Magie, fantasy a sci-fi

První krůčky

Když se May probudila, slunce jí hladilo tvář. Pod přívětivými doteky jeho paprsků otevřela oči. Byl nádherný zářijový den. Přímo naproti ní bylo veliké okno, kterým proudila dovnitř náruč hřejivého světla. Vdechovala vůni čerstvého vzduchu a naslouchala zpěvu ptáků. Šum v její hlavě pomalu ustával. Cítila se příjemně; něco však nebylo v pořádku. „Kde to vlastně jsem?“ Otočila hlavu napravo a ihned sykla bolestí. Hlava se jí chtěla rozskočit a znovu uslyšela to šumění mořského příboje – nebo to snad byl vzdálený šepot v jazyce, kterému nerozuměla? Nevěděla. Přesto si stačila povšimnout, že leží ve velké místnosti s řadou čistě bíle povlečených postelí. U každé z postelí byly závěsy; ty však teď byly roztažené, neboť všechny postele byly neobsazené. Bylo to jasné. Je v nemocnici. „Ale co se vlastně stalo?“ ptala se sama sebe. Nemohla přijít na žádnou odpověď. Ale to už k ní spěchala sympatická baculatá žena menší postavy v černém hábitu přepásaném bílou zástěrkou – „Řádová sestra,“ pomyslela si. „Konečně jsi vzhůru!“ spustila sestra. „Vypadalo to, jako že chceš spát sto let,“ hlaholila. „Hned jsem zpátky, musím to říct Brumbálovi,“ pokračovala radostně a odběhla dozadu ke krbu, kde něco mumlala. Za chvíli byla zase zpátky. „Měli jsme o tebe velký strach, vypadala jsi hrozně, když jsme tě sem přinesli. Co jsi proboha dělala? Ty jsi asi do Bradavic nejela vlakem, že?“ drmolila žena. „Bradavice, Brumbál, vlak? … Co to má všechno znamenat?“ – to May netušila. V mysli se jí míhaly nejasné obrazy. „Ne, myslím, že ne,“ odpověděla po chvíli zdvořile. „Nemůžu si vzpomenout,“ dodala. „Řekněte mi prosím, sestro, kde to jsem?“ zeptala se May. „Kde? Kde by? Na ošetřovně. Byla jsi úplně vyčerpaná – myslím, že jsi prováděla nějaké kouzlo, na které jsi nestačila,“ odvětila starší žena. „Kouzlo? Já? Tady?“ zmateně na ni May pohlédla. „Jistěže kouzlo. Co je na tom tak divného? Jsme přece v Bradavické škole čar a kouzel,“ teď pohlédla zmateně na May starší žena. „Ach, promiň, ještě nejsi v pořádku,“ usmála se pak na ni soucitně. „Já jsem madame Pomfreyová.“ … „Madame Pomfreyová?“ zkusila to May jinak. „Ano, drahoušku?“ „Mohla byste mi prosím říct, kolikátého dnes je?“ zeptala se May. Mluvilo se jí špatně, bolela ji příšerně hlava a byla stále tak slabá ... „Čtrnáctého září,“ slyšela hlas madame Pomfreyové. „Cože?“ nadskočila a hned se zase zhroutila do podušek. „To nic…,“ konejšila ji žena. „Všechno bude v pořádku. Napij se tady toho posilujícího lektvaru, udělá ti dobře,“ usmívala se na ni, zatímco jí k ústům přistrčila jakousi odporně chutnající tekutinu. „Připravil ho profesor Snape, to je učitel lektvarů tady v Bradavicích. Nikdo nedokáže připravit posilující lektvar lépe než on,“ rozplývala se madame Pomfreyová. May trochu upila a zavřela unaveně oči. „Já vím,“ řekla nepřítomně. „Je to ten nejlepší učitel lektvarů na světě,“ dodala už napůl ve spánku. „Hm, no … ano, jistě, …“ zamumlala madame Pomfreyová překvapeně a pozorně si May prohlížela. Ta však již zase nic nevnímala.

Když May procitla podruhé, pocítila stisk něčí ruky. „Dobré jitro přeji,“ usmál se na ni vysoký, hubený a podle všeho velmi starý muž se stříbrnými vlasy a vousy, které mu sahaly až k pasu. Zahleděla se do jeho jasných modrých očí, ve kterých probleskovaly malé jiskřičky. Po chvíli si uvědomila, jak moc jsou jí povědomé. Koupala  se v jejich jasu a přitom pochopila, že tohoto důstojného kouzelníka v šarlatovém hábitu a půlměsícových brýlích vlastně zná – a to velmi, velmi dlouho. Toto poznání ji naplnilo klidem a tichým štěstím. Usmála se na něj a cítila, jak se jí zase do těla pomalu vlévá teplo. „Profesore Brumbále, tak ráda vás zas vidím …,“ řekla. „I já jsem rád, že mě zase vidíš, Mari,“ odpověděl a v očích mu zavířily jiskřičky. Vzápětí však May udiveně zamrkala – „Co to má všechno znamenat?“ pomyslela si. „Pane profesore, proč jsem na ošetřovně?“ zeptala se. „Za to může článek pět set čtyřicet tři školního řádu,“ odpověděl Brumbál. „Příliš vyčerpaní studenti pátého ročníku se podle něj neprodleně svěřují do odborné péče madame Pomfreyové,“ citoval imaginární ustanovení a koutky úst mu zacukaly potlačovaným smíchem.

„Studenti pátého ročníku?“ opakovala po něm nechápavě. „Ale ovšem,“ vysvětloval Brumbál trpělivě. „Byla jsi přijata do pátého ročníku Bradavické školy čar a kouzel. Moudrý klobouk tě zařadil do nebelvírské koleje. Pochopitelně budeš muset absolvovat rozdílovou zkoušku, jsem si však jist, že ji zvládneš. Koneckonců termín zkoušky je stanoven až na patnáctého prosince, takže budeš mít dost času se na ni připravit a zopakovat si to, co jsi snad zapomněla,“ usmál se na May povzbudivě. „Takže se mi to jen nezdálo?“ trhla sebou dívka. „Ovšemže ne,“ ujistil ji Brumbál. V dívčině hlavě zavířily zmatené obrazy – úprk z Londýna, školník Filch, boj ve Vstupní síni, vyděšené oči Harryho Pottera, Moudrý klobouk, bolest, smrt ... Opět se roztřásla a mělce, rychle dýchala. „Takže to, to všechno … to nebyl jen sen?“ zajíkla se. „Žádná noční můra?“ pokračovala a v jejím hlase se ozval tón paniky. Cítila příval úzkosti a horkost v celém těle, jak si postupně vybavovala detaily. Profesor zvážněl a pomalu jí navlhčeným hadříkem stíral kapky potu z obličeje. „Je mi líto,“ odpověděl. „Nic, z čeho bych se mohla probudit?!“ „Ne,“ pronesl Brumbál smutně. „Takže to všechno, TO se opravdu STALO?!!“ teď už dívka křičela. Nadzdvihla se polovinou těla z postele, jakoby se snažila osvobodit od toho, co ji pronásledovalo. Marně. Očima visela na Brumbálových rtech. „Ano, je tomu tak, bohužel,“ vyslovil svůj ortel. Všechno se zastavilo. Neexistoval čas, prostor, svět se smrskl do jediné věty. Zhroutila se na lůžko a chvíli se zdálo, že je mrtvá. Pak se však prudce chrčivě nadechla a dlouze zasténala. Nakonec propukla v pláč, který otřásal celým jejím tělem. Všechna její bolest vyplula na povrch, všechno utrpení, nastřádané za dlouhé roky … Profesor na ni hleděl se soucitem. Také on by byl raději, kdyby to všechno byl jen sen. Dlouhý, krutý, přesto však jen sen, který s ránem odplyne. Celých posledních padesát dva let. Dvaapadesát let naplněných hrůzou, bolestí, mučením a smrtí přátel i všech těch ostatních, věrných svému svědomí … Těžce si povzdychl. Ne, to není v jeho moci. V ničí moci. Kéž by dovedl uchránit ty děti od té bolesti. Od všeho toho zmaru. Děti, které mu byly s důvěrou jejich rodiči svěřeny. Děti, jako je ona. Něžně ji vzal do náruče a jemně s ní pohupoval, broukaje přitom nějakou ukolébavku. K May se snesl milosrdný závoj zapomnění. V dálce zaslechla cinkot zvonečků a tichý Brumbálův hlas: „Teď by sis ještě měla odpočinout. Zítra je taky den.“ Pak opět usnula.

* * * * *

May se opravdu probudila nazítří. Na rozhovor s Brumbálem si pamatovala pouze do té míry, že byla přijata na Bradavickou školu čar a kouzel, do nebelvírské koleje. Nějakým omylem či krutým žertem se dostala do podivného světa, z kterého nezná cestu zpět, a před Vánoci ji čeká nějaká zkouška, která prokáže, zda tu smí i nadále setrvat. Připadala si jako Alenka v říši divů, neboť se dostala do úplně jiného prostředí, než jaké znala doposud, do světa, který se řídí svými vlastními, neznámými pravidly a kde se zcela nemožné stává jevem zcela běžným. Nějaká studentka ji zavedla do nebelvírské společenské místnosti; cestou se May nemohla rozhodnout, jestli se zbláznila nebo jestli jenom sní – potkávaly zaručeně pravé čaroděje a čarodějky, postavy v obrazech se pohybovaly a občas přeskakovaly z jednoho obrazu do druhého, brnění chřestila, schodiště se sama od sebe pohybovala a v jednom okamžiku by přísahala, že na konci jedné chodby uviděla strašidlo. „Ať už je to jakkoli,“ pokrčila rameny, „to, co vidím, slyším a cítím, je až příliš reálné, než abych si mohla dovolit to ignorovat,“ dovodila ve chvíli, kdy jejím tělem prošel jeden z perleťově zářících duchů. Celá se otřásla – bylo to, jakoby se v zimě při bruslení probořila pod led zamrzlého jezera. Neměla moc času se rozhlížet – stačila si jen povšimnout, že společenská místnost Nebelvíru je útulná kruhová místnost plná malých stolečků a pohodlných křesel, ze které vedou točitá schodiště do ložnic chlapců a dívek. „Tady to je,“ zastavila se neznámá dívka přede dveřmi, na kterých byl zlatým písmem vytepán nápis: Dívčí ložnice, V.ročník. Pak se otočila a zanechala May svému osudu.

May vstoupila a ocitla se v další kruhové místnosti, ve které byly rozmístěny umně vyřezávané dřevěné postele s nebesy. Kdyby si už nepřipadala jako blázen, mohla by si v tomto zámeckém prostředí směle představovat, že je princeznou. Ale tyto úvahy jí na mysl vůbec nepřišly. Jen se snažila zorientovat, co dál. Před jednou z postelí stála velká černá truhlice s vyrytými znaky. „Runy,“ pomyslela si May, aniž by zkoumala, odkud to ví. Písmo jí nic neříkalo; jakmile však na truhlici položila ruku, porozuměla obsahu vyrytých slov. Bylo to varování — pro ty, kteří by si snad mysleli, že lehce přijdou k cizímu majetku. Pro ni však toto varování neplatilo. Věděla, že věci v truhle patří jí. Něžně přejela konečky prstů po víku truhlice, a to se samo odklopilo. Se zatajeným dechem se podívala dovnitř; pak začala jednotlivé věci rozkládat kolem sebe na podlahu. Nebylo toho mnoho – většinu obsahu tvořilo šatstvo – spodní prádlo, předepsané černé školní hábity různých velikostí, jedny kožené nohavice a kazajka se šněrovadly, dvě prosté bílé lněné košile, teplé kalhoty a kazajka na zimu a dlouhý černý vlněný plášť s kapucí. Pak několik knih napsaných v jakémsi cizím jazyce, hustě popsané svitky pergamenu, pár drobností, jakési sušené byliny a houby, a nakonec ještě tři předměty – jeden podlouhlý balíček, malá dřevěná skříňka a kufřík z kůže pobitý stříbrnými cvočky. První věc, která ji zaujala, byl náramek ve tvaru hada okusujícího svůj vlastní ocas. Pozvedla jej do výše svých očí a jako k živé bytosti na něj promluvila: „Hlídal jsi dobře, můj malý příteli?“ Jakoby jejím slovům porozuměl, had v dívčiných dlaních ožil – pustil na okamžik svůj ocas a cosi zasyčel v odpověď. Dívka se usmála: „Já vím, že ano. Nic se jistě neztratilo,“ vsunula nyní zas mrtvý náramek na ruku. Pak se věnovala dalším věcem. Ve skříňce nalezla pečlivě uložené zářící kameny – představovaly jistě velké jmění, ale to May pramálo zajímalo; když však rozevřela černý kufřík, úžasem vydechla. Byly v něm uloženy dva meče – jeden z matného, téměř černého kovu a druhý zářil stříbrným světlem. Vzala zářící meč do ruky a pak jej zase opatrně vložila zpět. Uchopila druhý meč. Oproti tomu prvnímu vypadal obyčejný – jako pouťová tretka vedle drahokamu – nebyl nijak zdobený, přesto si všimla, že je vykován z nějakého zvláštního kovu. Neodolala. Vstala a rozmáchla se jím. Meč lehce proťal vzduch a ve stejné chvíli se na něm po celé jeho délce objevily neznámé symboly zářící jasným světlem. May zaslechla hudbu meče. Rozechvěle naslouchala jeho jasnému, zvonivému hlasu, volajícímu její jméno. Nebylo to však žádné ze jmen, které znala; jméno, kterým by ji kdo kdy oslovil. Meč nevolal May Parkerovou ani tu blonďatou dívku ze Zmijozelu, nevolal ani malou divokou zaklínačku, která jej obdržela místo výučního listu. Bylo to cizí jméno. Jméno ve staré řeči, používané dávným, dnes již zapomenutým lidem. Jméno staré jako sám čas, které znamenalo … nevěděla. Nemohla si vzpomenout, kdy jej zaslechla naposled. Nebo poprvé? Nevěděla. Přesto však byla skálopevně přesvědčena, že patří jí. Jenom jí.

Hudba ustala a May si náhle uvědomila, že už není sama. Sledovaly ji dvě bystré, inteligentní oči. Rychle uložila meč na své místo. Než kufřík zaklapla, všimla si, že je v něm ještě spousta různobarevných flakónků, každý naplněný záhadnou tekutinou. Ve spěchu vše „naskládala“ do truhlice; pak se otočila. Stála před ní dívka s hustými střapatými hnědými vlasy a s naleštěným prefektským odznakem připevněným na svém hábitu.

„Ahoj, já jsem May, May Parkerová,“ pokusila se May usmát. „Ano, já vím,“ odpověděla dívka s odznakem a natáhla k ní ruku. „Hermiona Grangerová.“ „Ovšemže ví,“ pomyslela si May. „Celá škola zná mé jméno. Celá škola si myslí, že jsem blázen,“ říkala si v duchu, zatímco stiskla podanou ruku. „Jen jsem si … prohlížela své věci,“ řekla nahlas, „ — jestli dorazily v pořádku.“ „Hm, vidím,“ řekla Hermiona nepřesvědčivě. „Je dost zvláštní vidět dívku v ložnici mávat mečem,“ utrousila. „Hm, asi ano,“ neodporovala May, „ale mě už asi sotva co překvapí, tedy, chci říct, že mě tu překvapuje úplně všechno; kdyby mi někdo ještě před měsícem řekl, že budu studovat kouzla a čáry, asi bych mu doporučila, aby se nechal vyšetřit,“ rozjela se May. „Na psychiatrii, myslím,“ pokračovala, když viděla nechápavý Hermionin výraz. Ale střelila vedle. „Cože, chceš říct, že ještě před měsícem jsi o kouzelnickém světě nic nevěděla?“ zeptala se brunetka ohromeně. „Ne, vůbec nic,“ potvrdila May a skousla si ret. Asi prokecla něco, co neměla. „A to tě přijali do pátého ročníku? Můžeš mi to nějak vysvětlit?“ vystřelila Hermiona. „No, ano, to … to bude asi tím, že jsem starší,“ vymýšlela rychle May. Ona sama od samého začátku vůbec nepochybovala o tom, že bude přijata a stejně tak věděla, že půjde právě do pátého ročníku a vůbec jí to nepřipadalo divné – vždyť Harry studuje v pátém ročníku a ona mu přece musí být nablízku – ale zdálo se, že Hermioně to tak jasné nepřipadalo. „To sotva,“ sykla. „Chceš mi snad namluvit, že tě přijali do pátého ročníku, když NIC o kouzlech nevíš?! Nejsem žádná husa, abych ti to spolkla; když mi nic nechceš říct, tak si to nech, ale aspoň mi nemusíš lhát!“ zaječela a hodila May rozvrh hodin, aby tak splnila svou prefektskou povinnost. Potom nakvašeně odešla. „Do háje!“ pomyslela si May a ztěžka dosedla na postel. Měla všeho po krk. Rozbalila poslední balíček, do kterého se ještě nepodívala. Byla v něm kouzelnická hůlka. Zkusmo jí mávla, ale nic se nestalo. Uložila ji zpět a praštila sebou na postel. Byla v „pěkným maléru“. Ocitla se ve světě, který neznala a nechápala. A přitom nemohla ani čekat, že jí s tím někdo pomůže. Navíc každého, s kým se dosud potkala, proti sobě okamžitě popudila, tedy s výjimkou profesora Brumbála. Nic nezná, nic nechápe a nemůže odtud. Nadto ji čeká nějaká hrozná zkouška, která teprve potvrdí, jestli tu může zůstat. Co když ji ale nezvládne? A jak by taky mohla? Co ale bude potom? Kam půjde? Pochybovala, že ji pak doprovodí domů s omluvou, že se stal nějaký omyl. Nesmí si dávat před nikým pusu na špacír, ale jak se má něco o tomto světě dozvědět, když se na nic nesmí zeptat? Nemůže přece předstírat, že je všechno v pořádku, že je jednou z nich, když to tak není!!! Každý to přece musí hned poznat! Nezačalo to pro ni vůbec dobře. Ale jak to skončí? O tom si nedělala iluze. Náhle se na posteli zase vztyčila. Začala si vlasy zamyšleně splétat do copů. Ano, to ona ji do téhle bryndy přivedla. A bude to ONA, kdo ji z toho zase dostane. Při vzpomínce na mrtvou se její oči zlověstně zaleskly.

* * * * *

Nic však nebylo tak jednoduché, jak si May představovala. Žádná další vidění již nepřicházela. Zase byla jen May Parkerovou, vyděšenou dívkou v cizím světě. Na hodiny chodila pozdě, protože prostě nedokázala trefit z nebelvírské věže tam, kam potřebovala. Navíc se jí pletla hesla („taky by je nemuseli pořád měnit“), takže při cestě nazpět čekávala na chodbě, až ji někdo pustí do společenské místnosti. Ostatní studenti si jí příliš nevšímali – ještě nezapomněli na její výstup při zařazování. A Hermiona se s ní nebavila, protože si myslela, že si z ní dělala jejich první společný den jen legraci, což v praxi znamenalo, že se s ní nebavili ani Harry s Ronem – a May si sama netroufala začít, aby zase neřekla něco, čeho by později litovala. Z téhož důvodu raději sedávala v lavici sama. Učitelé naštěstí prozatím přehlíželi to, že vůbec nebyla v obraze; jistě to přičítali jejímu nedávnému kolapsu a nechtěli se vystavovat riziku, že by se to právě při jejich hodině opakovalo.

Přišlo pondělí a s ním i tři předměty, které dosud neměla – lektvary, obrana proti černé magii a jasnovidectví. Začínali dvouhodinovkou lektvarů. Podle otrávených obličejů nebelvírských studentů May pochopila, že tyto hodiny asi nebudou patřit k nejpříjemnějším. Přesto den nezačal špatně – konečně bez problémů trefila do učebny. Vyvolalo to v ní vlnu nadšení – snad proto si nějak nepovšimla faktu, že našla hned napoprvé učebnu, ve které nikdy předtím nebyla. Když vešla do třídy, zjistila, že všechny lavice jsou již obsazené – lektvary totiž měli se Zmijozelem, takže v malé temné učebně bylo narváno.  Zajímavé však bylo , že se všichni nebelvírští studenti snažili natlačit co nejdál od katedry – to v jiných hodinách May nepozorovala. Po hodině se však už vůbec nedivila. Měli pro to pádný důvod – profesor Snape, který je učil, byl nesmírně přísný učitel; při svých hodinách vyžadoval naprosté soustředění a přesnost a podle toho, co se vyprávělo, nikomu nikdy neodpustil jedinou chybičku. Nešťastník, který si to u profesora nějakým způsobem rozlil, si mohl být přitom jist, že ho bude pronásledovat po celá jeho další studia. Doba strávená v Bradavicích se také v důsledku toho mohla dramaticky zkrátit. To všechno se však netýkalo studentů Zmijozelu – ti si při Snapeových hodinách mohli dělat prakticky všechno, co se jim zlíbilo, a to beze strachu z jakéhokoliv trestu – profesor Snape byl totiž ředitelem zmijozelské koleje, takže „svým“ studentům bezostyšně nadržoval. To všechno však měla May teprve zjistit. Velmi brzo zjistit. Prozatím o profesoru Snapeovi oficiálně věděla pouze to, co jí sdělila na ošetřovně madame Pomfreyová – tedy že svému řemeslu opravdu rozumí.

Mezi studenty se ale šuškalo, že rozumí i jiným věcem – hlavně černé magii – a že už dlouhé roky usiluje o místo obrany proti černé magii, ale dosud neměl štěstí, protože již bylo vždy obsazeno. Skutečnost, že učitel obrany vydržel v Bradavicích sotva jeden rok, pak přičítali právě Snapeově snaze dostat se na jeho místo. Co se týkalo Harryho, ten byl skálopevně přesvědčen o tom, že profesor Snape je Smrtijed – následovník Lorda Voldemorta – a nikdo, ani Brumbál, mu to nedokázal vyvrátit. Snape ovšem zvysoka kašlal na to, co si o něm kdo myslí, zvláště pak nějaký arogantní malý smrad s černými vlasy vzdorně trčícími do všech stran a zelenýma očima ukrytýma za obroučkami kulatých brýlí. Tohle May už věděla. A proto taky byla zvědavá na toho, jež ji má učit „vznešenému umění lékárenskému.“

Osoba, která vstoupila do dveří, jí ale vskutku vyrazila dech. Ovšem z jiného důvodu. Profesor Snape byl oproti jiným učitelům dosud ještě velmi mladý – nemohlo mu být ještě ani pětatřicet – rozhodně to však na sobě nedával znát – oblečen byl do dlouhého černého pláště, tmavé, umaštěné vlasy mu volně spadaly na ramena a o jeho síle a nezdolné energii svědčil pouze způsob jeho chůze, hlas ostrý jako břitva (a to přesto, že jej téměř nikdy nezvýšil – při svých hodinách spíš jen šeptal) a oči černé jako uhel, které profesorovy bližní probodávaly jako dvě dýky. Jeho obličeji vévodil zahnutý nos; na tuto drobnost však rychle zapomněl každý, kdo se podíval do Snapeových ledových očí. Ten, kdo měl slabší nervy, na jeho pohled jistě nezapomněl do konce života.

„Panebože!“ vykřikla May v duchu a jen svému výcviku na Kaer Morhen vděčila za to, že její výkřik nebyl slyšet. Žáci ztichli a rychle si posedali. May však zůstala stát jako opařená. Kolena se jí roztřásla, když profesor pomalu, téměř líně stočil svůj pohled přímo k ní. V jeho očích se zablesklo a přestože jinak nepohnul jediným svalem ve své tváři, May se zachvěla; nikdo na ni doposud nehleděl s takovou nenávistí. „Ááááááá, máme tady novou primadonu,“ pronesl ledovým hlasem profesor a na tváři se mu objevil nepěkný úsměšek. „Už jste si po cestě dostatečně odpočinula, slečno Parkerová?“ řekl s pohrdáním. Od zmijozelských lavic se ozval smích. May si toho ale nevšímala — byla jako ochrnutá – jen tam tak stála a s hrůzou v očích zírala na svého vyučujícího. Profesor si jí však už nevšímal. Pohledem přejel přes učebnu a přešel k učitelskému stolu. Náhle se prudce otočil a znovu ji probodl pohledem: „Jste jen hluchá nebo i tupá? Čekám na odpověď!“ zaznělo jak prásknutí biče. „Ano, pane,“ trhla sebou May. Koutkem oka postřehla, jak se nějaký bledolící zmijozelský chlapec může smíchem potrhat. Málem spadl ze své židličky; dva ramenatí hromotluci vedle něj hýkali a plácali se dlaněmi do stehen. Ta scéna jí přišla nějak povědomá, jakoby ji už někde viděla. Teď o tom však neměla čas přemýšlet. Hleděla do Snapeových temných očí a najednou se v mysli přenesla k jejich prvnímu setkání – ve Vstupní síni na začátku školního roku. Detaily si příliš nevybavovala, ale i tak věděla, že to bylo zlé. Hodně zlé. A bude to ještě mnohem horší, jestli se jí to nepodaří dát do pořádku. Teď. Hned. Bylo jí jasné, že pokud se s profesorem Snapem neusmíří nyní, tak pravděpodobně už nikdy. „Pane profesore?“ vysoukala ze sebe nejistě. Ale on už zase předstíral, že May neexistuje. Dokonce se k ní obrátil zády. „Pane profesore, chtěla bych …“ začala, ale byla rázně přerušena: „Vaše přání mě v nejmenším nezajímají.“ „Chci se …“ nedala se May. „Je mi jedno, co VY chcete!“ zvýšil profesor Snape hlas. Pak zase už klidně pokračoval: „Slečno Parkerová, zřejmě vám ještě nikdo nevysvětlil, jak to tu chodí. Za každý váš prohřešek bude vaší koleji stržen příslušný počet bodů – za závažnější porušení školního řádu pak bude následovat školní trest. Domnívám se, že vy při hodinách lektvarů připravíte svoji kolej o spoustu cenných bodů. Nechcete-li s tím začít hned, tak vám radím, abyste si sedla a zavřela pusu.“

May se zatvářila zoufale – mohla tušit hned, že jí nedovolí se omluvit. Ruce měla spuštěné podél těla – její dlaně teď směřovaly k profesoru Snapeovi na znamení naprosté vydanosti; nehodlala však ustoupit. „Pane profesore, chci se Vám omluvit,“ vyhrkla teď May zvýšeným hlasem. „Strhávám Nebelvíru deset bodů,“ zněla odpověď. „Mrzí mě to, nechtěla jsem Vám ublížit!“ zakřičela May do ztichlé třídy. „Dvacet bodů!“ zařval Snape. „Je mi to líto, je mi to líto, je …“ nadechla se, ale to už stál před ní. „Ještě jedno slovo“, zasyčel jí do obličeje, „a vrátíte se zpět na ošetřovnu a tentokrát to bude trvat podstatně déle, než se zase postavíte na nohy – jestli se vůbec na ně ještě postavíte !!!“ vyhrožoval. May v obraně uskočila o krok zpět; celá se třásla a po tvářích se jí koulely slzy; pusu měla ještě otevřenou, ale cokoli říci se už neodvážila – v jeho očích četla, že by ji na místě zabil, kdyby se o to jen pokusila – i kdyby se potkala s rozzuřenou mantichorou, ta by se nedívala na ni s takovou nenávistí, jako její profesor lektvarů. Sesunula se na židli. „Dalších dvacet bodů,“ zakončil jejich souboj Snape. V jediné minutě připravila Nebelvír o padesát bodů.

Všichni Nebelvírští na ně hleděli s otevřenými ústy a v naprostém úžasu – jediný, kdo rozuměl tomu, co se tu odehrálo, byl Harry Potter. Oproti tomu Zmijozelští se mohli utlouct smíchy a nadšeně tleskali. May se zhroutila a až do konce lektvarů se třásla po celém těle jako osika.

Profesor Snape si jí však už naštěstí nevšímal. Už zase předstíral, že je May jen vzduch a s kamennou tváří plival na Nebelvírské své jedovaté poznámky a strhával body, kde jen mohl. Měli za úkol vyrobit uspávací lektvar. Před May ležely na lavici roztodivné přísady, které nedokázala ani pojmenovat, natož popsat, k čemu slouží. Sotva by v té chvíli dokázala sama připravit byť i jen čaj – byla však natolik duchapřítomná, že to nedávala znát; pozorně se dívala na svého souseda a dělala vše po něm. Sedla si prve na jediné volné místo v učebně – vedle chlapce s kulatým obličejem. Jak za ten týden školy zjistila, jmenoval se Neville Longbottom. V hodinách přeměňování a kouzelných formulí se mu moc nedařilo, ale v hodinách bylinkářství byl jednička. Teď se však třásl zrovna tak, jak ona, jen když si ho Snape změřil pohrdavým pohledem. „Lektvary asi nebudou jeho nejsilnějším předmětem,“ pomyslela si May pochmurně. Její obavy se naplnily – ještě neskončila první hodina a May věděla s jistotou, že napodobovat právě Nevilla při výrobě lektvaru nebyl zrovna nejlepší nápad.

Jejich kotlíky vybuchly téměř současně. May opět vděčila jen svému zaklínačskému instinktu za to, že stihla uskočit dřív, než ji potřísnila kanárkově žlutá lepkavá tekutina. Draca Malfoye přitom málem trefil šlak, když znenadání za hřmotu exploze přeskočila jeho stůl a kryla se za ním, takže se jí nic nestalo. Neville na tom byl podstatně hůř. Byl celý poleptaný od svého lektvaru; na místech, kde se tekutina dotkla jeho kůže, mu vyrůstaly dlouhé dikobrazí ostny. Za chvíli vypadal celý jako veliký dikobraz. „Ven! Oba!“ zařval Snape. Neville sebou polekaně trhl a málem přišpendlil Goyla svými vystřelujícími ostny ke skříni s přísadami. „Strhávám Nebelvíru dvacet bodů. Za každého!“ hřímal Snape. May s Nevillem už na nic nečekali a vystřelili z učebny. Neville ještě zařval, jak si přibouchl ve dveřích učebny svůj dikobrazí ocas, a pak už pádil na ošetřovnu, chřestíc bodlinami. May přeběhla dvě chodby, za rohem se opřela o zeď a sesunula se k zemi. „Aspoň jsem ještě živá,“ řekla si.

„Páni, to teda byla hodina,“ ulehčeně vydechl Ron, když za sebou nechal dveře učebny lektvarů. „Naprostá katastrofa,“ prohlásila Hermiona. „Za dvě hodiny se Snapem přišel Nebelvír celkem o sto bodů – sedmdesát strhl May, dvacet Nevillovi a deset Harrymu za nedovařeného hlemýždě,“ vypočítávala. „Ale Malfoy sebou málem seknul, jak přes něj May přeskočila. A — Neville málem udělal z Goyla jehelníček,“ odporoval Harry. Všichni tři se rozesmáli. Pak Ron zvážněl. „Viděl jsi, jak se Snape na May díval? Ještě nikdy jsem ho neviděl takhle rozzuřeného,“ obrátil se na Harryho. „Já už ano. Při zařazování,“ odpověděl Harry. „Každopádně je příjemné vědět, že je tu někdo, koho Snape nenávidí ještě víc než mě. Třeba mi dá už konečně pokoj,“ pokračoval Harry s nadějí v hlase. „Při zařazování?“ zeptala se Hermiona. „Ale tam přece Snape nebyl … a ty jsi přišel pozdě,“ nechápala. „No právě – přišel pozdě a vypadal jak zmoklá slepice,“ ťuknul si Ron vítězně do čela. „Že mě to nenapadlo hned!“ „Jo, přišel jsem pozdě – a May taky,“ potvrdil Harry temně. „Vlastně se Snapeovi ani nedivím, že ji tak nenávidí – teda po tom, co jsem viděl …“ rozjel se Harry.

„Já – si to moc nepamatuji,“ ozval se tichý smutný hlas hned vedle Harryho nohy. Harry vyjekl. Vůbec si nevšiml May, která tam zničeně seděla opřená o zeď. „To mi teda ještě chybělo. Všechno slyšela. Teď abych se bál vystrčit nos z ložnice,“ pomyslel si Harry a otřásl se při vzpomínce na to, co viděl tenkrát ve Vstupní síni. „Nemusíš mít strach, Harry, já ti neublížím,“ řekla smutně May a dva páry zelených očí se setkaly. „On to tak nemyslel,“ zachraňovala Hermiona. Bylo jí líto. „Myslel,“ sklonila May zase hlavu. Prstem něco kreslila na podlaze. „Bylo to hrozné,“ pokračovala May. „Vybavuju si jen naše pocity – strach, děs, vztek, nenávist, pohrdání, zoufalství … Vím jen, že jsem se musela bránit, jinak by mě zabili.“ Harry přikývl: „Asi ano.“ „Hm, jednu věc ale nevíš, Harry,“ podívala se mu přímo do očí a on měl pocit, že mu hledí až do samého mozku. „To všechno, co jsi viděl, se stalo kvůli tobě. Jen kvůli tobě jsem přišla,“ dořekla, zvedla se a odešla. Harry zůstal stát s otevřenou pusou. „No nazdar,“ hlesl pak.

* * * * *

Další hodinu, tedy dvouhodinovku, měli obranu proti černé magii. Harry by se na ni jindy těšil – vždyť měli z této hodiny profesora Lupina – kdyby zrovna nebyl úplněk. Tato zdánlivě bezvýznamná skutečnost totiž obvykle znamenala – „Proboha, už zase?“ vyděsila se May, když uviděla do učebny obrany vstupovat profesora Snapea. S vyděšeným výrazem střelila očima k Hermioně. Ta však jen nesrozumitelně ukázala prstem ke stropu. May nechápavě zavrtěla hlavou a obrátila se ke katedře právě včas, aby se střetla s ledovýma očima profesora Snapea. Na tváři mu hrál zlomyslný úsměv. „Další body,“ napadlo May. Žáci se rychle v tichosti usadili. „Zanedlouho vás čekají zkoušky NKÚ,“ řekl profesor potěšeně, aniž by spustil pohled z May, „proto dnes budeme opakovat,“ prohlásil. May se při slově zkouška otočil žaludek. „Začneme od něčeho jednoduchého. Třeba od učiva z prvního ročníku,“ pronesl s tím svým podezřelým úsměvem. „Parkerová,“ vystřelil a spokojeně se zašklebil, když sebou May trhla. „Jak zneškodníme bubáka?“ zeptal se. „Bubáka? Nic takového přece neexistuje, tímhle se straší malé děti,“ přemítala May. „To nevím,“ řekla opatrně. „Nevíte? Ale tak to byste si měla rychle zjistit, chcete-li úspěšně vykonat rozdílovou zkoušku,“ řekl profesor sladce. May se opět zhoupl žaludek.

„Dobrá, zkusíme něco jiného,“ nasadil neproniknutelný výraz Snape. „Jak byste překonala nástrahy bludiček?“ zeptal se pak. „Bludiček?!“ May namáhavě lovila v paměti nějakou zmínku o bludičkách. Vybavila se jí však jen nějaká odrhovačka s názvem „Kterak švec Matěj zlákán bludnými světélky v bažině smrt nalezl.“ „To je ono, bludná světélka – bludičky,“ pomyslela si a náhle se jí mihl myslí obraz hlubokého močálu, ve kterém nalezlo místo posledního odpočinku množství mužů v starodávné zbroji, ušlechtilých elfů se smutkem ve tváři a odporných skřetů, všichni ruku v ruce, pohřbeni na místě bez naděje, s těly ozářenými slabým světlem; viděla drobného půlčíka, jak se naklání v úžasu nad jedním z mrtvých elfů, mdlá záře světélek ho lákala stále blíž ke hladině … skláněl se níž a níž, když tu se z vody vymrštily dvě kostnaté ruce, chytily ho za krk ve snaze udusit ho a stáhnout k ostatním pod hladinu; slyšela tlumený výkřik, chropot a stříkání vody, zvuky zápasu, když půlčíkovi přišel na pomoc neidentifikovatelný téměř průsvitný tvor s lysou hlavou a velkýma, kdysi zřejmě modrýma očima. „Žlá švětýlka, nedívat še tam, páneštu, nedívat še do švětýlek, jinak ležet tady š nima,“ šišlal ten tvor, když půlčíka vyprostil z bažiny. „Nuže?“ zaslechla May hlas profesora Snapea. Obraz zmizel. „No, snad by bylo nejlepší — si jich vůbec nevšímat?“ řekla nejistě. Třídou se ozval smích. „To sotva,“ odtušil Snape. „Nemohl jsem se vás zeptat na nic jednoduššího, Parkerová, jedná se o učivo prvního ročníku,“ pronesl jedovatě. „Jak pak chcete odpovědět na otázky složitější?“ odfrkl si znechuceně a namátkou otevřel učebnici na straně čtyři sta sedmdesát tři. „Ale o upírech jste jistě už něco slyšela, nemám pravdu?“ pokračoval a znovu se do ní zabodl očima. „Á, ano, jistě,“ horlivě přikyvovala May. „Upíři. Lidé se před nimi chránili česnekem, posvěcenými křížky,“ vzpomínala May na muzikál Drákula, „zabíjeli je pak za bílého dne v jejich rakvích -  to se totiž nemohli hýbat — a to tak, že jim do srdce zabodli klín ze stříbra, nebyl-li stříbrný, tedy aspoň dubový nebo osikový….“ Odmlčela se, když si všimla, jak Snape nakrčil nos. Třída se tiše pochechtávala; Harry s Hermionou však věděli, že se jedná o čistě mudlovské líčení boje s upíry. May se zoufale rozhlédla po třídě. „A co když se potkali s upírem tváří v tvář?“ zeptal se tichým hlasem profesor. „No, potom … potom … obyčejně člověk neměl šanci,“ vyhrkla pak. „…Ale všichni upíři nejsou špatní. Všichni nejsou lidem nebezpeční,“ mihla se jí hlavou jakási mlhavá vzpomínka. „Znám jednoho, jmenoval se Regis, a ten byl dokonce vegetarián,“ spustila. „Cože byl?!!!“ zařval profesor. Teď se už po lavicích váleli všichni. „Vegetarián,“ potvrdila May, „tedy ne že by se neživil taky krví, to netvrdím, krev pil, ale ne lidskou, jen krysí,“ nedala se. „No, moc mu nechutnala – a … možná, že ty bylinky, co jedl, mu měly jen upravit zažívání,“ pokračovala už roztřeseně. „Ale nebýt jeho, Vilgefortz by babičku dostal a já bych asi vůbec nebyla,“ vyhrkla pak tvrdohlavě. „Škoda,“ zašeptal Snape tak, že jeho kovový hlas bylo jasně slyšet i v poslední lavici. „Nemusela byste nás obtěžovat svou přítomností … Ale nevadí, koneckonců – zdržíte se tu jen krátce – necelé tři měsíce – pokud to ovšem nechcete vzdát hned,“ řekl vemlouvavým hlasem. V May teď byla jenom malá dušička – přesto však zavrtěla záporně hlavou. „Dobrá, jak myslíte,“ pronesl Snape a May vycítila v jeho slovech výhrůžku. „Obávám se ale, že musím srazit Nebelvíru deset bodů za vaši tupost. Sedněte si,“ skončil s ní. May se zdrceně svezla do lavice. Nebelvírští se už nesmáli – za necelé čtyři hodiny je připravila o osmdesát bodů. To byl nový rekord. Bude-li to tak pokračovat, o školním poháru si můžou nechat leda tak zdát. 

„Vy jste si se Snapem vyhlásili válku nebo co?!“ sykl na May po hodině Ron. May si povzdechla a nešťastně pokrčila rameny. „Mrzí mě to. Já … doufala jsem, že…“ potřásla hlavou. „Tušila jsem, že to tak dopadne,“ řekla nakonec. Oběd jí vůbec nechutnal.

Naštěstí je ten den čekala už jen poslední hodina, a to jasnovidectví. Jasnovidectví vyučovala profesorka Trelawneyová na půdě Severní věže. Učebna se utápěla v jemně karmínové záři světel, na oknech byly těžké závěsy a přestože v místnosti bylo vedro k zalknutí, v krbu plál oheň a z velkého měděného kotle zavěšeného nad ohništěm vycházela jakási těžká nasládlá vůně. Police podél stěn přetékaly nejrůznějšími pomůckami k věštění a ve zbývajícím malém prostoru mezi stěnami byly nacpány kulaté stolky s taburetkami. Profesorka sama byla velmi hubená a ověšená množstvím třpytivých cetek. Harrymu připomínala obrovský lesklý hmyz. „Posaďte se, drahouškové,“ pronesla tichým, zastřeným hlasem. „Vítám tě mezi námi, zlatíčko,“ obrátila se k May, která si ji mezitím pozorně prohlížela. „Bohužel mé vnitřní oko mi včera prozradilo, že se s tebou zase brzy rozloučíme,“ pokračovala profesorka tklivým tónem a zhluboka si povzdechla, zatímco si pravou ruku dala dramaticky před oči, jakoby od sebe odháněla představu něčeho opravdu nepříjemného. May zatrnulo a viditelně znervózněla. Ještě teď jí zněla v uších výsměšná slova profesora Snapea: „Nevadí, koneckonců zdržíte se tu jen krátce, necelé tři měsíce…“

Než se ale stačila profesorky zeptat, zda se její oko nemohlo zmýlit, ta všem zadala samostatnou práci: „Dnes budeme věštit budoucnost pomocí těchto mincí,“ ukázala na velikou urnu, ve které se blyštily měděné plíšky s krátkými a dlouhými rýhami. „Každý si vezme tři mince, dá je do poháru, zatřese a vyklopí na stolek. Podíváte se na vzájemné postavení čar osudu a podle učebnice si pak určíte osud, jenž vás čeká,“ vysvětlila profesorka. May se uklidnila. „Takhle se snad hrají kostky, ne?“ řekla si a s odporem se zadívala na tlustou zaprášenou knihu s názvem „Odhalování věcí budoucích.“ Nakrčila nosík a zatřásla mincemi v poháru. S třeskotem vyklopila mince na stolek a začala listovat učebnicí. Ještě však nenašla tu správnou stránku a už měla profesorku za zády. May pocítila jistou nelibost, když si povšimla profesorčina dychtivého výrazu. „Větří jako sup nad mršinou,“ pomyslela si. „Dovolíš, drahoušku?“ vrhla se na ni profesorka. „Já se podívám,“ pokračovala a nahnula se nad její stolek. Vzápětí však srdceryvně vykřikla (všichni nadskočili), třesoucí se ruce vztáhla nad stolek jako při nějakém zaříkávání a odvrátila tvář. „Ó můj Bože,“ snažila se na sebe strhnout pozornost celé třídy. May její afektované výlevy od počátku rozčilovaly. „Ne, snad bude lepší, když nic neřeknu,“ zajíkla se profesorka. „Co tam vidíte, paní profesorko,“ prosily Levandule s Parvati, profesorčiny oblíbenkyně. Profesorka se dlouho nenechala prosit. Pravou rukou se teď držela za srdce a roztřeseným hlasem vykládala May její krutý osud: „ Och, můj drahoušku,“ pronesla k ní těžce, jakoby jí to sdělení působilo nevýslovná muka, „hrozí ti smrtelné nebezpečí … ano, ano … obávám se, že ještě před vánočními svátky — se s tebou rozloučíme navždycky…“ Profesorka zmlkla a vyčerpaně se zhroutila do nejbližšího křesla. May už toho měla právě dost. „Šarlatánka jedna! Před Vánocemi mě čeká leda tak rozdílová zkouška a nebezpečí by mi mohlo hrozit snad leda tak v tom případě, kdyby Snape ztratil nervy a ještě před tím se mě pokusil otrávit – ostatně s tím už dneska začal,“ proletělo jí hlavou a jistě by to taky profesorce náležitě objasnila, kdyby se jí nezatočila hlava. Zoufale se chytila hrany stolku, aby neupadla. Před očima jí tancovala hlava Toma Raddla a ze všech stran burácel jeho ledový smích. Pocítila ostrou bolest v dlaních. Na smrt zbledla a lapala po dechu jako čerstvě vytažený kapr. Všichni se okolo ní nakupili. „Já …musím na vzduch, je mi zle,“ dostala May ze sebe. „Myslím, že budu zvracet,“ dodala. „Ale jistě, drahoušku, jistě,“ souhlasila profesorka Trelawneyová viditelně potěšena účinkem svých slov. „My ji odvedeme na ošetřovnu, paní profesorko,“ nabídl se Ron horlivě a šťouchl Harryho přitom do žeber. Harry rychle přikyvoval. Tyhle hodiny taky nesnášel. Profesorka se na ně s nelibostí podívala: „Dobře, jděte,“ utrousila nakonec, když si uvědomila, že ti dva beztoho vždycky jen ruší její výuku svými špatně utajovanými výbuchy smíchu. May bylo zle. Ron s Harrym ji stáhli po žebříku. „Dík, jseš kámoška,“ mnul si ruce Ron. „Ale mně je vážně zle,“ odpověděla May nešťastně. „Prosím tě, co šílíš?“ obrátil se k ní Ron, „Trelawneyová každý rok předpovídá někomu smrt – Harrymu ji předpověděla už dokonce několikrát – a nic se mu nestalo,“ snažil se ji uklidnit. May se na Harryho unaveně podívala: „Ale daleko jsi k tomu neměl,“ konstatovala nakonec šeptem. Harry jen pokrčil rameny. „Tak ahoj u večeře,“ rozloučil se rychle a pak s Ronem odběhl. O Voldemortovi se s May bavit nechtěl. Pořád si jí ještě nebyl jistý. „Kdoví, na čí je vlastně straně,“ pomyslel si, když zabíhal za roh. May se nepřítomně podívala do místa, odkud před chvílí zmizel. Její oči byly barvy nebe. „Na všech. Na žádné,“ řekla zastřeným hlasem ne nepodobným hlasu profesorky Trelawneyové. „Žádná strana totiž ve skutečnosti neexistuje.“