May se zastavila až ve Vstupní síni. V hlavě jí vířily děsivé obrazy. Všude kolem sebe viděla jen oheň, krev a smrt. Okolní stěny hrozily, že se na ni zřítí. Nemohla popadnout dech; znovu se rozběhla, aby tomu všemu unikla. „Ven, pryč odsud!“ křičela v duchu. Z hradu se však nedostala. Ve vstupní bráně stál totiž – velký černý pes. May se zastavila. To, že to není obyčejný pes, poznala okamžitě. Podívala se na něj planoucíma horečnatýma očima. Před jejíma očima pes začal měnit svou podobu, až se proměnil v člověka. Ten muž jí byl nějak povědomý, jen netušila, odkud by ho mohla znát. Setinu sekundy přemýšlela. V myšlenkách se vrátila do „období bloudění“. Mráz. Sníh. Vítr. Dřevěný kůl na rozcestí. Na kůlu připevněná tabule s vlajícím plakátem. Z plakátu zírá divoká tvář uprchlého vězně. „Sirius Black!“ vykřikla v duchu. „Nebezpečný zločinec, hledaný pro vraždu třinácti lidí!“ Na víc už nečekala. Obrátila se na podpatku a vzala nohy na ramena.
Sirius Black chtěl právě navštívit svého kmotřence Harryho – musel tak ovšem učinit ve své zvířecí podobě, neboť jinak by ho okamžitě chytili a odvlekli zpět do Azkabanu, kouzelnického vězení, ze kterého jako jeden z mála uprchl. Pravděpodobně by ho potom čekalo ještě něco horšího než dalších dvanáct let v zatuchlé kobce – odměnou za útěk by mu byl polibek mozkomora, odporného slizkého tvora v kápi, který by z něj vysál duši. A to všechno za vraždu, kterou vůbec nespáchal. Bohužel však neměl žádné důkazy pro svoji nevinu, takže se musel jen skrývat v naději, že snad jednou … Díkybohu bylo jen málo těch, kteří věděli, že je zvěromág (kouzelník, který je schopen se změnit ve zvíře – pochopitelně myšleno anatomicky), takže se nemusel bát odhalení. Byla by to opravdu ošklivá náhoda, kdyby ho někdo v jeho zvířecí podobě poznal. Klidně tedy vstoupil do brány bradavického hradu. Tam se však zastavil. Přímo k němu běžela uplakaná dívka s dlouhými popelavě zbarvenými vlasy. Na tom by ještě nebylo nic až tak zvláštního, kdyby se ovšem prudce nezastavila hned, jak ho zaregistrovala. Chvíli na něj zírala s otevřenou pusou; pak se jí široce rozevřely zorničky; obrátila se a začala utíkat. Srst se mu na hřbetě zježila. Pochopil. Nevěděl jak, ale poznala ho. A teď to běží rychle někomu vyzvonit. Za chvíli ho chytnou. Na rozmýšlení nebyl čas. „Musím ji zastavit!“ pomyslel si a rozběhl se za ní.
May prostě jen utíkala. Byla k smrti vyděšená. Za běhu se ohlédla. Její obavy se potvrdily. Obrovitý medvědovitý pes ji pronásledoval. Zrychlila. Teď opravdu dělala čest svému jménu – neběžela, přímo letěla. Věděla, že Blacka nesetřese, ale možná by se jí podařilo utéci někam, kde je přítomno více lidí, takže na ni nebude moci zaútočit. Dveře knihovny se s rachotem rozletěly a vzápětí zase přibouchly. May v plné rychlosti vyrazila mezi regály. Skoro jí to vyšlo. Prásk! Vrazila do nějakého dospělého kouzelníka. Knihy a stočené pergameny se rozletěly všude okolo. Nějakým zázrakem se stalo, že oba účastníci této kolize po srážce neleželi mezi nimi – čaroději se podařilo May zachytit a nyní otřesená dívka spočívala v jeho objetí. Chvíli se vzpamatovávala z nárazu. „Promiňte,“ zašeptala, „já …“ pomalu zdvihla hlavu. Přitom si stačila povšimnout, že hábit pana Neznámého je značně ošuntělý. Vzhlédla k jeho obličeji a spatřila mladého, avšak vyčerpaného a celkově nemocně vyhlížejícího muže se světlehnědými vlasy a bledou pokožkou. Vpila se do jeho očí barvy lískových oříšků a vzápětí zděšeně vykřikla. „Kdepak nemocný! Jak to, že mě medailón nevaroval předem?!“ blesklo jí hlavou, zatímco se tomu „muži“ snažila vyškubnout. Marně. Navzdory svému křehkému vzezření byl neznámý obdařen neobyčejnou silou.
Profesor Lupin vyhledal poslední knihu, kterou si ještě hodlal prostudovat. Opatrně ji uložil na stoh vybraných knih, který již měl vyrovnaný na stole. Vzácné knihy si poskládal do pravé ruky a lehce je opřel o svou hruď. Do levé pak uchopil svazek pergamenů. Spokojeně odcházel s úsměvem na rtech – bradavická knihovna byla opravdu bohatá. Byl sotva v polovině cesty ven z knihovny, když došlo ke srážce s plavovlasou tygřicí. Na poslední chvíli se rozhodl drahocenné knihy upustit a místo nich raději zachytit tryskem běžící dívku.
„Ne!“ zakřičela ze všech sil, které jí zbývaly. „Pusťte, nechte mne!“ Cítila přibývající únavu. Už toho na ni bylo moc. Snape, „pravěký“ netvor, vrah a teď ještě … tenhle. Čaroděj otevřel ústa a chystal se jí něco říct, ale na to už nečekala. Věděla dobře, koho má před sebou. Vykopla nohou a zasáhla citlivé místo. Okamžitě ji pustil. Rychle se obrátila a prchala labyrintem zaplněných polic zpět. Byla téměř u konce, když před sebou spatřila černý stín. Stočila se doprava a vběhla mezi dva nejbližší regály.
Profesor Lupin se vzpamatoval rychle. Domyslel se, co se stalo. Tu dívku předtím nikdy neviděl a ona pravděpodobně neznala jeho. Rozhodně ne podle jména. Kým je, však poznala bezpečně. Její bouřlivé reakci se příliš nedivil. Byl za ta léta zvyklý na to, že v lidech vzbuzoval strach nebo přinejmenším jisté obavy. A strach plodí násilí. Uvědomil si však, že ta dívka byla k smrti vyděšená již předtím, než se s ním srazila. Profesorovy citlivé smysly zřetelně zachytily její emoce. Zajímalo ho, čeho se tak bála. A v tomhle stavu ji tak jako tak nemohl nechat běhat po hradu – mohla by si lehce ublížit. Vyběhl za ní. Ne však dost rychle. Byla by mu utekla, kdyby z neznámých příčin náhle nezměnila směr a nečekaně nezatočila doprava – do „slepé uličky“.
May se prudce zastavila. „Sakra!“ zaklela, když uviděla, že se musí vrátit. A času bylo tak málo. Otočila se. „Do prdele!“ vyjekla. Vlkodlak už tam stál. Byla v pasti — blokoval jediný východ. „Jak to, že se ten zatracenej krám pokazil?“ nadávala v duchu. Ještě nikdy neslyšela, že by nějaký zaklínačský medailón zklamal a neupozornil svého nositele na hrozící nebezpečí. Jako chycená leopardice se přitiskla k regálu kouzelnických knih. Vlkodlak postupoval pomalu k ní. Ona naopak zase vždy o krok ustoupila. Dokud bylo kam.
Profesor se zastavil současně s ní. Věděl, jaké to je, být zahnaný do kouta a taky si všiml dívčiných divoce blýskajících očí, které si ho se strachem a nenávistí měřily. To, že dovede být nebezpečná, už věděl. Nevěděl však, jak moc. Nespěchal. „Já ti neublížím,“ řekl klidným, ale naléhavým hlasem. „To určitě. To ti tak uvěřím. Zrovna já. Tohle si povídej někomu jinýmu, já moc dobře vím, co seš zač,“ pomyslela si, ohrnujíc ret. „Kdybych tu tak měla svůj stříbrný meč, to by ses divil,“ pokračovala v duchu. Jenže ani jeden ze svých mečů neměla. Dokonce ani hůlku. I když ta by jí byla k ničemu. Stejně s ní neuměla čarovat. Leda že by mu s ní vypíchla oko. To by snad šlo... nebylo tu však nic. Vůbec nic, čím by se mohla bránit. Jen hromady knih v policích.
Vlkodlak byl již téměř na dosah. Dívka strnula. Profesorovi se zdálo, že už snad ani nedýchá. Jen ty její oči – se svými rozšířenými zorničkami mu připomínala divokou kočku. Téměř slyšel její vrčení a prskání. … May čekala, až se k ní přiblíží. Pak udeřila do regálu za sebou a shodila na něj stohy knih. Vlkodlak na okamžik přenesl pozornost k padajícím knihám a ona toho využila k útěku. Jako lasička mu proklouzla pod rukama a …bohužel to nevyšlo. Buď to čekal, nebo měl prostě velmi rychlé reakce. Chytil ji zezadu za vlající hábit a strhl ji zpět. Vykřikla. Věděla, že prohrála, ale ještě se bránila — kopala, škrábala, kousala, seč mohla. Síly ji však rychle opouštěly. Naopak její nepřítel utržené rány podle všeho vůbec nevnímal. Ale ani kdyby stála ve výhodnější pozici – držel ji pevně, otočenou zády k sobě tak, aby mu mohla co nejméně ublížit – nebyla by schopna vlkodlaka udeřit Znamením – jedinou zbraní, jež jí ještě zbývala. Neměla na to už dost energie. Postupně umdlévala. Začalo jí šumět v uších a pomalu ztrácela vědomí.
Pevné sevření povolilo. Vlkodlak jí zašeptal do ucha: „Neublížím ti,“ a chraplavě s ironií v hlase dodal: „Není úplněk.“ May otevřela oči. Úplněk. Jak to, že na to nepřišla sama? Přestala se bránit a uvolnila svaly. Svezla by se mu k nohám, kdyby ji zavčas nezachytil a neobrátil k sobě. Opřela se o něj předloktími. Dívali se zkoumavě jeden druhému z očí do očí. Profesor cítil, jak se dívka celá chvěje. Přitiskl ji k sobě. „Ptáčátko vypadlé z hnízda,“ pomyslel si. „Není úplněk. Není nebezpečný. Je to jen člověk,“ ulevilo se May. Pak jí ale zatrnulo – člověk, který ji má plně ve své moci. Člověk, který ví, že poznala, že je vlkodlakem. Není nic jednoduššího, než aby tou rukou, kterou jí právě přidržuje hlavu na své hrudi, trochu škubl a zlomil jí vaz. Nemůže přece potřebovat, aby ho prozradila. Profesor Lupin cítil, jak ztuhla a svaly se jí napjaly. Nevěřila mu. Preventivně ji pevně stiskl. Už byl otlučený dost. Kdyby nebyl vlkodlak, tak by to už dávno vzdal. Takto byl však také i proti bolesti mnohem odolnější než běžní lidé.
Dívka se rozvzlykala. Vzlykot přešel v táhlý srdceryvný nářek ne nepodobný vytí. Lupinovi jí přišlo líto. Věděl přesně, jak jí je. Zoufalství a bezmocnost. Důvěrně znal tyhle pocity. On sám často vyl takhle na měsíc, jenže v té chvíli nebyl nikdo, kdo by ho držel, dokonce se k němu ani nikdo neodvážil přiblížit. Rozhodně ne v lidské podobě – a byl k tomu pádný důvod – byl přece vlkodlakem. Profesor pravou rukou dívku stále pevně držel přitisklou ke své hrudi, zatímco tou levou ji jemně hladil po vlasech. „Neboj se, neboj se, neboj se, neublížím ti,“ šeptal. Věděl, jak je pro ni těžké spočívat v náručí vlkodlaka. „Neublížím ti,“ zašeptal znovu. Plavovláska se pomalu uklidňovala.
May byla téměř šílená hrůzou. Už ten strach a bolest nemohla snést. Rozlehlou knihovnou se nesl její nářek. Nečekala, že by jí snad někdo přišel na pomoc – na to po celou dobu ani nepomyslela. Zaklínači přece nikdy neprosí o pomoc, ani o slitování. A tvor, s nímž bojují, má vždy stejnou šanci zůstat naživu, tak jako oni sami. Každému zaklínači kráčí v patách Smrt a tentokrát to byla zaklínačka, kdo prohrál. Nezdálo se však, že by vlkodlak s jejím usmrcením spěchal. Naopak zcela nelogicky se ji snažil přesvědčit, že jí nechce ublížit. Nevěřila mu. I když něco v jeho hlase ji paralyzovalo. Kdyby to bylo možné, řekla by, že mluví pravdu. Nakonec to vzdala. Už jí bylo jedno, že zemře. Koneckonců jednou to přijít muselo. A po tom všem, co se jí dnes promítalo v hlavě … hlava se jí zatočila a šumění v uších zesílilo. Bylo jí zle. Silně zatoužila po klidu. Přála si, aby už bylo po všem. „Už brzy,“ řekla si a uvolnila se. „Zaklínačka odevzdávající se do rukou vlkodlaka,“ pomyslela si ještě. „Taková ostuda. Nikomu z Kaer Morhen bych se nemohla podívat do očí. Snad kromě Geralta. Jemu bylo některých bestií líto. Ale zabít je stejně musel. Byla to jeho práce. A z něčeho se žít musí,“ posmutněla. Splatí tedy dluh.
Lupin teď May držel už jen lehce. „Co se stalo?“ podíval se jí do očí. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, na co se ptá. „Byla jsi vyděšená už před tím, než jsi mě uviděla. Co se stalo?“ zeptal se znovu profesor. May na něj udiveně pohlédla. Nechápala, jakou to má mít souvislost s tím, co se odehrálo mezi nimi. „Černý pes,“ zablekotala zmateně a trhla sebou. Instinktivně se rozhlédla kolem. Lupin pochopil. Potkala Siria.
„To je v pořádku,“ řekl. May k němu pozvedla oči. Byly studené jako led. „Takhle to tedy je. Mohlo mě napadnout, že se sem neodváží sám,“ pomyslela si, zatímco zaťala zuby a pomalu se od vlkodlaka odtahovala. Křehké příměří mezi vlkodlakem a zaklínačem bylo porušeno. „ To je v pořádku,“ opakoval on, „profesor Brumbál — o tom ví.“ „To jistě,“ zablýsklo se jí v oku. „Jmenuji se Lupin. Profesor Lupin, učím v Bradavicích obranu proti černé magii,“ snažil se zachránit situaci profesor, když viděl, jak se dívka od něj téměř nepostřehnutelně odtahuje a v očích se jí objevují plamínky nenávisti. „Vulkán těsně před výbuchem,“ odhadoval situaci. Měl pravdu. Výbuch nastal bezprostředně poté.
May se rozšířily oči: „Panebože,“ splynulo jí nejprve ze rtů při pomyšlení, že napadla bradavického učitele. To by byl už druhý v pořadí. Zorničky se jí však hned stáhly do úzkých čárek – po tom všem bylo pro ni snazší obvinit ho ze lži, než přiznat neodpustitelné. „To není pravda, lžete!“ zařvala z plných plic. „Vy byste přece nikdy v Bradavicích učit nemohl! To by nikdo nedovolil! Jste jen …“nedokončila. Profesorovy tváře zrůžověly. Hbitě ji uchopil za paže a silně ji stiskl. „Co? Copak jsem? Jen obyčejný — vlkodlak,“ řekl hluše, „jeden z těch, co se mají držet daleko od lidí, zavření v klecích, v temných kobkách, kam nedopadá jediný paprsek slunce, kde chcípnou v zapomnění. To jsi chtěla říct, nemám pravdu?“ zatřásl jí. May se ale dívala skrze něj. Pootevřela rty. Byla v transu. „ … valounek zlata v kupě hnoje,“ dokončila hrubým hlasem. Teď se rozšířily oči Lupinovi. Nejradši by ji … „Klid, je to jen malá holka, nic víc,“ uklidňoval se v duchu, „žába, která ani neví, co mluví. Kolik takových jsi už potkal?“ May se probrala a sledovala výraz Lupinových očí. Bezbřehá bolest. „Co jsem udělala?“ zeptala se poplašeně. Okamžik vzpomínala. Pak se jí vytratila veškerá barva z obličeje. Vzpomněla si. Na všechno. „Ne, to ne!“ o krok ustoupila a kroutila záporně hlavou. „Co jsem to provedla! Odpusťte mi, prosím!!!“ volala zoufale. Sebrala odvahu a vrhla se mu okolo krku. Přitiskla se k němu, jakoby právě u něj hledala ochranu před tím vším, co ji pronásledovalo. Rozvzlykala se a svými slzami skrápěla profesorův řídký hábit. Lupin se vzpamatoval. Jemně ji k sobě přitisknul. „To nic,“řekl. May zvedla hlavu a nešťastně se na něj podívala zelenýma ubrečenýma očima.
„Ta slova,“ řekla přerývaně, „ta nebyla určena vám,“ vzlykala. „Ne? A komu tedy?“zeptal se profesor už klidně. „Mně… kdysi dávno… ne … mé babičce, myslím,“ posmrkla a utřela si sopel do rukávu svého hábitu. „Ničemu nerozumím,“odtušil Lupin. „Ty umíš elfsky?“ zeptal se pak. „Někdy,“ odpověděla nesmyslně. „Byla to jen vzpomínka … stalo se to tak dávno … nevím, proč se mi to vybavilo – zrovna teď … nechtěla jsem vás urazit. Nechtěla jsem vám ublížit. Vám ne … to ONI …“ zmlkla. „Kdo oni?“otázal se profesor. „Oni,“ řekla se směsicí hrůzy a nenávisti v hlase. „Říkali … pohrdají námi… bylo to hrozné … říkali babičce, že je … valounek v kupě hnoje, perla ve svinské mrvě, briliant na prstu hnijící mrtvoly …“ hlas se jí zlomil. Znovu se rozeštkala. „A to ji potřebovali,“ pomyslela si trpce. „Jako nikoho předtím, jako žádného z lidí …Zireael, jejich naděje, jejich záchrana.“
Přitiskl ji k sobě. „Nemysli na to,“ zašeptal. May si vyčerpaně položila hlavu na profesorovo rameno. „Měl jste mě radši zabít,“ pronesla hadrová panenka hluše, „jsem tak unavená …“ Profesor ji od sebe odtáhl. „Co si to o mně myslíš?“ řekl přísně. Dívka na něj zmučeně pohlédla a pak upadla do naprosté apatie.
Profesor hůlkou vykouzlil stoleček a dvě pohodlná křesílka s červeným potahem. Do jednoho z nich usadil May, do druhého se posadil sám. „Tohle přece není řešení,“ dodal už mírně. Krátce na něj pohlédla: „To je to nejlepší řešení,“ odporovala mu. „Spolehlivé, konečné, definitivní, přijatelné pro všechny strany …“ vybavila si tvář profesora Snapea. „Pro všechny ne,“ přerušil ji Lupin. Na chvíli zavládlo ticho.
„Vy jste … jste skutečně …?“ přestala nepřítomně hledět na dřevěnou podlahu. „Ano, skutečně učím na této škole,“ podíval se jí zpříma do očí, „a mám Brumbálovu důvěru.“ „Profesor Brumbál důvěřuje mnoha lidem,“ řekla zamyšleně a oči se jí zamlžily, „snad příliš mnoha …- i mně,“ zašeptala a sklopila znovu hlavu. „Je to tak správné,“ řekla už jistěji, „každý má mít právo na novou šanci,“ vzhlédla. „Jenže,“ pokračovala za okamžik, „já už nemůžu. Nedokážu to. Přecenila jsem se. Myslela jsem, že jsem silnější. Že …“ z očí se jí koulely slzy jako hráchy. Lupin ji zamyšleně pozoroval, aniž by tušil, kam dívka svými slovy míří. „O co tady vlastně jde?“ zeptal se nakonec. May jen zavrtěla hlavou. Profesor si všiml, že ji jeho otázka rozrušila. Nervózně si mnula prsty na rukou a když si všimla, že ji sleduje, opřela se nejprve lokty, pak celými předloktími (ruce se jí příliš třásly) o stůl a začala podupávat nohou.
„May? Jsi May, nemám pravdu?“ otázal se profesor. Chvíli zaváhala a potom přikývla. „Ano, May. May Parkerová,“hlesla. „Ty jsi letos přestoupila do pátého ročníku, že?“ pokračoval profesor ve výslechu. Neklidně se zavrtěla. „Ano,“ špitla nesměle. „Hm, a nemáte teď mít vyučování?“ zněla další otázka. May strnula a střelila po profesorovi pohledem – tohle nebyla otázka. „Co tu děláš?“ zeptal se teď. May se přikrčila. Z tónu profesorova hlasu však nevyčetla hrozbu, pouze zájem; proto po pravdě odpověděla: „Já – utekla jsem.“ „Proč?“ zajímal se dál profesor. Uhnula pohledem a znovu se ve svém křesle neklidně zavrtěla. „Profesor Snape …“ začala. Vlastně by ani nemusela pokračovat. Lupin si o stylu výuky svého kolegy nedělal žádné iluze a o jeho taktu věděl své. Ostatně stačilo se podívat na Harryho, jak vždy celý rudý vzteky opouštěl učebnu lektvarů. „Co se stalo?“ chtěl vědět profesor. „My … jsme se pohádali,“ soukala ze sebe neochotně. „Já – byla jsem tak nervózní,“ poklepala prsty o stůl, „Neville si vzal špatné přísady a předávkoval se tabákem, málem … začala jsem žvýkat ty listy a pak zase přišly ty sny – teda já vím, že to ve skutečnosti nejsou žádné sny, ale už odmalička ke mně tahleta vidění přicházela v noci – byly to mé noční můry,“ usmála se trpce. „Teda kromě toho posledního, to jsem ještě neviděla,“ otřásla se, koutkem oka zkontrolovala své dlaně a zadívala se na profesora, který evidentně nic nechápal. „No a pak jsme se s profesorem Snapem pohádali,“ zakončila rychle a zabodla svůj pohled do nejbližší police s knihami. Po chvíli sebou trhla a podívala se zpět na profesora Lupina – ta otázka v jeho očích tam stále ještě byla. Najednou ze sebe vyhrkla: „On má pravdu, já – nestojím za nic, nic neumím, ničemu nerozumím, nic nechápu, nejsem schopna zvládnout ani to nejjednodušší kouzlo, já … jsem, jsem nula,“ další proud slz jí vyhrkl z očí. Vzápětí však hystericky pokračovala: „Myslela jsem, že to dokážu, myslela jsem, že ochráním Harryho, že všechno napravím … všechno to, co jsem způsobila, to, co jsem vídala ve svých snech … nic z toho se nemuselo stát, nic z toho by se nikdy nestalo, kdybych …“ zaúpěla a vyskočila ve snaze tomu uniknout, ale Lupin ji zavčas chytil za ruku a zatlačil ji zpět do křesla. Celá se třásla. Zdálo se, že už to dlouho nevydrží. Potřebovala se zachytit nějakého pevného bodu — na desce stolu překřížila ruce a na ně složila bolavou hlavu. Celá se otřásala pláčem. Lupin se na ni překvapeně zadíval. Přál by si najít nějaký způsob, jak dívce pomoci, přestože (nebo spíš protože?) chvílemi pochyboval o jejím zdravém rozumu. Snad kdyby mu o sobě pověděla víc … Podíval se na kapesní hodinky – zbývalo jim ještě pětačtyřicet minut. Pak budou mít společnou hodinu obrany proti černé magii. „Co takhle dát si pár koláčků a šálek dobrého čaje?“ navrhl. „Cože?“ nechápavě se na něj podívala. „Koláčky a čaj. V mém kabinetu. Nemáš chuť?“ usmál se na ni vlídně. Překvapeně zamrkala a pomalu přikývla. Bála se zůstat sama se svými myšlenkami. Podívala se do teplých oříškových očí a vděčně úsměv oplatila.
* * * * *
May se zadívala na šálek plný horkého voňavého čaje. Usmála se. Tohle by do Lupina nikdy neřekla. Opravdu před ní na starém otlučeném stolku stála mísa čerstvě „upečených“ koláčků velikosti pingpongového míčku, jeden jako druhý, plněné tvarohem a rozinkami, zasněžené tlustou vrstvou vanilkového cukru … „Svatební,“ vydechla. Tyhle odmalička zbožňovala. Pozvedla k ústům šálek čaje. Byla na něm kytice pomněnek protkaná zlatem. V místě, kde se šálku dotýkala svými rty, byla jemná zlatá linka, stejně tak i ouško šálku bylo zlaté. Takový smysl pro detail by od žádného muže nečekala. A Lupin rozhodně nevypadal na to, že by právě vyšel z Buckhinghamského paláce.V profesorových očích probleskovaly pobavené plamínky. May se na něj usmála. Bylo jí příjemně. Z krbu sálalo teplo a v Lupinově přítomnosti se cítila bezpečně. Zdálo se, že na to, co se mezi nimi odehrálo sotva před patnácti minutami, nadobro zapomněla. A profesor byl natolik moudrý, aby jí to nepřipomínal, i když měl soustu otázek, na které by rád znal odpověď.
Odložila porcelánový šálek na stůl a zadívala se na kytici pomněnek. „Modrá,“ pomyslela si, „barva naděje.“ Její nitro však zaplavil smutek. „Já nemám žádnou naději,“ řekla bezděčně nahlas. „Prosím?“ zeptal se Lupin a nechápavě se na dívku podíval. Svraštil obočí, když si povšiml, že dívka zbledla a celá se rozechvěla, zatímco nepřítomně zírala na čajový šálek. „Už to zase začíná,“ pomyslel si znepokojeně. „Je ti dobře, jsi v pořádku, May?“ otázal se starostlivě. Pozvedla k němu oči barvy brčálu. Byly chladné jako vody nedalekého jezera. „Jestli jsem v pořádku?“ řekla posměšně. „Ne, jistěže nejsem v pořádku!“ dodala a v očích se jí zablýsklo. „A ne, není mi dobře a jak by taky mohlo být?!!“ pokračovala. „Kdyby mi někdo ještě před čtyřmi měsíci řekl, kde se ocitnu, myslela bych si, že je blázen.“ Prudce vstala ze židle a začala nervózně pocházet po místnosti. Profesor si povzdechl. Nechal ale dívku zatím na pokoji. „Snad se trochu zklidní, když se vypovídá,“ pomyslel si, nespouštěje ji z očí. Jakoby ho v tom chtěla utvrdit, hned spustila: „Bylo mi tak dobře – žila jsem si svůj klidný, spokojený život, daleko od tohohle všeho, měla jsem svou školu, kamarády, rodinu, sem tam nějakej mejdan, dovolená,“ odsekávala jednotlivá slova. „ … a nebýt těch občasných nočních můr, byla jsem dokonale šťastná. Proč to tak nezůstalo? Všechno bylo přece tak v pořádku, přesně tak, jak to má být…proč jen jsem se musela vrátit?!!!“ otočila se k Lupinovi, jakoby u něj hledala odpověď. Když pochopila, že její otázku nezodpoví, odvrátila od něj svůj zrak a pokračovala: „Nikdy jsem se již nechtěla vrátit. Přísahala jsem, že mě tyhle zdi už neuvidí. Chtěla jsem na všechno zapomenout, na všechno, co se stalo … zapomněla jsem. A konečně jsem byla šťastná. A teď — je všechno pryč. Navždy…“ nadechla se a zavřela na chvíli oči. „Připadala jsem si tak bezpečná – a teď … je ze mě štvaná zvěř. A lovci se blíží,“ zastavila se, aby srovnala knihy na poličce. „Tobě se tu nelíbí?“ snažil se chytit profesor. „Nelíbí?!“vybuchla. „Děsí mě to tu! Mám takový strach – jako ještě nikdy předtím – a každým dnem je to horší. Ze světa kouzel jsem odešla – zřekla jsem se ho – stejně, jako se on zřekl mě. Jen ty sny mi připomínaly … Dlouho jsem je ignorovala – byly to přece jen sny, noční můry, nic víc,“ poskládala pergameny na Lupinově stole, „prostě něco, co s ránem zmizí … Všechno šlo hladce – až do dne, kdy jsem měla vidění vprostřed bílého dne. Když jsem viděla zemřít toho mrzimorského chlapce a Harryho, jak také málem přišel o život … pochopila jsem, že se musím vrátit. Jinak …“ opřela se o psací stůl a její oči zhasly jak pouliční lampy nad ránem. „Harry nesmí zemřít,“ řekla. Lupin překvapeně zvedl obočí. „Ty jsi viděla, jak Voldemort znovu povstal?“ zeptal se. „Voldemort? Neznám žádného Voldemorta. Ale toho, kdo usiluje o Harryho život, znám velmi dobře.“ Při vzpomínce na Raddla se v jejích očích zablesklo. „Nedovolím, aby Harryho zabil. Jeho ne. Harry nesmí zemřít. Nedopustím to – i kdyby to mělo být to poslední, co ještě udělám!“ Dívčin hlas byl plný odhodlání. Lupin pozoroval, jak se její ruka sevřela v pěst. Nebyl si jistý, co si o ní má myslet. Bylo mu jasné, že prožila nějaké velké strádání, ale nepoznamenalo ji to příliš? „O čem to vlastně pořád mluví?“ ptal se sám sebe. „Jediný, kdo chce zabít Harryho, je přece Voldemort a ti, kdo ho poznali, jsou buď mrtví, nebo jeho stoupenci …“uvažoval. Nepochyboval, že May nepatří ani do jedné této skupiny – na jeho stoupence byla příliš mladá a pokud by tomu tak i bylo, pro tento případ by se pak nikdy neodvážila Voldemortovi ani v nejmenším odporovat; a to, že není mrtvola, je evidentní. Tam v knihovně se Lupinovi naopak zdála až příliš živá. „A co to plácala o tom, že tu už byla? Přece by se na ni musel někdo pamatovat?!“ Bezděky se podrbal za uchem. „A jak to chceš udělat?“ zeptal se nahlas. Vzápětí zalitoval, že se ptal. Dívka sebou trhla a zadívala se na něj pohledem jistého muže klečícího v zahradě zvané Getsemany. Na čele se jí perlil studený pot. „Já …nevím,“ hlesla a zelená tráva jejích očí se pokryla kapkami rosy. „Já nevím, nevím, jak to mám udělat,“ vykřikla. Rozběhla se znovu po pokoji, ale uprostřed místnosti ji opustily síly. Profesor viděl, že si v příští chvíli ustele na podlaze, proto vyskočil a uchopil ji za útlé paže. Zdála se mu tak křehká – růže za zámrazu, malé děvčátko ztracené ve velikém cizím světě … May sklopila hlavu a vzlykotem se jí roztřásla ramena.
„Nedovedla jsem ochránit sama sebe, jak bych mohla zachránit Harryho – teď, když jsem už všechno zapomněla? Tolik jsem si přála zapomenout … a taky se tak stalo. A teď, když tak zoufale potřebuji najít způsob, jak překazit Jeho záměry … nejsem schopna udělat ani to nejjednodušší kouzlo!!! Jak bych se mu mohla postavit? Nemůžu – vůbec nic! … Jsem tak bezmocná, tak slabá … nejsem nic víc, než oživlá vzpomínka, pírko zmítané vichřicí,“ zakončila trpce. „Máš strach z Voldemorta?“ zeptal se profesor s účastí. „Strach? Ne, mám z něj hrůzu. Hrůzu z toho, kým byl a kým se stal, hrůzu pramenící z jistoty, že jakmile se dozví, že jsem naživu, že jsem se vrátila, nic ho nezastaví, aby dokončil to, co kdysi započal. Nebudu schopna se mu ubránit. Ani tenkrát jsem to nedokázala A to jsem si myslela … Byla jsem tak hloupá. Ano, tenkrát jsem mohla něco udělat. A taky měla. Kdybych bývala byla jen o trochu … Myslela jsem si, jak nejsem dobrá. Byla jsem tak pyšná. Celý svět mi ležel u nohou. A Tom … věděla jsem, že se něco děje. Věděl to každý. Něco nedobrého. Ale nezajímalo mě to. Nebyla to má věc. Stála jsem jen o jediné – chtěla jsem být nejlepší. A taky byla. Až na jednoho. Jen jeden byl lepší než já, jen jeden …“ poslední slova už jen zašeptala, zatímco jí hlava klesla na Lupinovo rameno. „Tenkrát? Co se stalo?“ naléhal. May ho však už nevnímala. Zase upadla do letargie. „Nemusíš se bát,“ řekl, aby ji uklidnil. „ V Bradavicích jsi v bezpečí.“ May se na profesora podívala a hluše se rozesmála. „V bezpečí?“ zasyčela. „Proti zlu nikde nejsme v bezpečí. Neexistuje místo, kam bychom mohli před ním utéct, kde bychom se mohli před ním skrýt. Zlo totiž nosíme v sobě, stejně tak jako dobro.“ Nehezký úsměv jí na rtech ztuhl: „Nevykládejte mi, jak jsou Bradavice bezpečné!“ vřískla na něj. „Měla jsem báječnou příležitost si to na vlastní kůži vyzkoušet. Už jednou jsem v nich …“ hlas se jí zlomil a opět se celá roztřásla. Lupin ji stiskl pevněji. May se na něj unaveně podívala. „Promiňte, já vím, že to říkáte proto, abyste … myslíte to dobře. Ale tím, že přede mnou budete skrývat pravdu, mi nepomůžete,“ řekla. Lupin ji k sobě přivinul a konejšil ji jako malé dítě. „Tolik se bojím,“ tiskla se k němu, „mám tak málo času … už brzo zjistí, že jsem tu, a to bude konec – můj i … zkoušela jsem znovu čarovat. Tisíckrát. Znovu a znovu. A nic z toho nebylo. Z hůlky nevyšla ani jiskřička. Kdybych nevěděla, že je v pořádku … nechápu, jak je to možné. Dělám přece to samé, co ostatní. Tak PROČ?“ vykřikla zoufale. „To nevím,“ odpověděl profesor. „Říkala jsi, že jsi čarovat už uměla?“ zeptal se pak. Rychle přikývla. „Hmm, slyšel jsem o případech, kdy lidé měli nějakou nehodu nebo prožili nějaké trauma a potom úplně zapomněli na nějaký úsek svého života, někteří prý dokonce ztratili paměť úplně – nevěděli, kdo jsou, kde se to ocitli, co se jim přihodilo …“ „A vzpomněli si?“ přerušila ho dychtivě. „Ano, většinou ano,“ odpověděl profesor. „Většinou,“ řekla malomyslně. „A za jak dlouho?“ chtěla vědět. „Jak kdo. Někdo měl výpadek paměti třebas jen pár minut, někdo týdny, měsíce, někdo celé roky …“ pokrčil Lupin rameny. „A někdo si nevzpomněl vůbec,“ dokončila zdrceně. Po chvíli se vzpamatovala : „Ale jak si vzpomněli, co to způsobilo?“ bombardovala rozpačitého profesora dalšími otázkami. „To nikdo neví přesně – někdo si vzpomněl sám od sebe — po nějakém čase – jiný zase potřeboval nějaký spouštěcí mechanismus – třeba nějaký zvuk, obraz, slovo nebo vůni a někdo si vše vybavil až když se dostal znovu do stejné nebo alespoň nějak podobné situace,“ vysvětloval trpělivě. „To je teda skvělé. To mám jako čekat, až mě ten váš Voldemort znovu zabije, nebo co?!!!“ vybuchla. „No, to bude krásný, že si vzpomenu,“ řekla ironicky, „a k čemu mi to asi tak bude, když ze mě bude duch? To ho mám pak jako chodit strašit????“ sršela černým humorem.
Lupin se na ni zkoumavě podíval. Čím víc mu toho dívka řekla, tím míň si z toho připadal moudrý. Ve chvíli, kdy mu zodpověděla jednu z jeho otázek, vynořily se mu v hlavě dvě další. Přinejmenším. Nic tu nedávalo smysl. Ještě chvíli a nechá se vyšetřit sám. „Ale kdyby to neměla v hlavě v pořádku,“ zaslechl jakýsi hlas ve své hlavě, „Moudrý klobouk by ji přece odmítl zařadit.“ „To je fakt. Zařadil by ji leda tak do „koleje svatého Münga,“ pomyslel si nevesele. Usilovně přemýšlel. Opravdu se mu nezdálo, že by si dívka vymýšlela, přestože to, co říkala, bylo naprosto neuvěřitelné. Alespoň v tom, že neumí čarovat, mluvila pravdu – zaslechl přece na chodbě rozhovor profesorky Mc Gonagallové a profesora Kratiknota … „Co mám dělat, pane profesore?“ zeptala se nešťastně a vytrhla ho tak z jeho přemítání. Lupin si povzdechl. „Zkus – zkus třeba knihovnu. Uč se. Hledej. Čti si kouzelná zaklínadla a formule. Třeba jednou narazíš na něco, co ti bude povědomé, třeba jednou najdeš klíčové slovo, které vše spustí, a ty si zase vzpomeneš …“ radil jí. May však příliš nadšená nebyla. Vybavila si rozlehlou bradavickou knihovnu – bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. „To ale může trvat roky – a … a co když nakonec stejně na nic nepřijdu?!“ vylekala se. „Je to pořád lepší, než nedělat nic,“ řekl profesor podrážděně. Prosebně k němu vzhlédla: „Pane profesore, pomozte mi, prosím …“ vpila se do něj svým pohledem. Ty průzračné zelenomodré oči byly odzbrojující. Lupin si těžce povzdechl. „Pokusím se,“ přislíbil neochotně. May se celá rozzářila. Profesor se zašklebil. V žaludku se mu usadil nepříjemný pocit, jakoby se právě upsal ďáblu. Rychle se podíval na kapesní hodinky a jemně od sebe May odstrčil. „Měli bychom jít,“ řekl, „je nejvyšší čas.“ Šťastně se usmála. Už na to nebyla sama.
