Kestrel a Sirius - XIII.
Na
čem záleží
Profesor
Snape protřepával sedlinu, jež se utvořila na dně jednoho z lektvarů, když
se ozval alarm. Ani v nejmenším ho to nepřekvapilo – čekal návštěvu, i
když původně se domníval, že půjde spíše o někoho jiného. Sirius vletěl do
profesorova kabinetu doslova jako utržený ze řetězu. Ještě stále měl před očima
bezvládnou dívku. Nebyl zvyklý chodit dlouho okolo horké kaše, takže hned
spustil: „Co jsi jí to zase udělal, ty jeden hajzle!“ zařval s napřaženou
hůlkou v ruce. Profesor „milé“ oslovení přešel bez jediné poznámky. Podle
všeho byl na Siriovy prudké reakce zvyklý již ze školních let. Taky si dovedl
představit, co mu ten blbec Potter zase navykládal. Samotná Parkerová mu
neřekla nic, tím si byl jistý. Tím hůř to tedy muselo vyznít od toho „smrada“.
„Taky jsem ji mohl zatáhnout někam jinam,“ povzdychl si. Toho, že učebna není
prázdná, si všiml příliš pozdě – nic by mu už nepomohlo, kdyby ji nechal být
poté, co s ní nejprve přede svědky tak surově vymetl pavučiny na kamenné
stěně, takže raději dokonal, co tak úspěšně začal. „To si ani neposlechneš, jak
to vlastně bylo?“ zeptal se nahlas, aniž by odtrhl oči od tyrkysově zbarvené
tekutiny. „Nechceš toho tak náhodou nechat?!“ vyjel na něj Sirius podrážděně,
když po krátkém zaváhání přece sklonil hůlku. Severův klid ho příšerně vytáčel,
ale uznal, že má pravdu. Těch pár minut ho nezabije. Krouživý pohyb profesorova
zápěstí ustal. V nastalém tichu pronikavě zazněl zvuk doprovázející
energické odložení lahvičky na bytelný masivní stůl – žádná dřevotříska, nic
takového by tu nesnesl. Odmalička měl averzi k jakýmkoli náhražkám, dudlík
a chůvu nevyjímaje. Dva páry kaštanově hnědých očí se konečně setkaly.
„Neposadíš se?“ zeptal se, aniž by viditelně pohnul jediným svalem ve tváři.
„Dej mi pokoj s těmi zdvořilostmi a radši přejdi k věci,“ zavrčel
Sirius. „Dobrá,“ pokrčil rameny. „Předpokládám, že ti pan Potter neřekl vše,
takže …“ nepatrně se usmál, když sebou Sirius při Harryho jméně trhnul. „Takže
přece žvanil,“ pomyslel si. „ … byla to jen malá lekce,“ pokračoval. „Řekla ti
vůbec ta tvoje slečinka, co vlastně provedla?!“ zvýšil hlas. „Ne – a ani
nemohla, když ležela bez sebe na ošetřovně,“ vrátil mu to Sirius. Severus se
ale nenechal vyhodit z konceptu: „Řekla Luciovi do očí, že je Smrtijed,
načež se mu vysmála do ksichtu. Navíc mu nedopřála ani to potěšení ji na místě
ztrestat; místo toho proskočila oknem, samozřejmě bez ohledu na patro,
v kterém se právě nacházela. Kromě toho stačila zpochybnit čistotu jeho
krve a veřejně prohlásila, že ani není schopen vychovat vlastního syna! Tohle
říct Malfoyovi! Podepsala si rozsudek smrti – tohle Lucius rozhodně nenechá být
a ten, když se do něčeho zahryzne, drží se svého záměru tak dlouho, dokud se mu
nepodaří získat vše, co si předsevzal… Pokusil jsem se to zamlžit – řekl jsem
mu, že je Parkerová místní cvok, který je tu jen ze soucitu a že už tu dlouho
nepobude, ale tím jsem jen obrátil jeho pozornost k sobě – spojil si nás
dva dohromady — už teď asi tuší, že ty moje řeči o její neschopnosti jsou
jenom žvásty a zanedlouho mu to potvrdí i jeho povedený synáček – jak se asi
bude dívat na to, že mu záměrně lžu? A jakmile zjistí, kdo Parkerová ve
skutečnosti je … už teď jsme odrovnaní – oba dva, tak mi laskavě nevykládej, co
mám a co nemám dělat!!!“ vybuchl. „Nemusel jsi přece vědět, co je May zač,“
řekl už mírně Sirius. Uznával, že situace je vážná. „Nemusel, ale měl! Takže to
vyjde nastejno – ledaže bych ji stačil zabít dřív, než se to proflákne,“
nenechal se uklidnit. „To snad …“ zděsil se Sirius. Severus jen zavrtěl hlavou
nad jeho blbostí. „V Azkabanu mu asi vymyli mozek,“ usoudil. „Kdybych to udělat
chtěl, tak už to má Parkerová dávno za sebou … jenže – nechci. Nikdy jsem
nechtěl, sakra!“ svezl se na nejbližší židli a nepřítomně těkal pohledem po
svém kabinetu. Výčitky svědomí ho konečně přemohly. Rozhodl se ignorovat vše,
co nějak souviselo s dotyčnou plavovláskou, ale nešlo to praktikovat do
nekonečna. Vztahy mezi nimi byly každým dnem horší a horší. V hloubi duše
ho to mrzelo – ale nemohl s tím nic dělat, chtěl-li si udržet svoji
reputaci. A to bylo v jeho případě přímo životní nezbytností. Sirius ho
pozoroval stále měkčím pohledem – v té chvíli mu ho přišlo až líto. Jeho
hněv už odvál čas. Ostatně — v případě potřeby dovedl potlačit své
osobní averze a taky nebyl žádná hyena, aby využil protivníkovy přechodné
slabosti k tomu, aby ho zákeřně odrovnal. Severus k němu unaveně vzhlédl:
„Kdyby aspoň všechno nehnala až do krajnosti – musí být po jejím, ať to stojí,
co stojí … mít tu takových pět, tak mě omejou,“ postěžoval si. Sám nevěděl,
proč mu to vlastně říká. „Asi už mám dost,“ pomyslel si. Sirius usedl naproti
němu: „Po zlém s ní nic nepořídíš – udělá natruc všechno naopak. Ona … moc
toho prožila,“ ztišil mimovolně hlas, „samé nepěkné věci, takže … když se pro
něco rozhodne, jde do toho naplno, hlava nehlava – nemá co ztratit. Nebojí se –
ani smrti. Tohle bys měl vědět. Výhrůžkami ji nezastavíš … Potřebuje trochu
lidského tepla, pak možná …“ Nevěřícně se na Siria zadíval: „Vy jste se snad
zbláznili! Oba – ty i Lupin. Neočarovala vás náhodou? Nedala ti něčeho napít?“
Sirius se až zakuckal, když si vybavil prázdný měděný kotlík. Jeho rysy však
hned ztvrdly, když si uvědomil, jak na něj Snape šokovaně civí. „Co je?!“ vyjel
na něj zase. „Vyhýbej se jí, jak jen můžeš,“ vrátil mu dobře míněné rady
Severus. „Sám jsi řekl, že se nezastaví před ničím – je stejná jak Voldemort!“
„To říká ten pravej!“ vybuchl Sirius jak časovaná bomba. Vyletěl ze židle a
nahnul se k Severovi blíž. „Dělej, jak chceš,“ zavrčel na něho, „ … ale
jestli May zkřivíš jediný vlásek, jestli jí ublížíš, zabiju tě, ať už si to
přeje nebo ne!“ vmetl mu do tváře a v příštím okamžiku už jen třísknutí
dveří ukazovalo, že svůj hovor ukončil. „Jen si s váma pohrává – a vy jí
na to skočíte! Jste pořád jako malí kluci!“ vykřikl ještě Severus za uhánějícím
černým psiskem. Nato vytáhl zpoza regálu s učenými knihami lahvinku skotské.
Jistou rukou lékárníka odměřil jednu skleničku.
„On
je mě schopen klidně zabít!“ rozčílil se. „Kvůli takové …“ měl-li ale přiznat
barvu, on sám by Siria nejradši také poslal do věčných lovišť – nebylo
tajemstvím, že se touto myšlenkou laskal již od dětství a častokrát v noci
promýšlel „tisíc způsobů, jak sprovodit ze světa bandu Potterovic.“ Potter a
Black – nerozlučná dvojka. Jeden byl mocninou toho druhého. Ostatní členové
party je jen více či méně slepě následovali, ale ti dva … rození vůdci –
dokázali by kohokoliv přesvědčit k čemukoliv a k Severově velké
nelibosti toho také hojně využívali, zvláště pak u děvčat a dále pak
k „žehlení svých hojných průserů“. Ať už ale chtěl anebo nechtěl, musel je
v skrytu duše obdivovat – ať už se jednalo o cokoliv, ve všem byli
jedničky – zářili jako komety na nočním nebi – hladce proplouvali životem
s naprostým přehledem, se suverénností sobě vlastní si užívali školních
let a ať už se vrhli na cokoliv, vše jim leželo u nohou. To, za čím se on léta
plahočil, jim nestálo ani za povšimnutí a co bylo jeho pouhým snem, to oni
marnotratně rozhazovali plnými hrstmi. Nesnášel je pro jejich snadný úspěch –
zatímco on si každou maličkost musel tvrdě vydobýt, oni měli všeho nadbytek.
Sudičky byly velmi nespravedlivé, když všechny svoje dary vysypaly do pouhých
dvou kolébek a na ostatní už nezbylo. A kdyby jen to – ta jejich zatracená
pýcha a arogance! Nedalo se s nimi vydržet. A jakoby to nestačilo, budoucí
profesor byl nejoblíbenějším terčem jejich trapných vtípků. Hračkou, ke které
si mohli dovolit cokoli. „Ale na každého jednou dojde. Potter už svoji odměnu
dostal; teď zbývá Sirius. Zdá se, že těch dvanáct let v Azkabanu
nenapravilo jeho zkaženou povahu; možná však, kdybych mu zařídil dalších
dvanáct?“ svitlo mu v očích. „Ne, žádná další léta by už nebyla,“ uvědomil
si zklamaně, „čekal by ho jen polibek mozkomora…“ otřásl se. Mozkomory
nesnášel — asi jako každý člověk zdravého rozumu. Na smrtijedských
shromážděních s nimi sice občas pracovali, vždyť to byli Voldemortovi přirození
spojenci, ale žádná legrace to tedy nebyla. Ne, tohle nepřál ani Siriovi.
Vlastně
když o tom tak přemýšlel, bylo mu Siria líto. „Byl to kdysi tak nadějný
mládenec a teď – co z něj zbylo?“ probudil se v něm jeho učitelský
duch. „Z malého geniálního uličníka se stala troska – Azkaban ho připravil o
většinu čarodějných schopností a když se tenkrát doplazil do Bradavic, byla to
jen vychrtlá kostra. Jistě, za tu dobu, co tu je, už se hodně spravil, ale
přece – ta jeho nezdravá štíhlost mluví za vše … a co to je za život –
v děravé chýši, kterou fičí vítr, přičemž jedinou společnost mu dělají
švábi a krysy? … Tedy krysy ne – ty nemilosrdně vybil hned první večer,
paranoik. Muž bez budoucnosti – tak by se měl jmenovat. Nikdy se mu nepodaří
očistit své jméno – nikdy, dokud na Ministerstvu bude sedět výkvět všech
pitomců z celého čarodějného světa. Škoda, že mi Brumbál zatrhnul pokusy
s viry napadajícími výhradně dementní spoluobčany – to by bylo uvolněných
ministerských křesel! No jistě, nejsem přece Voldemort, ale ta představa je
prostě … kouzelná,“ poprvé za celý večer se mu na rtech objevil prchavý úsměv.
„Na zdraví!“ pozvedl skleničku ke svým rtům. Ještě než stačil pokřtít ohnivou
vodou své útroby, se však zarazil: „Jak to vlastně Sirius myslel s tím „Ať
už si to přeje nebo ne?“ zamyšleně skleničku zase postavil. „O co jí vlastně
jde?“ zauvažoval nepokojně. Představa, že pouze dívčina vůle mu skýtá ochranu
před názornou ukázkou, co všechno by se mu mohlo stát, kdyby jí jen slůvkem
znovu ublížil, se mu ani trochu nelíbila. „Je jako Voldemort,“ zamumlal,
„nemusí ani promluvit a všichni hned ví, co a jak … ano,“ pokýval hlavou,
„přesně tak, stejná jako Voldemort, jako Voldemort,“ opakoval pořád dokola,
prokládaje to kalíšky prvotřídní lihoviny.
*
* * * *
Její
organismus se zotavoval opravdu rychle, takže Madame Pomfreyová ji mohla
z ošetřovny propustit již druhý den k polednímu – vzala to tedy
rovnou na oběd. Ten den domácí skřítci servírovali knedlíky s uzeným
v záplavě křenové omáčky. Za jiných okolností by chutný pokrm v mžiku
zhltla a ještě pro jistotu vylízala talíř, teď ale na jídlo neměla ani
pomyšlení – neradostné myšlenky jí zcela vzaly chuť, takže se v tom jen
tak nimrala a sem tam vložila sousto do úst, aby se neřeklo. Trápilo ji, jakým
směrem se všechno vyvíjí – studenti z vlastní koleje ji mezi sebe
nepřijali, nicméně poté, co jim ukázala, „jak se na lopatu sedá“, ji alespoň
nechali na pokoji a už jí neškodili. Ale i tak – pocit, že je neviditelná, taky
nebyl žádný med. Bylo zbytečné s nimi mluvit, tak tedy poslouchala, co
říkají oni. Kousek vedle zrovna jedna z druhaček ohrnovala nos nad svou
porcí masa: „Tak tohle jíst nebudu. Nikdy!“ vykřikla s odporem. „Co
blbneš, je to docela dobrý,“ nechápala její kamarádka, o co jí jde. „To je fuk,
ale je to maso, chápeš?!“ odpověděla Locika Blowingová. „No a?“ očividně
nerozuměla přítelkyně. „Ježiš, to snad není možný!“ žasla nad nevědomostí své
přítelkyně Locika. „Maso čarodějky přece jíst nesmějí – když jíš maso, ztrácíš
své čarodějné schopnosti,“ poučila ji Locika náležitě. „Aha,“ protáhla Georga
bez nadšení a mlsně hleděla do sousedčina talíře. Ztráta magické energie
očividně boubelce ležela někde u paty.
May
se zamlžilo před očima. „Paní Yennefer, je to pravda, že když jím maso, nebudu
moct čarovat?“ vykulila Ciri na čarodějku svá zelená kukadla. „Nesmysl,“
ušklíbla se Yenn. „Já jím maso pořád a nic ze svých schopností jsem
neztratila,“ odpověděla. „Ale Matka Neneke … v chrámu jsme nikdy maso
nejedly,“ nenechala se odbýt princezna. Yennefer protočila oči v sloup. „S
tímhle schopnosti nemají co dělat – na tom, že jíš maso, není vůbec nic
špatného – maso jste nejedly, protože zima byla dlouhá a v kuchyni prostě
došly zásoby – hloupým novickám se pak řekne, že jíst maso je špatné a je klid.
Představená má pak o to větší porci a může dále tloustnout,“ dodala zlomyslně.
Na dotyčnou byla vysazená kvůli rozdílným názorům na výchovu dívek i na způsob
života obecně.
May
přeběhl po tváři úsměv. Není nad názorný příklad. „Nesmysl,“ řekla pak sama.
„Maso nemůže znehodnotit magickou energii. Je téže podstaty, jako třeba oheň
nebo voda a – o těch nikdo nepochybuje, že by se snad k magickým obřadům
nehodily … Ostatně – vzhledem k tomu, co se z něho nakonec stane … je
to stejně jedno,“ zakončila a kus masa, kterým prve nepřítomně otáčela na
vidličce jako na grilu, vstrčila do úst a spolkla. Dívky ztichly a zděšeně na
ni zíraly, jakoby chtěly očima zachytit cestu masitého sousta jejím trávicím
traktem. „Co … to …?!“ zakoktala Locika. „Co si o sobě myslíš? Co zrovna ty tak
můžeš o těchhle věcech vědět, sama ani nevíš, jak správně mávnout hůlkou!“
zasyčela na ni nenávistně, červená jak ředkvička. May se otřásla, jakoby se
právě probudila. Věděla, že její nešikovnost s hůlkou se již stala ve
škole pověstnou, ale to přece ještě neznamená, že se na ni bude každá husa
vytahovat! „Promiňte. Omlouvám se,“ řekla. „Zdá se, že toto opravdu není vhodné
místo pro výklad základních principů vesmíru … ale vážně, Lociko,“ neodpustila
si rýpnout na oplátku, „ — neměla bys věřit všemu, co ti kdo nakuká –
s tím vegetariánstvím to evidentně přeháníš … já sice vím, že podle
legendy se tvá prabába narodila tak, že její matka s otcem snědla jakýsi
začarovaný salát, ale to jsou všechno hlouposti – ve skutečnosti ten kus
zeleniny prostě jen obsahoval jisté ryze přírodní látky zvyšující potenci – asi
jako když králíkům dáváš nejdřív petržel, než je připustíš k sobě,“
ušklíbla se zlomyslně na šokované dívky a vstala od stolu, načež s výrazem
„komu není rady, tomu není pomoci,“ odešla. Nemusela být na Lociku taková, to
jistě ne, ale – začala si první a po zásluze sklidila, co zasela. May věděla,
že takto si body v žebříčku oblíbenosti sotva získá, ale hloupost a
nadutost nesnášela. A v tomto případě to opravdu bylo „dva v jednom“.
I
v celém následujícím týdnu to s ní opravdu neměli její spolužáci
jednoduché. Byla na každého pěkně jedovatá, jakoby ani nebyla dívka, ale nějaká
medúza – kdyby v Bradavicích pořádali soutěž Miss muchomůrka, bylo by
zbytečné někoho dalšího nominovat – výhru by měla jednoznačně v kapse.
Jakoby se rozpomenula na svá zmijozelská léta- vracela zpět každému, co si u ní
kdy zasil, a to pěkně zostra. Jen s jedním malým rozdílem – tentokrát to
bylo padni komu padni, bez ohledu na koleje. Před lety se mírnila alespoň
v tom smyslu, že jako Zmijozelka si své problémy vzniklé v rámci
koleje řešila v soukromí, aby zachovala alespoň vnější zdání jednoty
Zmijozelu. Teď to však skoro vypadalo, jakoby obyvatelům Bradavic vyhlásila
slovní (naštěstí) válku, vyjma učitelů, samozřejmě, s těmi si to pochopitelně
rozházet nechtěla. Ale tak tomu nebylo – každým dnem se jen stávala stále více
nervóznější, asi tak, jako je i zvěř neklidná před blížící se bouří. A jakoby
to samo o sobě nestačilo – hlasy se vrátily. Bylo to pro ni jen potvrzením
toho, že se opravdu něco děje. Ty elfí zpěvy ji děsily. Už si zase budoucností
nebyla tak jistá, jako dřív, tedy byla si jistá – skončí to špatně,
přinejmenším pro ni. Potlačit ten obtěžující zpěv už nedokázala; současně však
ani nerozuměla, co jí vlastně elfi říkají. Tušila, že je to pravděpodobně
způsobeno její marnou snahou se jich zbavit. Vzdálený zpěv a šepot však
odváděly její pozornost od běžných školských povinností – neměla dost klidu na
to, aby se připravovala na výuku, a tak každé ráno s hrůzou sledovala odtržené
lístky kalendáře naznačující, že do rozdílové zkoušky již nezbývají ani dva
měsíce. A přitom se jí dosud nepodařilo přijít na ten trik s hůlkou, jak
jí tak laskavě připomenula Locika. „Krám jeden!“ švihla s hůlkou vztekle
na postel, když zase ani ťuk. Také Hermiona dobře viděla, že se s May něco
děje. Snad jako jediná si ale nemyslela, že je to tím, že je May pěkná mrcha a
teď se jen přestala přetvařovat. Cítila, že má její kamarádka nějaké problémy,
ale netušila, jak by jí mohla pomoci – zvlášť, když se jí May cíleně vyhýbala.
Hermiona správně pochopila, že je to tím, aby jí taky něco nehezkého neřekla,
nechtěla jí ublížit, když se teď nedokázala moc dobře ovládat a všechno ji hned
rozčilovalo. Hermiona o tom mluvila i s profesorem Lupinem, ale ani ten
s May nic nezmohl – když se na něj podívala, vypadala jak bohyně Kálí.
Když už nic jiného, rozhodně se mu svěřovat nehodlala. Asi by ho hodně šokovalo
vědomí, že se svými problémy by se spíš než na něj, obrátila radši na profesora
Snapea, kdyby to jen bylo možné. Ale to podle ní možné nebylo. A měla pravdu –
profesor Snape místo aby její varování přijal s vděčností, propadl opět
svojí paranoi a začal ji podezřívat z tajné spolupráce s Lordem
Voldemortem, takže u něj by nepochodila.
Veškerý
svůj volný čas tedy trávila v ústraní – venku u jezera nebo v lese, a
když už to se štěbetajícími studenty nemohla vydržet, uchýlila se do Hnízda,
kam za ní rozhodně nemohli. Tam ji také našel Sirius. Sám nevěděl, co vedlo
jeho kroky právě do místa jejich „posledního odpočinku“. Kam jde, si uvědomil,
až byl uvnitř. Tedy ne že by se mu zde nelíbilo – právě naopak – bylo to tu
mnohem útulnější, než u něj „doma“, vždyť chroptící chýše byla přece jen
vybavena pro potřeby vlkodlaka, ne jemu na míru, a podle toho to tam taky vypadalo
– původní, i tak chudé vybavení, Remus při svých přeměnách dávno zdemoloval a
navíc tam všude příšerně táhlo. Některým věcem se sice dalo odpomoci za užití
pár šikovných kouzel, ale i tak – s Hnízdem se jeho obydlí srovnat nedalo.
Svůj příchod tedy přisuzoval právě nutnosti alespoň chvilkové změny prostředí;
když však spatřil May opírající se o jeden z trámů a zadumaně hledící do
tančících plamenů, už si tím tak jistý nebyl. Jeho vnitřní hlas mu napovídal,
že ho volala, i když si to pravděpodobně ani sama neuvědomila. Ale to mu bylo
jedno. Na první pohled bylo jasné, že May má pěknou „depku.“ „Tak s tím by
se rozhodně mělo něco udělat,“ usoudil. „Těžký den?“ zeptal se nahlas. Ani se
nenamáhala otočit hlavu. Zřejmě věděla už dávno, že je tady. Jen něco zamručela
a dál odměřovala čas trhavým pohybem své nohy přehozené přes trám, na kterém
seděla. Připomínala tak vydrážděnou kočku nervózně švihající ocasem. „Šelma
krátce před útokem,“ usoudil, když ji míjel. Aniž by čekal na svolení, usadil
se na další volný trám tak, aby na sebe bez problémů viděli. „Vím, že to nemáš
právě jednoduché,“ vzal si zase slovo, „ale možná — kdybys nebyla
k ostatním tak … tvrdá, bylo by všechno jinačí. Harry mi říkal, co jsi …“
May se k němu vztekle obrátila: „Jsem taková, jakou mě oni sami chtějí
mít! Vidí ve mně zrůdu, budu tedy zrůdou – proč jim nevyhovět?! Co bych pro ně
neudělala, že?“ prskala podrážděně. „Ale trocha vlídnosti …“ namítl.
„Vlídnosti? K nim? Cha chá! To se vám povedlo! Já k nim byla vlídná –
dost dlouho na to, abych pochopila, jaká je to kravina. Tihle „miláčkové“ totiž
dobrotu považují za duševní zaostalost, slušnost pro ně znamená slabost a
zdvořilost mají za dávný přežitek. Nezaslouží si ani špetku laskavosti, to mi
věřte – ale chcete-li se o tom přesvědčit, jen se k nim na týden
nastěhujte, pak mi dáte za pravdu a ještě se mi omluvíte. Možná, že mi pak po
té exkurzi na důkaz své přízně přinesete pár čerstvých skalpů.“ Ne, na život
v koleji měla naprosto odlišný názor, takže alespoň v tomto směru se
rozhodně nemínila nechat od Siria poučovat. A co se týkalo Harryho – na to
jméno byla v poslední době přímo alergická – tím spíš, že se jí chlapec
sice snažil vyhýbat, co jen mohl, avšak pocit zodpovědnosti ji stejně nutil mít
toho „malého skřeta“ neustále pod dohledem, takže jí to nijak nepomohlo – spíš
naopak – dožíralo ji, že ho musí neustále stopovat a stále znovu mu dokazovat,
že před ní prostě neuteče. Harry však na tom nebyl o moc lépe – při pohledu na
všudypřítomnou May už dostával osýpky.
„Nejsou
to přece žádní lidožrouti,“ nevzdával to „optimista“ Sirius. „Stačí s nimi
promluvit, vysvětlit jim, jak se věci mají …“ Tak teď už doslova vyletěla. A
kdyby měla po ruce něco těžkého, asi by to po něm s chutí mrskla. „Stačí
si s nimi promluvit? Vysvětlit jim … tak proč vy si nejdete promluvit se
ctěným soudním dvorem? Proč nevysvětlíte veřejnosti, jak se věci mají, no?
Nejdřív si udělejte pořádek ve svých věcech a potom se míchejte do záležitostí
druhých!“ vypálila na něj. „To snad není totéž!“ naštval se pro změnu Sirius.
„To je totéž – snad si nemyslíte, že na ministerstvu jsou jiní lidé, než tady?
Tyhlety dětičky jsou věrnými obrazy svých otců! Stejně „kvalitní“ vzorek
populace. Těmhle nemá smysl něco vysvětlovat. Ti omezenci by to nepochopili, i
kdyby to na ně zářilo neonovým písmem na transparentu velkém jako vrata! … Ale
to už přece znáte …“ „Znám,“ přisvědčil Sirius. „Moc dobře,“ povzdychl si.
„…Ale nejsi ty sama stejná jako oni? Co to má za smysl? Copak nevidíš, jak tě
to ničí? Jsi tak slepá, že nevnímáš, že jediný, kdo se tu trápí, jsi ty sama?
Jim je to jedno – tímhle jim neublížíš – ubližuješ jenom sama sobě – tohle
přece nejsi ty – ty jsi jiná …“ May sklopila hlavu. Jen dmoucí se ňadra
prozrazovala její vnitřní boj. „Ano, jsem jiná … tohle nejsem já – už dlouho
ne,“ zašeptala. Usedla znovu na své místo a pažemi objala kolena. „Ale má jim
pořád všechno procházet? Copak tu nikdy nemá být spravedlnost?“ zeptala se.
„Tolik ti na tom záleží?“ zaslechla z dálky Siriův hlas. „Záleží? Na čem
vlastně záleží?“ pomyslila si trpce.
„Honem,
jedem!“ zvolal zezdola pan Parker. „Nestihneme přijít včas.“ May však nejevila
valného nadšení. Byla neděle velikonoční a všichni křesťané dnes měli oslavovat
zmrtvýchvstání ukřižovaného Krista, největší svátek roku, což znamenalo mimo
jiné i povinnou zpověď a účast na bohoslužbě. Na něco takového však neměla ani
pomyšlení. Bylo tomu už dávno od její poslední návštěvy kostela a „nějak ji to
už nebralo.“ Ne že by chtěla rozvázat svůj pracovní poměr přímo
s Nejvyšším, toho by se neodvážila, ale církvi jako takové dala již dávno
výpověď. Pan Parker však nikdy neuznával žádná ale – tedy zejména ve vztahu
k Bohu. „Jak to, že jsi ještě v košili?!“ konečně si všiml nočního
úboru své „dcery“. „Za chvíli vyjíždíme,“ dodal a nervózně začal pobíhat po
bytě ve snaze nalézt svoje svršky. Sám právě dokončil přípravu na zpověď; tento
úkon mu však zabral více času, než původně předpokládal, takže teď opravdu měli
naspěch, chtěli-li přijít do chrámu včas. Jeho „dcera“ nejprve ustrnula na
schodišti v očekávání nadcházejících problémů; pak se jen dlouze nadechla
a odloudala se do kuchyně. Tam se s „ledovým klidem“ zahryzla do bábovky,
kterou zapila douškem čaje. Pan Parker ji zastihl ve chvíli, kdy se šnečím
tempem přesunovala od stolu ke kuchyňské lince. „Tak co je? Za pět minut jedem!
Říkal jsem ti zavčas, ať se nachystáš!“ zahřměl. To byla pravda – vzbudil ji
hned ráno, jak paní Parkerová odcházela do práce – nic příjemného, když do noci
„čuměla na bednu,“ neschopná se odlepit z koberce a doplazit do postele a
navíc ten debilní čokl! Řval celou noc bůhví na co. May už v duchu prosila
ty zloděje, co tam něco kradou, ať už si to proboha odnesou, ať ten pes dá
pokoj. Měla smůlu – byly to asi jen pářící se kočky, takže pes štěkal vesele
dál. Ale o tom, že do kostela nepůjde, rozhodla už večer – tedy ne že by se
nějak rozhodovala – bylo jí jasné, že nikam nepůjde – toto nebyl její svět a
připadala si v něm cizí. Už po několik let omezila své návštěvy posvátného
místa na minimum – byla to vždy spíš náhodná setkání, než-li promyšlený akt
pokory a úcty k Bohu a dívka byla toho názoru, že v kostele nemá co
dělat. Nikdy v něm totiž nenalezla to, co hledala, tedy opravdového,
přítomného Boha, a příčilo se jí tam jen bezmyšlenkovitě sedět a předstírat
něco, co není. A tak tedy i ten večer dělala všechno proto, aby se nucené
návštěvě chrámu vyhnula – preventivně nechala mastné vlasy neumyté a dívala se
do „kouzelné bedýnky“ ještě dlouho poté, co „ponocný odtroubil půlnoc“. Bylo
jedno, že programy nestály za nic – jen tak dřepěla na zemi a nepřítomně
koukala na pohybující se obrázky. Podle toho taky ráno vypadala – no uznejte –
„Takhle přece nemůžu jít mezi lidi!“ bouřila se. Pro tyto ženské problémy však
pan Parker opravdu neměl pochopení. A tak se jako pravý Beran tvrdohlavě
domáhal splnění vyřčeného požadavku. Ale to nebylo nic proti tvrdohlavosti May.
Tedy – vlastně ani ne tak tvrdohlavosti, jako vzdoru a vzteku – pobuřovalo ji,
jak ji pan Parker odmalička nutí do studených kostelních zdí, do temného
prostoru mezi dávno zemřelé a pro většinu světa i zapomenuté mučedníky a
mučednice. Nesnášela, jak jí její „rodiče“ linkovali život, jak jí bylo
vyčítáno, že se málo snaží, že je jí všechno jedno, nic nedělá, nic ji nezajímá
a když už něco dělá, tak je to nanic … May přitom při studiu dosahovala
vynikajících výsledků, pravda, bez větší snahy, ale nenasytnou ctižádostivost
jejích „rodičů“ podle všeho nemohlo uspokojit vůbec nic. … Věděla dobře, že
takto svého „otce“ pěkně vytočí, ale stála si na svém. „Dělej, jdu nastartovat
auto a jak vyjedu z garáže, ať už jsi tam!“ nařídil přísně. „Správně.
Nastartuj a pěkně si odjeď, ať nezmeškáš, na mě nečekej, protože já nejedu,“
snažila se o dobrosrdečný tón. I v jejím hlase však už byla slyšet
nervozita. Popravdě si nebyla vůbec jistá, jestli nějakou neschytne, červený
byl na to otčím dost. Ale měla štěstí. Pan Parker byl očividně v časové
tísni, takže se domem pouze rozléhaly hromy blesky sesílané na nezdárnou
„dceru“, jak spěchal dolů k autu. V hale se mu však zlomil hlas.
Slyšela, jak pláče. „Vy … vy …“ zahrnul do toho i paní Parkerovou, která, ač
byla neděle, již dávno odkvačila do práce, takže s tímto opravdu neměla
nic společného. „ …já už nemůžu,“ naříkalo zhroucené chlapisko. „Ten toho
s tím nadělá,“ byla její první myšlenka. Tohle ji vytáčelo – nesnášela,
když se dělaly scény kvůli prkotinám a kromě toho — na brečícího chlapa
taky není ten nejhezčí pohled. Avšak přesto ji to zabolelo — měla svého
náhradního otce ráda a nechtěla ho rmoutit, i když se cítila v právu.
Mrzelo ji, že jejich komunikace končí právě takhle, když byla toho názoru, že
dva rozumní lidé se přece spolu vždycky nějak domluví. Tak proč jen jí to doma
v poslední době tak často nešlo? … Po chvíli hala zmlkla a před domem se
ozval zvuk odjíždějícího automobilu. Teď teprve jí všechno přišlo náležitě
líto. Jakoby byla prokletá, nikdy si nedokázala udržet krapet domácího štěstí.
Ale musela přece být důsledná – bylo to pro ni tolik důležité – jak by mohla
podvádět samotného Boha? Přišlo jí to vůči němu nefér – celý rok na něj kašlat
a pak mu klidně vlézt do baráku jen proto, aby měla sama doma klid. Jak by tam
mohla jít, když v tom neviděla nic přínosného – ani pro jedinou ze
zúčastněných stran? To už by tam mohla přijít rovnou s foťákem na krku a
cvak, cvak – nebyla by tam menším turistou než skupinka památekchtivých
Japonců. Připadalo jí to jako svatokrádež – ale jak mu to má proboha vysvětlit?
Věděla, že by to v případě jejího „otce“ bylo zbytečné – nepochopil by to.
Byl prostě ze „staré školy“ a na věci se díval tak, jak ho to kdysi naučili.
Prostě měl oproti May poněkud zúžené obzory – nebo to bylo naopak? To v té
chvíli sama nevěděla. Jistěže mu nechtěla svým „kacířským“ postojem ublížit –
ale stalo se. A tak to bylo pořád. „Ach jo,“ povzdechla si nešťastně. „… Ale je-li
Bůh Láska a je-li mi tak vzdálený, nebylo snad správnější, kdybych tátu
poslechla?“ pomyslela si a zkřížila nohy na židli pod sebou. „Udělala bych mu
radost – byl by to skutek lásky z mé strany a říká-li Ježíš : „cokoli jste
učinili kterémukoli z nejmenších, mně jste učinili …“ byl by to současně
akt lásky přímo k Bohu, takže … možná, že jsem se rozhodla nesprávně.
Možná …“ zamyslela se. „To ti na tom vážně tak záleží?“ vyčítala sama sobě svůj
předchozí tvrdý postoj k „otci“.
„Tolik
ti na tom záleží?“ zněla jí znovu v hlavě Siriova slova. Tenkrát se mýlila
– pro co se rozhodla, se ukázalo chybou. A tentokrát? „Co když se mýlím i
tentokrát? Co když si jenom něco namlouvám? Co když to všechno je jen … kam se
to ženu?“ znejistěla. „Co když celé to poslání není nic jiného, než výplod mé
fantazie? Co když jsem vážně blázen, co když jsem se opravdu zbláznila a … a …
nic z toho, co vidím, co slyším a cítím … ve skutečnosti neexistuje? Co
když … je celý tento svět jen v mé hlavě?“ vyděsila se. „Možná, že ta pravá
May je teď přikurtována k lůžku v nějakém ústavu pro choromyslné a
nadopována sedativy, a tohle všechno … je pouhou chemickou reakcí na podávané
léky …všechny ty hrůzné obrazy, jež jsem po léta vídávala ve svých snech a
jejichž smysl začínám chápat až nyní … myslela jsem, že to jsou jen noční můry
… nebyly to snad první příznaky postupujícího šílenství? Schizofrenie se prý
nejčastěji projeví mezi dvacátým až třicátým rokem života – ale mně přece ještě
není ani dvacet – anebo je?“ zpanikařila. „A možná, že ani žádná May neexistuje
… a já sama jsem jen snem, iluzí …“ v její hlavě se ozvala úporná bolest,
jakoby se tento „nepotřebný orgán“ měl v následující chvíli rozpadnout na
kusy. Zaúpěla a oběma rukama se chytila za postižené místo.
Sirius
k ní přiskočil – už hodnou chvíli si uvědomoval, že se s ní děje něco
nedobrého. Nevěděl jen, oč se jedná – je to další z jejích sebezničujících
záchvatů nebo snad důsledek nedávného nepovoleného a podle jeho mínění i
neodborného otevření mysli? Viděl, že je příšerně vyděšená a stěží lapá po
dechu. I pohled měla jaksi zastřený, jakoby nahlížela skrz prostor kamsi do
neznáma. To, co tam spatřila, se jí však asi nelíbilo, když nevěřícně těkala
očima okolo a na pokožce jí vyrazily krůpěje potu. A na konci – ta její migréna
byla téměř hmatatelná. „Způsobil jsem to snad já?“ zvažoval rychle všechny
možnosti. „Neměl jsem na ni tolik naléhat …“ vyčítal si, když viděl, jak se
„propadá“ kamsi do neznáma. Jemně ji uchopil za zápěstí a odtrhl její dlaně od
třeštící hlavy. „May,“ zašeptal. Ucukla. Jakoby ji něco táhlo zpět. Po chvíli
začala vnímat svět kolem sebe. „Jsi v pořádku?“ polapily ji laskavé
Siriovy oči. „Co se stalo?“ ptal se starostlivě. „Já …“ odpověděla namáhavě, „
…na chvíli jsem myslela, že … to všechno,“ naznačila hlavou, že míní prostor
okolo sebe, „ … je jen sen,“ vydechla. „Že já sama … jsem jen něčí představou,
pošetilou myšlenkou, projekcí snů a tužeb někoho vzdáleného …“ řekla
roztřeseně. Sirius ji objal. „To nic, vím, jaké to je … totéž jsem
zažíval v Azkabanu a … někdy jsem si dokonce přál, aby tomu tak i bylo,“
uděšoval ji s porozuměním. Za hradbami jeho paží se postupně uklidňovala.
Siriův dotyk jí dodával té největší jistoty – vždyť nebyla-li skutečnost toto,
pak už jistě nic. Mladý muž si uvědomil, že May nyní není ve stavu, kdy by byla
schopna přijmout jakoukoli kritiku svého jednání – celé dny a snad i noci byla
v přímé konfrontaci se všemi kolem; její nervy tím velmi trpěly a nesnesly
už další zátěž. „Potřebuje posílit, podpořit – a pak sama uzná, že v lecčems
chybuje. Není třeba jí to ještě připomínat. Vezmu-li jí ale jediné místo, kde
se ještě cítí v bezpečí, to ji můžu rovnou zabít,“ napadlo ho.
„Jaké
to je, tam za branou?“ zeptal se tedy, aby odvedl její pozornost ke klidnějšímu
tématu. „Za branou?“ opakovala jaksi zasněně. „Myslím tím v jiných
světech,“ upřesnil. May se vyprostila z jeho objetí a opřela se znovu o
„svůj“ trám. „Různé, jako jsou různé jednotlivé světy,“ začala neochotně.
„Paralelní světy, světy za zrcadly, světy ztracené v prostoru a čase … do
konce života byste je nespočítal,“ zadívala se na suk v podlaze. „A ten
tvůj? Jaký je?“ ptal se dál. „Já se narodila tady, stejně jako i má matka –
babička to tu považovala za bezpečné místo,“ švihla znovu nohou. „Dost bezpečné
pro narození dítěte. Dost bezpečné pro jeho výchovu,“ předešla Siriovu novou
otázku. „Svět, ze kterého přišla, byl jiný, než ten váš. Drsnější.
Nemilosrdnější. Tam se nikdo s nikým nemazlí. Každý se stará především sám
o sebe – žádné sociální ústavy a podpory v nezaměstnanosti … Žijí tam
bytosti, které zde byly již dávno vyhubeny a další, jež ve vašem světě ani
nikdy nežily. Kouzla jsou přirozenou součástí světa … nikdo je neskrývá; naopak
čarodějky a čarodějové jsou tam ve velké vážnosti. Vlastně jsou to oni, kdo
tvoří dějiny, králové jsou jen loutkami v jejich rukou – tedy až na pár
výjimek,“ vybavila si svého nelítostného pradědečka. Ten mágy hnal sviňským
krokem – a měl pravdu. Jediný čaroděj, na kterého se kdy obrátil, ho zradil již
ve chvíli, kdy spolu uzavřeli tajné spojenectví. „A zaklínači?“ ukázal na
dívčin medailón. „Jaká je jejich úloha?“ zajímal se. On sám byl zaklínačem, ale
pochyboval, že by se jednalo o totéž. May se pousmála. „Říká se jim
mágové-bojovníci. Bojují s bytostmi z dávných dob, které škodí lidem
a se kterými si lidé sami nedokážou poradit. Chrání životy prostých lidí. …a
ještě lépe těch bohatých – ti aspoň mají z čeho zaplatit,“ dodala
s úsměvem. Sirius se taky usmál. „Ale mají taky dost peněz na to, aby pak
zaplatit nemuseli,“ namítl. „Ne, to si nedovolí. Nikdo si nedovolí nezaplatit
zaklínači, dobrému zaklínači, za odvedenou práci – ani král. Vědí, že by je
stihla jeho pomsta a – mnozí se zaklínačů bojí víc, než samotných netvorů.“
„Ale stojí-li jednotlivec, byť mocných paží a ducha, proti přesile nepřátel –
přece podlehne,“ nenechal si to vymluvit. „Zaklínači nemusí být mohutní, aby
budili strach a úctu nepřátel,“ vysvětlovala trpělivě. „Zaklínači jsou rychlí,
velmi rychlí – než protivník stačí vytáhnout meč z pochvy, jeho setnutá
hlava si prohlíží chodník zblízka. Zaklínač se nebojí množství nepřátel a
bojuje vždy tak, jako by to bylo naposledy – v tom je jeho síla. Krom toho
užívá různé elixíry a částečně i magii, ale i kdyby toho nebylo – samotný
výcvik, kterým prošel, mu dává nesrovnatelnou převahu,“ osvětlila mu. Zamyšleně
si ji prohlížel – už začínal chápat, proč je taková, jaká je. „Vlastně ani
nemůže být jiná,“ pomyslil si. „Takže říkáš, že zaklínači jsou rychlí? A ty?
Jak rychlá jsi vlastně ty?“ zeptal se. May k muži stočila svůj pohled. „Já
… nejsem pravá zaklínačka – neprošla jsem mutací – tedy ne řízenou proměnou, na
Kaer Morhen,“ dodala. „Přesto jsem hodně rychlá. Možná dokonce …“ její oči
pomalu dostávaly známý zastřený výraz. „Možná dokonce?“ zavětřil. „Jak rychle
se dokážeš pohybovat?“ snažil se ji donutit k odpovědi, jakoby vytušil, že
právě toto by mohlo být jednou velmi důležité. Zelené oči téměř zčernaly. Byly
větší a větší … „Rychlostí světla, je-li to třeba,“ pronesla v jakémsi
podivném nářečí připomínajícím řeč elfů. Šeptala. Ale její hlas jako vlny
oceánu omýval stěny okolo. Sirius překvapeně hleděl do temných hloubek široce
rozevřených očí. Ne, ta temnota ho neděsila. Nebylo to nepříjemné, jen -
tak zvláštní … chvílemi se mu dokonce zdálo, že v těch tmavých kotoučích
vidí zářit hvězdy, ba celá souhvězdí, jež ale neznal.
Vtom
zamrkala a pohodila hlavou. Její oči nabyly zase normální podoby. Pak se na něj
zpříma podívala. „Nemohla jsem jednat jinak – musela jsem ho varovat,“
odpověděla na nevyřčenou výčitku. „Varovat?“ pokoušel se nechápat. „Je
v nebezpečí … a – nechce to vidět,“ přisvědčila. „Severus?“ zeptal se
s obavami v hlase. Nešťastně přikývla a sklopila hlavu. Sirius si
povzdechl. „A to mu to nemůžeš prostě jen říct? To to musíš dělat takhle?“
zakroutil hlavou. „Neposlouchal by mě,“ pípla zkormouceně a neklidně si
poposedla. „Je důležité, aby nezemřel!“ vyhrkla pak zoufale. Sirius k ní
přistoupil a přísně se na ni zadíval. Jen neochotně k němu pozvedla svůj
zrak, jakoby se bála, že jí vzápětí naplácá na zadek. „Chceš snad říct, že jeho
život je důležitější, než ten tvůj?!“ zlobil se. Na to neodpověděla. „May,“
vzal její hlavu do svých dlaní. „ To snad nemyslíš vážně?“ řekl už mírně.
„Tohle musí přestat,“ rozhodl. Na okamžik stydlivě sklopila oči, aby je však
vzápětí zabodla s o to větší silou do těch jeho. „Slibte mi, že mu
neublížíte,“ vypálila na něj. Sirius jen překvapeně zvedl obočí – „To si mě
přečetla nebo to zjistila nějak jinak?“ pomyslel si na okamžik zaskočen. Pak mu
však v oku zablýsklo: „Když ty mi slíbíš, že toho už necháš,“ ťuknul jí
prstem na čelo. May ucukla a hned nato se zamračila. Tato obchodní nabídka se
jí moc nezamlouvala – ale co měla dělat; kromě toho měl pravdu – pokaždé, když
jí její profesor pronikl do hlavy, to bylo horší. Mohl ji klidně i zabít, kdyby
chtěl – a naposledy k tomu už neměl daleko. A i kdyby snad nechtěl –
přesto ji mohl těžce poškodit. Nemůže mu už dovolovat další procházky ve své
mysli. A navíc tu byly také věci, o kterých by rozhodně vědět neměl. Naoko
znechuceně se na Siria zašklebila. „Dobrá, platí,“ skoro zavrčela. Sirius se
rozzářil. Hřál ji svýma teplýma očima a na tváři měl tak mladistvý, uličnický
úsměv, až ji píchlo u srdce. Byli dohodnuti.
Když
se večer Sirius pokoušel usnout, stále nad sebou viděl zářit hvězdy
z dívčiných očí. Ne, jistěže nechtěl Severovi ublížit, bylo mu ho vlastně
líto – „Měl tolik skvělých možností a on zatím – tráví svůj život zavřený
v temné kobce společně s naloženými mršinami. No fuj!“ otřásl se.
„Ale jestli May ublíží…“ nebyl si jistý, zda bude schopen splnit slib, jež si
na něm zaklínačka vynutila.