Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kestrel a Sirius - VI.

12. 2. 2006

Zákeřná vzpomínka


Učebna obrany byla v prvním patře. Neměli to daleko, přesto když dorazili do učebny, byli všichni již na svých místech. May rychle vklouzla do nejbližší prázdné lavice a Lupin se zamyšleně postavil před katedru. Parvati se na May zamračila – profesor Lupin v záplatovaném hábitu sice rozhodně nebyl její typ, ale na druhou stranu byl u všech svých žáků velice oblíbený, takže na ni chtě nechtě žárlila. Hodinu obrany proti černé magii měli Nebelvírští samostatně – bylo to jen dobře, protože takto se učitel mohl věnovat každému žáku samostatně, což by při spojených třídách moc dobře nešlo, a při tomto vpravdě náročném předmětu by lehce mohlo dojít k různým zraněním – tedy pokud ovšem chtěl učitel žákům učivo osvětlovat i v praxi – a přiznejme si, ne všichni učitelé na toto měli žaludek; profesor Lupin však naštěstí patřil mezi ty světlé výjimky, které své žáky opravdu něco naučit hodlaly.

 

Po chvíli ticha přeletěl profesor své žáky vážným pohledem. „Jak jistě všichni víte, na konci loňského školního roku lord Voldemort znovu povstal,“ započal svoji výuku. Při jeho slovech sebou téměř všichni leknutím trhli. Ve třídě zavládlo ticho jako v kostele – žáci jen po sobě poděšeně pokukovali – ne všichni tuto nanejvýš nepříjemnou a hrozivou skutečnost chtěli brát na vědomí. Ostatně i mnoho dospělých kouzelníků raději strkalo své hlavy do písku a v klamném pocitu bezpečí předstíralo, že se nic takového nikdy nestalo a že to všechno jsou jen povídačky vystrašených ženských. Profesor Lupin však hned pokračoval: „Čekají nás velmi zlé časy, a proto je nutné se na ně náležitě připravit – jen tak máme šanci, že se nám podaří zvrátit sled posledních neblahých událostí … Mnozí by mohli namítnout,“ podíval se na May, „že je to zbytečné. Že nemá cenu postavit se Voldemortovi tváří v tvář. Lord Voldemort je přece velmi mocný kouzelník, ovládající nejvyšší stupeň magie – jak by tedy bylo možné nad ním zvítězit? Jak by bylo možné byť i jen přežít setkání s ním?“ profesor se odmlčel. Všichni napjatě poslouchali. „A přece je to možné,“ podíval se profesor každému pevně do očí. „Mezi námi je živý důkaz toho, že je možné ze střetu s Voldemortem vyjít živý.“ Profesorův pohled teď spočinul na Harrym. „Harry byl nucen dokonce několikrát se Voldemortovi postavit a vždy se mu přitom podařilo vyváznout, navzdory přítomnosti jeho věrných Smrtijedů. A jak je to možné?“ položil Lupin řečnickou otázku. „Harry to totiž nevzdal. Neřekl si, že je zbytečné se bránit. Že je už mrtvý. Ne. Stačilo duchapřítomně vzít rozum do hrsti a s trochou štěstí a za použití několika užitečných kouzel se mu vždy podařilo uniknout.“ Harry se začervenal tak, že teď připomínal zralou višeň, když si ho jeho spolužáci obdivně prohlíželi. Profesor se na něj usmál, ale hned zase zvážněl. „Bohužel nemohu nikomu z vás zaručit, že se nedostane do stejné situace. Každému z vás se může stát, že jednoho dne bude muset když už ne stanout přímo proti samotnému Voldemortovi, tedy alespoň bude muset čelit útoku jeho Smrtijedů.“ Jakmile to profesor dořekl, žáci z učebny jako mávnutím kouzelného proutku zmizeli. V lavicích zůstaly sedět jen černé hábity, když studenti náhle jako chameleóni splynuli s okolními stěnami. „Ano, jeden ze způsobů, jak se střetu vyhnout, je zmizet,“ usmál se na ně profesor, „ale utíkat nelze donekonečna. A proto je mou smutnou povinností vás na tento den připravit.“ Žákům se pomalu začala vracet do obličejů barva. Ne však všem – Levandule připomínala nepopsaný list papíru a Parvati vyhlížela asi tak, jako zombie. „Jak jsem byl informován,“ začal znovu profesor, „v minulém školním roce jste mimo jiné probírali kletby, které se nepromíjejí. Můžete mi je někdo vyjmenovat?“ otázal se. May sebou neklidně zavrtěla, když viděla les zdvižených rukou. Lupin se na ni zadíval: „May?“ řekl měkce. „Já znám ty kletby,“ odpověděla trochu roztřeseně. Zvednout ruku se ale neobtěžovala. „A povíš nám je?“ zeptal se Lupin opatrně. „Ne,“ zněla odpověď strnulé dívky. Profesor pokrčil rameny. „Tedy odpoví někdo jiný. Neville?“ vyvolal Longbottoma. „Avada kedavra, Imperius a Cruciatus,“ vyhrkl. „Výborně, Neville,“ pochválil ho profesor. „Uděluji Nebelvíru pět bodů za správnou odpověď.“ Neville se potěšeně zapýřil. Nebylo to tak často, aby Nebelvíru nějaké body připočítal. „A teď bude následovat praktická ukázka,“ řekl profesor s naprostým klidem. Třída sebou škubla, jakoby už jednu z nich použil. „Ale pane profesore,“ zaprotestovala chabě Hermiona. „Já vím, Hermiono, užívání těchto kleteb je přísně zakázáno a za jiných okolností bych vás je nikdy neučil, ale v důsledku již zmiňovaných neblahých událostí jsem nucen změnit svůj názor – ostatně budeme procvičovat pouze obranu proti kletbě Imperius a jak jsem byl zpraven, tu jste prakticky probírali už loni,“ vysvětloval. „Ale to nás učil Bárty Skrk, jeden ze Smrtijedů,“ namítala dál Hermiona. „Ano. A to je právě na tom to nejpikantnější – nejvěrnější ze Smrtijedů naučil Harryho obranu proti kletbě Imperius, což mu pak při střetu s jeho pánem zachránilo život. Jsou to ale paradoxy, že?“ usmál se Lupin spokojeně. „Tak a teď se podíváme, jak dobře jste se to loni naučili,“ zakončil diskusi. Pak začal vyvolávat jednotlivé žáky. May byla čím dál tím nervóznější, jak se blížil k jejímu jménu. Věděla, že by jí nikdy neublížil – omámeným studentům ukládal pouze, aby dělali dřepy a trocha cvičení nikomu neuškodí; přesto se jí začala zmocňovat panika. Při každém dalším jménu ucukla, jakoby do ní vráželi nože. Konečně došel až k jejímu jménu. „Parkerová, May,“ vyvolal a chystal se na ni ukázat hůlkou. May se prudce vztyčila a vztáhla proti profesorovi pravou ruku ve snaze ho zadržet. „Ne, pane profesore, to … nemyslím, že je to dobrý nápad,“ řekla vystrašeně. Profesor se na ni zaraženě podíval. „May, já ti přece neublížím – neudělal jsem to jiným, proč bych měl tobě?“ namítl. „Já … vím, pane profesore, jen … jenže mám strach, hrozný strach, já … nevím proč, jen – prostě vím, že to není dobrý nápad,“ vyhrkla. Její bledé líce by se nyní daly přirovnat k měsíci v úplňku. „May,“ oslovil ji profesor jemně, „právě o tomhle jsme přece spolu mluvili, ty víš, proč to dělám …“ May stále záporně vrtěla hlavou. „Ne, prosím, já nechci, mám strach …“ Všichni se na ni nechápavě dívali. Levandule s Parvati se ušklíbly. „Ta toho nadělá,“ zaslechla. „I Neville to zvládnul,“ povzbuzoval ji Ron. May si ale spolužáků nevšímala – hleděla svému profesorovi do očí a sváděla urputný vnitřní boj. V očích ji jako už tolikrát pálily slzy; celá se chvěla, aniž by sama tušila, proč má z tohoto experimentu takovou hrůzu. „May,“ přesvědčoval ji dál profesor, „prosila jsi mě o pomoc, říkala jsi, že to sama nezvládneš, vzpomínáš?“ zeptal se. Bylo mu jasné, že když nedokáže sebrat odvahu hned teď, příště to bude pro ni ještě horší. May neochotně přikývla. „Právě schopnost postavit se kletbě Imperius Harrymu zachránila život,“ pokračoval Lupin. Opět přikývla. Dvě horké slzy jí pomalu sklouzly po tvářích. Posmrkla. „Měla jsi strach z Voldemorta,“ zaslechla Lupinův hlas. „Tohle je příležitost, jak se to naučit nanečisto, aniž by ses musela bát, že ti někdo ublíží – až mu budeš stát tváří v tvář, nebudeš mít na procvičování čas.“ May se na profesor zničeně podívala. Přikývla. „Takže souhlasíš?“ zeptal se jí Lupin. „Ano,“ zamumlala bezbarvě. „Připravená?“ zněla další profesorova otázka. Znovu přikývla. Sklopila hlavu. Přímo cítila, jak na ni Lupin míří hůlkou. „Imperio!“ zaslechla ještě jeho hlas. Vzhlédla.Vnímala šumění v uších, rej barev před sebou, vůni trávy, vzdálený křik krkavců … po chvíli se obraz ustálil a ona s těžkou bichlí v ruce zamířila k Zapovězenému lesu. Na chvíli se zastavila a zmateně rozhlédla kolem sebe – měla nejasný pocit, jakoby tam být neměla a další, jakoby už tudy jednou šla … potřásla hlavou a zabrala se do studia.

 

Profesor Lupin May pozorně sledoval. Nečekal, že by byla na tom lépe než ostatní – zvláště když tu minulý školní rok ještě nestudovala, takže neměla možnost si kletbu Imperius vyzkoušet. Její reakce ho však mátla – myslel si, že se jí uleví a zatím … Mrzelo ho, že mu stále nedůvěřuje. Přece po tom, co se stalo v knihovně, by už mohla vědět, že jí neublíží, i když je vlkodlak. Povzdechl si, namířil na ni hůlkou a vyslovil kletbu. Dívka strnula. V očích se jí usadil nepřítomný výraz. Vyzval ji, tak jako všechny, aby udělala deset dřepů. Neuposlechla. Zdálo se, že ho vůbec neslyší. Příkaz proto zopakoval. May se zmateně podívala kolem sebe, jakoby přemýšlela, zda rozkaz platí jí. Pak potřásla hlavou a zahleděla se do svých prázdných dlaní, jakoby z nich chtěla něco vyčíst. Lupin zbystřil. Zdálo se, že dívka kletbě vzdoruje, ale podle prázdného výrazu jejích očí poznal, že tomu tak není. Byla stále pod kletbou Imperius. Jenže všechno nebylo tak, jak má být.

 

May se zachumlala do svého pláště – tohle ráno bylo překvapivě sychravo. „Jeden by neřek, takhle před začátkem prázdnin,“ pomyslela si. Všude kolem ní visely cáry mlhy a chlad zalézal pod kůži. Slunce ještě ani zdaleka nevyšlo. Přesto tuhle denní dobu milovala – chodívala před rozbřeskem po bradavických pozemcích s knihou v ruce a měla přitom jistotu, že bude mít při studiu naprostý klid. Nikoho by takhle brzo ani nenapadlo vylézt z vyhřáté postele, takže jedinými ranními hosty byli ona a – někdy Tom. Obvykle se však navzájem nerušili – každý měl svých myšlenek dost. May dospěla právě ke kapitole líčící co se stane, zaměníme-li Glaucium flavum za Artemisia absinthium, když cosi zaslechla. Zaposlouchala se. Znělo to jako smích nějakého šílence protkaný uši drásajícím nelidským nářkem. Tahleta kombinace se jí vůbec nelíbila. Po krátkém zaváhání se vydala po hlase, když skrze mlhu bylo vidět sotva na pár metrů. Za chvíli se však zastavila – neboť to, co uviděla, jí vyrazilo dech.

 

Tom Raddle si vychutnával okamžik svého triumfu. „Nebyl vůbec problém sem toho mrzimorského hlupáka vylákat. A pod tak průhlednou záminkou! Neuvěřitelné, že mi na tohle skočil. Stačilo mu říct, že na něj čeká. Že se jí líbí. Ph, takovej blbec! Taková nula! Zrovna jí!“ Tom Raddle si odfrkl a pohrdavě si změřil uzlíček cukajících se nervů, na který právě mířil hůlkou. „Tak co, Ziku, jak se ti to líbí?“ zasyčel na něj a zasmál se odporným ledovým smíchem. „Na tohle rande nezapomeneš do konce svého života, to mi věř!“ pokračoval vztekle. „Jak si ten ignorant jenom mohl myslet, že by ONA …“ pomyslel si vzteky rozžhavený do běla. „A jak si vůbec mohl myslet, že bych já, zmijozelský primus, dolézal za kýmkoliv, abych mu oznámil takovou pitomost! A ještě k tomu za někým z Mrzimoru! Fuj! Takovej tupec! To by snad nenapadlo ani tady ty dva hlupáky,“ střelil pohledem na Crabbla a Goyla, chechtající se po jeho boku. „Ano, v jediné věci jsem mu řekl pravdu, a to že ji může nalézt tady. Ale to ví každý. Každý z Bradavic ví, že jen dvě osoby vstávají dlouho před rozbřeskem, aby se mohly nerušeně procházet po bradavických pozemcích. Já a ona. Nikdo jiný. Snad proto mi ten blázen uvěřil,“ dokončil své myšlenky a sklonil hůlku, jen aby ji za chvíli znovu pozvedl a vyslal jí k ubohému mrzimorskému studentovi nový příval bolesti. Na rtech mu hrál zlý úsměv. Náhle se však zarazil. Jakoby mu někdo vrazil nůž přímo do srdce. Všechna krev se mu vytratila z tváří – cítil ji, cítil její přítomnost. Věděl, že se k nim blíží. „Ne, Bože, ne!“ vykřikl v duchu. „Ne ona. Ne teď, PROSÍM!!!“ zalapal po dechu, když se mu krev nahrnula do hlavy. Srdce mu poplašeně bilo. „Držte huby! Ať nás neuslyší!“ vykřiknul v duchu na své druhy, zatímco mu na čele vyrazily kapky potu. „Jdi pryč, jdi dál,“ zaprosil zoufale, ačkoliv věděl, že už je pozdě. Jakoby ji svými myšlenkami přivolal, stála sotva dvacet metrů před ním. Ani se tím směrem nemusel podívat. Věděl, že tam je – tak jako břehy Avalonu ukrytá za závojem mlhy. Pohádková pevnina, záhadná, tajemná, vzdálená a přece tak blízká … „Co udělá?“ zavřel oči a sklopil hlavu. „Nevšímej si nás, otoč se, běž pryč, vrať se, nech to být, prosím …“ Každá z těch myšlenek ho bolela. Bylo mu, jako by strkal ruku mezi plameny ohně. Tohle se nemělo stát. Ve chvíli, kdy se dívka prudce nadechla, věděl už, jak to celé skončí.

 

May úlekem vypadla objemná kniha z rukou. Lektvary nejmocnější ještě jako raněná vlaštovka naposledy zatřepetaly svými listy, než dopadly na tvrdou zem. „Co to tam děláte?!“ vykřikla. „To nesmíte! Hned toho nechte! Za tohle půjdete do Azkabanu! Na doživotí! Všichni!“ vřískala na Zmijozelské, když se vzpamatovala z prvního šoku. Crabble s Goylem vyděšeně ucukli. Ta slova jim naháněla hrůzu. Azkaban. Mozkomorové. Doživotí. Nevěděli, co mají dělat. Rozpačitě pohlédli na svého vůdce.

 

Tom Raddle pomalu zvedl hlavu. „Ne, když tu nebude nikdo, kdo by o tom pověděl,“ skoro zašeptal, zatímco zaujatě pozoroval její dmoucí se ňadra. May se nadechla k rychlé odpovědi – „Zika by musel být blázen, aby tohle na ně neprásknul,“ pomyslela si, když tu jí došel pravý význam Tomových slov. „Ty,“ vykoktala pak, „ty mu chceš vymazat paměť?“ dostala ze sebe. Tom Raddle se jí podíval do očí a potom záporně zavrtěl hlavou. „To nemůžu riskovat,“ odpověděl. „Vždycky by tu byla možnost, že se to jednou provalí,“ odmlčel se. May ztuhla. „Takže jsem pochopila správně,“ blesklo jí hlavou. Svýma zelenýma očima propalovala tmavovlasého chlapce. „Ty,“ začala roztřeseně, „ho vážně chceš zabít?“ zeptala se. Crabble s Goylem zbledli a roztřásla se jim kolena. Do této chvíle to považovali pouze za hru. Jen takový žertík, nic víc. Ale teď šlo do tuhého. Hubený chlapec s nablýskaným odznakem pomalu zavrtěl hlavou. May se však neodvažovala si ulehčeně vydechnout. V Tomově pohledu uviděla cosi zlověstného. „Ne,“ řekl rázně, „uděláš to ty,“ sklonil hůlku, kterou stále ještě mířil na mrzimorského studenta, aby jí ji podal. May stočila svůj pohled k Zikovi. Jeho údy se i nadále třásly – chlapec nebyl schopen jediného koordinovaného pohybu. Jenom vyčerpaně ležel v trávě a lapal po dechu. „Vánoční kapr,“ pomyslila si. „Ne!“ vykřikla a pevně se podívala do Tomových tmavých očí. Současně o krok ucouvla, když k ní Raddle vykročil a podával jí hůlku. Pak záporně zavrtěla hlavou a o další krok ustoupila. Dál už se nedostala. Tom Raddle vytáhl zpod hábitu druhou hůlku, tentokrát vlastní, a zamířil jí na dívku. „Imperio!“ zaslechla ještě, než se její mysl vyprázdnila.

 

Zmijozelskému primusovi se ani nezachvěl hlas, když pronášel zaklínadlo. Přál si, aby vše bylo jinak, hrozně moc by si přál, aby s  ním souhlasila, aby … byla přece ze stejné koleje a nadto si byli svým zvláštním způsobem přece tak blízcí – aniž by ovšem o tom kdy spolu promluvili. Věděl, že ho miluje, i když to nikdy nevyslovila a ani jinak nic takového nedala najevo. Byla stále tak chladná a krásná, jako vody Severního moře; důstojná jak elfí královna a vábivá jak samotná Siréna. Přesto teď zapřel veškeré své city a chladnokrevně proti ní namířil svoji hůlku. Nechtěl to udělat, ale neměl na výběr. Nedala mu jinou možnost. Tak rád, aby kvůli ní chcípnul v Azkabanu, ji zase neměl. Ještě by však mohl situaci zachránit, pokud by se mu podařilo ji alespoň donutit, aby zabila Zika Makliho, když už to nechce udělat dobrovolně. Nemohl sice očekávat, že by mu pak kdy odpustila, ale nemusel by alespoň … a navíc by ji tím jednou provždy k sobě připoutal.

 

May se v obličeji usadil prázdný výraz. Jako automat uchopila Zikovu hůlku a namířila ji na zmučeného chlapce. Nepřemýšlela o tom, co dělá, vlastně v té chvíli nepřemýšlela vůbec. Bylo jí tak lehko, nic ji netížilo, její hlava byla jako pouťový balónek stoupající k bílým beránkům na jarní obloze … „No tak, zabij ho, řekni už ta slova, znáš je přece dobře, stejně jako já,“ ozýval se jí v hlavě naléhavý, jinak ale sametově hebký a mazlivý Tomův hlas. Přišlo to náhle a bylo to jako ledová sprcha. Poznání, o co tady vlastně jde. Minulost, přítomnost i budoucnost smrštěná v jediném okamžiku. Dva projevy vůle do sebe narazily jako křesací kameny. Jiskry zasršely. A May, která se již nadechla, aby vyslovila smrtící kletbu, jen vykřikla: „Nééééééééé!“ Jakoby se roztrhla opona v její mysli, která jí zastírala její vlastní myšlení a přijatá rozhodnutí. Pouta, kterými ji Tom svázal, byla přetržena. Už navždy. „To neudělám! Nikdy, rozumíš?“ křičela na něj a odhodila hůlku. Nebyl to ten nejlepší nápad s ohledem na to, že na ni Tom Raddle vzápětí užil kletbu „Cruciatus.“

 

Profesor Lupin May znepokojeně pozoroval. Kdyby bylo vše v pořádku, měla buďto jeho příkaz vykonat, nebo mu více či méně úspěšně vzdorovat. V každém případě se však měla brzy z otupění probrat. To se však nestalo. Místo toho nejprve zamyšleně hleděla do svých dlaní, jakoby z nich hodlala vyčíst svoji budoucnost, pak však imaginární knihu upustila a zděšeně se zahleděla do místa vedle něj. Profesor se podvědomě zadíval tím směrem – nikdo a nic tam však nebylo. Dívka ale evidentně viděla něco jiného – cosi křičela na neviditelnou postavu po jeho levici, aniž by však vydala jedinou hlásku, jen neslyšně pohybovala svými rty. Měla přitom v obličeji výraz hrůzy a rozhořčení. O krok ucouvla. Pak ještě o jeden, až se opřela o další lavici. Pravděpodobně se s někým hádala – vrtěla polekaně hlavou a svůj pohled přitom zabořila do podlahy dva metry od něj. Potom strnula. Natáhla ruku před sebe a něco do ní uchopila. Profesor z jejích gest pochopil, že to měla být hůlka. Namířila na podlahu a – něco vykřikla a „hůlku“ odhodila stranou. Vzápětí však porazila lavice za sebou a začala sebou zmítat na podlaze učebny. Účinky zakázaných kleteb znal Lupin velmi dobře. Okamžitě pochopil a snažil se spojení přerušit. Marně. Bylo by možné, aby May ovládal někdo další? Kdo? Ale nikdo takový zde nebyl. A na dálku by zakázané kletby neměly účinnost. „Finite incantatem!“ vyslovil. Nepomohlo to. „Děj“ se odehrával dál, přestože profesor svou hůlku sklonil. Studenti se na sebe nechápavě dívali a zírali na svíjející se May. Někteří na ni civěli s otevřenou pusou, další se tiše pochechtávali a jiní si ťukali prstem na čelo. Harry byl bledý jako stěna a přidržoval se lavice. Tohle už poznal na vlastní kůži – a nebylo to tak dávno. Nevillovi vyply nervy úplně a v mrákotách se sesunul na podlahu. I on bezpečně poznal, o co jde, a toto poznání bylo pro něj neméně bolestné. „Co …co to?“ vykoktal Ron a ukázal prstem na May.

 

Příval bolesti srazil May k zemi. Nečekala to. Nečekala, že by to udělal. Že by se odvážil. A právě on … Ale nad tím neměla čas přemýšlet. Vlastně ani nedokázala přemýšlet. Ta bolest byla tak úporná, že jí nedovolovala myslit na nic jiného. Škubala sebou v trávě a v křečích vytrhávala celé drny. Za chvíli místo okolo sebe dokonale odtravnila a okolo ní už létaly jen hrsti hlíny. Po počátečním šoku se snažila s bolestí bojovat, ovládnout ji, ale zatím se jí to nedařilo. Právě naopak. Cítila se jako žížala napíchlá na rybářském háčku. Bezmocně sebou zmítala k potěšení přihlížejících Zmijozelských, kteří zatím zase nabyli ztracené sebejistoty. Konečně to přestalo. Dál se však chvěla a roztřeseně drkotala zuby. Spočinul na ní stín zmijozelského primuse. „Změnila jsi názor?“ zeptal se jemně. Donutila se otevřít oči a podívat se na něj. Nebylo to pro ni snadné. Nejraději by mu plivla do očí, kdyby toho ovšem byla ještě schopna. Nakonec jen zavrtěla hlavou. Následovala očekávaná odplata. „Crucio,“ zaslechla, než začala řvát bolestí.

 

Tom Raddle teď začínal být opravdu zoufalý. Přece se mu musí podařit ji zlomit! Zaútočil znovu. Hlas ani hůlka se mu přitom ani nezachvěly – navenek byl kvůli obecenstvu ledově chladný a rozhodný, uvnitř však zuřila bouře. Nesměl však povolit. Jinak ztratí všechno. Když se mu zdálo, že to dívka již nevydrží, sklonil hůlku a tázavě se na ni zadíval.

 

Bylo to horší než poprvé. Nervy reagovaly na bolest daleko citlivěji. Cítila každý sval svého těla, každičký milimetr od konečků prstů u nohou až ke kořínkům vlasů. Na pohled jí nikdo neubližoval, ale ona cítila, jak jí praskají natažené šlachy, z těla se jí odlupují cáry kůže a holé maso jí rozdírají rozžhavené hřebíky. Nepochybovala o tom, že již nevlastní ani jeden z nehtů. Snažila se od toho oprostit, nemyslet na bolest, ale nešlo to. Nikdy v životě neprožila nic takového. A že měla na co vzpomínat. Vtiskla své tělo do zorané země v naději, že chladivá hlína zklidní její horké tělo. Už nemohla ani křičet. V uších se jí začínalo ozývat šumění, když Raddle sklonil svoji hůlku.

 

Profesor Lupin teď vypadal stejně zničeně jako těsně po úplňku. Věděl jistě, že to na ni nepůsobí on. Ať už to přicházelo odkudkoliv, to spojení se mu nepodařilo ani najít, natož pak nějak přerušit. Na chvíli se dívka přestala třást, ale to nebyl důvod k radosti. Hned to začalo nanovo. Ron s Hermionou už také pochopili, že se jedná o kletbu „Cruciatus.“ Stačilo se podívat na třesoucího se Harryho. Stejně tak i ostatním studentům zmizel z tváře úsměv – ta legrace trvala nějak moc dlouho. Při pohledu na vytřeštěné oči profesora Lupina jim bylo jasné, že to není v  pořádku. „Jak dlouho to ještě může vydržet?“ pomyslel si Lupin a zkoušel použít další zaklínadla. Nepomohlo to.

 

May po druhé kletbě trvalo mnohem déle, než se vzpamatovala. Bolest odmítala odeznít ještě dlouho poté, co Tom milosrdně sklonil svoji hůlku. Ještě víc ji však tížilo něco jiného. Tom Raddle neublížil jen jejímu tělu, ale i duši. Vedle Geralta byl Tom jediným mužem, kterého milovala. Geralt se však nemůže počítat – byl to vlastně její „náhradní“ otec, když vlastního nikdy nepoznala. Tom byl tedy její skutečnou první láskou. To, co jí provedl, ji proto hluboce ranilo. A nebyla to jen uražená pýcha, co cítila. Snad by se i bývala bránila lépe, kdyby byl útočníkem kdokoliv jiný. Geralt ji učil být vždy ve střehu a počítat i s nemožným. Jenže proti Tomovi byla bezbranná. Jeho zrada ji zasáhla natolik, že ani netoužila po tom, aby z tohoto souboje vyšla vítězně. Nedovedla si představit, jak by mohla s tím vědomím žít dál. Rozhodla se však zemřít důstojně a s čistým svědomím, jak se na dívku jejího postavení sluší.

 

Tom Raddle se k ní sklonil. Oči se mu divoce leskly. Uchopil ji za paže a otočil k sobě. Jejich pohledy se střetly a chvíli spolu rozmlouvali řečí beze slov. V očích obou se zračila bezbřehá bolest. Nakonec se však chlapec ovládl: „Ptám se tě naposled,“ zašeptal, „zabiješ Zika Makliho?“ Znělo to skoro jako prosba. Namáhavě zavrtěla hlavou. Raddle ji upustil, jako by se o ni popálil. V té chvíli z něho vyprchala veškerá jeho lidskost. V očích se mu usadil šílený výraz, když potřetí vyslovil: „Crucio!“

 

May ale už téměř nic necítila. Jako by ji její rozhodnutí od vší té hrůzy osvobodilo. Pochopila najednou ty úsměvy mučednic na středověkých obrazech. Pomalu se vyškrábala na kolena a namáhavě vstala. Nechtěla pojít na zemi jako nějaké dobytče. Tom spustil hůlku a druhou hůlkou namířil na mrzimorského chlapce. Vyslovil smrtící kletbu. „Nééééééééé!“vykřikla. Chlapec byl však již mrtev. Jeho duch právě opouštěl zmučené tělo a odebíral se na jiné, lepší místo. S May se naposled rozloučil pohledem. „Bylo to pro něj vysvobození,“ uvědomila si. Stočila svůj pohled k zmijozelskému primusovi. Teď byla řada na ní. Nehodlala však prosit o milost. „Tu radost mu neudělám,“ pomyslela si. Nesnažila se bránit. Ani utéct. Zhluboka se nadechla a hrdě se vzpřímila. Všechno jí bylo jedno. Na ničem už nezáleželo. Jen po tvářích se jí skoulely dvě slzy, když nepohnutě sledovala Raddla, jak na ni míří Zikovou hůlkou.

 

Tom Raddle tomu stále nemohl uvěřit. Bylo to jako ve snu, zlém snu. „Jak mi tohle mohla udělat?“ ptal se lítostivě sám sebe. Spálil však za sebou již všechny mosty. Neměl kam ustoupit. Nebylo kam se vrátit. Naopak teď na sobě nesměl dát znát ani jedinou známku lítosti. Musí to vypadat tak, že to všechno předem naplánoval. „Všechno,“ pomyslel si trpce. V opačném případě by se ti dva tupci snad šli sami přihlásit. Naopak když vytrvá, navždy si je k sobě připoutá. A po nich další. Budou ho nenávidět a budou se ho obávat. Ale budou jeho. Jeho nástroji. Nástroji jeho pomsty. Záleží jen na něm, zda cesta, kterou nastoupil, povede k vítězství nebo k zatracení. „O nic nejde,“ přesvědčoval sám sebe. „Jsou to jen slova, nic víc. Dvě mizerná slova.“ Namířil na May hůlku a vykřikl: „Avada kedavra!“

 

May jako ve zpomaleném záběru sledovala, jak ze Zikovy hůlky vytryskl proud zeleného světla a blíží se k ní. Tak tohle je tedy konec. Konec všemu. Všem nadějím a touhám, všem ambicím. Jejím i jiných. Takto končí naděje i prokletí elfů. Hloupá smrt. Zbytečná. Jen kvůli jednomu hloupému, vřelému citu. Citu věnovanému nesprávnému člověku. Nehodnému její lásky. Před očima jí ve zkratce prolétl její život. Viděla přísnou babičku, ledovou Yennefer, Geralta – „tolik jsi se snažil a zbytečně,“ – Ciri, její jedinou přítelkyni, … obrazy byly stále rychlejší a nezřetelnější, jak se proud zeleného světla blížil k ní. Najednou, tváří v tvář smrti, pocítila strašnou touhu žít. Zpanikařila. „Nééééééééééééééééééééé!“ vykřikla a zakryla si oči rukama. Z jejích dlaní vytryskly proudy světla. Ještě skrze prsty zahlédla, jak se zelené paprsky snoubí s těmi zlatými; ucítila bolest větší, než sto kleteb „Cruciatus“ dohromady. Pak se svět okolo ní změnil. Projasnil se. Viděla nejprve tmu, potom víření barev neznámých odstínů, jaké na zemi nespatřila, slyšela šum lastur, cinkání zvonečků a zpěv elfských písní. Byla mrtvá. Vyděšeně se rozběhla a zamířila k Zapovězenému lesu. Chtěla pryč odtud, pryč z tohoto prokletého místa. Na pokraji lesa se naposledy ohlédla, aby se rozloučila – v Bradavicích strávila téměř sedm let svého života. Viděla zděšeného Crabba a Goyla, vítězoslavně se tvářícího Toma Raddla a u jejich nohou spatřila ležet tělo Zika Makliho. Své tělo tam však ležet nespatřila.

 

Profesor Lupin už byl zoufalý. „Proč jen jsem ji neposlouchat?!!!“ vyčítal si. „Věděla to. Měla strach. Tolik se bála!“ Dívka teď vyčerpaně oddechovala na podlaze. Po chvíli se nadzdvihla a zavrtěla hlavou. Vzápětí sebou zase začala tlouct o podlahu učebny. Pak se však namáhavě zvedla. Podívala se na zem vedle profesora. Ztichlou učebnu proťal její výkřik: „Néééééééééé!“ Lupin se díval do jejích hrůzou doširoka rozevřených očí. Už nevěděl, co by pro ni mohl udělat. Dívka se podívala přímo na něj a po tvářích jí stékaly slzy. Najednou si zakryla oči rukama a znovu vykřikla: „Néééééééééééééééééééééééééé!!!!“ Pod silou toho zvuku se rozsypaly okenní tabulky a veškeré sklo v učebně. To však nebylo všechno. Z dívčiných dlaní vystřelily proudy oslnivého světla. Lupin pohotově padl k zemi a dobře udělal. Na stěně za ním došlo k výbuchu a stěna se začala sypat. Žáci zděšeně vykřikli a cpali se ven z učebny. Zůstali jen Harry, Ron a Hermiona, kteří se odtud snažili odtáhnout zemdlelého Nevilla. Lupin uskočil stranou před padajícími kameny. May nadále útočila na stěnu učebny a rozemílala obrovské kameny na prach. Nezdálo se, že by hodlala přestat. Byla stále ještě bez sebe. „May!“ volal na ni profesor. „May!“ přiblížil se k ní a zatřásl s ní, aby se probrala. Bezvýsledně. Na chvíli zaváhal a pak se vrhl přímo do proudu zlatého světla. „May!“ vykřikl ještě, než byl odhozen ke katedře.

 

May slyšela vzdálené výkřiky hrůzy, ozvěny detonací a svůj vlastní křik. Byla oslněna prudkým světlem. Zaslechla profesora Lupina, jak slabě volá její jméno. Nechápala, co se děje. Byla tak otupělá … Najednou svými smysly pocítila ozvěnu bolesti, zaslechla něčí smrtelný výkřik a tři vyděšené dětské hlasy. Probrala se a užasle se dívala okolo sebe na zdemolovanou učebnu. Zaregistrovala tři nenávistné a zděšené pohledy – Harryho, Rona a Hermiony – patřily jí. „Co se stalo?“ zeptala se zbytečně. „Proč se na mě tak dívají?“ bodlo ji u srdce. „Co je mohlo tak vyděsit?“ přemítala. Podívala se na své pálící dlaně. Ještě zářily. „Panebože,“ zašeptala a rozhlížela se kolem, aby zjistila škody, které napáchala. U katedry nehybně ležel profesor Lupin. „To nééééééé!!!!“ rozeběhla se k němu. Zkusila nehmatat puls. Nic necítila. Zděšeně se podívala do svých dlaní. „Já jsem ho … zabila!“ Jako by do ní udeřil blesk. Opatrně z profesora setřepávala kousky suti, jakoby mu tím mohla vrátit život. Z očí jí vyhrkly slzy. „Co jsem to udělala !!!“ rozkývala se v šoku dopředu a dozadu. Hned se však vzpamatovala. „Ne, nedovolím mu odejít. Ne teď. Ne takhle. Nesmí zemřít!“ řekla si odhodlaně. V této chvíli již byli v rozbořené učebně sami. Pravou dlaň přiložila na profesorovo srdce a levou na jeho čelo. Zavřela oči a z jejích dlaní se modře zablesklo. Opakovala to tak dlouho, dokud srdce nenaskočilo a nezačalo znovu bít. Profesor se rozkašlal. May se roztřásla. „Co jsem to udělala, málem jsem ho zabila,“ naříkala, zatímco se dívala do svých zářících dlaní. Teď už chápala, proč měly ty průzračné bytosti z šagaraly takový strach. Začala se zase kývat dopředu a dozadu: „Málem jsem je zabila, málem jsem je všechny zabila!“ opakovala stále dokola. „To se už nikdy nesmí stát! Nikdy!“ rozhodla se a přiložila si dlaně ke spánkům. Z dlaní zazářilo prudké světlo.

 

Profesor Lupin se vzpamatoval rychle. Otevřel oči a viděl May s dlaněmi přitisknutými na svých spáncích. „Chce se zabít,“ došlo mu hned. „Ne! Přestaň! May!“ snažil se jí od hlavy odtrhnout smrtící dlaně. Bránila se, dokud měla ještě nějakou sílu. Pak se mu podařilo jednu ruku od spánku odtrhnout. Znovu ho přitom zasáhl paprsek světla. May vykřikla a vzápětí oba omdleli. Po chvíli se profesor probral. Vedle něj ležela nehybná dívka. „To snad ne!“ vrhl se k ní. Nahmatal slabý puls. Opatrně dívku uchopil do náruče. „Panebože; tady to teda vypadá,“ zhodnotil stav učebny. Měl však na práci něco důležitějšího, než obnovu a úklid poničené místnosti. Rychle přenesl dívku do své pracovny – věděl, že v následujících hodinách bude potřebovat především jeho.

 

 

 

* * * * *

 

Profesor Lupin probděl nad May celou noc. Zpočátku vyčerpaná dívka jen nepohnutě ležela v bezvědomí, pak ale přišla horečka. Problouznila celou noc. Horečka se střídala se zimnicí se stejnou samozřejmostí, s jakou po létu přichází podzim a po podzimku zima. Házela a škubala sebou na lůžku, jakoby byla dosud pod kletbou cruciatus. Sténala jako raněné zvíře a v horečce neustále cosi drmolila, přičemž k tomu užívala hned několika různých jazyků. Převážnou většinu z nich však tvořily různé nuance elfštiny, tedy aspoň si to profesor myslel. Až do kuropění jí stíral pot z čela a když sebou příliš zmítala, vtlačoval ji zpět do podušek. Ráno byli oba vyčerpaní. Lupin se však neodvažoval vzdálit od ní ani na krok, aby se neopakovalo to, co se dělo včera v učebně obrany. Cítil, že ji jeho dotek uklidňuje, proto jí neustále tiskl ruku, pokud právě neměla některý ze svých záchvatů. Nakonec se zklidnila natolik, že mohl dojít ke krbu, aby zavolal profesora Snapea.

 

Zanedlouho se ozvalo zaklepání na dveře. „Vstupte,“ vyzval příchozího Lupin. Ve dveřích se objevil zvídavý Snapeův obličej. Jediným pohledem přelétl celou místnost. „Ani nevíš, jak jsem rád, že tě zase vidím, Lupine,“ začal místo pozdravu. „Po škole letí zvěsti, že už nejsi mezi živými,“ zašklebil se a v oku mu blýsklo. „S Potterem si to ještě vyřídím,“ pomyslel si. „Děkuji ti za tvou starost, Severe,“ usmál se na něj Lupin mile, „ale jak vidíš, jsem v naprostém pořádku. Jedna ze studentek je na tom však podstatně hůř. Potřebuji tvou pomoc.“ „Ani se neptám kdo,“ zkřivil svou tvář do odpudivého úšklebku Snape a s odporem se zadíval na ležící dívku, jako by na lůžku ležela hromádka ptačího trusu. „Už jsem se byl podívat v učebně obrany. Ta holka musí odtud. Čím dřív, tím líp,“ pokračoval. „O tom se teď nebudeme bavit,“ řekl na to Lupin a kývl hlavou směrem k dívce. Snape ohrnul ret. Vůbec mu nevadilo, že ho dívka pravděpodobně slyší. Podíval se na Lupina. „Něco jí připravím,“ řekl. „A tobě taky. Nevypadáš dobře. Měl by ses prospat.“ „Děkuji, jsi laskavý. Ale s tím spaním to nepůjde. Nemůžu ji tu nechat samotnou,“ zadíval se unavenýma očima na Snapea. Snape se pohrdlivě zasmál: „Bojíš se o svůj kabinet? Ale ovšem, máš tu tolik drahocenností – to by byla nesmírná škoda, kdyby ti je zničila,“ řekl ironicky. „Nebojím se o kabinet, bojím se o ni,“ odpověděl Lupin. „Už včera se chtěla zabít, jakmile pochopila, co se stalo. A jestli to udělá ještě jednou, myslím, že to už nepřežije.“ Snape k ní střelil pohledem. „Udělám toho radši víc,“ řekl bezbarvě. „Hned jsem zpátky,“ opustil Lupinův kabinet. Netrvalo dlouho a objevil se znovu ve dveřích s dvěma kouřícími poháry. „Tenhle je pro ni a tady ten pro tebe,“ položil poháry na stolek. „Zkus to prosím tě nepoplést,“ ušklíbl se ještě. „Děkuji za upozornění,“ odvětil Lupin zdvořile. U dveří se Snape ohlédl: „opravdu nechceš vystřídat?“ zeptal se. „Raději ne,“ zadíval se Lupin na chvějící se dívku. „Myslel jsem si to,“ vrátil se Snape zpět, aby podal Lupinovi listy koky. „Na, vem si to. Když to rozžvýkáš, udrží tě to vzhůru klidně i pár dní.“ Lupin se na něj překvapeně podíval. To nečekal. Snape se však už zase škodolibě zašklebil: „Jestli má horečku, měl bys jí udělat zábal.“ Sotva to dořekl, bleskurychle se otočil a zmizel za dveřmi. Lupin zmateně těkal pohledem ze dveří na lůžko. Sáhl dívce na horké čelo. „Ne, ta horečka jistě není až tak vysoká,“ uzarděl se. Nedovedl si představit, že by měl tu mladou, avšak již téměř dospělou dívku svléknout a zamotat do mokrého prostěradla a suchých dek. Rozpačitě se podrbal na hlavě. „Ten Snape je ale škodolibej parchant,“ pomyslel si. „Ne, musí to stačit tak, jak to je,“ zadoufal pak a nervózně rozžvýkal list koky.

 

May se zklidnila až k ránu. Celou noc sebou zmítala v poduškách. Palčivé saharské slunce střídal pálivý chlad ledu a v mysli jí vířily zmatené obrazy. Netušila, zda všechno, co viděla, byla či nebyla skutečnost, zda se to opravdu stalo, někde děje či teprve má se stát, ale zcela určitě jí to nahánělo hrůzu. Snažila se tomu uniknout, vyprostit se z tenkých látek, které ji svazovaly, ale vždy ji nějaký pár rukou zatlačil zpět do pokrývek. Připadalo jí, že visí na okraji propasti a dívá se do pekla pod sebou. Jen jediná věc ji držela při životě a zabraňovala, aby propadla šílenství – jakási příjemně chladivá, pevná ruka držela její dlaň a nedovolila jí  do otevřené propasti se zřítit. Čí je to ruka, si uvědomovala jen matně. Ale dodávala jí pocit jistoty a bezpečí. Občas jí kdosi setřel krůpěje potu z čela a když jí bylo nejhůř, slyšela povědomý hlas vyslovit své jméno. Nakonec přece jen upadla do bezesného spánku.

 

Bylo již odpoledne, když se jí začalo vracet povědomí o okolním prostoru. Nejdříve si uvědomila svůj dosud mělký dech; pocítila chlad a v hlavě jí bzučelo jako v úle. Nepatrně pohnula prsty a stiskla tak ruku, která ji držela. Lupin zbystřil. May se mezitím snažila procitnout. Šlo to pomalu. Rozhodně pomaleji, než by si přála. Víčka byla těžká a oči se jen neochotně rozlepovaly. Viděla rozostřeně a hlava ji příšerně bolela, asi jako po nepříliš vydařeném mejdanu. Tohle rande s vlastní minulostí nebylo opravdu zrovna příjemné. Jak si všimla, ležela na prostém lůžku v rohu místnosti. Očima přeletěla předměty ve svém okolí. Poznávala je. Tady už přece byla. „Kabinet profesora Lupina,“ došlo jí, kde je. Pozvedla oči k postavě sedící u ní na lůžku. Ucukla, když se zadívala do těch nádherných lískooříškových očí. Mužská dlaň stiskla tu její. „Jsem rád, že už jsi vzhůru,“ řekl profesor. „Za chvíli by se ze mě stal narkoman,“ kývl s úsměvem ke stolku, na kterém ležely zbylé listy koky. May se neusmála. Zděšeně hleděla na profesora Lupina. Zorničky se jí rozšířily. „Vy …“ „Jsem v pořádku,“ zarazil ji profesor. Pohledem sklouzla ke své levé ruce. Vypadala normálně. Prozatím. „Ale kdy to začne znovu?“ ptala se sama sebe. „Já … já vás …,“ zajíkla se. „Nic mi není,“ reagoval Lupin rychle. May se na něj podívala. „Já vás zabila! Co na tom, že jsem potom … nemuselo se to povést!“ vyhrkla. „Ale povedlo,“ odvětil. „Nemusel jste to být vy. Mohli to být jiní. Myslíte, že bych dokázala oživit i je?“ zeptala se. Ještě nikdy se necítila tak provinile. „To nevím,“ odpověděl Lupin po pravdě. „Mohla jsem je zabít! Všechny!“ obviňovala se. „Profesor Snape má pravdu. Jsem nebezpečná. Musím odtud. Hned!“ pokusila se zvednout z postele. Profesor ji strhl zpět. „O tom, jestli tu zůstaneš nebo ne, nerozhoduje profesor Snape,“ řekl přísně. „Snad tě uklidní vědomí, že o všem zpravím ředitele školy. On bude mít poslední slovo. Do té doby zůstaneš tady, jasné?“ Jen neochotně přikývla. Nechtěla být nevděčná. „Ostatně nepochybuji o tom, že profesor Brumbál už ví, co se stalo,“ dodal Lupin a zhnuseně se ušklíbl. Snape byl pěkný „bonzák“ už za doby, kdy spolu studovali. „Nepochybně však nepřijme žádné rozhodnutí, dokud si nepromluví se mnou a – dost možná i s tebou,“ pokračoval. May ucukla. Mrzelo ji, že takhle zradila Brumbálovu důvěru. Nevěděla, co odpoví, až se jí ředitel zeptá, co se vlastně stalo. „Než však k profesoru Brumbálovi odejdu, budu chtít od tebe i já nějaké vysvětlení,“ zadíval se na ni Lupin pozorně. „Myslím, že na to mám právo,“ řekl tiše. Cítil, jak se dívka chvěje strachem a vyčerpáním. „Nemusíš mi odpovídat hned,“ řekl, „nejprve si odpočiň. Profesor Snape tu pro tebe nechal nějaký lektvar. Určitě tě brzy postaví na nohy. Stačí, když si promluvíme pak,“ podal jí pohár s již vychladlým lektvarem. May usrkla. Za chvíli pocítila silnou malátnost. Zavřela oči. Tolik se jí chtělo spát …

 

Probudila se až další den. Snapeův lektvar opravdu dělal divy – fyzicky se už cítila líp; nikoliv však psychicky. Byla stále ještě velmi slabá a tělem jí prostupoval chlad. „Je mi taková zima,“ řekla tiše. Profesor Lupin vstal od svého pracovního stolu, kde si právě něco zapisoval, a usedl k ní, aby ji pořádně zabalil do přikrývky. May se na něj vyčítavě dívala. „Proč jste to udělal?“ zeptala se trpce. „Říkala jsi, že je ti zima,“ odpověděl nevinně. „Víte dobře, o čem mluvím,“ nedala se odbýt. „Proč jste mi nedovolil odejít?!“ Profesor zvážněl. „Už zase začínáš?“ řekl přísně. May uhnula pohledem. „Bylo by to tak lepší,“ trvala na svém. „Aha, rozumím,“ řekl Lupin chladně. „Takže všechno to, co jsi mi tu vykládala, byla jen silná slova, nic víc. Když začne jít do tuhého, jen zbaběle utečeš.“ May sebou trhla: „Ne, tak to není,“ podívala se na něj poplašeně. „A jak tedy, povíš mi to?“ zeptal se profesor. Dívala se na něj s obavami. „Slíbila jsi mi odpověď na mé otázky,“ pokračoval. „Já jsem nic …“chtěla mu odporovat, ale zmlkla a schoulila se více pod peřinu. Cítila se jako malé zvířátko chycené do pasti. „Nemusíš nic říkat,“ řekl Lupin mírněji, „stačí když mi kývnutím potvrdíš, jestli uvažuji správně,“ dokončil. May se zachvěla, ale pak pomalu přikývla. „Na tebe už někdo zakázané kletby použil, viď?“ May přikývla. Takže když jsem užil kletby imperius, tak sis na to vzpomněla?“ zeptal se. „Znovu jsem to prožívala,“ upřesnila. Lupin ji chytil za ruku. „Odpusť, je mi líto, co se stalo. Je to všechno moje vina. Neměl jsem tě k tomu nutit. Měl jsem tě víc poslouchat. Říkala jsi, že to není dobrý nápad, ale já na to nedbal,“ kál se profesor. May se neklidně zavrtěla. Nechtěla, aby se jí omlouval. Snažil se jí jen pomoct. Nemohl tušit, co se stane. Ostatně to předem nevěděla ani ona sama. „Vy za to nemůžete,“ řekla. „Měla jsem to vědět. Už jednou se mi to stalo – při zařazování, víte? Moudrý klobouk mě chtěl zařadit do Zmijozelu, ale po tom, co jsem viděla … jsem tam nechtěla. Jenže tenkrát to bylo jiné – jen jsem se dívala, byla jsem jen pozorovatel, nic víc, nebyla jsem to já, byla to ta druhá … Teda – věděla jsem, že se pravděpodobně jedná o mě, ale nebyla jsem si jistá. Neměla jsem s ní nic společného. Byla někým jiným, rozumíte?“ podívala se na Lupina. „Asi ne,“ vydechla zklamaně, otočila hlavu ke krbu a zaposlouchala se do praskotu hořících borovicových polen. Profesor jí stiskl ruku. „Tentokrát to bylo jiné, že?“ řekl tiše, jako by ji nechtěl v jejím rozjímání rušit. May přikývla a mírně se zachvěla. „Bylo to, jako bych se znovu přenesla do toho okamžiku, do okamžiku své smrti,“ zašeptala. Profesor zvedl překvapeně obočí, ale raději ji nepřerušoval. „Nejen že jsem všechno viděla, ale i cítila. Znovu. Stejně jako tenkrát … bylo to … hrozné,“ pokusila se přetáhnout si volnou rukou peřinu přes hlavu, ale nepodařilo se jí to. „Pšššš,“ profesor dívku pohladil po levé paži. „Co se vlastně tenkrát stalo?“ zeptal se. Zděšeně na něj pohlédla. Roztřásla se. Profesor ji k sobě přitáhl a začal ji vískat ve vlasech. „Řekneš mi to?“ zašeptal. May se k němu přitiskla. Svýma rukama objala jeho boky a stulila se mu do klína. Ten dotyk jí dodával jistoty. Zavřela oči a začala vyprávět:

 

Bylo to v sedmém ročníku. Studovala jsem ve Zmijozelu. Společně s Tomem. Chodívala jsem každé ráno do parku studovat. Velmi časně, aby mě nikdo nerušil. Myslím, že to, co se toho dne událo, se nikdy stát nemělo. Byla to jen – nešťastná náhoda,“ ušklíbla se trpce. „Ocitla jsem se v nesprávný čas na nesprávném místě, to je vše. Nedaleko Zapovězeného lesa jsem tenkrát narazila na Toma a jeho dva poskoky, jak mučí Zika Makliho. Tom použil kletbu cruciatus. Pohádala jsem se s ním. Myslím, myslím, že chtěl, abych se přidala k němu. Měl strach, že bych šla a všechno řekla …“ „A řekla bys?“ přerušil ji profesor. „Já nevím. Tohle už se nikdy nedozvím,“ odpověděla upřímně. „Chtěl, abych to byla já, kdo Zika zabije. Odmítla jsem.“ „Tak užil kletbu imperius,“ dokončil Lupin. May přikývla. „Už jsem se to chystala vyslovit, když mi došlo, že nic takového udělat nechci – že mě jen sprostě zneužil, vůbec mu na mně ve skutečnosti nezáleželo …“ vzlykla, „nikdo mě nikdy takhle neponížil …“ odmlčela se. „Takže tě zkusil přesvědčit pomocí kletby cruciatus,“ pokračoval místo ní Lupin. May přikývla. „Bylo to strašné,“ řekla. „Viděl jsem,“ odtušil profesor. „A když pochopil, že to ani tak neudělám,“ pokračovala zase, „zabil Zika sám. A já se na to dívala,“ roztřásla se. Profesor ji k sobě přitiskl. Pomohlo to. Za chvíli se ovládla a již klidně dokončila svůj příběh. „Byla jsem jediný svědek, který by mu mohl ublížit. Přísně vzato – z jeho úhlu pohledu jsem mu opravdu nedala jinou možnost, než aby mě zabil. Takže …“ May se profesora pustila a obrátila se naznak. „Takže?“ zeptal se profesor. May se neklidně zavrtěla. „Poslední, co si pamatuji, byl proud zeleného světla a potom přišla moc, moc veliká bolest,“ otřásla se May. „Zikovu hůlku potom spálil na prach a ten odvál vítr. Jeho tělo – nemohl riskovat, že ho někdo uvidí, jak je bude odnášet nebo spalovat – proměnil v nevelký obelisk, který zakryl zeminou a trávou. Ještě dnes je v tom místě vidět malý pahorek,“ zakončila. „A tvoje tělo? Co se stalo s ním?“ zeptal se profesor. „Žádné tam nebylo,“ zavrčela. „Nebylo?“ tohle mu nesedělo. „Říkala jsi přece, že tě taky zabil – muselo tam tedy zůstat tělo,“ namítl profesor a zadíval se jí pozorně do očí. „To vy jste tvrdili, že není možné přežít kletbu avada kedavra, ne já,“ odsekla. „Ale Tom mě opravdu zabil – ze dvou třetin. Jednu třetinu mého já však zabít nedokázal, i když, kdyby bylo po mém, než to, volila bych raději, aby mě zabil úplně. Ne, fyzické tělo mi nezůstalo. Trvalo mi dlouho, velmi dlouho, než jsem je zase získala. O tom však nechci mluvit,“ zamračila se. „Prostě jsem odtud pak zmizela. Už jsem tu nemohla zůstat. A nikdy jsem se už nechtěla vrátit. Nikdy – a vidíte,“ dokončila. „A co je tohle?“ profesor rozevřel dívčinu dlaň a přejel po ní palcem. May vyjekla. „To je šagarala,“ osvětlila mu. „Děkuji za vysvětlení,“ řekl profesor ironicky. May sebou škubla a snažila se zvednout, ale Lupin ji zadržel. „Já nevím, nevím, co to je,“ řekla, zatímco sebou přestala házet. „Hm, a jak víš, jak se to jmenuje?“ podivil se profesor. „Prostě to vím,“ řekla naštvaně. „Nevím odkud. Děsí mě to, stejně jako vás, možná víc. Vy se nemusíte bát, že můžete každou chvíli někoho zabít nebo aspoň něco zničit,“ řekla vyčítavě. „Já …“ zmlkla. Zatvářila se velmi nešťastně. Zrychlený dech se jí pomalu uklidňoval. „Už se ti to někdy stalo?“ zeptal se profesor. „Ne v tomto světě,“ odpověděla. V profesorových očích zahlédla otázku, proto hned pokračovala: „Bylo to jen jednou – v Tor Lara – když chtěl Vilgefortz zabít Geralta. Tehdy se šagarala probudila poprvé – zaútočila jsem na něj ve stejné chvíli, když před ním vybuchl ten portál. Dostal to z obou stran. Pěkně se přismahnul. Ale přežil to. Bohužel,“ zamračila se. „Já se o něj ale nezajímala. Byla jsem vyděšená – nevěděla jsem, co je s Ciri, jestli je ještě naživu nebo už ne a Geralt umíral. Popadla jsem ho a přeskočila jsem s ním sem. Babička už na mě čekala. Dala Geralta jakž takž dohromady a ještě než se probudil, vrátila se s ním do jejich světa. Já zůstala. Bylo to těsně předtím, než jsem poprvé nastoupila do Bradavic. Od té doby jsem ani jednoho z nich nespatřila. A už nikdy jsem se ani nepokusila procházet mezi světy – není to bezpečné – nikdy nevíte, jestli se strefíte do správného času a prostoru — a co tam najdete.“

 

Profesor na ni nevěřícně zíral – „prošla jsi mezi světy?“ podivil se. May si povzdechla. Nevěděla, jestli udělala dobře, že to řekla. Ale už to bylo venku. Lupin jí znovu zamyšleně přejel palcem po dlani. „Můžeš to ovládat?“ zajímal se. Unaveně zavrtěla hlavou. „Ne,“ hlesla. „Je to – příliš silné. Tam v učebně – úplně mě to ovládlo.Vůbec jsem nevěděla, co dělám. Pořád jsem měla před očima to zelené světlo a slyšela jsem Tomův smích,“ zachvěla se. „Myslím ale, že se šagarala probudí vždy když se ocitnu ve smrtelném nebezpečí nebo když mám velký strach,“ řekla po chvíli. „Víc toho nevím,“ smutně se usmála. Nemusela toho říct tolik, ale chtěla, aby Lupin znal pravdu. „To mi stačí, odpověděl profesor. „Pane profesore?“ zeptala se. „Ano?“ „Co se mnou bude?“ Lupin se na ni teple usmál. „To ještě nevím,“ řekl. „Ale nemusíš mít strach, nikdo ti neublíží, věř mi,“ řekl a díval se přitom do jejích kočičích očí. „A teď si dopij ten lektvar,“ zvedl ji, aby se mohla napít. May dopila poloprázdný pohár. Profesor si ji najednou otočil k sobě a naléhavým hlasem žádal: „May, chci, abys mi slíbila, že už nikdy nebudeš provádět žádné sebezničující kousky. Slib mi, že si už nikdy nebudeš chtít ublížit,“ zatřásl s ní jemně. May mírně zavrtěla hlavou. „To nemůžu,“ řekla smutně. „May, slib mi to,“ stiskl pevněji její paže. Uhnula pohledem. „Slib mi to,“ nedal se odradit. Zmučeně se na něj podívala. „Slibuju,“ přikývla. Lupin se ulehčeně usmál. Vypadal, jako by právě vyhrál dvacet tisíc galeonů. „Fajn, to jsem rád. Ještě si trochu odpočiň,“ vydal se ke dveřím. „Pane profesore?“ zavolala na něj. Lupin se otočil. „Děkuji vám,“ věnovala mu svůj úsměv. Potom vážně dodala: „Jsem vám zavázána. Jednoho dne — vám svůj dluh splatím, slibuji.“ Profesor se rozpačitě usmál a otevřel dveře. Zamířil k ředitelně.

 

* * * * *

 

 

 

Lupin ve stručnosti shrnul řediteli události z jeho poslední vyučovací hodiny. O tom, co se přihodilo v knihovně, taktně pomlčel. Profesor Brumbál si zavolal Siria, Snapea a profesorku Mc Gonagallovou. „Posaďte se, prosím,“ pokynul jim. „Někteří z vás asi již tuší, proč jsem si vás zavolal,“ začal profesor Brumbál a pohlédl na Snapea. „Jde o slečnu Parkerovou,“ pokračoval. „Co je s ní? Stalo se jí něco?“ zeptala se profesorka Mc Gonagallová starostlivě. „Už je v pořádku, Minervo,“ uklidnil ji Brumbál. „Měla jen malou nehodu při hodině obrany.“ Profesor Snape si odfrkl. „Nehodu! Nehodu měla spíš ta učebna,“ neodpustil si poznamenat. Brumbál si povzdychl. „Chci od vás toto: May bude teď potřebovat vaši pomoc. Vás všech, Severe. Prochází právě nelehkým obdobím a v její minulosti se udály jisté děsivé věci, které ji mohou poznamenat na celý život. Naším úkolem je udělat všechno proto, aby se s nimi vyrovnala. Je to velmi důležité, a nejen pro ni. May je vyděšená a zmatená a nezvládá proto ani ty věci, jež jsou pro ostatní studenty zcela běžné. Nemyslím, že by to byla její chyba. A je naší povinností podat jí pomocnou ruku. Ona sama cítí, že ji potřebuje, i když to snad nedává příliš najevo a její jednání se může snad někdy zdát přehnané. Věřím však, že pro všechno, co dělá, má své důvody. To je vše. Děkuji vám,“ zakončil Brumbál svůj proslov. „Ke všemu, co dělá, má své důvody? To samé se dá říct i o masových vrazích,“ utrousil Snape jedovatě. „To jen my, bezcitní, jim chudáčkům nerozumíme,“ ušklíbl se. „Jsi proti ní zaujatý, Severe,“ opáčil Lupin. „Jasně. Vadí ti, že si nenechá nic líbit. A taky že ti dala na začátku roku pěkně na frak,“ přidal se Sirius. Snape si ho nenávistně změřil. „Těch věcí, co mi na ní vadí, je mnohem víc,“ zasyčel. „Brzy to pochopíte sami. Ale to už bude asi pozdě.“ „Co tím myslíš?“ zeptal se Sirius. „Zeptej se tady Lupina, už se s ní důvěrně seznámil,“ odpověděl Snape pohotově. „Pokud si dobře vzpomínám,“ vstoupil do toho Brumbál, „domluvili jsme se na tom, že spolu budete všichni spolupracovat. Obávám se, že na vzájemné pošťuchování není právě vhodná doba. Ta dívka nás prosí o pomoc. Pokud jí ji z jakýchkoli malicherných důvodů odmítneme poskytnout, může se stát, že v zoufalství udělá nějakou hloupost. Opravdu si ji chcete vzít na svědomí?“ zeptal se jich, dívaje se na ně zpoza svých půlměsícových brýlí. Potom dodal: „Jestliže se ale nerozhodneme včas a v mezidobí jí nabídne pomoc někdo jiný … co myslíte, že se stane? Pokud ji zklameme i my, může jí přestat záležet úplně na všem.“ Profesor Snape sebou při těch slovech škubl. O tom, co by mohlo začít, už věděl své. V ředitelně se rozhostilo tíživé ticho. „Pane řediteli, vy si myslíte, že by ta dívka mohla být nebezpečná?“ zeptala se úzkostně profesorka Mc Gonagallová. „Mohla by být?! Ona je nebezpečná,“ vyštěkl Snape. „Je jako nevybuchlá mina. Stačí jí šlápnout na kuří oko a …“ „Ona si nemyslí, že by se ji Voldemort snažil dostat na svoji stranu,“ řekl Lupin. „Naopak. Má strach. Je si jistá, že jakmile se dozví, že je tady, bude ji chtít zabít. Nic ho nezastaví, aby dokončil to, co před lety započal – jsou její slova. Kromě toho – se bojí o Harryho,“ pokračoval. „Myslí si, že ho musí chránit. Že je v nebezpečí. Nemyslím proto, že by se dala dohromady právě s Voldemortem,“ dokončil. Sirius zbystřil. Každá zmínka o Harrym se ho osobně dotýkala. „Zdá se, že toho o ní víš víc, než já,“ pronesl Snape ledově. „Pane profesore, můžete mi prosím konečně říct, o co tu vlastně jde? Jak po mně můžete chtít, abych jí pomáhal, když vůbec nevím, co je zač??!!!“ snažil se ovládnout svůj vztek. Nesnesl pomyšlení, že Brumbál důvěřuje více Lupinovi, než jemu samotnému. „Uklidni se prosím, Severe, jak už jsem ti řekl, ani já toho o ní mnoho nevím. To, co May řekla Remusovi, mi ovšem některé věci osvětlilo,“ řekl Brumbál. „Dobrá,“ mírnil se Snape, „tak mi tedy laskavě řekněte, proč by proboha mělo zrovna Voldemortovi tak strašně záležet na smrti nějaké malé patnáctileté holky?!“ procedil skrze zuby. „To by mě taky zajímalo, pane profesore,“ ozval se zezadu Sirius. „Proč by ji měl chtít zabít?“ „Protože se o to už jednou pokusil,“ odpověděl místo něj Lupin. „Jak vidíte, ne příliš úspěšně,“ dodal, když se k němu obrátily zraky všech přítomných.

 

„Řeknu vám to otevřeně,“ pronesl Brumbál, „May Parkerová již v Bradavicích studovala. Tehdy to bylo pochopitelně pod jiným jménem,“ zarazil profesorku Mc Gonagallovou, která se chystala protestovat. „A nevypadala ani tak úplně jako vypadá dnes. Ano, je jí hodně podobná, ale – sám jsem si nebyl jistý, jestli je to ona – dokud jsem nespatřil její medailón. Možná jste si ho už všimli. Medailón s letící poštolkou.“ Lupin a Snape přikývli. „A co je s ním?“ zeptal se Sirius. „Takových je určitě spousta,“ namítl. „Ne, takových ne,“ usmál se Brumbál při vzpomínce na den, kdy jej spatřil poprvé. „Je to zaklínačský medailón,“ upřesnil. „Po ukončení výcviku, jak mi řekla, každý zaklínač obdrží svůj vlastní medailón. Každý medailón je jedinečný – v celém vesmíru prý neexistuje druhý takový. Stejně tak jako neexistují dva naprosto stejní lidé…“ „To je blbost. Promiňte. Nesmysl,“ vyhrkl Sirius. „Já nikdy nic takového nedostal. Zaklínači přece nic takového nedostávají.“ „Ne v našem světe,“ nenechal se Brumbál vyvést z míry. „Chcete tím snad říct …?“ zalapal po dechu Snape. „Chci tím jen říct, že předtím, než Moudrý klobouk vybral její jméno, nikdo o ní nikdy neslyšel. A ani o nikom z její rodiny. Nikdo ji neznal. Nikdo nevěděl, kdo je a odkud přišla. A stejně záhadně potom také zmizela. Víte, nebyl jsem tu, když se to stalo. Byl jsem zrovna pracovně mimo Bradavice. A když jsem se vrátil, dozvěděl jsem se jen, že tu došlo k vraždě.“ Všichni kromě Lupina se po něm překvapeně podívali. „Ano, je to tak, byl zabit jeden student z Mrzimoru. Jak se zdá, historie se opravdu opakuje,“ zatvářil se nevesele. „Jmenoval se Zika Makli. Zvláštní je, že se nikdy nenašlo jeho tělo. Jen kus zkrvaveného hábitu poblíž Zapovězeného lesa. Našel ho jeden ze zmijozelských primusů. Vyděšeně prý vběhl do ředitelny s krví zbroceným kusem látky v ruce a křičel, že se stalo neštěstí. Byl tak vyděšený … dokonce i omdlel…“ Brumbál se odmlčel a přistoupil k oknu. Rozhrnul saténové závěsy, které se vždy ráno kouzlem sladily s barvou jeho hábitu, a zadíval se ven. „Urychleně se sestavila vyšetřovací komise. Ale pro komisaře nebylo těžké dát si dvě a dvě dohromady. V ten samý den totiž beze stopy zmizela ona,“ otočil se do místnosti. „Vůbec nic si s sebou nevzala. Ani hůlku. Takže bylo vše jasné. Bylo vydáno prohlášení, že to byla Kestrel, kdo zabil Zika Makliho, a vyhlásilo se po ní pátrání.“ „Kestrel? Tak se jmenuje?“ zeptal se Sirius. „Ne, ale tak si říkala. Podle toho medailónu,“ usmál se profesor Brumbál. „Bylo marné namítat, že dokud se dívka nevyslechne, nelze vyvozovat žádné závěry. Ani je nenapadlo, že by mohla být druhou obětí. Potřebovali jen objasnit případ, udělat čárku do výkazu. Označit vraha. A to se jim podařilo. Bylo to snadné, zvláště když tu nebyl nikdo, kdo by ji bránil. Od té doby ji nikdo nespatřil. Ale já věděl, že se jednou vrátí, bude-li moci,“ zakončil své vyprávění Brumbál. „Ale pane profesore, jestliže je May hledaná pro vraždu, tak nám nezbývá, než …“ začala profesorka Mc Gonagallová. „Neuděláte nic. Vůbec nic, rozumíte?“ blýsklo se Brumbálovi rozhněvaně v očích. „Teď už víme, jak všechno bylo. Ale ani předtím jsem nikdy nepochyboval o tom, že je nevinná. Když jsem se pak totiž podíval do očí Toma Raddla,  byly úplně mrtvé. Nikoho kromě mě však ani ve snu nenapadlo podezřívat toho zdvořilého, uctivého, horlivého studenta, studenta s nejlepšími výsledky v celých Bradavicích,“ povzdechl si těžce. „Toma Raddla?!“ vykřikli. „Ano, tím zmijozelským primusem nebyl nikdo jiný, než lord Voldemort osobně,“ přikývl Brumbál.

 

Ještě než mohli začít klást další otázky, vyzval Lupina, aby jim její příběh dopověděl. „Ale to všechno se stalo před padesáti lety,“ nechápal Snape, „a ona nemá víc než patnáct …,“ zakroutil odmítavě hlavou. „Říkala, že ji zabil a přitom své fyzické tělo ztratila. Trvalo jí prý dlouhou dobu, než hmotné tělo zase nabyla – je tedy možné, že se tak stalo teprve před patnácti lety,“ vysvětlil Lupin. „Brrrr,“ otřásla se profesorka Mc Gonagallová. „Chceš mi snad říct, že ho získala stejným způsobem, jako Voldemort?“ zahřměl Snape. „O způsobu, jak se to stalo, se mnou nemluvila. Nechtěla mluvit o tom, co se dělo po její smrti – a já se jí nevyptával. I tak toho řekla dost. Litovala však, že nezemřela úplně,“ odpověděl Lupin. „Nemyslím, že by postupovala stejným způsobem,“ popřel jeho teorii Brumbál. „To by nikdy neudělala. Nikomu by neublížila, což ostatně i dokázala,“ řekl přesvědčivě. „Víme jen to, co nám tvrdí ona,“ ušklíbl se Snape. „Kdo zaručí, že mluvila pravdu?“ „Účinky kletby cruciatus se hrát nedají. Ty jsi ji neviděl. Já ano. A věřím každému jejímu slovu,“ zastal se jí Lupin. Snape jen pokrčil rameny. „May má i moji důvěru,“ zakončil spor Brumbál. „Teď tedy již víte, proč je tak důležité, aby se dala do pořádku a aby se nikdo nedozvěděl, že tu je,“ uzavřel. „Ale kdybychom …“ začala zase profesorka. „Ne, Minervo,“ řekl Brumbál pevně. Pravda zajímá ministerstvo v této chvíli asi právě tak, jako tenkrát. Víme to všichni, jak tu sedíme,“ sklouzl pohledem k Siriovi, který si znechuceně odfrkl. Brumbál se nakonec každému zadíval do očí: „nikdy bych si neodpustil,“ řekl, „kdybychom dopustili, aby se jí v Bradavicích znovu něco stalo.“ Všichni více či méně ochotně přikývli. Pak se rozešli.