla přijata na Bradavickou školu čar a kouzel, do nebelvírské
koleje. Nějakým omylem či krutým žertem se dostala do podivného světa,
z kterého nezná cestu zpět, a před Vánoci ji čeká nějaká zkouška, která
prokáže, zda tu smí i nadále setrvat. Připadala si jako Alenka v říši
divů, neboť se dostala do úplně jiného prostředí, než jaké znala doposud, do
světa, který se řídí svými vlastními, neznámými pravidly a kde se zcela nemožné
stává jevem zcela běžným. Nějaká studentka ji zavedla do nebelvírské
společenské místnosti; cestou se May nemohla rozhodnout, jestli se zbláznila
nebo jestli jenom sní – potkávaly zaručeně pravé čaroděje a čarodějky, postavy
v obrazech se pohybovaly a občas přeskakovaly z jednoho obrazu do
druhého, brnění chřestila, schodiště se sama od sebe pohybovala a v jednom
okamžiku by přísahala, že na konci jedné chodby uviděla strašidlo. „Ať už je to
jakkoli,“ pokrčila rameny, „to, co vidím, slyším a cítím, je až příliš reálné,
než abych si mohla dovolit to ignorovat,“ dovodila ve chvíli, kdy jejím tělem
prošel jeden z perleťově zářících duchů. Celá se otřásla – bylo to, jakoby
se v zimě při bruslení probořila pod led zamrzlého jezera. Neměla moc času
se rozhlížet – stačila si jen povšimnout, že společenská místnost Nebelvíru je
útulná kruhová místnost plná malých stolečků a pohodlných křesel, ze které
vedou točitá schodiště do ložnic chlapců a dívek. „Tady to je,“ zastavila se
neznámá dívka přede dveřmi, na kterých byl zlatým písmem vytepán nápis: Dívčí
ložnice, V.ročník. Pak se otočila a zanechala May svému osudu.
May
vstoupila a ocitla se v další kruhové místnosti, ve které byly rozmístěny
umně vyřezávané dřevěné postele s nebesy. Kdyby si už nepřipadala jako
blázen, mohla by si v tomto zámeckém prostředí směle představovat, že je
princeznou. Ale tyto úvahy jí na mysl vůbec nepřišly. Jen se snažila zorientovat,
co dál. Před jednou z postelí stála velká černá truhlice s vyrytými
znaky. „Runy,“ pomyslela si May, aniž by zkoumala, odkud to ví. Písmo jí nic
neříkalo; jakmile však na truhlici položila ruku, porozuměla obsahu vyrytých
slov. Bylo to varování — pro ty, kteří by si snad mysleli, že lehce
přijdou k cizímu majetku. Pro ni však toto varování neplatilo. Věděla, že
věci v truhle patří jí. Něžně přejela konečky prstů po víku truhlice, a to
se samo odklopilo. Se zatajeným dechem se podívala dovnitř; pak začala
jednotlivé věci rozkládat kolem sebe na podlahu. Nebylo toho mnoho – většinu
obsahu tvořilo šatstvo – spodní prádlo, předepsané černé školní hábity různých
velikostí, jedny kožené nohavice a kazajka se šněrovadly, dvě prosté bílé lněné
košile, teplé kalhoty a kazajka na zimu a dlouhý černý vlněný plášť
s kapucí. Pak několik knih napsaných v jakémsi cizím jazyce, hustě
popsané svitky pergamenu, pár drobností, jakési sušené byliny a houby, a
nakonec ještě tři předměty – jeden podlouhlý balíček, malá dřevěná skříňka a
kufřík z kůže pobitý stříbrnými cvočky. První věc, která ji zaujala, byl
náramek ve tvaru hada okusujícího svůj vlastní ocas. Pozvedla jej do výše svých
očí a jako k živé bytosti na něj promluvila: „Hlídal jsi dobře, můj malý
příteli?“ Jakoby jejím slovům porozuměl, had v dívčiných dlaních ožil –
pustil na okamžik svůj ocas a cosi zasyčel v odpověď. Dívka se usmála: „Já
vím, že ano. Nic se jistě neztratilo,“ vsunula nyní zas mrtvý náramek na ruku.
Pak se věnovala dalším věcem. Ve skříňce nalezla pečlivě uložené zářící kameny
– představovaly jistě velké jmění, ale to May pramálo zajímalo; když však
rozevřela černý kufřík, úžasem vydechla. Byly v něm uloženy dva meče –
jeden z matného, téměř černého kovu a druhý zářil stříbrným světlem. Vzala
zářící meč do ruky a pak jej zase opatrně vložila zpět. Uchopila druhý meč.
Oproti tomu prvnímu vypadal obyčejný – jako pouťová tretka vedle drahokamu –
nebyl nijak zdobený, přesto si všimla, že je vykován z nějakého zvláštního
kovu. Neodolala. Vstala a rozmáchla se jím. Meč lehce proťal vzduch a ve stejné
chvíli se na něm po celé jeho délce objevily neznámé symboly zářící jasným
světlem. May zaslechla hudbu meče. Rozechvěle naslouchala jeho jasnému,
zvonivému hlasu, volajícímu její jméno. Nebylo to však žádné ze jmen,
které znala; jméno, kterým by ji kdo kdy oslovil. Meč nevolal May Parkerovou
ani tu blonďatou dívku ze Zmijozelu, nevolal ani malou divokou zaklínačku,
která jej obdržela místo výučního listu. Bylo to cizí jméno. Jméno ve staré
řeči, používané dávným, dnes již zapomenutým lidem. Jméno staré jako sám čas,
které znamenalo … nevěděla. Nemohla si vzpomenout, kdy jej zaslechla naposled.
Nebo poprvé? Nevěděla. Přesto však byla skálopevně přesvědčena, že patří jí.
Jenom jí.
Hudba
ustala a May si náhle uvědomila, že už není sama. Sledovaly ji dvě bystré,
inteligentní oči. Rychle uložila meč na své místo. Než kufřík zaklapla, všimla
si, že je v něm ještě spousta různobarevných flakónků, každý naplněný
záhadnou tekutinou. Ve spěchu vše „naskládala“ do truhlice; pak se otočila.
Stála před ní dívka s hustými střapatými hnědými vlasy a s naleštěným
prefektským odznakem připevněným na svém hábitu.
„Ahoj,
já jsem May, May Parkerová,“ pokusila se May usmát. „Ano, já vím,“ odpověděla
dívka s odznakem a natáhla k ní ruku. „Hermiona Grangerová.“ „Ovšemže
ví,“ pomyslela si May. „Celá škola zná mé jméno. Celá škola si myslí, že jsem
blázen,“ říkala si v duchu, zatímco stiskla podanou ruku. „Jen jsem si …
prohlížela své věci,“ řekla nahlas, „ — jestli dorazily v pořádku.“
„Hm, vidím,“ řekla Hermiona nepřesvědčivě. „Je dost zvláštní vidět dívku
v ložnici mávat mečem,“ utrousila. „Hm, asi ano,“ neodporovala May, „ale
mě už asi sotva co překvapí, tedy, chci říct, že mě tu překvapuje úplně
všechno; kdyby mi někdo ještě před měsícem řekl, že budu studovat kouzla a
čáry, asi bych mu doporučila, aby se nechal vyšetřit,“ rozjela se May. „Na
psychiatrii, myslím,“ pokračovala, když viděla nechápavý Hermionin výraz. Ale
střelila vedle. „Cože, chceš říct, že ještě před měsícem jsi o kouzelnickém
světě nic nevěděla?“ zeptala se brunetka ohromeně. „Ne, vůbec nic,“ potvrdila
May a skousla si ret. Asi prokecla něco, co neměla. „A to tě přijali do pátého
ročníku? Můžeš mi to nějak vysvětlit?“ vystřelila Hermiona. „No, ano, to … to
bude asi tím, že jsem starší,“ vymýšlela rychle May. Ona sama od samého začátku
vůbec nepochybovala o tom, že bude přijata a stejně tak věděla, že půjde právě
do pátého ročníku a vůbec jí to nepřipadalo divné – vždyť Harry studuje
v pátém ročníku a ona mu přece musí být nablízku – ale zdálo se, že
Hermioně to tak jasné nepřipadalo. „To sotva,“ sykla. „Chceš mi snad namluvit,
že tě přijali do pátého ročníku, když NIC o kouzlech nevíš?! Nejsem žádná husa,
abych ti to spolkla; když mi nic nechceš říct, tak si to nech, ale aspoň mi
nemusíš lhát!“ zaječela a hodila May rozvrh hodin, aby tak splnila svou
prefektskou povinnost. Potom nakvašeně odešla. „Do háje!“ pomyslela si May a
ztěžka dosedla na postel. Měla všeho po krk. Rozbalila poslední balíček, do
kterého se ještě nepodívala. Byla v něm kouzelnická hůlka. Zkusmo jí
mávla, ale nic se nestalo. Uložila ji zpět a praštila sebou na postel. Byla
v „pěkným maléru“. Ocitla se ve světě, který neznala a nechápala. A přitom
nemohla ani čekat, že jí s tím někdo pomůže. Navíc každého, s kým se
dosud potkala, proti sobě okamžitě popudila, tedy s výjimkou profesora
Brumbála. Nic nezná, nic nechápe a nemůže odtud. Nadto ji čeká nějaká hrozná
zkouška, která teprve potvrdí, jestli tu může zůstat. Co když ji ale nezvládne?
A jak by taky mohla? Co ale bude potom? Kam půjde? Pochybovala, že ji pak
doprovodí domů s omluvou, že se stal nějaký omyl. Nesmí si dávat před
nikým pusu na špacír, ale jak se má něco o tomto světě dozvědět, když se na nic
nesmí zeptat? Nemůže přece předstírat, že je všechno v pořádku, že je
jednou z nich, když to tak není!!! Každý to přece musí hned poznat!
Nezačalo to pro ni vůbec dobře. Ale jak to skončí? O tom si nedělala iluze.
Náhle se na posteli zase vztyčila. Začala si vlasy zamyšleně splétat do copů.
Ano, to ona ji do téhle bryndy přivedla. A bude to ONA, kdo ji z toho zase
dostane. Při vzpomínce na mrtvou se její oči zlověstně zaleskly.
*
* * * *
Nic
však nebylo tak jednoduché, jak si May představovala. Žádná další vidění již
nepřicházela. Zase byla jen May Parkerovou, vyděšenou dívkou v cizím
světě. Na hodiny chodila pozdě, protože prostě nedokázala trefit
z nebelvírské věže tam, kam potřebovala. Navíc se jí pletla hesla („taky
by je nemuseli pořád měnit“), takže při cestě nazpět čekávala na chodbě, až ji
někdo pustí do společenské místnosti. Ostatní studenti si jí příliš nevšímali –
ještě nezapomněli na její výstup při zařazování. A Hermiona se s ní
nebavila, protože si myslela, že si z ní dělala jejich první společný den
jen legraci, což v praxi znamenalo, že se s ní nebavili ani Harry
s Ronem – a May si sama netroufala začít, aby zase neřekla něco, čeho by
později litovala. Z téhož důvodu raději sedávala v lavici sama.
Učitelé naštěstí prozatím přehlíželi to, že vůbec nebyla v obraze; jistě
to přičítali jejímu nedávnému kolapsu a nechtěli se vystavovat riziku, že by se
to právě při jejich hodině opakovalo.
Přišlo
pondělí a s ním i tři předměty, které dosud neměla – lektvary, obrana
proti černé magii a jasnovidectví. Začínali dvouhodinovkou lektvarů. Podle
otrávených obličejů nebelvírských studentů May pochopila, že tyto hodiny asi
nebudou patřit k nejpříjemnějším. Přesto den nezačal špatně – konečně bez
problémů trefila do učebny. Vyvolalo to v ní vlnu nadšení – snad proto si
nějak nepovšimla faktu, že našla hned napoprvé učebnu, ve které nikdy předtím
nebyla. Když vešla do třídy, zjistila, že všechny lavice jsou již obsazené –
lektvary totiž měli se Zmijozelem, takže v malé temné učebně bylo
narváno. Zajímavé však bylo , že se všichni nebelvírští studenti snažili
natlačit co nejdál od katedry – to v jiných hodinách May nepozorovala. Po
hodině se však už vůbec nedivila. Měli pro to pádný důvod – profesor Snape,
který je učil, byl nesmírně přísný učitel; při svých hodinách vyžadoval
naprosté soustředění a přesnost a podle toho, co se vyprávělo, nikomu nikdy
neodpustil jedinou chybičku. Nešťastník, který si to u profesora nějakým
způsobem rozlil, si mohl být přitom jist, že ho bude pronásledovat po celá jeho
další studia. Doba strávená v Bradavicích se také v důsledku toho
mohla dramaticky zkrátit. To všechno se však netýkalo studentů Zmijozelu – ti
si při Snapeových hodinách mohli dělat prakticky všechno, co se jim zlíbilo, a
to beze strachu z jakéhokoliv trestu – profesor Snape byl totiž ředitelem
zmijozelské koleje, takže „svým“ studentům bezostyšně nadržoval. To všechno
však měla May teprve zjistit. Velmi brzo zjistit. Prozatím o profesoru Snapeovi
oficiálně věděla pouze to, co jí sdělila na ošetřovně madame Pomfreyová – tedy
že svému řemeslu opravdu rozumí.
Mezi
studenty se ale šuškalo, že rozumí i jiným věcem – hlavně černé magii – a že už
dlouhé roky usiluje o místo obrany proti černé magii, ale dosud neměl štěstí,
protože již bylo vždy obsazeno. Skutečnost, že učitel obrany vydržel
v Bradavicích sotva jeden rok, pak přičítali právě Snapeově snaze dostat
se na jeho místo. Co se týkalo Harryho, ten byl skálopevně přesvědčen o tom, že
profesor Snape je Smrtijed – následovník Lorda Voldemorta – a nikdo, ani
Brumbál, mu to nedokázal vyvrátit. Snape ovšem zvysoka kašlal na to, co si o
něm kdo myslí, zvláště pak nějaký arogantní malý smrad s černými vlasy
vzdorně trčícími do všech stran a zelenýma očima ukrytýma za obroučkami
kulatých brýlí. Tohle May už věděla. A proto taky byla zvědavá na toho, jež ji
má učit „vznešenému umění lékárenskému.“
Osoba,
která vstoupila do dveří, jí ale vskutku vyrazila dech. Ovšem z jiného
důvodu. Profesor Snape byl oproti jiným učitelům dosud ještě velmi mladý –
nemohlo mu být ještě ani pětatřicet – rozhodně to však na sobě nedával znát –
oblečen byl do dlouhého černého pláště, tmavé, umaštěné vlasy mu volně spadaly
na ramena a o jeho síle a nezdolné energii svědčil pouze způsob jeho chůze,
hlas ostrý jako břitva (a to přesto, že jej téměř nikdy nezvýšil – při svých
hodinách spíš jen šeptal) a oči černé jako uhel, které profesorovy bližní
probodávaly jako dvě dýky. Jeho obličeji vévodil zahnutý nos; na tuto drobnost
však rychle zapomněl každý, kdo se podíval do Snapeových ledových očí. Ten, kdo
měl slabší nervy, na jeho pohled jistě nezapomněl do konce života.
„Panebože!“
vykřikla May v duchu a jen svému výcviku na Kaer Morhen vděčila za to, že
její výkřik nebyl slyšet. Žáci ztichli a rychle si posedali. May však zůstala
stát jako opařená. Kolena se jí roztřásla, když profesor pomalu, téměř líně
stočil svůj pohled přímo k ní. V jeho očích se zablesklo a přestože
jinak nepohnul jediným svalem ve své tváři, May se zachvěla; nikdo na ni
doposud nehleděl s takovou nenávistí. „Ááááááá, máme tady novou
primadonu,“ pronesl ledovým hlasem profesor a na tváři se mu objevil nepěkný
úsměšek. „Už jste si po cestě dostatečně odpočinula, slečno Parkerová?“ řekl
s pohrdáním. Od zmijozelských lavic se ozval smích. May si toho ale
nevšímala — byla jako ochrnutá – jen tam tak stála a s hrůzou
v očích zírala na svého vyučujícího. Profesor si jí však už nevšímal.
Pohledem přejel přes učebnu a přešel k učitelskému stolu. Náhle se prudce
otočil a znovu ji probodl pohledem: „Jste jen hluchá nebo i tupá? Čekám na
odpověď!“ zaznělo jak prásknutí biče. „Ano, pane,“ trhla sebou May. Koutkem oka
postřehla, jak se nějaký bledolící zmijozelský chlapec může smíchem potrhat.
Málem spadl ze své židličky; dva ramenatí hromotluci vedle něj hýkali a plácali
se dlaněmi do stehen. Ta scéna jí přišla nějak povědomá, jakoby ji už někde
viděla. Teď o tom však neměla čas přemýšlet. Hleděla do Snapeových temných očí
a najednou se v mysli přenesla k jejich prvnímu setkání – ve Vstupní
síni na začátku školního roku. Detaily si příliš nevybavovala, ale i tak
věděla, že to bylo zlé. Hodně zlé. A bude to ještě mnohem horší, jestli se jí
to nepodaří dát do pořádku. Teď. Hned. Bylo jí jasné, že pokud se
s profesorem Snapem neusmíří nyní, tak pravděpodobně už nikdy. „Pane
profesore?“ vysoukala ze sebe nejistě. Ale on už zase předstíral, že May
neexistuje. Dokonce se k ní obrátil zády. „Pane profesore, chtěla bych …“
začala, ale byla rázně přerušena: „Vaše přání mě v nejmenším nezajímají.“
„Chci se …“ nedala se May. „Je mi jedno, co VY chcete!“ zvýšil profesor Snape
hlas. Pak zase už klidně pokračoval: „Slečno Parkerová, zřejmě vám ještě nikdo
nevysvětlil, jak to tu chodí. Za každý váš prohřešek bude vaší koleji stržen
příslušný počet bodů – za závažnější porušení školního řádu pak bude následovat
školní trest. Domnívám se, že vy při hodinách lektvarů připravíte svoji kolej o
spoustu cenných bodů. Nechcete-li s tím začít hned, tak vám radím, abyste
si sedla a zavřela pusu.“
May
se zatvářila zoufale – mohla tušit hned, že jí nedovolí se omluvit. Ruce měla
spuštěné podél těla – její dlaně teď směřovaly k profesoru Snapeovi na
znamení naprosté vydanosti; nehodlala však ustoupit. „Pane profesore, chci se
Vám omluvit,“ vyhrkla teď May zvýšeným hlasem. „Strhávám Nebelvíru deset bodů,“
zněla odpověď. „Mrzí mě to, nechtěla jsem Vám ublížit!“ zakřičela May do
ztichlé třídy. „Dvacet bodů!“ zařval Snape. „Je mi to líto, je mi to líto, je
…“ nadechla se, ale to už stál před ní. „Ještě jedno slovo“, zasyčel jí do
obličeje, „a vrátíte se zpět na ošetřovnu a tentokrát to bude trvat podstatně
déle, než se zase postavíte na nohy – jestli se vůbec na ně ještě postavíte
!!!“ vyhrožoval. May v obraně uskočila o krok zpět; celá se třásla a po
tvářích se jí koulely slzy; pusu měla ještě otevřenou, ale cokoli říci se už
neodvážila – v jeho očích četla, že by ji na místě zabil, kdyby se o to
jen pokusila – i kdyby se potkala s rozzuřenou mantichorou, ta by se
nedívala na ni s takovou nenávistí, jako její profesor lektvarů. Sesunula
se na židli. „Dalších dvacet bodů,“ zakončil jejich souboj Snape. V jediné
minutě připravila Nebelvír o padesát bodů.
Všichni
Nebelvírští na ně hleděli s otevřenými ústy a v naprostém úžasu –
jediný, kdo rozuměl tomu, co se tu odehrálo, byl Harry Potter. Oproti tomu
Zmijozelští se mohli utlouct smíchy a nadšeně tleskali. May se zhroutila a až
do konce lektvarů se třásla po celém těle jako osika.
Profesor
Snape si jí však už naštěstí nevšímal. Už zase předstíral, že je May jen vzduch
a s kamennou tváří plival na Nebelvírské své jedovaté poznámky a strhával
body, kde jen mohl. Měli za úkol vyrobit uspávací lektvar. Před May ležely na
lavici roztodivné přísady, které nedokázala ani pojmenovat, natož popsat,
k čemu slouží. Sotva by v té chvíli dokázala sama připravit byť i jen
čaj – byla však natolik duchapřítomná, že to nedávala znát; pozorně se dívala
na svého souseda a dělala vše po něm. Sedla si prve na jediné volné místo
v učebně – vedle chlapce s kulatým obličejem. Jak za ten týden školy
zjistila, jmenoval se Neville Longbottom. V hodinách přeměňování a
kouzelných formulí se mu moc nedařilo, ale v hodinách bylinkářství byl
jednička. Teď se však třásl zrovna tak, jak ona, jen když si ho Snape změřil
pohrdavým pohledem. „Lektvary asi nebudou jeho nejsilnějším předmětem,“
pomyslela si May pochmurně. Její obavy se naplnily – ještě neskončila první
hodina a May věděla s jistotou, že napodobovat právě Nevilla při výrobě
lektvaru nebyl zrovna nejlepší nápad.
Jejich
kotlíky vybuchly téměř současně. May opět vděčila jen svému zaklínačskému
instinktu za to, že stihla uskočit dřív, než ji potřísnila kanárkově žlutá
lepkavá tekutina. Draca Malfoye přitom málem trefil šlak, když znenadání za
hřmotu exploze přeskočila jeho stůl a kryla se za ním, takže se jí nic nestalo.
Neville na tom byl podstatně hůř. Byl celý poleptaný od svého lektvaru; na místech,
kde se tekutina dotkla jeho kůže, mu vyrůstaly dlouhé dikobrazí ostny. Za
chvíli vypadal celý jako veliký dikobraz. „Ven! Oba!“ zařval Snape. Neville
sebou polekaně trhl a málem přišpendlil Goyla svými vystřelujícími ostny ke
skříni s přísadami. „Strhávám Nebelvíru dvacet bodů. Za každého!“ hřímal
Snape. May s Nevillem už na nic nečekali a vystřelili z učebny.
Neville ještě zařval, jak si přibouchl ve dveřích učebny svůj dikobrazí ocas, a
pak už pádil na ošetřovnu, chřestíc bodlinami. May přeběhla dvě chodby, za
rohem se opřela o zeď a sesunula se k zemi. „Aspoň jsem ještě živá,“ řekla
si.
„Páni,
to teda byla hodina,“ ulehčeně vydechl Ron, když za sebou nechal dveře učebny
lektvarů. „Naprostá katastrofa,“ prohlásila Hermiona. „Za dvě hodiny se Snapem
přišel Nebelvír celkem o sto bodů – sedmdesát strhl May, dvacet Nevillovi a
deset Harrymu za nedovařeného hlemýždě,“ vypočítávala. „Ale Malfoy sebou málem
seknul, jak přes něj May přeskočila. A — Neville málem udělal z Goyla
jehelníček,“ odporoval Harry. Všichni tři se rozesmáli. Pak Ron zvážněl. „Viděl
jsi, jak se Snape na May díval? Ještě nikdy jsem ho neviděl takhle
rozzuřeného,“ obrátil se na Harryho. „Já už ano. Při zařazování,“ odpověděl
Harry. „Každopádně je příjemné vědět, že je tu někdo, koho Snape nenávidí ještě
víc než mě. Třeba mi dá už konečně pokoj,“ pokračoval Harry s nadějí
v hlase. „Při zařazování?“ zeptala se Hermiona. „Ale tam přece Snape nebyl
… a ty jsi přišel pozdě,“ nechápala. „No právě – přišel pozdě a vypadal jak
zmoklá slepice,“ ťuknul si Ron vítězně do čela. „Že mě to nenapadlo hned!“ „Jo,
přišel jsem pozdě – a May taky,“ potvrdil Harry temně. „Vlastně se Snapeovi ani
nedivím, že ji tak nenávidí – teda po tom, co jsem viděl …“ rozjel se Harry.
„Já
– si to moc nepamatuji,“ ozval se tichý smutný hlas hned vedle Harryho nohy.
Harry vyjekl. Vůbec si nevšiml May, která tam zničeně seděla opřená o zeď. „To
mi teda ještě chybělo. Všechno slyšela. Teď abych se bál vystrčit nos
z ložnice,“ pomyslel si Harry a otřásl se při vzpomínce na to, co viděl
tenkrát ve Vstupní síni. „Nemusíš mít strach, Harry, já ti neublížím,“ řekla
smutně May a dva páry zelených očí se setkaly. „On to tak nemyslel,“
zachraňovala Hermiona. Bylo jí líto. „Myslel,“ sklonila May zase hlavu. Prstem
něco kreslila na podlaze. „Bylo to hrozné,“ pokračovala May. „Vybavuju si jen
naše pocity – strach, děs, vztek, nenávist, pohrdání, zoufalství … Vím jen, že
jsem se musela bránit, jinak by mě zabili.“ Harry přikývl: „Asi ano.“ „Hm,
jednu věc ale nevíš, Harry,“ podívala se mu přímo do očí a on měl pocit, že mu
hledí až do samého mozku. „To všechno, co jsi viděl, se stalo kvůli tobě. Jen
kvůli tobě jsem přišla,“ dořekla, zvedla se a odešla. Harry zůstal stát
s otevřenou pusou. „No nazdar,“ hlesl pak.
*
* * * *
Další
hodinu, tedy dvouhodinovku, měli obranu proti černé magii. Harry by se na ni
jindy těšil – vždyť měli z této hodiny profesora Lupina – kdyby zrovna
nebyl úplněk. Tato zdánlivě bezvýznamná skutečnost totiž obvykle znamenala –
„Proboha, už zase?“ vyděsila se May, když uviděla do učebny obrany vstupovat
profesora Snapea. S vyděšeným výrazem střelila očima k Hermioně. Ta
však jen nesrozumitelně ukázala prstem ke stropu. May nechápavě zavrtěla hlavou
a obrátila se ke katedře právě včas, aby se střetla s ledovýma očima profesora
Snapea. Na tváři mu hrál zlomyslný úsměv. „Další body,“ napadlo May. Žáci se
rychle v tichosti usadili. „Zanedlouho vás čekají zkoušky NKÚ,“ řekl
profesor potěšeně, aniž by spustil pohled z May, „proto dnes budeme
opakovat,“ prohlásil. May se při slově zkouška otočil žaludek. „Začneme od
něčeho jednoduchého. Třeba od učiva z prvního ročníku,“ pronesl s tím
svým podezřelým úsměvem. „Parkerová,“ vystřelil a spokojeně se zašklebil, když
sebou May trhla. „Jak zneškodníme bubáka?“ zeptal se. „Bubáka? Nic takového
přece neexistuje, tímhle se straší malé děti,“ přemítala May. „To nevím,“ řekla
opatrně. „Nevíte? Ale tak to byste si měla rychle zjistit, chcete-li úspěšně
vykonat rozdílovou zkoušku,“ řekl profesor sladce. May se opět zhoupl žaludek.
„Dobrá,
zkusíme něco jiného,“ nasadil neproniknutelný výraz Snape. „Jak byste překonala
nástrahy bludiček?“ zeptal se pak. „Bludiček?!“ May namáhavě lovila
v paměti nějakou zmínku o bludičkách. Vybavila se jí však jen nějaká
odrhovačka s názvem „Kterak švec Matěj zlákán bludnými světélky
v bažině smrt nalezl.“ „To je ono, bludná světélka – bludičky,“ pomyslela
si a náhle se jí mihl myslí obraz hlubokého močálu, ve kterém nalezlo místo
posledního odpočinku množství mužů v starodávné zbroji, ušlechtilých elfů
se smutkem ve tváři a odporných skřetů, všichni ruku v ruce, pohřbeni na
místě bez naděje, s těly ozářenými slabým světlem; viděla drobného
půlčíka, jak se naklání v úžasu nad jedním z mrtvých elfů, mdlá záře
světélek ho lákala stále blíž ke hladině … skláněl se níž a níž, když tu se
z vody vymrštily dvě kostnaté ruce, chytily ho za krk ve snaze udusit ho a
stáhnout k ostatním pod hladinu; slyšela tlumený výkřik, chropot a
stříkání vody, zvuky zápasu, když půlčíkovi přišel na pomoc neidentifikovatelný
téměř průsvitný tvor s lysou hlavou a velkýma, kdysi zřejmě modrýma očima.
„Žlá švětýlka, nedívat še tam, páneštu, nedívat še do švětýlek, jinak ležet
tady š nima,“ šišlal ten tvor, když půlčíka vyprostil z bažiny. „Nuže?“
zaslechla May hlas profesora Snapea. Obraz zmizel. „No, snad by bylo
nejlepší — si jich vůbec nevšímat?“ řekla nejistě. Třídou se ozval smích.
„To sotva,“ odtušil Snape. „Nemohl jsem se vás zeptat na nic jednoduššího,
Parkerová, jedná se o učivo prvního ročníku,“ pronesl jedovatě. „Jak pak chcete
odpovědět na otázky složitější?“ odfrkl si znechuceně a namátkou otevřel
učebnici na straně čtyři sta sedmdesát tři. „Ale o upírech jste jistě už něco
slyšela, nemám pravdu?“ pokračoval a znovu se do ní zabodl očima. „Á, ano,
jistě,“ horlivě přikyvovala May. „Upíři. Lidé se před nimi chránili česnekem,
posvěcenými křížky,“ vzpomínala May na muzikál Drákula, „zabíjeli je pak za
bílého dne v jejich rakvích - to se totiž nemohli hýbat — a to
tak, že jim do srdce zabodli klín ze stříbra, nebyl-li stříbrný, tedy aspoň
dubový nebo osikový….“ Odmlčela se, když si všimla, jak Snape nakrčil nos.
Třída se tiše pochechtávala; Harry s Hermionou však věděli, že se jedná o
čistě mudlovské líčení boje s upíry. May se zoufale rozhlédla po třídě. „A
co když se potkali s upírem tváří v tvář?“ zeptal se tichým hlasem
profesor. „No, potom … potom … obyčejně člověk neměl šanci,“ vyhrkla pak. „…Ale
všichni upíři nejsou špatní. Všichni nejsou lidem nebezpeční,“ mihla se jí
hlavou jakási mlhavá vzpomínka. „Znám jednoho, jmenoval se Regis, a ten byl
dokonce vegetarián,“ spustila. „Cože byl?!!!“ zařval profesor. Teď se už po
lavicích váleli všichni. „Vegetarián,“ potvrdila May, „tedy ne že by se neživil
taky krví, to netvrdím, krev pil, ale ne lidskou, jen krysí,“ nedala se. „No,
moc mu nechutnala – a … možná, že ty bylinky, co jedl, mu měly jen upravit
zažívání,“ pokračovala už roztřeseně. „Ale nebýt jeho, Vilgefortz by babičku
dostal a já bych asi vůbec nebyla,“ vyhrkla pak tvrdohlavě. „Škoda,“ zašeptal
Snape tak, že jeho kovový hlas bylo jasně slyšet i v poslední lavici.
„Nemusela byste nás obtěžovat svou přítomností … Ale nevadí, koneckonců –
zdržíte se tu jen krátce – necelé tři měsíce – pokud to ovšem nechcete vzdát
hned,“ řekl vemlouvavým hlasem. V May teď byla jenom malá dušička – přesto
však zavrtěla záporně hlavou. „Dobrá, jak myslíte,“ pronesl Snape a May
vycítila v jeho slovech výhrůžku. „Obávám se ale, že musím srazit
Nebelvíru deset bodů za vaši tupost. Sedněte si,“ skončil s ní. May se
zdrceně svezla do lavice. Nebelvírští se už nesmáli – za necelé čtyři hodiny je
připravila o osmdesát bodů. To byl nový rekord. Bude-li to tak pokračovat, o
školním poháru si můžou nechat leda tak zdát.
„Vy
jste si se Snapem vyhlásili válku nebo co?!“ sykl na May po hodině Ron. May si
povzdechla a nešťastně pokrčila rameny. „Mrzí mě to. Já … doufala jsem, že…“
potřásla hlavou. „Tušila jsem, že to tak dopadne,“ řekla nakonec. Oběd jí vůbec
nechutnal.
Naštěstí
je ten den čekala už jen poslední hodina, a to jasnovidectví. Jasnovidectví
vyučovala profesorka Trelawneyová na půdě Severní věže. Učebna se utápěla
v jemně karmínové záři světel, na oknech byly těžké závěsy a přestože
v místnosti bylo vedro k zalknutí, v krbu plál oheň a z velkého
měděného kotle zavěšeného nad ohništěm vycházela jakási těžká nasládlá vůně.
Police podél stěn přetékaly nejrůznějšími pomůckami k věštění a ve
zbývajícím malém prostoru mezi stěnami byly nacpány kulaté stolky
s taburetkami. Profesorka sama byla velmi hubená a ověšená množstvím
třpytivých cetek. Harrymu připomínala obrovský lesklý hmyz. „Posaďte se,
drahouškové,“ pronesla tichým, zastřeným hlasem. „Vítám tě mezi námi,
zlatíčko,“ obrátila se k May, která si ji mezitím pozorně prohlížela.
„Bohužel mé vnitřní oko mi včera prozradilo, že se s tebou zase brzy
rozloučíme,“ pokračovala profesorka tklivým tónem a zhluboka si povzdechla,
zatímco si pravou ruku dala dramaticky před oči, jakoby od sebe odháněla
představu něčeho opravdu nepříjemného. May zatrnulo a viditelně znervózněla.
Ještě teď jí zněla v uších výsměšná slova profesora Snapea: „Nevadí,
koneckonců zdržíte se tu jen krátce, necelé tři měsíce…“
Než
se ale stačila profesorky zeptat, zda se její oko nemohlo zmýlit, ta všem
zadala samostatnou práci: „Dnes budeme věštit budoucnost pomocí těchto mincí,“
ukázala na velikou urnu, ve které se blyštily měděné plíšky s krátkými a
dlouhými rýhami. „Každý si vezme tři mince, dá je do poháru, zatřese a vyklopí
na stolek. Podíváte se na vzájemné postavení čar osudu a podle učebnice si pak
určíte osud, jenž vás čeká,“ vysvětlila profesorka. May se uklidnila. „Takhle
se snad hrají kostky, ne?“ řekla si a s odporem se zadívala na tlustou
zaprášenou knihu s názvem „Odhalování věcí budoucích.“ Nakrčila nosík a
zatřásla mincemi v poháru. S třeskotem vyklopila mince na stolek a
začala listovat učebnicí. Ještě však nenašla tu správnou stránku a už měla
profesorku za zády. May pocítila jistou nelibost, když si povšimla profesorčina
dychtivého výrazu. „Větří jako sup nad mršinou,“ pomyslela si. „Dovolíš,
drahoušku?“ vrhla se na ni profesorka. „Já se podívám,“ pokračovala a nahnula
se nad její stolek. Vzápětí však srdceryvně vykřikla (všichni nadskočili),
třesoucí se ruce vztáhla nad stolek jako při nějakém zaříkávání a odvrátila
tvář. „Ó můj Bože,“ snažila se na sebe strhnout pozornost celé třídy. May její
afektované výlevy od počátku rozčilovaly. „Ne, snad bude lepší, když nic
neřeknu,“ zajíkla se profesorka. „Co tam vidíte, paní profesorko,“ prosily
Levandule s Parvati, profesorčiny oblíbenkyně. Profesorka se dlouho
nenechala prosit. Pravou rukou se teď držela za srdce a roztřeseným hlasem
vykládala May její krutý osud: „ Och, můj drahoušku,“ pronesla k ní těžce,
jakoby jí to sdělení působilo nevýslovná muka, „hrozí ti smrtelné nebezpečí …
ano, ano … obávám se, že ještě před vánočními svátky — se s tebou
rozloučíme navždycky…“ Profesorka zmlkla a vyčerpaně se zhroutila do
nejbližšího křesla. May už toho měla právě dost. „Šarlatánka jedna! Před
Vánocemi mě čeká leda tak rozdílová zkouška a nebezpečí by mi mohlo hrozit snad
leda tak v tom případě, kdyby Snape ztratil nervy a ještě před tím se mě
pokusil otrávit – ostatně s tím už dneska začal,“ proletělo jí hlavou a
jistě by to taky profesorce náležitě objasnila, kdyby se jí nezatočila hlava.
Zoufale se chytila hrany stolku, aby neupadla. Před očima jí tancovala hlava
Toma Raddla a ze všech stran burácel jeho ledový smích. Pocítila ostrou bolest
v dlaních. Na smrt zbledla a lapala po dechu jako čerstvě vytažený kapr.
Všichni se okolo ní nakupili. „Já …musím na vzduch, je mi zle,“ dostala May ze
sebe. „Myslím, že budu zvracet,“ dodala. „Ale jistě, drahoušku, jistě,“
souhlasila profesorka Trelawneyová viditelně potěšena účinkem svých slov. „My
ji odvedeme na ošetřovnu, paní profesorko,“ nabídl se Ron horlivě a šťouchl
Harryho přitom do žeber. Harry rychle přikyvoval. Tyhle hodiny taky nesnášel.
Profesorka se na ně s nelibostí podívala: „Dobře, jděte,“ utrousila
nakonec, když si uvědomila, že ti dva beztoho vždycky jen ruší její výuku svými
špatně utajovanými výbuchy smíchu. May bylo zle. Ron s Harrym ji stáhli po
žebříku. „Dík, jseš kámoška,“ mnul si ruce Ron. „Ale mně je vážně zle,“
odpověděla May nešťastně. „Prosím tě, co šílíš?“ obrátil se k ní Ron,
„Trelawneyová každý rok předpovídá někomu smrt – Harrymu ji předpověděla už
dokonce několikrát – a nic se mu nestalo,“ snažil se ji uklidnit. May se na
Harryho unaveně podívala: „Ale daleko jsi k tomu neměl,“ konstatovala
nakonec šeptem. Harry jen pokrčil rameny. „Tak ahoj u večeře,“ rozloučil se
rychle a pak s Ronem odběhl. O Voldemortovi se s May bavit nechtěl.
Pořád si jí ještě nebyl jistý. „Kdoví, na čí je vlastně straně,“ pomyslel si,
když zabíhal za roh. May se nepřítomně podívala do místa, odkud před chvílí
zmizel. Její oči byly barvy nebe. „Na všech. Na žádné,“ řekla zastřeným hlasem
ne nepodobným hlasu profesorky Trelawneyové. „Žádná strana totiž ve skutečnosti
neexistuje.“