Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kestrel a Sirius - VII.

12. 2. 2006

Smolný pátek

 

Když se May vracela do své společenské místnosti, připadala si, jakoby se nakazila leprou. Ostatní studenti jí zdaleka uskakovali z cesty - zřejmě usuzovali, že z nich může i jediným svým pohledem nadělat škvarky. „Zbabělci,“ pomyslila si, když před ní nějaká prvačka zděšeně vypískla. „Ach jo, zprávy se zde šíří rychle,“ povzdechla si, „-i když – jak dlouhou dobu jsem vlastně strávila v Lupinově kabinetě?“ ptala se sama sebe. „Po vypití některého ze Snapeových oblíbených lektvarů bych klidně mohla soutěžit s Šípkovou Růženkou. Hm, kdo ví, jestli by mě radši neviděl hore bruchem,“ dodala pro sebe. Něco jí však říkalo, že mu křivdí. Nespokojeně zamručela. Vlastně ji silně přitahoval – „asi tak, jako můra světlo. Nebo naopak? No, to je jedno,“ pokusila se uzavřít toto téma, ale se vzrůstajícím neklidem si uvědomovala, že jí její vztah s profesorem lektvarů až příliš připomíná něco, co kdysi bylo mezi ní a … Přesto nebo právě proto v celých Bradavicích nebyl nikdo, kdo by ji tak spolehlivě a rychle dovedl vytočit, jako on. „Dost! Nechci o něm pořád přemýšlet. Bude lepší, když si půjdeme z cesty. Tohle soutěžení, kdo z koho, musí přestat,“ rozhodla. „To jsem zvědavá, jak ho k tomu donutíš,“ posmíval se tichý hlásek v její hlavě. Zamračila se, nepřítomně vztáhla ruku před sebe a obraz Buclaté dámy se vyklonil. Sotva vkročila do nebelvírské společenské místnosti, veškerý hovor ustal a studenti se „nenápadně“ stáhli k protější stěně. Pohrdavě si je změřila; pak si však jen povzdechla a beze slova odešla do své ložnice.

Zatímco v hodině přeměňování se ostatní studenti snažili přeměnit malý ohníček ve fontánku, May dostala za úkol „pouze“ transformovat ježka v jehelníček. Po několika marných pokusech („velice ji to udivilo“) to vzdala a začala hladit zvíře po pichlavém kožíšku. „Hotovo?“ zeptala se za jejími zády profesorka Mc Gonagallová přísně. „Ne,“ řekla bezmocně. „Tak proč nepracujete?“ napomenula ji profesorka. „Je to k ničemu. Vidíte sama – z hůlky nevyletí ani jiskřička,“ odpověděla nešťastně. Vtom Nevillova fontánka vybuchla a jako na povel z ní vystřelil ohňostroj pestrobarevných jisker. Mayin ježek se polekal a píchl ji do prstu. „Jau,“ sykla nazlobeně. Na ukazováčku se jí usadila veliká krůpěj krve. „Vidíte?“ zvedla prst k profesorce. „Krev. Proč jen je okolo mě pořád tolik krve?!“ zeptala se zmatené profesorky. Pak se na krev zadívala pozorněji a s nepřítomným výrazem hlubokým hlasem pronesla: „Přijde to brzy. Velmi brzy.“ Studenti po ní nedůvěřivě pokukovali. „Málo si věříte,“ snažila se profesorka odvést „řeč“ jinam. May sebou trhla: „Cože?“ zeptala se, jakoby se právě probudila ze sna. „Nevěříte si, proto se vám kouzla nedaří,“ opakoval profesorka netrpělivě, zatímco předstírala, že si podivného, téměř mužského tónu dívčina hlasu nepovšimla. „Nesmíte s tím přestávat. Měla byste chodit na doučování,“ radila jí dále. „Asi máte pravdu,“ řekla May bezbarvě a těšila se na konec hodiny, až její utrpení skončí.

Historie kouzel byla nezáživná jako vždy. Profesor Binns monotónním hlasem odříkával látku o starověkém Egyptě a studenti dospávali po včerejším večírku. Také May neměla nic proti tomu dát si dvacet. „Za Achnatonovy vlády došlo ke zrušení egyptského pantheonu a byl vydán zákaz uctívání jakýchkoli božstev vyjma Atona, boha slunce,“ zaslechla v polospánku. „Kecy,“ řekla si pro sebe. I v kouzelnickém světě vykládali stejné nesmysly jako na univerzitě. „Nějakej zamindrákovanej patriarchální hajzlík kdysi pravdu překroutil a po staletích pak banda ignorantů tyhle žvásty po něm jen přepisovala. A přitom se stačí pořádně podívat na stěny pyramid,“ zívla ospale, „a každej, kdo umí aspoň trochu číst, vidí, že
Aton nebyl ve skutečnosti žádnej bůh, ale bohyně,“ ušklíbla se a pohodlně se uvelebila na své lavici. „Nemusíš být na ně kvůli tomu hned tak zlá,“ říkalo jí její lepší já, „koneckonců bylo jen velmi málo těch, kdo Sluneční bohyni spatřilo na vlastní oči.“ „Ale kdo ji jednou spatřil, nezapomněl na ni do konce svého života,“ pokračovala May už v duchu. „Sluneční bohyně přebývala v Egyptě celé věky – a i díky ní tam bylo po dlouhý čas jako v ráji. Spatřit ji však mohlo za celou tu dobu jen několik vyvolených. Pro ostatní byla neurčitá a skrytá – dokonce ještě víc, než tomu bylo u ostatních egyptských božstev. Ani Achnaton by ji nikdy nebyl spatřil, nebýt jeho ženy Nefertiity. Nefertiita ovšem byla stejně záhadná bytost jako sama Sluneční bohyně. Nikdo nevěděl, kým vlastně byla. Nedochovaly se žádné zmínky o jejím původu; o její vznešenosti však nebylo pochyb. Byla nádherná a zcela jiná než ostatní egyptské dívky. Nakonec se lidé přestali zabývat jejím rodem (později se soudilo, že byla faraónovou příbuznou, dokonce sestrou) a říkali jí prostě Nefertiity – krásná paní. Ten titul si právem zasloužila.“ May se usmála. „Ano, Nefertiity byla vskutku vznešeného rodu, dokonce královského, i když to nedávala druhým okázale najevo, jak by se dalo očekávat – Nefertiity byla elfka. Svému muži pak předala mnohá tajemství tohoto starobylého národa. A byla to ona, kdo ho přivedl ke Sluneční bohyni. Achnaton však nebyl ještě ani zdaleka na toto setkání připraven. Sluneční bohyně ho zcela uchvátila. Stala se jeho posedlostí. Zakázal ve své zemi uctívat jiná božstva a nadělal si tak nespočet nepřátel. Dlouhé roky si však svoji moc udržel – jak jinak, vojensky. Nefertiity pak jen s úzkostí sledovala, jak se její sen o nové zemi hroutí v prach. Dala však svému muži syna – a sama jej vychovala.“ May zavřela oči a vybavila si ušlechtilou Tutanchamónovu tvář. „Byl tak mladý a plný života, když jej zavraždili … Měl tolik plánů. Chtěl reformovat svoji říši, udělat ji snesitelnou pro všechny stavy,“ znovu oči otevřela a s bolestnou grimasou ve tváři se zadívala přes umaštěné okenní tabulky (Fred s Georgem už týden vybírali sázky na to, kolik Filch stihne do Vánoc umýt umaštěných oken.) „Sluneční bohyně ho mohla zachránit,“ pokračovala v přemítání. „Mohla už dříve donutit Achnatona, aby zanechal svého počínání. Ale byla to Bohyně. A bohové se nestarají o pošetilé lidské konání. Byla jaká byla a nic na tom nemohlo změnit ani to, zda její neumělé podobizny budou či nebudou zdobit faraónovy paláce a stěny chrámů. A potom, když vystrašení kněží a úředníci z obavy o svoje viklající se posty přišli zabít mladého faraóna, mohla svojí mocí a silou svého hněvu vrahy zahubit a tu ušlechtilou duši zachránit. Stálo by to za to. Vždyť za celých několik set tisíc let nežil v Egyptě nikdo tak vnitřně čistý jako on. Ale Sluneční bohyně nic z toho neučinila. Nepřála si Tutanchamónovu smrt; avšak myslila, že nemá právo vměšovat se do lidských záležitostí. Proto Tutanchamón zemřel. A jeho matka se pak vydala zpět ke svému lidu. Sluneční bohyni pak překvapil nenadálý příliv citu, který na ni útočil jak mořský příboj. Na sedm dní ve svém žalu odejmula lidem světlo a Egypt tonul v hrůze a absolutní tmě. Poté se slunce vrátilo na oblohu. Avšak Sluneční bohyně, raněná krutostí lidí, navždy z Egypta odešla. A úrodná země se začala měnit dílem nerozumných lidských zásahů v pustou poušť.“ May se zhluboka nadechla. Nechápala, odkud se vzal ten smutek, který ji zaplavil. Smutek, který mohla stěží snést.

Procitla ve chvíli, když profesor Binns ve svém výkladu sděloval žákům: „…a tehdy velký elfský vojevůdce Aristid zbaběle v bitvě opustil se svým vojskem lidské spojence, kteří pak byli barbarskými nájezdníky rozdrceni.“ „To je lež!“ zaječela a vyskočila z lavice. Sama teď vypadala jak Atilla za útoku. „Žádný z elfů není zbabělec! Žádný z elfů nemá ze smrti strach! Toto je ryze lidská vlastnost, rozumíte? Elfi jsou jiní – nádherní a strašní, krutí a moudří – co vy o nich můžete vědět?!!!“ vřískala na zaskočeného profesora. „A co víš o nich ty?“ zeptal se jí rozespalý Dean Thomas přezíravě. „Byla jsem u nich na prázdninách, blbečku,“ odsekla. Všichni studenti už byli vzhůru a vystrašeně čekali, v co se to zase zvrtne. Profesor Binns byl šokován. Tohle se mu za celou jeho kariéru nestalo, aby ho jakýkoliv student takto hrubě vyrušoval při výkladu. Vzpomněl si na dobu, kdy s jednou bystrou studentkou diskutoval o jemných nuancích věd historických. Ta zmijozelská dívka s ním také v lecčems nesouhlasila a měla tendenci „uvádět věci na pravou míru“; vždy ale ve vší slušnosti a úctě k vyučujícímu. Byla to radost vést s ní učené disputace. Ale tohle…! „No dovolte, co si to …“ koktal, zíraje na tu fúrii. May byla jako rozlícená medvědice. „Co vy vlastně víte? Nevíte nic, vůbec nic. Tohle,“ chytila nešetrně učebnici a mrštila jí o zem, „je k ničemu. Není v tom ani zbla pravdy,“ vmetla mu do tváře. Profesor Binns zalapal po dechu. Kdyby už nebyl po smrti, jistě by ho teď skolila mrtvice. Takhle se jen v jeho oku objevila veliká stříbřitá slza, když pomyslil na všechny ty dlouhé roky svého universitního studia strávené v odříkání a naprostém pohroužení do učebnic historie. Do May jako když uhodí. Tohle nechtěla. Měla profesora ráda. Vážila si ho Ta jediná profesorova slza křičela. A její křik nemohla snést. Špatné svědomí ji vyhodilo ven z učebny. Za dveřmi se musela opřít o stěnu, aby neupadla. „Co to … proč jsem to vlastně udělala? Pohádat se s profesorem Binnsem … a kvůli nim!“ Ztěžka oddychovala. „Co se to se mnou děje?“ pomyslela si zděšeně. „Tohle nebylo fér,“ uznala, „vybíjet si svoji zlost, strach a bezmocnost na tom neškodném staříkovi.“ Bylo jí ho líto.

Profesor Binns se zatím snažil vzpamatovat z té hrůzy. Několikrát započal výklad, avšak nebyl schopen se soustředit. Nakonec poslal žáky ven. To bylo poprvé v jeho učitelském „životě“, kdy byl nucen přerušit svoji výuku. May počkala, až se třída vyprázdní. Potom vešla. Profesor Binns tam ještě sál. Byl jako po výprasku. Zkroušeně k němu přistoupila. Z jejích očí se draly proudy slz. „Pane profesore,“ začala, „odpusťte mi …je mi to tak líto,“ posmrkla, načež se rozvzlykala. „Nechtěla jsem …nechtěla jsem vás urazit, já nevím, co to do mě vjelo… já – mám z elfů hrůzu, víte? Tolik se jich bojím …,“ vrhla se na posmutnělého profesora. Profesor Binns tím byl zaskočen, ale dobrácky ji pohladil po hlavě. Pak se na ni překvapeně podíval – a dívka mu jeho pohled opětovala. Chvíli spolu mluvili beze slov, než se dívka šťastně usmála a opustila učebnu. Profesor tam ještě drahnou chvíli postával, jakoby zapomněl, že i pro něj už hodina skončila. „Je to možné?“ pomyslel si. Kdyby byl ještě člověkem, měl by teď pocit, že může létat.

 

* * * * *

 

Ron dohonil Harryho a Hermionu – musel se vrátit, když ze samé radosti, že se hodina ruší, zapomněl ve třídě učebnici formulí. „Tohle mi nebudete věřit,“ křičel už zdaleka. „Co se děje?“ ptal se Harry. „Řveš jak na lesy, za chvíli tu bude Filch s tou svou prašivou kočkou.“ „Viděl jsem, jak se Binns a May objímali,“ vychrlil ze sebe Ron. „Máš pravdu,“ řekl Harry, „tomu neuvěříme.“ „Ale Rone,“ přidala se Hermiona, „po tom, co mu řekla,“ usmála se blahosklonně, asi jako když káráme někoho, kdo zrovna rozumu moc nepobral. „Mohli byste mě vy dva aspoň jednou poslouchat?“ rozčílil se Ron. „Já je viděl, chápete? Oni se ob-jí-ma-li !!!“ Konečně jim došlo, co vlastně jim chce říct. „To je přece blbost,“ zavrhl to Harry. „To přece nejde,“ řekla Hermiona. „Binns je přece duch a May … takže ti dva by se spolu nemohli objímat nikdy – ledaže …“ „Ale já je viděl! Na vlastní oči. May ho objímala … tak jako … tak jako já teď tebe,“ vrhl se teď už zoufalý Ron na Harryho. „Nech toho! Přeskočilo ti? Seš snad teplej, nebo co?“ snažil se ho Harry setřepat – stáli už u dveří Velké síně. „ledaže by May byla taky mrtvá,“ dokončila Hermiona. „Jo, to mě taky napadlo,“ vyhrkl Ron. „Ale to je přece kravina,“ ušklíbla se na své kamarády Hermiona, když se blížili k nebelvírskému stolu.

Zanedlouho k obědu dorazila i May. Zdálo se, že je v dobrém rozmaru. Usedala právě ke stolu, když do ní Ron „nenápadně“ šťouchl prstem, aby se přesvědčil, jestli snad neprojde skrz. „Jau, nestrkej do mě!“ vypískla. „Promiň, to nebylo schválně,“ koktal Ron. May se k němu obrátila, chňapla ho za hábit a přitáhla si ho k sobě. „Ale jistěže to bylo schválně,“ procedila skrze zuby výhrůžně. „Chtěl jsi se přece přesvědčit,“ hypnotizovala ho svým pohledem, „jestli nejsem …“ nečekaně se rozesmála. Ron nabyl barvy legitimace KSČ. Škodolibě se ušklíbla: „Ale já přece jsem mrtvá, Rone,“ sykla a zorničky se jí rozšířily. Ron vyjekl a o metr uskočil. Za okamžik už poněkud pobledlý pospíchal z Velké síně. Ani si nevzpomněl, že ještě nedojedl. May se znovu rozesmála. Pak ji hryzlo svědomí: „Nemusela jsem ho tak strašit,“ povzdychla si. „Ale co, každá čarodějka je přece zlomyslná. Zlomyslná a zlá,“ zopakovala slova Yennefer, aniž by je myslila vážně. „A já mám taky nárok na trochu legrace, ne?“ uzavřela tuto kapitolu.

Celé volné odpoledne pak strávila v knihovně a dle rady profesora Lupina hledala něco, co by jí pomohlo najít její ztracené schopnosti. Před večeří už toho měla plné zuby. Z těch stohů knih se jí dělalo zle. Večer jí to však nedalo a i když měla k místní literatuře vypěstován již vyložený odpor, nakonec přece jen podnikla noční výpravu do knihovny. Jejího odchodu ze společenské místnosti si nikdo nevšiml.

Knihovnice měla dveře svého pokoje otevřené dokořán, ale pro May nebyl problém se okolo nich tiše prosmýknout. Rychle pak zabočila mezi regály s pečlivě utříděnými knihami. Nabrala rychlost a zamířila k oddělení s omezeným přístupem. „Tady jistě bude něco zajímavějšího,“ pomyslela si a zahnula za jednu z prosklených vitrín.

Uviděla ho na poslední chvíli. Zavířila v piruetě a elegantně se mu vyhnula. Bylo to o fous. Jeho pozornosti však stejně neunikla. „Co tady děláte, Parkerová, ozval se z bité tmy ledový hlas profesora Snapea. Ztuhla. „Já – hledala jsem jen nějakou knížku,“ odpověděla po pravdě. „Hledala jste knížku? V téhle tmě? A bez světla?“ zeptal se Snape pochybovačně. May uvažovala stejně. Ona žádné světlo nepotřebovala – byla zaklínačka. Po dlouhé roky panovala tradice, že než adept na zaklínače ukončil svůj výcvik, musel podstoupit mutaci – zkoušku trav. Těm, kteří zkoušku přežili, se pak rozšířily zorničky natolik, že viděli i v naprosté tmě vše do nejmenších detailů. Lidé se pak zaklínačů děsili a nebylo divu – pohled do zmutovaných očí opravdu nebyl příjemný. A když se k tomu přidal fakt, že každý zaklínač byl vlastně dokonalý stroj na zabíjení … Kestrel s Ciri však zkouškou trav neprošly. Dávné recepty se v průběhu věků ztratily a zkouška upadla v zapomnění. Ostatně pochybovala, že by Geralt měl to srdce a nechal je tu hroznou zkoušku podstoupit – věděl moc dobře, co obnáší – sám jí kdysi ještě jako malý chlapec prošel a jeho původně kaštanové vlasy po ní byly navždy bílé jako padlý sníh. Mohl ovšem dopadnout ještě mnohem hůř. Úmrtnost při zkoušce byla příliš vysoká – stejně tak jako i v průběhu celého výcviku – na konci zůstalo naživu sotva deset procent dětí. A i jejich život měl zanedlouho ukončit nějaký netvor, před kterým chránili nevědomý lid neschopný jakékoliv obrany proti prastarým monstrům. Lidé se však zaklínačům za to, že chránili jejich zdraví a majetek, odvděčovali pouze nenávistí a pohrdáním. Děsili se jich stejně tak, jako netvorů, které zabíjeli. A jen neochotně pak vytahovali z kapes drobné, aby zaklínačům vyplatili dohodnutou odměnu za to, že pro ně nasadili svůj život a schopnosti. Proto také Geralt tolik váhal, než přivedl Cirillu, princeznu cintránskou, Dítě Překvapení, do Kaer Morhen. Ti dva byli spolu nerozlučně spoutaní Sudbou. Geralt se však pokoušel postavit proti osudu a Ciri před tím, co jí bylo předpovězeno, ochránit. Marně. May se musela zasmát při vzpomínce na sotva osmiletou princeznu, jež zlobně dupala nožkou a zaťatou pěstičkou hrozila odcházejícímu Geraltovi: „Já si tě najdu! Mně neutečeš!“zatímco se ji nebohý druid Myšilov snažil odvést zpět do hradu za její babičkou, královnou Calanthé, Lvicí z Cintry. Malá Cirilla měla pravdu - ať už si to přáli nebo ne, svému osudu neunikli. Ani jeden z nich. A jejich cesty se zase setkaly. To May zavedla na Kaer Morhen její babička. Brzy se s Ciri spřátelily a staly se postrachem širého okolí, včetně samotných neohrožených zaklínačů. Nakonec prošly obě bez úhony celým výcvikem a složily závěrečnou zkoušku, aniž by tedy byly nuceny podstoupit zkoušku trav. Přesto – i když se jejich oči nezměnily v kočičí během období Proměn – viděly ve tmě stejně tak dobře jako Geralt nebo ostatní zaklínači. May nad tím nikdy nepřemýšlela, tato schopnost byla pro ni přirozená; předpokládala však, že za tento fakt ona i Ciri vděčí své neobvyklé genetické výbavě – dědictví po Laře Dorren. Tohle všechno ovšem svému profesorovi lektvarů vykládat rozhodně nechtěla. Ale co tu dělal takhle potmě on? Snape nebyl zaklínačem a elfí krev v jeho žilách rozhodně nekolovala. Přesto se také on ve tmě pohyboval naprosto přirozeně; pro tohle neměla vysvětlení – ledaže … najednou pochopila, čím to asi bylo, že v ní profesor způsoboval vždy takový neklid.

Profesor Snape vyčkával. Pro něj byla temnota přirozeným prostředím, ale co tu takhle dělala ona? Něco tu nesedělo. Už jen to, že ji objevil v knihovně takhle pozdě v noci, bylo pro něj faktem přinejmenším znepokojivým. To, že tu byla potmě, když si sama nebyla schopna posvítit hůlkou, mohlo mít jen dvě vysvětlení – buď opravdu vidí i v noci, což nepředpokládal – poznal by přece hned, kdyby … nebo tu na někoho čekala. Na koho však? Mohla stejně tak dobře čekat na Pottera jako na něj. Ani jedna z variant se mu vůbec nezamlouvala.

May po Snapeovi střelila pohledem: „Jejej, vidíte,“ vyhrkla ze sebe rychle, otočila se na podpatku a než ji stačil zadržet, byla pryč. Po chvíli vyšel z knihovny i profesor lektvarů. Oba dva pak ke svým ložnicím odcházeli v hlubokém zamyšlení.

 

* * * * *

 

Ve společenské místnosti bylo překvapivě ještě živo. V křeslech o čemsi diskutoval hlouček studentů ze sedmého ročníku, v koutku hráli Harry s Ronem smradlavého tchoříčka a opodál zpracovávala Hermiona další elaborát pro profesora Binnse. Sotva však May seskočila z rubu obrazu, už u ní stála, aby jí řádně vyčinila: „Kdes byla tak dlouho?“ spustila. „Mohla jsi narazit na někoho z učitelů,“ řekla vyčítavě. May vyprskla. „V knihovně,“ odpověděla po pravdě. „Vzpomněla jsem si na jednu knihu užitečných kouzel,“ dodala, když se na ni Hermiona nevěřícně podívala. „Vážně?“ zeptal se Ron. „A kde jsi ji teda nechala, když byla pro tebe tak důležitá, že jsi nemohla počkat na ráno?“ zahrál si na detektiva. „Nechala jsem ji tam, kde byla,“ odpověděla a škodolibě dodala: „vlastně jsem si ji ani nestačila půjčit – vpálila jsem totiž rovnou do Snapea …“ znovu se zachichotala. „To snad ne!“ zavyl Harry. „Srazil ti další body?“ zděsil se Ron již tradičně. „Dej mi pokoj se svými body,“ ohrnula ret. „Na to Snape ani nepomyslel. Na takový blbosti neměl čas. Musel přemýšlet nad něčím důležitějším,“ usmála se záhadně, čímž spolehlivě vzbudila jejich zvědavost. „A nad čím?“ zeptal se Ron dychtivě. „Nad tím samým, nad čím jsem přemýšlela i já,“ napínala je dál. „Oba jsme si položili stejnou otázku – ale správnou odpověď – nalezl jen jeden z nás,“ řekla a samolibě se usmála. Potom se otočila k trojlístku zády a aniž by jim k tomu prozradila cokoliv dalšího, tanečním krokem se odebrala do své ložnice. „No nezabil bys ji?“ obrátil se Ron na Harryho. „Zabil,“ potvrdil Harry a dodal s úšklebkem: „kdybych si ale byl nejdřív jistý, že ona nezabije dřív mě.“ Oba kamarádi se rozesmáli a nic přitom nedbali na pohoršené Hermioniny pohledy.

 

* * * * *

 

Pátek měl být pro nebelvírské studenty dnem naprosto poklidným – žádné katastrofy nehrozily – vždyť rozvrh hlásil jen hodiny bylinkářství a péče o kouzelné tvory. Pro Harryho, Rona a Hermionu však začal příšerně – ještě nedošli ani ke snídani a narazili na Malfoye s jeho ochrankou. Slovo dalo slovo a z původně relativně nevinné poznámky o famfrpálu přešli přes Hermioniny rodiče až k Wesleyově rodině. To už se přátelé neudrželi a vytáhli své hůlky, což mělo za následek jisté zdravotní potíže zmijozelského týmu. Jenže jak na potvoru se odkudsi vynořil Filch. Byl pěkně nabroušený – včera pršelo a musel vytírat půlku hradu. Rozhodně mu neušlo, že si Harry s Ronem své boty neráčili řádně opucovat a zbyly tak po nich blátivé šlápoty. Ale teď jim to osladí!

„Pottere, Weasley! Tak vy si myslíte, že porušování školního řádu je úplně v pořádku?!“ zeptal se ostře. „Že vás se školní řád vůbec netýká? … Ale týká,“ řekl sladce a vytrhl jim hůlky z rukou. „Tohle zabavuji, večer si pro to můžete přijít,“ oznámil. „Ale to přece nemůžete,“ namítla Hermiona. „Teprve nám začne vyučování a hůlky budeme přece potřebovat,“ poučovala dál naštvaného školníka. Filch se zašklebil a sebral hůlku i jí. „Vy to sem dejte taky. Moc dobře jsem viděl, jak kouzlíte po chodbách,“ vyštěkl. „Ale … ale jak to vysvětlíme profesorům?“ děsila se Hermiona. Ron s Harrym se po Filchovi jen nenávistně dívali. Nikdy by se nesnížili k tomu, aby se ho o něco prosili – stejně by to bylo marné. „To už je váš problém,“ zasyčel Filch a spokojeně odcházel. Zmijozelští se jen potěšeně pošklebovali. Pak zamířili na ošetřovnu, aby jim madame Pomfreyová odstranila červenobíle károvaná chapadla. Hermiona se zmateně rozhlížela kolem. „Nic si z toho nedělejte,“ řekla nakonec, aby hochy utěšila, „dneska je stejně potřebovat nebudeme,“ zamumlala, ale sama tomu moc nevěřila. Malfoy se mohl za chvíli vrátit a nic mu teď nezabrání, aby … Harry s Ronem mysleli na totéž. Bez hůlky se cítili jako nazí v trní.

Když May došla téměř ke dveřím Velké síně, musela se rozesmát. Fred s Georgem zase vyváděli své kejkle a nastražili na nic netušící studenty malou past. Stačilo šlápnout na nesprávnou dlaždici a spustil se velkolepý ohňostroj doprovázený petardami. Jakýsi nebožák zrovna vstoupil na černou kachli a teď leknutím tancoval po Vstupní síni, když mu kolem hlavy vystřelovaly pestrobarevné komety. „Oheň,“ usmála se a nadšeně sledovala víření barevných jisker. Měla ráda oheň. Nikdy však nechápala, proč by měl být právě oheň nejmocnější ze všech živlů. Yennefer je učila, že z ohně lze načerpat nejvíce Moci, avšak také, že je ze všech živlů nejzrádnější. May to vždy považovala za nesmysl. Když se ale dívala do sršících jisker, vzpomněla si opět na svoji přítelkyni Cirillu. Ciri jen jedinkrát čerpala Moc z ohně, a to když uprchla před Vilgefortzem tím prokletým hroutícím se portálem. Vyvrhl ji na poušť, kde málem zemřela žízní. Aby získala vodu, rozžehla oheň a čerpala Moc. Moc, která by jí umožnila seslat déšť na rozpukanou zem. Moc, která by jí dovolila dělat cokoli. Podařilo se jí to. Ale nebylo to zadarmo. Dostala nabídku. Nabídku, jež se dostaví jedinkrát za život – mohla získat absolutní moc – nade vším. Nad všemi. A ztratit přitom svoji duši. Ciri tehdy odmítla – a zaplatila za to – zcela ztratila své čarodějné schopnosti. Navždy.

May najednou pochopila, proč jí nejde čarovat. Ona sama nikdy takovou nabídku nedostala – nebylo jí třeba. Moci se totiž zřekla již tím, že odmítla spáchat vraždu. Odmítla ublížit nevinnému pro získání vlastního prospěchu. Zděšena z toho, co se jí stalo, zřekla se tehdy celého čarodějného světa, se vším všudy, a navždy jej opustila. Tedy alespoň si to tenkrát myslela. A současně s tím přestala být čarodějkou. I ji opustily čarodějné schopnosti. A teď s hrůzou pochopila, že navždy. Už nikdy nebude moci čarovat. Vracela se zbytečně. Je tu k ničemu. Ona Harrymu nepomůže. Voldemorta přece nelze zničit bez užití magie. A ona tohoto již nikdy nebude schopna. „Bylo by lepší,“ pomyslila si, „kdybych bývala zemřela. Nebo zůstala ve světě lidí – dožila bych tam šťastná a v nevědomosti chvíle, kdy by mě Tom zabil svým „Avada kedavra.“ Nebylo by to vůbec zlé. Uvědomovala si, že takto to pro ni bude mnohem, mnohem horší. Protože jakmile Voldemort zjistí, že dorazila do Bradavic, zmocní se jí živé. A její smrt bude velmi pomalá. Pomalá a krutá. Bezmocně vytáhla svoji hůlku a frustrovaně ji zapíchla do nejbližšího květináče. Už ji nebude potřebovat. Pak ze sebe strhla školní hábit a vyšla ven jen ve svém oděvu. Hlad už neměla. Potřebovala být sama.

Harry, Ron a Hermiona předpokládali, že je Zmijozelští budou chtít nepochybně napadnout, když se ocitli v tak prekérní situaci. Proto přišli na hodiny péče o kouzelné tvory mezi prvními a po hodině zůstali raději na nějakou dobu u Hagrida. Až když si byli jistí, že jim nic nehrozí, vyrazili ke hradu. May se také již víceméně smířila se svým osudem a zamířila do své ložnice. Došla však sotva do půlky schodiště vedoucího do nebelvírské věže, když se jí naskytl děsivý obraz: Neville ve své roztržitosti vstoupil na tekutý schod a uvízl tak jednou nohou ve schodišti. To by nebyla zase tak zlá situace, kdyby toho ovšem okamžitě nevyužil Protiva a nedotlačil nad schodiště obrovskou těžkou skříň. Právě ji rozkýval, aby ji na nešťastníka svrhnul. „Neville, uteč!“ vykřikl Ron a ukázal nad něj. Neville se do toho místa vystrašeně podíval. Pochopil. Ale uvízl pevně. A čím víc se snažil vyprostit, tím hlouběji se propadával. „Nejde to!“ pištěl vyděšeně. Dubová skříň se převalila přes první schod. Neville zaječel: „Pomóóóc!“ Harry sáhnul do hábitu pro hůlku; žádná tam ale nebyla. Zblednul. „To nestihneš,“ varoval ho Ron, když chtěl vyrazit Nevillovi na pomoc. „Přece ho tam nenechám!“ vykřikl Harry a rozběhl se do schodů. Zděšená Hermiona se rozhlížela okolo sebe. „May!“ vykřikla, „pomoz mu!“ Do zaklínačky jako když udeří. Zastavila se a hleděla vzhůru. „Ta mu nepomůže,“ odfrkl Ron pohrdlivě a pospíchal spolu s Hermionou za Harrym. „Nemůžu, nemám hůlku,“ odpověděla May nervózně, i když dobře věděla, že jí by byla hůlka k ničemu. Skříň nabírala na rychlosti. Byla dobře stavěná – ne a ne se rozpadnout. „My taky ne!“ zavyl Ron. Snažili se Nevilla vyprostit, ale nešlo to. May viděla, že nemají šanci. Museli by ho tam nechat, a i tak – kdoví. Takhle je to rozmázne všechny – jak plácačka mouchy. Nevěděla, co má dělat. Zmrazeně zírala na horní schodiště. Teď už si byla jistá, že Protiva skříni pomáhá i jinak, protože by se přece už dávno rozpadla nebo by přepadla přes zábradlí. Ona se však řítila přímo na studenty. „Ty přece žádnou hůlku nepotřebuješ,“ křičela Hermiona. May prudce zavrtěla hlavou. „To nemůžu,“ řekla vystrašeně. Ne, stačilo jí, jak to dopadlo minule. Kdyby použila šagaralu, mohla by zničit celý hrad. „Udělej něco, prosím!!!!“ zaslechla úzkostný výkřik. Byla zoufalá – bleskurychle se rozhlédla okolo sebe, ale nebyl tu nikdo, kdo by ty čtyři mohl zachránit. Nebyl však čas na otálení – starodávná skříň byla jen kousek od nich. Harry s Ronem se do poslední chvíle snažili Nevillovu nohu vyprostit, ale to by ji spíš zlomili, než vytáhli. Neville se rozbrečel. May předpažila a dlaněmi přitom mířila před sebe, jakoby nechtěla vidět, jak ten kus starého nábytku v příští vteřině její spolužáky rozmasakruje. „K zemi!“ vykřikla, aniž by se její rty pohnuly. Rádi ji poslechli. Zavřela oči a škubla dlaněmi vzhůru. Skříň prudce poskočila a přeskočila krčící se studenty. Teď mířila rovnou na ni.

May otevřela oči a nerozhodně spustila ruce. „Jsem tu zbytečná,“ táhlo jí hlavou. „Harrymu nepomůžu. Nemá to smysl,“ pomyslila si smutně a dívala se, jak se skříň rychle přibližuje; už byla skoro u ní. „May!“ křikla Hermiona. „Slib mi, že už si nikdy nebudeš chtít ublížit,“ zaslechla náhle Lupinova slova. Pozvedla dlaně, z kterých vyšlehlo oslňující světlo.

Detonace ji odhodila o hodný kus schodiště níž. Skříň byla už moc blízko. Okolo létaly ohořelé dubové třísky. Víc z hodnotného kusu nábytku nezbylo. Chvíli se nikdo neodvážil pohnout. První pohyb učinila May – otevřela oči a zamrkala. V pořádku. Pak se začala sbírat ze země. Chytila se za hlavu a namáhavě vstala. Mramorové schodiště bylo opravdu tvrdé. „Ještě ať mi někdo něco říká o vítězství ducha nad hmotou,“ pomyslela si, když se snažila najít ztracenou rovnováhu. Hlava bolela jako střep. Jak se ukázalo, z cukru však naštěstí rozhodně nebyla.

„Za tohle zaplatíte, Parkerová,“ zahřměl jakýsi hlas pod schodištěm. May obrátila oči v sloup. „Tenhle mi tady ještě chyběl,“ byla její další myšlenka. Snape se dral hloučkem přihlížejících studentů nahoru. May si ho však nevšímala. Otočila se ke svým nebelvírským přátelům. Byli v pořádku. Ulehčeně si vydechla. Šťastné pocity jí však neměly vydržet nadlouho. „Právě jste zničila starožitnou kouzelnou mizící skříň nevyčíslitelné hodnoty,“ objasňoval chvátající profesor. „Mizící skříň zmizela nadobro,“ řekla věcně, krčíc mírně rameny. „Byla poslední svého druhu v celé Británii, rozumíte, co vám říkám?“ řekl Snape rozzlobeně. Na May však jeho plamenný proslov neudělal žádný dojem. „Přesto to mohlo dopadnout mnohem hůř, nemyslíte?“ pokrčila znovu nevzrušeně rameny. „Hůř? To těžko, tohle vás přijde draho,“ zavětřil Snape a ve svých slovech nedokázal skrýt náznak potěšení. May se zarazila – v jeho hlase rozpoznala i jiné tóny – vzrušení mozkomora dohánějícího svoji kořist, smrtící soustředěnost dravce, předení černého leoparda, … „Je to pro něj šance, jak se mě zbavit nadobro, uvědomila si. Instinktivně se polekala, ale pak … „Proč bych tu měla vlastně zůstávat? K čemu by to ještě bylo?“ napadlo ji. Ještě se však úplně nerozhodla. „Půjdete se mnou k řediteli,“ oznámil jí profesor sametovým hlasem. „Nic špatného jsem neudělala,“ odporovala mu, „ - kdybych tu skříň nezničila, rozmáčkla by je jako nic a i ze mě by byl akorát tak rajskej protlak,“ vysvětlovala po svém.

„Pro mě,“ sykl Snape, „je důležité pouze to, že jste svévolně zničila školní majetek nezměrné ceny, a to vám rozhodně neprojde, na to vemte jed,“ usmál se hnusně. May se k němu bleskurychle otočila. Z očí jí sršely blesky. „Chcete mi snad říct, že nějaká pitomá truhla je pro vás důležitější, než jejich život?“ zeptala se výhrůžně ukazujíc prstem za sebe na oněmělé studenty. „Že kus mrtvého dřeva znamená pro vás víc, než život studenta? Kteréhokoli studenta?“ pokračovala sílícím hlasem. Byla ohromena. Znechucena a rozhněvána. Velmi rozhněvána – na něj jako na profesora i jako na člověka. Zklamání se smísilo s pohrdáním a vytvořilo v dívčině hlavě výbušnou směs.

„Jen si to zhoršujete,“ zavrčel Snape temně. „A co to máte na sobě? Kde jste nechala školní hábit? Ale ovšem, pro naši Star přece žádné řády neplatí,“ řekl jedovatě. Dívčiny oči se přivřely. Připomínaly už zase oči divoké kočky. „Nějaký černý pytel ze mě hvězdu neudělá,“ odtušila zlobně. „Ostatně to se nepodařilo ani u vás, že?“ neodpustila si drzou poznámku. Snape zesinal. To už si dovolila moc. Veřejně se mu posmívat! „Jdeme do ředitelny!“ vyštěkl. „Já vás naučím ctít autority. Já vás naučím dodržovat pravidla!“ zuřil. „To sotva,“ řekla klidně a líně se protáhla. Profesor pro změnu znachověl. Zacházela už příliš daleko. „Mohla si to prve odbýt symbolickým školním trestem, ale ta její zatracená hrdost – kde se to v ní bere?“ pomyslel si. „Jdeme!“ přiskočil k ní, aby ji do ředitelny odtáhl třeba i násilím. „Varuji vás, budu-li chtít, postarám se, abyste byla z Bradavic vyloučena,“ zasípal, chystaje se ji chytit za košili. Tohle už byla naprostá nehoráznost. Právě zachránila život čtyřem studentům (když nepočítala svůj vlastní) a měli ji za to vyloučit?! „A já vám na oplátku mohu garantovat,“ konstatovala nato suše, „že jestli na mě jen položíte ty své hnáty, tak vám je v okamžení zpřerážím. A nepomůže vám ani ten klacíček, co schováváte ve svém hábitu. Takže jestli chcete zůstat celý, buďte tak hodný, pane profesore, a nepřibližujte se ke mně blíž, než na vzdálenost minimálně dvou, ještě lépe však pěti metrů,“ usmála se na něj nevinně, ale v očích jí sídlila bouře. Snape na chvíli oněměl. Měl sto chutí ji hned na místě chytit za ty její pačesy a smýknout jí o nejbližší schod a pro jistotu ještě šeredně proklít; dál se ale přece jen neodvážil. Všiml si dobře, že svá slova myslí smrtelně vážně. A podle toho, co říkala – už teď narušil její intimní zónu. Zpět však neustoupil ani o píď – vypadalo by to, že z ní má strach. Proto ustoupila May – sestoupila pozadu na udanou „bezpečnou vzdálenost pěti metrů, aniž by z profesora lektvarů třebas jen na okamžik spustila oči. Nad i pod nimi se začali hromadit zvědaví studenti. Takovou podívanou tu ještě neměli. „Přestaňte se chovat jako nějaká rozmazlená princezna a neprodleně mě následujte do ředitelny, Parkerová,“ proťal vzduch svými slovy Snape. „Jsem stále ještě váš učitel a vy má studentka.“ May se rozchechtala, až se za břicho popadala. Její smích zněl opravdu děsivě. „Zešílela,“ pomysleli si všichni, kdo ji slyšeli. Jako když utne, náhle se smát přestala. Její tvář připomínala ledovou masku, když se zase vzpřímila. „A to mě má ohromit?“ odfrkla si. „Ale já jsem princezna, takže vy mi tu nebudete dělat kázání, jak se mám nebo nemám chovat. Jsem vnučkou Cirilly z Cintry, princezny cintránské, a prapravnučkou královny Calanthé, kterou nazývali Lvicí z Cintry. A měli proč. Takže mi prosím promiňte, drahý profesore, ale váš titul mně opravdu nijak zvlášť neimponuje. Ale to muž velkorysého ducha a kvalit, jakými bezpochyby oplýváte, jistě pochopí,“ zasyčela jako vztyčená kobra, zatímco pomalu přešla na opačný okraj schodiště, než na kterém stál Snape. Potom pomalu, pomaličku stoupala po schodech vzhůru. „Uděláte, co jsem řekl; navzdory tomu, co si snad sama přejete,“ pronesl Snape, když byla již kousek nad jeho úrovní. Byla k němu otočená zády; přesto na ni nezaútočil – byl přesvědčen, že po celou tu dobu pečlivě sleduje každý jeho pohyb. Měl ostatně pravdu – May se nepotřebovala na profesora dívat, aby věděla, co dělá. Cítila sebemenší změnu v jeho orientaci vůči ní a možná i něco víc. Vtom se však k němu prudce otočila: „Co si to o sobě myslíte?“ vyštěkla. „Nejste nic víc, než odraz myšlenek Nejvyššího. Vy jste ještě existoval pouze v Ilúvatarově mysli, když se můj zpěv nesl zemí. Mým zrozením započal běh Času a kdo jste vy, abych plnila vaše příkazy?“ poslední tři věty pronesla v cizí řeči; podivuhodným řízením osudu jí však všichni rozuměli. Bylo v ní cosi démonického, když užívala tohoto jazyka. Až z toho běhal mráz po zádech. O pár metrů výš se Hermiona šokovaně držela za ústa a Ron s Harrym na ni vyjeveně zírali jako dva čerstvě probuzení výři. „Ne, nikam s vámi nepůjdu,“ pokračovala už normálně May. „Ne po tom, co jste řekl. Ztratil jste tím svoji tvář a současně i veškeré právo cokoli mi přikazovat.“ Její hlas teď zněl zklamaně. Otočila se a unaveně odcházela do své společenské místnosti. Snape ji však odejít nenechal. Nechtěl. Nemohl. Třemi skoky byl u ní a otočil ji k sobě. May se na něj zadívala. O tom, že tu déle nezůstane, rozhodla již prve. Harry si už musí poradit sám. Víc než dnes pro něj udělat nemůže. Zbývalo tedy jen odejít. Ale o způsobu, jak se tak stane, nerozhodovala sama.

Profesor Snape si May s nelibostí prohlížel. Za chvíli tu bude celá škola a on se tu s ní stále ještě handrkuje. Když se jí však zadíval do očí, trochu se zarazil. Bylo v nich cosi, co nedokázal identifikovat. Zdálo se mu, že těmi zelenými okny dohlédne až na samý konec světa. Rychle se však vzpamatoval: „Jak dlouho tu ještě hodláte hrát to divadlo?“ zeptal se jí mrazivě. May ho znovu vyhledala očima. „Kdysi jsem se dívala na svět jako vy,“ řekla tiše. „Stálo mě to hodně bolesti, než jsem pochopila, jak se mýlím. Kéž se nevydáte stejnou cestou,“ popřála mu zcela upřímně. „Už jste skončila?“ odmítal se dál bavit na toto téma. Jemně se vykroutila z jeho sevření a o krok poodstoupila. „Já jen …“ začala a smutně se na něho dívala. „Já jsem …“ Co chtěla říct, se však profesor Snape již nedozvěděl.

Odněkud přilétl Protiva a jak ji uviděl, hned zase spustil: „Zrádkyně! Zradila Zmijozel! Zradila svou kolej! Vražednice jedna!“ ječel, kroužíc nad hlavami studentů. May sebou škubla. Když se podívala na Protivu, byly její oči jako řeřavé uhlíky. Strašidlo zmlklo. „Protiva má pravdu,“ ozval se Snape temně. „Zradila jste svou kolej. Nezasloužíte si nazývat se dál studentkou Bradavic.“ Ohromeně se na něj podívala a bezděky znovu ustoupila. Nevěřícně kroutila hlavou. „Jak něco takového může říct?!!“pomyslela si. Nepochybovala o tom, že její příběh zná. Po té příhodě v hodině obrany přece museli celou záležitost řešit ve sborovně … „Jak můžete!“ vykřikla vyčítavě směrem k profesorovi lektvarů. „To není pravda,“ pokračovala. „Já nezradila Zmijozel, to Zmijozel zradil mě !!!“ zvýšila hlas, jako by mluvila do ampliónu. „Jen ať to všichni slyší,“ pomyslila si. „Dál už po sobě plivat nenechám!“ Sotva by jí kdo v té chvíli mohl upřít její vznešený původ – stála hrdě vztyčená na schodišti z leštěného mramoru, v tmavých kožených kalhotách a sněhobílé košili, dlouhé blonďaté vlasy spletené do francouzského copu, protkané černou sametovou stužkou, levé zápěstí jí zdobil nenápadný náramek a na prsou jí spočíval kulatý medailón zobrazující letícího ptáka. Medailón se slabě zachvíval. Profesor Snape si všiml, že had, který obkroužil dívčino zápěstí, zvedl svoji hlavu a varovně na něj zasyčel. „Byl to Zmijozel, kdo mě zradil,“ křičela dál May, „uvěřila jsem lžím, které mě tam učili a které, jak vidím, se v něm učí dodnes. Zmijozel ze svého středu vyvrhl zlo, které otrávilo celý tento svět. Země se zbrodila krví a tma se stala symbolem smrti. Nebude trvat dlouho a temnota zahalí celou tuto zemi a veškerý život bude v hrůzách zmařen. Vše krásné a čisté bude zničeno; vzduch naplní dým hořících domů a zápach tlejících mrtvol, které již nikdo nepohřbí; vody budou otráveny a lesy, poslední útočiště trpících, budou spáleny a proměněny v prach. Toto je ta slibovaná budoucnost, toto je pravá tvář Zmijozelu, takto vypadá jeho moc a sláva, neboť kde je nenávist, tam není místo pro život.“ Na chvíli se odmlčela. Svá slova pronášela stejně afektovaně, jako by byla sama profesorka Trelawneyová. Harrymu zatrnulo, když si uvědomil tu podobnost. May evidentně mluví v transu. „Všichni máme obavy z budoucnosti,“ pronesl do vzniklého ticha profesor. „To ale není důvodem pro to, abychom propadali zoufalství a beznaději,“ řekl pevně, když viděl, jak dívka rozsévá ve studentech paniku. May se znovu hystericky rozesmála. „Snad si opravdu nemyslíte, že mám z budoucnosti strach?“ zeptala se, načež znovu zvážněla. „Ne, já se bát nemusím,“ zadívala se do profesorových tmavých očí. „Já se už nemusím bát ničeho, ničeho,“ zašeptala. „Máte strach ze smrti,“ konstatoval on. „Není však hanbou bát se Voldemorta.“ May se ušklíbla. „Bát se smrti? Ale já přece už jsem mrtvá!“ vykřikla. „Ne, profesore,“ pokračovala tišeji, „nemám strach. Nebojím se Voldemorta – už ne. Tom mi nemůže ublížit. Nemůže mi udělat nic horšího, než na mně již spáchal. Nepřišla jsem sem ze strachu. Nevrátila jsem se do Bradavic, abych se ukryla před jeho pomstou.“ „A proč tedy?“ neodolal Snape. „Vrátila jsem se, abych vám pomohla,“ odpověděla. „Přišla jsem, abych zadržela ruku osudu, která již spočívá na jílci plamenného meče. Přišla jsem chránit Harryho Pottera, neboť na něm stojí a padá vaše víra ve vítězství nad zlem, které právě teď nazýváte Voldemortem. On to ví. A proto bude právě Harry prvním, koho bude chtít zahubit,“ odmlčela se. Po chvíli se nadechla: „Jaká ironie – Harry musí zemřít, protože vy věříte, že vás musí zachránit,“ řekla trpce. Vypadala unaveně.

Harry ztěžka polkl. Už pět let věděl, že ho Voldemort chce zabít, ale pořád ještě nesnášel, když se jeho osud přetřásal na veřejnosti. „Baví se o mně, jako bych byl jen nějaká houska v krámě,“ pomyslel si naštvaně. A představa, že by ho měla chránit nějaká šílená páťačka, ho taky nijak nenadchla. „Vy chcete chránit Pottera?“ zeptal se Snape nevěřícně. Pozorně však zaznamenával každé její slovo. „Ne,“ vydechla, „už ne,“ bojovala se svou bolestí. Harry si ulehčeně oddechl. „Ještě že tak. To bych snad nepřežil,“ utrousil ke svým kamarádům. Ron chápavě přikývl; Hermiona však jeho slovům nevěnovala náležitou pozornost – sledovala May. „Vrátila jsem se, abych vám pomohla,“ opakovala May sílícím hlasem, rozhlížeje se kolem. „Vrátila jsem se zpět, abych zabránila nejhoršímu a smyla tak alespoň částečně svoji vlastní vinu,“ pokračovala. Protiva udělal ve vzduchu kotrmelec: „Vražedkyně!“ vykřikl. „Do Azkabanu s ní,“ ječel. May si ho už nevšímala. „Ano, jsem vinna. Ale stejně tak jste vinni i vy všichni, jak jste tady,“ rozhlédla se znovu kolem sebe. „Voldemort není ten skutečný padouch, je pouze obětí.“ Svými slovy vyvolala vlnu nevole, ale jen se kysele usmála. „Ano, skutečnými viníky jsme my sami – já, vy profesore,“ zadívala se na Snapea přísně, „i vy všichni ostatní, jak tu stojíte. Jeden každý z nás, co žijeme v kouzelnickém světě, ty na ministerstvu nevyjímaje. To my jsme stvořili Voldemorta, to my jsme mu připravili vhodnou půdu, živné podhoubí, ve kterém mohl růst, a umožnili jsme mu, aby se stal tím, kým se stal. Řeknu vám toto – a nebude se vám to líbit – nebýt Bradavic, nebylo by nikdy Voldemorta.“ Všichni se na ni zaraženě dívali. „Kacířská myšlenka, že?“ probodávala je očima. „Nechte toho,“ sykl Snape. „Nenechám,“ opáčila. „Když totiž Voldemort před lety nastoupil do Bradavic, téměř se nelišil od všemi uctívaného,“ blýsklo jí v očích, „Harryho Pottera,“ pokračovala dál. Harry sebou škubl, jakoby jej právě něčím ostrým píchla. „Jak mě může srovnávat s Voldemortem?!“ pomyslel si. Pak si však vzpomněl na své někdejší vlastní pochybnosti a neklidně se zavrtěl. „Až v průběhu svého studia se začal měnit,“ slyšel její hlas, „aby se nakonec stal tím, čím se stal. Nyní se ho všichni štítíte, bojíte se vyslovit jen jeho jméno a třesete se při myšlence, že jednou přijde až sem a setkáte se s ním tváří v tvář. Ale ne jeho, to sebe byste si měli ošklivit a obviňovat ty, kteří otrávili jeho čistou duši. To Zmijozel zasel do jeho srdce infekci, která jej zbavila vší lidskosti. Obviňuji proto vás a vám podobné, zejména bradavické učitele a úředníky ministerstva, že jste z chlapce toužícího po lásce a porozumění vyrobili zrůdu bez srdce,“ ukázala prstem na Snapea. „To vy jste dopustili, aby jeden student vztáhl ruku proti druhému, dokonce z vlastní koleje! Dovolili jste, aby v bradavických zdech, které měly být záštitou spravedlnosti, vzdělanosti a bezpečí, došlo k odporné vraždě! A pak? Co jste udělali pak? Namáhali jste se vůbec zjistit, co se vlastně stalo? Neee,“ téměř zavrčela, „z oběti jste udělali vraha pro klid svých prázdných duší! To vaší liknavostí vrah unikl a mohl dál konat své dílo. A ti, kteří jsou za to všechno odpovědní, dnes zastávají nejvyšší funkce na ministerstvu. Fuj, je mi z vás zle,“ odplivla si vztekle. „Jste stejní jako vaši otcové a ti se nijak neliší od otců svých. Zbabělci! Ubožáci beze cti v těle! Ano, já mohla Voldemorta zastavit - v době, kdy naše síly byly vyrovnány. Byl snad jen nepatrně lepší než já. Ale byli jste to vy, kdo z něj udělal to, čím je dnes. A byli jste to vy, kdo stvořil i mě – takovou, jaká dnes jsem. Nemáte proto právo nám cokoli vyčítat. Nikdo z vás. Odvrhli jste mě. Ale já se vrátila. A tentokrát už se vyhnat nenechám. Chci zpět, co jste mi ukradli, chci zpět, co mi právem náleží. Chci zpět svůj život, všechna ta ztracená léta a vy mi ho dáte – nebo tu nezůstane kámen na kameni!!!“ samotná její slova byla jako sprška kamenů, jak se tříštila o hlavy jejích oněmělých posluchačů. Profesor ucuknul, jako by se popíchal o trnkový keř. „Kam až chce ta holka zajít?“ pomyslel si, když zaregistroval nenávistné tóny v dívčině řeči. „Ona ho snad … proč by ho jinak tolik bránila?“ uvažoval. „Ale ovšem, byli spolu v jedné koleji a dokonce ve stejném ročníku, není tedy divu, že … jak to, že nám toto Brumbál neřekl?!!“ vztekal se. Tohle by všechno měnilo. Je-li tomu opravdu tak, a Snape nepochyboval,že usuzuje správně, znamenalo by to, že je mnohem nebezpečnější, než se doposud zdálo. Až teď profesor pochopil Brumbálovu skrytou narážku, že nedostane-li se May pomoci od nich … raději to ani nedomýšlet.

„A co jestli vůbec o naši pomoc nikdy nestála? Co když šla rovnou za „hlasem svého srdce“ a svůj strach z Voldemorta jenom hraje? Co když jen svoji nemohoucnost a zmatenost jen předstírá a pouze čeká na příhodný okamžik …?“ Ve Snapeovi by se krve nedořezal. Podíval se na ni a dalo mu přitom mnoho práce, aby ten vzrůstající děs, který se ho zmocňoval, nedal najevo. May se mu zadívala do očí pohledem plným pohrdání. V profesorově mysli četla jako v knize. Ani se mu přitom nemusela dívat do očí – věděla by přesně, na co myslí, i kdyby byl k ní otočen zády. „Vrátila jsem se,“ vyštěkla, „protože jsem si myslela, že jste se změnili; myslela jsem, že jste konečně pochopili … ale spletla jsem se. Zase jsem se zmýlila … Se mnou byste měli šanci, vím to. Ale vy si už žádnou novou šanci nezasloužíte,“ přejela je nenávistným pohledem, před kterým studenti začali bezděky ustupovat. „Vy si nezasloužíte žít, už mi na vás nezáleží; nechť se tedy naplní osud, který je pro vás připraven,“ zakřičela a medailón na její hrudi sebou prudce zacukal.

May nemluvila pravdu. Každé z jejích slov ji bolelo, jakoby si rozřezávala žíly nožem. A to ostatně taky právě dělala. Rozhodla se odejít. Nejen z Bradavic, ale ze světa živých vůbec. Už neměla sílu dál snášet tu bolest, dál bojovat za ty, kteří pro ni měli jen pohrdání. Cítila vinu za všechny ty mrtvé, co Voldemort a jeho Smrtijedi při svém tažení zahubili. Neměla sílu na to, jen bezmocně čekat, až jí před očima zhynou další lidé, aniž by proti tomu mohla cokoliv udělat. A neměla sílu k dalším a dalším konfrontacím s malicherným myšlením kouzelníků, včetně těch v nejvyšších kruzích. Neměla moc jejich smýšlení změnit. A i kdyby ji měla, nesměla by ji použít. Porušila by tím rovnováhu, nejvyšší Zákony Vesmíru. Ne, záleželo jí na všech těch lidech i nelidech, záleželo jí na osudu světa, ve kterém již dávno byla víc, než jen hostem; až příliš mnoho jí na něm záleželo a nesnesla pomyšlení, že již brzo … zavřela oči a celá se zachvěla. Jakoby celá zprůsvitněla, když se v jejích očích objevily první slzy.

Profesor Snape usoudil, že už slyšel dost. Doslova vytrhl ze svého hábitu hůlku a zařval k May: „Naposledy vás vyzývám, Parkerová, abyste se se mnou dobrovolně vydala do ředitelny, kde bude o vás rozhodnuto.“ May jen ohrnula pohrdlivě ret – to, co řekl, bylo směšné. Nečekala však, až ji zasáhne profesorova kletba. Vyskočila na zábradlí a vrhla se dolů.

Ozvalo se několik zděšených výkřiků. May se ale nehodlala zabít. Ne takhle triviálně. Jak veverka ze stromu na strom, zrovna tak přeskočila z jednoho schodiště na druhé, které se právě přesouvalo na druhou stranu haly. Byla teď jen o jedno patro níž. Postavila se k profesorovi čelem. V jejích očích uviděl výzvu. „Snad si nemyslíte, že se za vámi budu honit,“ zavrčel. „Snad si nemyslíte, že před vámi budu utíkat,“ odpověděla drze. „Pane Bože,“ pomyslel si, „až tady ta holka nebude, já snad dám na modlení.“ Tohle se jí dotklo. Věděla, že se chová hrozně, ale uvnitř toužila, aby ji někdo pochopil. Aby ji někdo přes to přese všecko bral takovou, jaká je; ne, aby někdo objevil, jaká ve skutečnosti je a – aby si ji zamiloval. Na okamžik sklopila hlavu, aby se ovládla. Když ji zase pozvedla, dívala se na svět očima sněhové královny. „Už je pozdě,“ řekla si. „Pozdě na všechno. Teď jen zbývá zakončit, co jsi započala. A to rychle, holka, než ztratíš odvahu,“ povzbuzovala samu sebe.

„Ještě než se mě zbavíte, profesore,“ řekla vážně, „chci vám říct jen toto: Voldemort je zosobněním koncentrovaného zla – proto chcete-li ho porazit, musíte docílit toho, aby se spojili všichni, kdo jsou jeho nepřáteli – bez ohledu na původ, kolej, školu, ve které kdo studoval, bez ohledu na rasu nebo jiné odlišnosti – všechny rozdíly musí být smazány, musí mezi vámi panovat jednota, protože k tomu, abyste zdolali takto mocného protivníka, musí se i síly světla zkoncentrovat, aby byla opět nastolena rovnováha. Voldemorta totiž nepřemůže jeden, ani deset, ani sto bojovníků – musí to být všichni; všichni, kdo odporují zlu, kterým on teď vládne,“ řekla naléhavě. Profesorovy oči se jen zúžily. Nezdálo se, že by chtěl poslouchat její rady. „Pro Boha, profesore, je už tak málo času; alespoň jednou poslechněte to, co říká někdo jiný,“ vykřikla. „Osud nám odměřuje poslední vteřiny! Nesmíte dál váhat – není čas na spory a na hádky, chápete, chápete to?“ zvolala zoufale.

„Snažíte se vzbudit lítost?“ zasmál se Snape. „Na to jste měla myslet dřív - než jste vyjevila, co jste doopravdy zač!“ vyštěkl a zamířil na dívku svou hůlkou. May se chvěla vzteky a lítostí. Bylo to její srdce, co prve slyšela. „Co vy o mně víte?“ zasyčela na horní schodiště. „Teď anebo nikdy,“ řekla si. „Víte hovno. Jak byste mohl něco chápat. Jak bych mohla chtít taky něco takového po někom, komu jsou lidské city naprosto cizí. Jste jen obyčejnej …“ odmlčela se, jen aby tvář zkřivila do ohyzdného, vítězného úsměvu. Pak se nadechla, aby větu dokončila. Do profesora jako když udeří blesk. Ten její škleb neznamenal nic jiného, než že odhalila jeho tajemství. „Jak dlouho už to ví?“ napadlo ho. Vzpomněl, jak Lupin se Siriem vyprávěli, že je poznala okamžitě. U něj to však bylo rozhodně těžší zjistit, neboť v jeho žilách kolovalo jen nepatrné množství vampýří krve. Pro něj ani pro jeho okolí to neznamenalo vůbec nic, kromě toho, že všechny jeho smysly byly mnohem citlivější než lidské, což znamenalo oproti ostatním lidem nespornou výhodu. Nicméně kdyby se rozneslo, že bradavický učitel, navíc ředitel zmijozelské koleje, která si tak cení čistoty krve, je upír, znamenalo by to jeho konec. Pamatoval si dobře, jakou vlnu protestů vzbudilo jmenování vlkodlaka do profesorského sboru, který je lidem nebezpečný pouze jediný den, respektive noc v měsíci … Do konce života by byl štvancem. Tím spíš, že lidé rozhodně nezapomněli na jeho temnou minulost a jen Brumbálova autorita zabránila, aby neskončil v Azkabanu.

„Impedimenta!“ vykřikl profesor, než stačila říct poslední slovo. May se však omračujícímu kouzlu bleskurychle vyhnula. Na tohle čekala. První musel zaútočit Snape, ne ona. Pozdvihla svou pravou ruku. V dlani jí zazářilo zlaté světlo. Nebelvírští začali zděšeně prchat. Věděli dobře, co bude následovat. Nemýlili se. May nenápadně zamířila na zábradlí schodiště těsně vedle Snapea. „Musí si myslet, že se mi jen zachvěla ruka,“ proletělo jí hlavou, když schodiště explodovalo. Profesor uskočil stranou. Ihned následoval protiútok, ale May právě zopakovala svůj husarský kousek a přeskočila na další schodiště. Cestou ještě pro formu zdemolovala další kus Snapeova schodiště. Pak se na něj vrátila. Byla nyní jen o dvě patra níž, než rozzuřený profesor. „Tak, teď se jen musím dostat až k němu,“ řekla si odhodlaně, zatímco po mramorovém lvu o patro výš zůstala jen hromada suti. „Konjunktivitus!“ pokusil se ji oslepit Snape, ale May se nic zlého nestalo – jen jakoby se rozzářila. Konečně si stanuli tváří v tvář. Pomalu kráčela k profesorovi. Najednou udělala prudký pohyb rukou, jakoby chtěla na profesora zaútočit. „Imobilis!“ zahřměl Snape mířící hůlkou k dívčině hrudi. Z hůlky vyletěl úzký paprsek světla, který ji zasáhl do srdce. Zachytila se jej oběma rukama a zvedla své oči k profesorovi lektvarů. V té chvíli pochopil, že chybil.

Z dívčiných dlaní se rozlilo světlo, které putovalo a šířilo se mezi profesorovou hůlkou a zasaženou dívkou. V Mayiných očích Snape zahlédl odraz veliké bolesti; přesto se na něj vděčně usmála a neslyšně pohnula svými rty. „Děkuji,“ zaslechl však profesor tak jasně, jakoby křičela. „Panebože!“ splynulo mu ze rtů. „Finite incantatem,“ pokusil se ji ještě zachránit a kouzlo zrušit. Zavrtěla unaveně hlavou. To světlo bylo oslepující. Profesor se pokoušel smrtící spojení ukončit, ale nešlo to. Nemohl nic dělat. Jen se zděšeně díval, jak se z ní pomalu vytrácí život. Nakonec se mírně prohnula, z úst jí vyšel jediný povzdech a zhroutila se na schodiště. Zářivé světlo zmizelo a celá hala jaksi potemněla. „Nééééééééééé!!!“ jako v ozvěně uslyšel Lupinův hlas od paty schodiště. On sám byl zcela ochromen. Jen stál nad umírající či snad už mrtvou dívkou neschopen pohybu. Lupin k nim v momentě doběhl. Přiklekl k May ve snaze najít na ní nějaké známky života. Hledal marně. Její srdce již nebilo. „Ty jsi ji zabil, ty jsi ji zabil!“ křičel Lupin na bledého profesora lektvarů. Snape v obraně jen vrtěl hlavou. „Jak jsi to mohl udělat, ty …“ Lupinovi se zlomil hlas. Nemohl najít vhodnou urážku, kterou by počastoval svého kolegu. „Udělej něco, slyšíš, ona nesmí zemřít! Jsme za ni zodpovědní, tak už sebou pohni,“ ječel na ztuhlého Snapea, zatímco si ji položil do klína . „Co jsi jí udělal??!!“ řval Lupin, přičemž se ji snažil oživit. „Já … nic, nechápu to, použil jsem jen obyčejné neškodné zmrazovací zaklínadlo,“ hájil se Snape. „Neškodné?!“ vybuchl Lupin. „Podívej, je mrtvá! Ty jsi ji zabil!“ ječel Lupin na celé kolo. „Nic jsem jí neudělal,“ probral se Snape vztekle, „to ona - sama …“ Lupin se na něj nenávistně podíval. Měl sto chutí vytáhnout hůlku a zjistit, kdo z nich je rychlejší. Asi by to i udělal, kdyby se dívčina hruď nepohnula. May zasténala. „May, May,“ šeptal Lupin něžně, držíc její hlavu ve svých dlaních. Snape ho v té chvíli upřímně nenáviděl. May namáhavě otevřela oči. Nezřetelně zašeptala: „Pane profesore, nezlobte se na něj, prosím,“ stočila svůj pohled ke Snapovi, „nemůže za to … jsem princeznou Zmijozelu … a Zmijozel přece vždycky nakonec dostane ostatní tam, kam chce.“ Těžce oddychovala a celá byla zalita potem. „Já se učila dobře, moc dobře,“ zakašlala. Na rtech se jí objevila krev. „May!“ vykřikl Lupin, „vydrž, nesmíš odejít, slyšíš? Slíbila jsi mi přece …“zadrhl se mu hlas. May znovu otevřela oči. „Odpusťte mi, prosím. Některé věci se nedají slíbit a - už vůbec ne vynutit. Už jsem nemohla dál. Jsem tu k ničemu.“ Lupin se vyčítavě podíval na Snapea. Kdyby jeho pohled mohl zabíjet, už dávno by byl Snape natáhl bačkory. „Je mi tak smutno, smutno až k smrti,“ vydechla elfsky. „Nedržte mě tu dál, prosím,“ řekla ještě, než vyčerpala poslední zbytky svých sil a nadobro ztratila vědomí. „Dělej něco, sakra!“ vyštěkl Lupin. Snape se konečně vzpamatoval. „Už jsem to zkoušel, nic nepomohlo,“ řekl. Tohle Lupin slyšet nechtěl. „Ty svině,“ ulevil si konečně. Snape zrudl. „Dej si pozor, komu co říkáš,“ zasyčel. „Nemůžu za to – sama řekla, že si přála zemřít!“ obhajoval se. „Odkdy se bradavický profesor neřídí vlastním rozumem a místo toho plní hloupá přání svých žáků?!!“ zeptal se Lupin ironicky. Snape mu chtěl něco odpovědět, když mu konečně došlo, že jestli si nepospíší, dívka jim zemře před očima, zatímco se tu budou dohadovat, kdo z nich je větší vůl. „Drž hubu, Lupine, nemáme čas se tu hádat. Jestli se nedostane zavčas na ošetřovnu, zemře ti v náručí. Snad pak budeš spokojen.“ Lupin sebou škubl. Snape měl pravdu. Rychle se zvedl a pospíchal s bezvládnou dívkou za madame Pomfreyovou, zatímco mu profesor lektvarů bezohledně rozrážel cestu davem čumilů.