Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kestrel a Sirius - XVIII.

12. 2. 2006

Co se stalo za úplňku

 

Hermionu Harry našel na tom nejpravděpodobnějším místě – v knihovně. Ron s ní naštěstí nebyl – zřejmě ho pravidelné šustění listů čteného papíru poněkud unavovalo, a tak si šel asi raději zalétat na koštěti. Pilná nebelvírská prefektka měla před sebou naskládanou kopu učebnic a pergamenů, v nichž cosi usilovně hledala. Ani by si ho nevšimla, kdyby ji sám neoslovil, tak byla zabraná do práce.

 

„Echm … Hermiono … můžu … mohl bych – si s tebou promluvit?“ začal nesměle. Nebylo pro něj snadné popřít své Ego, nicméně udělat jasno si musel. Polekaně sebou trhla, když uslyšela jeho hlas, a překotně odsunula hromadu před sebou do sektoru A1. Až příliš rychle, řekla by May, jež by se také hned sháněla po příčině. Harry však měl myšlenky někde jinde. „Víš, já … chtěl bych …“ odmlčel se, hledaje vhodná slova pro to, co chtěl říci. „Co ti chtěl Snape?“ přerušila jeho mlčení Hermiona. „No, to – právě o tom jsem s tebou chtěl mluvit,“ odpověděl. „…Včera v Prasinkách … Hermiono – co se tam vlastně stalo?“ dostal ze sebe konečně svůj problém. „V Prasinkách?“ střelila po něm pohledem a začala mírně rudnout. Nechtěla mu lhát – neměla to v povaze – ale – unesl by vůbec pravdu? „No … echm … v Prasinkách … tedy … to, to jsi byl vážně skvělý, Harry,“ rozzářila se nakonec. „Jak jsi se jim postavil, to – bylo opravdu ohromné,“ ujišťovala ho, míříc svým pohledem trochu do strany. Ne že by to nepotěšilo, ale – na jejích slovech mu něco nesedělo — snad to, jak se tvářila nebo to možná byl tón, jakým hovořila … „To, co říkala, bylo fajn, ale – proč ty rozpaky? Proč se mi nedívá do očí, ale kamsi za mě? Za mě! To je ono! Jak to ten Snape říkal? … Kdybyste za sebou neměl toho andělíčka strážníčka …“ rozjasnilo se mu.

 

„Tak skvělý, ohromný, báječný, jo? – Tak proč studuješ ty spisy o elfech?!“ ukázal na hromádku na kraji stolu. A opravdu – leželo tam vedle sebe kromě svazku zašlých pergamenů také i pár knih. Namátkou přečetl pár názvů: „Elfové a my od Ericha Crawforda, Co víme o elfech od Vivian Flymountové, Mé elfí já od Zlatoslava Lockharta – no fuj, Hermiono!“ odhodil vztekle nejobjemnější knihu. „Když jsem tak úžasný, tak proč mi Snape vykládá cosi o andělíčkách strážníčkách? Proč se hádá s May, co tam dělala a že se mohla zabít a proč ona nic z toho nepopřela?! Můžeš mi to nějak vysvětlit, prosím?!“ zaječel. „Můžeš mi říct, proč si teď připadám jako úplnej idiot?“ zopakoval bezděky profesorovu diagnózu. Hermiona, jež barvou kůže stále více připomínala sovětskou vlajku, sklopila hlavu. „Víš, měl jsi takovou – radost, když utekli. Něco jsi dokázal, zvítězil jsi  a – taky to byla pravda – vážně jsi zvítězil – nad sebou, nad svým strachem, to – jsme my s Ronem nedovedli; … myslela jsem, že … nevěřil bys, kdybych ti to řekla – jen bysme se pohádali – jako teď!“ vybuchla taky.

 

Harry mlčel. Hermiona měla pravdu – nevěřil by jí. Myslel by, že mu závidí, že mu chce vzít jeho pomyslný „úspěch“. Očima bloudil po pergamenech na stole. „A … co se tam teda stalo?“ zeptal se pak už tiše. „To právě nevím,“ odpověděla už i ona normálním tónem. „Snažím se to zjistit,“ rozhodila rukama, „ ale zatím z toho moc moudrá nejsem. Když – když jste s Červíčkem začali spolu bojovat, myslela jsem, že je to náš konec. Ale pak – něco se stalo. Bylo to – takové to mrazení v zátylku, jak se ti podvědomě zježí chloupky, když uvidíš ducha nebo … nevím. Prostě mě něco donutilo otočit hlavu a – podívat se za sebe,“ vydechla, jak si v mysli znovu vybavila něco, co on vidět nemohl. „A dál?“ naléhal netrpělivě. „Dál?“ nerozuměla. „Ach ano, tedy – stál tam On,“ dopověděla. „Ale kdo, on?“ chtěl vědět Harry. „On – prostě On; já nevím, kdo to byl. Vypadal jako elf, pravý elf, ne tyhle karikatury,“ ukázala prstem na obrázky jakýchsi elfek v nejbližší knížce, jež by sám nepochybně označil za převelice půvabné. „Byl – nádherný, byla to ta nejkrásnější bytost, jakou jsem kdy spatřila; důstojný a vznešený, mocný a krásný … nedivím se, že se ho Smrtijedi tolik vylekali,“ pokračovala na jeho naléhání. „Jenže – má to jeden háček; vím moc dobře, co jsem viděla, přesto ale – se nemohlo jednat o elfa,“ řekla a nespokojeně se zamračila. „Nemohl to být skutečný elf, protože – elfi už – nejsou,“ dodala smutně. „Nechápu, jak je to možné. Snažila jsem se něco objevit, nějakou zmínku o tom, že někde třeba žije ještě nějaká malá kolonie elfů, jako pozůstatek dávných časů … ale nic takového jsem nikde nenašla,“ dokončila a podepřela si zamyšleně bradu dlaní. Harry si k ní přisedl. „Myslíš něco jako elfí rezervace?“ zeptal se. Hermiona nakrčila nosík: „Rezervace – ty máš ale nápady,“ poznamenala na jeho adresu. „Jak bys někoho takového chtěl nacpat do rezervace?!“ zlobila se. „ … Ale jestli to, co jsem viděla, nebyl elf, pak by to tedy musela být jedině …“ „Iluze,“ doplnil ji, „tak to May říkala.“ Překvapeně na něj pohlédla – právě chtěla vyslovit totéž. „Ale … to … není možné, byl … byl tak živý, tak opravdový,“ namítla. „Jo. To si ti Smrtijedi asi mysleli taky – proto tak rychle zmizeli. A já blbec si myslel … jsem to ale pako,“ zhodnotil svůj duševní stav sebekriticky.

 

„Ale vytvořit něco takového,“ zamyslela se znovu Hermiona … „to by vyžadovalo …“ „detailní znalost problému a – notnou dávku magie,“ odříkal hlasem profesora Binnse. „Dobře, ale i tak – i iluze spotřebuje neuvěřitelnou spoustu magické energie a takhle vyvedená iluze … to přece nemohla zvládnout.“ Harry měl ale odpověď i na tohle: „bavili se se Snapem něco v tom smyslu, že přitom nějak energii čerpala …“ „Že by ty blesky okolo?“ přerušila ho Hermiona.  „Blesky okolo? … Já – nic jsem neviděl – ale když to říkáš – jo, mohlo by bejt; a ten „živý“ obraz … pamatuješ, jak jsi nám četla o tom místě – Shaer … Sherv … ne, tak to nebylo …“ „Shaerrawedd,“ pomohla mu. „Jo, to je ono – May přece podle toho článku pochází z elfího rodu, takže – pro ni přece není problém udělat reálnou kopii nějakého svého strýčka, ne?“ uvažoval. „Proto jí Snape taky tak nadával – prý se tak prozradila; že Voldemort pozná, kdo …“ „Ale to je hrozné!“ vykřikla Hermiona. „Víš, co to znamená? On si to sotva nechá líbit – za to ji zabije!“ zhrozila se. „Kdyby jen to,“ pomyslel si Harry. On už věděl, že Voldemort jen tak zabíjí jenom ty nejbezvýznamnější; s těmi ostatními si napřed náležitě „pohraje“. Nahlas však nic neřekl — nechtěl už i tak rozrušenou kamarádku ještě více děsit. „Musíme ji varovat!“ převzala iniciativu Hermiona. „A – musíme za profesorem Brumbálem, aby, aby …“ „Aby co? Co myslíš, že může dělat víc, než ukrýt ji tady v Bradavicích? Nemůže pro ni přece udělat víc, než, než – pro mě,“ řekl trpce. Na chvíli v části knihovny, jež právě obývali, zavládlo ticho. Hermiona musela uznat, že má Harry protentokrát pravdu. Neexistovalo přece na světě bezpečnější místo, než byly Bradavice, a i to bylo dost diskutabilní, jak se v posledních letech ukázalo. „Jestli se jí kvůli nám něco stane …“ naříkala. „Nestane,“ snažil se ji utěšit. „Říkala přece, že ví, co dělá,“ chlácholil ji značně nejistě. „Doufám, že máš pravdu,“ odpověděla nešťastně. Nemohla se zbavit pocitu, že je „něco špatně.“

 

 

 

* * * * *

 

V příštích několika dnech cítila May čím dál větší úzkost. Nebylo divu, že se stávala stále zamlklejší a nervóznější a stranila se ostatních, jak jen mohla. Svůj čas pak trávila převážně v Hnízdě, kde meditovala, snažíce se tak zklidnit své rozjitřené emoce. Teď, když věděla, jak na to, mohla si dovolit držet se od Harryho dál, aniž by tím ohrozila jeho bezpečnost – byla s ním již natolik v souladu (škoda, že totéž nemohl říci i on), že by poznala hned, kdyby se něco dělo. Nepředpokládala však, že by Smrtijedi v nejbližší době udeřili znovu; i když to, že nějaké znovu bude, jí bylo naprosto jasné. Ve své mysli totiž stále dlela u Synů temnoty, jak je nazývala. Tedy ne že by je přímo sledovala, spíše vnímala odrazy jejich pocitů a sem tam i útržky jejich myšlenek. O tom, že to nebylo nic příjemného, není diskuse. Cožpak o to, ve dne, kdy okolo ní bylo hodně rozruchu, se to snášet dalo ještě poměrně dobře; v noci to však bylo daleko horší – pod rouškou temnoty se Smrtijedi stávali více „akceschopnější“ a když ji ve spánku nic nerozptylovalo, měla to všechno doslova „v přímém přenosu“. Snad to souviselo s měsícem dorůstajícím do úplňku nebo to bylo jen proto, že si chtěli zchladit žáhu po posledním Červíčkově neúspěchu s Potterem, po němž Voldemort začal být na své služebníky „jako na cizí“; jisté však bylo, že Smrtijedi byli stále agresivnější — a to, co se dělo pod noční oblohou za zdmi bradavického hradu, by sotva dokázal přiblížit i tvůrce hororových příběhů. Třemi slovy: byl to děs. May se den co den probouzela celá propocená a roztřesená; nechápala, jak je možné něco takového dělat a přitom nezešílet. Aby děvčata v noci nerušila, nejraději by spávala v Hnízdě; věděla však, že když ne Brumbál, pak Mc Gonagallová by jistě byla proti, a tak v dívčí ložnici zůstala. Snažila se alespoň být co nejtišší a ty hrůzy zadržovat ve svém nitru. Hermiona ji ale přesto párkrát přistihla, jak křičí hrůzou ze spaní a mumlá si cosi v neznámém jazyce. Ale když se jí na to pak ráno zeptala, May zarytě mlčela – tyto příšernosti rozhodně nebyly pro uši patnáctileté dívky s hlavou plnou ideálů. Ovšem — Hermiona nebyla hloupá a leccos si dokázala domyslet; přesto ale vidět to, co May, nepochybně by se zhroutila. Vždyť i mladá zaklínačka se cítila den ode dne hůř, a to už byla na ledacos zvyklá. Jistě, mohla by … asi by mohla ty vidiny utnout, jako to ostatně dělala předešlých patnáct let, kdy to, co se dělo v noci, prostě vytěsnila do nevědomí a ráno pak jen konstatovala, že měla v noci „asi“ další noční můru, aniž by si pamatovala detaily. Jenže právě tohle už nechtěla. Mohlo … mohlo být důležité vědět, co právě jinde probíhá – jednou by třeba mohla zaslechnout něco, co by jí pomohlo předejít nějakému neštěstí. „Jednou bych třeba mohla …“ hluboce si povzdechla. Bála se toho okamžiku, kdy stane Tomovi tváří v tvář. Nemohla čekat, že ji ze staré známosti nepotká to, co ostatní, jež Smrtijedi dopadli. Spíš naopak. „Zvlášť až zjistí …“ až se celá schoulila. „Ne, nemůžu si dovolit takhle přemýšlet – pak bych nemohla … už bych nemohla dělat to, co dělám – chránit Harryho. Udržovat v lidech naději. Naději, že se stane něco, co … změní poměr sil. Naději, že přijde někdo, kdo dokáže zvítězit nad Tím-jehož-jméno-není-radno-vyslovit,“ usmála se trpce. „Ach, jak se změnil ten střapatý, černovlasý kluk se smutnýma očima,“ posmutněla. „Asi bych ho už ani nepoznala,“ uvažovala. „I ty jsi se změnila,“ zaslechla čísi hlas. „Ano, i já,“ zvedla oči. Na obloze zářil kulatý měsíc, který dodával předmětům na zemi nového rozměru a významu. Téměř s rozkoší se zahleděla do blyštivého zlatého kotouče: „Úplněk,“ zamumlala. V nedaleké vesnici se divoce rozštěkali psi. Věděla, co to znamená – přišel Lupinův čas a – nastala chvíle, kdy mu splatí svůj dluh. Už věděla, jak.

 

 

 

* * * * *

 

Profesor Lupin se ztěžka opíral o psací stůl. Dýchal zrychleně a už jen při pohledu na pohár našedlé tekutiny se mu dělalo špatně. Před pár minutami mu jej Severus přinesl – a naplnil jej hezky až po okraj. Lupin by se klidně vsadil, že za celou cestu mu z poháru neunikla ani malinkatá kapička. Pochopitelně, že Snape věděl moc dobře, jak špatně lektvar působí na Lupinovo zažívání; to mu však ani v nejmenším nezabránilo ordinovat mu jej dvakrát denně týden před proměnou. Prý pro jistotu – kvůli bezpečí studentů. „Phe, nejsem slepý, abych neviděl ta zlomyslná světélka v Severových očích!“ odfrkl si znechuceně. Faktem ale bylo, že proslulý Severův „vlkodlačí lektvar“ užíval pravidelně — přesně tak, jak mu to jeho kolega a rival nakázal. Mnohokrát ho sice napadlo: „Copak by se asi stalo, kdybych alespoň jednu dávku vynechal …“, ale – nikdy neměl odvahu to vyzkoušet. Nikdy – až na tu noc, co Harry se Siriem chytili Červíčka. Bohužel ne nadlouho – díky němu. Teď už se tedy nemusel ptát, co by se stalo. Už to věděl.

 

Hluboce si povzdechnul: „A stačilo tak málo … Petr mohl být usvědčen. Sirius očištěn. Už se nemusel skrývat. Jen – kdybych tenkrát nejednal tak zbrkle! Kdybych vypil ten pitomý lektvar, všechno mohlo být jinak,“ vyčítal si úplněk co úplněk. Byla to hodně krutá rána osudu, že právě on byl příčinou dalšího Siriova trápení. „Já – po Jamesovi jeho nejlepší přítel!“ sesunul se k desce stolu. „Jak jsem mohl! Jak jsem mu to mohl udělat!“ šeptal trpce. Bylo to pro něj velmi těžké, přestože mu jeho přítel nic nevyčítal. A možná – právě proto se cítil tím více vinen. Kdyby na něj Sirius sesílal hromy blesky, kdyby ho nazýval těmi nejhoršími jmény, kdyby mu aspoň jednu vrazil! Ale on neudělal nic. Vůbec nic. Neobviňoval ho, nešpinil, neopovrhoval jím. Byl ke svému příteli ze školních let natolik velkorysý a laskavý, až to bylo pro Lupina nesnesitelné. Připadal si jako ten nejhorší lump a navíc mu Sirius svým přístupem nedopřál ani možnost vykoupení — vždyť kde není vina, není ani odpuštění a sám sobě Remus odpustit nedokázal.

 

Něco však udělat přece jen mohl – mohl zabránit tomu, aby se něco podobného znovu opakovalo. Rychlým pohybem se proto natáhl pro pohár, rozhodnut obrátit ten humus do sebe jedním lokem; když tu někdo zaklepal. Profesor se zarazil – nebyl si jistý, jestli má jít otevřít. „Kdo jen to může být?“ pomyslel si, zatímco nechal ruku zase pomalu klesnout. Pochyboval, že by se Severus ještě vracel, aby zkontroloval, zda přichystaný lektvar opravdu vypil – to mohl udělat i přes krb a pro případ, že by jej nevypil, bylo by to i bezpečnější. Také profesor Brumbál by ho přivolal krbem, kdyby něco potřeboval. „Co by mohlo být natolik neodkladného, že by to vyžadovalo osobní návštěvu vlkodlaka za úplňku?“ přemýšlel. Nikdo z učitelů by ho přece v „jeho chvíli“ nerušil. Muselo by se jednat o něco opravdu závažného, aby toto nepsané pravidlo někdo z profesorského sboru ignoroval. A že by přišel někdo ze studentů – to taky nepředpokládal. Nepochyboval o tom, že o jeho vlkodlačnosti ví celá škola, vyjma snad několika málo jedinců z prvních ročníků. „Že by šlo o něčí nejapný žert?“ zamračil se. To už tu jednou bylo – a následky si nese dodnes. Severus je přímo mistrem v umění komukoli znepříjemňovat život a jemu to činí až se zvrhlým potěšením. Po pravdě řečeno, Lupina už tyhle žabomyší války, jež spolu neustále sváděli, docela unavovaly. A nebylo to jen tím, že v nich obvykle prohrával, když na podobné „legrácky“ neměl povahu.

 

„Kdo je tam?“ zeptal se, když váhavě zamířil ke dveřím. Doufal, že klepání samo ustane, avšak bohužel se tomu tak nestalo. Ať už stál za dveřmi kdokoli, dotyčný věděl, že je uvnitř. Ostatně to nebylo těžké uhodnout – kde by taky asi večer byl? Vždyť ani za svých studií se rekordními návštěvami barových stolků, nedejbože dívčích ložnic, nijak neproslavil … Jenže na noční návštěvu Lupinova obydlí byl právě zatraceně špatný čas. „To jsem já,“ odpověděl dívčí hlas. Až ve chvíli, kdy zhypnotizovaně sledoval otevírající se dveře, si uvědomil, že to vlastně celou dobu věděl. Dívka vešla dovnitř bez ptaní, načež se dveře zase samy zabouchly. Ten zvuk ho z jeho vytržení probral. Pro jistotu ale ještě lehce potřásl hlavou, aby se probudil docela. „Je mi líto, May, ale dnes opravdu není vhodná doba na nějaké rozhovory. Já – určitě to pochopíš; zkus přijít raději ráno, ano?“ pokusil se ji vyprovodit zpět ke dveřím. Ona však jen pomalu zavrtěla hlavou. V tom gestu bylo tolik rozhodnosti, že ho zamrazilo.

 

„Proč jsi přišla?“ zeptal se chraplavě. Pohlédla na něj až podezřele zářícíma očima. „Přišla jsem splnit svůj slib,“ zašeptala. Aniž by tušil, o čem to mluví, přelétl nervózním pohledem od okna k lektvaru. Moc času už nezbývalo. Cítil čím dál větší horkost a všechny klouby v těle ho bolely – zbývalo sotva pár minut do přeměny. Věděl to úplně přesně a jak by ne? Po tolika úplňcích … „Kolikrát už jsem to vlastně zažil? Každý měsíc má svůj úplněk. Každý rok má dvanáct měsíců. Pokousán vlkodlakem jsem byl v jedenácti a teď je mi … proboha co to tady dělám?! Za chvíli je ze mě vlkodlak, ji mám před sebou a místo, abych ji odtud dostal, tak si tady klidně počítám!“ vyděsil se. Jako o život se vrhl k poháru s lektvarem, ale ten — už na stole nestál.

 

„Toto dnes myslím nebudete potřebovat,“ pozvedla May pohár a přímo před jeho očima jeho obsah s přehledem vychrstla do ohně. Kdyby ho bodla dýkou, mělo by to na něj asi stejný účinek – zmražen na místě vyjeveně hleděl do míst, kde skončil drahocenný lektvar. Kdyby ho vylila na podlahu, mohl by jej kouzlem vrátit do poháru zpátky, ale takhle se okamžitě vypařil, jen to trošku zasyčelo. „Proč?“ dostal ze sebe těžce. Na skráních se mu začal perlit pot. Bylo to tady. Vyděšeně k ní přiskočil; v prvotním vzteku jí zacloumal, načež ji, až se ovládl, táhl ke dveřím: „Rychle! Musíš pryč! Nevypil jsem svůj lektvar – za chvíli jsem … tak pojď už, proboha, na co čekáš?!!!“ panikařil. May se ale zřejmě zbláznila – musela vědět, co ji čeká, ale odmítala se odtud hnout. Coby vlkodlak měl Lupin pochopitelně mnohem větší sílu, než-li jiní lidé, ale dnes se proti němu všechno spiklo – ne a ne ji dostat ven. A přitom působila tak drobně, tak dětsky! Bylo to k zbláznění. Jakoby vrostla do země či najednou zvýšila svou hmotnost – postrkoval ji doslova a do písmene po centimetrech. Ale to May nestačilo – ještě se mu bránila, jakoby nevěděla, jak snadno lze vydráždit vlkodlaka … Konečně ji i přes její protesty „dopravil“ až ke dveřím – chytil za kliku, aby ji vyhodil, ale dveře byly jako přilepené. „To se mi snad jenom zdá!“ zavyl zoufale. Ještě před půl hodinou byl přesvědčen o tom, že již nikdy v životě nezažije tu hrůzu, co oné noci se Severem v Děravé chýši; nikdy však neříkej nikdy, říká moudré přísloví, což se nyní ukázalo svatou pravdou.

 

Do očí mu vhrkly slzy bezmocnosti – jeho vůle byla slabší a slabší. „Ráno, až se probudím, najdu kolem sebe ležet krvavé zbytky své někdejší chráněnky,“ zoufal si. „Běž pryč, prosím,“ vzhlédl k ní zlomeně. Nějak tušil, že kdyby chtěla, mohla by odtud odejít. Dech měl čím dál mělčí a tep stále rychlejší, zatímco May byla naprosto klidná. Ve chvíli, kdy se profesorův pohled střetl s tím jejím, Lupin vytřeštil oči; jako bité štěně zakňučel a bojácně před ní ucouvl. Šinul si to pak podél stěn ve snaze být od ní co nejdále, aniž by však z ní směl spustit zrak. Hledě do nepřirozeně modře zářících očí ho opanovala nenadálá úzkost; předtucha něčeho, co tu být nemělo. Jistě, s jejími zářícími dlaněmi již měl tu čest se seznámit, ale to, že jí stejně intenzivně září i oči, ještě nevěděl. Ale to určitě nebylo to, co ho tolik děsilo – bylo to něco jiného — to, co bylo za tím. May, která dosud stála na místě, teď k němu vykročila. Profesor přitom se značným zneklidněním vnímal, jak se v něm podivně mísí různé pocity, pro které by tu za „normálních okolností“ sotva bylo místa – všechno bylo jaksi naopak – to ona by se měla bát, ona by si měla zoufat, proklínat osud, který ji sem přivedl a v hrůze očekávat, co se bude dít dál. Místo toho to byl ale on, kdo se krčil v koutku a hledal cestu k úniku. Bezúspěšně.

 

„Přišla jsem splnit svůj slib, pamatujete?“ zeptala se ho. „Vrátil jste mi zpět můj život; já tedy nyní vrátím zas ten váš,“ pokračovala zvonivým, jasným hlasem, jež se nesl Lupinovým pokojem jako hřmění bouře a zvuk chrámových zvonů. Nemohl to déle snést – zakryl si rukama své uši, aby to ustalo, ale nic mu to nepomohlo – ten hlas slyšel dál. Přímo ve své hlavě. Hlas, před nímž nenalezl úkrytu. Z profesorova kabinetu se vzápětí chodbami neslo táhlé vlčí vytí …

 

 

 

„Řešení je tak snadné – přišla jsem na ně poté, co mi Severus dal vypít to svinstvo …“ sklopila na okamžik oči, jak se zahleděla do svých vzpomínek. „Zlé v dobré se obrátilo … jistě ani nepomyslel, co z jeho nápadu může vzejít … měla bych mu poděkovat za tu proměnu — nebýt jeho, nikdy bych vám nemohla pomoci; ano, jsem mu vděčná – teď už ano,“ pozvedla svůj zrak, aby se znovu zahleděla do Lupinových nádherných lískooříškových očí. „Je to tak jednoduché – jako všechny opravdu důležité věci,“ zašeptala a lehce vzala profesorovu tvář do svých dlaní. Ucukl, jakoby ho popálila; opak však byl pravdou – to Lupin celý hořel. Vlkodlačí a lidská část jeho já spolu zuřivě zápolily, přičemž ani jedna z nich na tom nebyla právě nejlépe. Lupin se zatím ještě držel, ale sem tam už mu začaly na pokožce vyrážet šedivé chloupky. „Dnes vaše prokletí skončí, profesore, — budete-li ovšem chtít, pokračovala May sladkým hlasem, z něhož šla na něj podivná malátnost. „Nejste zatracený, vy ne,“ šeptala dál, když si znovu natočila Lupinův obličej ke svému. Bylo jí ho tolik líto – vidět, jak trpí, způsobovalo i jí velkou bolest. „Nemohu ho takhle dál nechat – i přes to, co bude …“ svraštila obočí. Ne, teď si nemohla dovolit hrát si na ublíženou. Nastala Lupinova chvíle – a stejně tak ta její. Věděla, proč tu je. A věděla, kým teď je – právě teď. Nemohla jinak. Nemohla být někým jiným, než kým byla. Kým vždycky byla. V jejím nitru se cosi rozezpívalo. Slyšela hlas podobný hlasu fénixe a cítila znovu onu sounáležitost se vším stvořením – živým i neživým, zdravým i churavým, světlým i temným … všechny její předešlé myšlenky, obavy a zklamání se jí náhle zdály tak dětinské a malicherné … všechno to ztratilo svůj význam – asi jako když se rozpije popsaný list papíru a písmena jsou náhle zcela nečitelná … Jen jedno bylo důležité. Jen na jediném záleželo – byla tu pro něj. Tuto vteřinu, tuto minutu, hodinu, noc, celou věčnost.

 

„Dokážete to,“ usmála se na něj povzbudivě, zatímco ho svými prsty jemně hladila po skráních. „Všechno, co se stalo, stalo se z určitého důvodu. Nemusíte to chápat. Ale musíte to přijmout – vždy máte na výběr — můžete se cítit jako obět, anebo jako obdarovaný … vím, co si myslíte – ale ano, je to dar. Byl jste vybrán … věřte mi – Bůh nikdy nenakládá na lidská bedra víc, než-li mohou snést. A ty, které nejvíc miluje …“ znovu se usmála. V tom úsměvu bylo tolik odzbrojující něhy a lásky, až se přeměna zastavila – všechny známky vlkodlačnosti začínaly opět mizet. Ačkoliv se třásl po celém těle, blouznil v horečkách a všude po těle mu stékaly praménky potu, zůstával Lupin stále člověkem. May mu přikládala chladivé dlaně na rozpálenou kůži, stírala stružky potu a aniž by ho na okamžik spustila z očí, nepřestávala k němu tiše promlouvat:

 

„Ano, vlkodlak vás pokousal – ale vy jste se tím nestal bestií – nemohl jste. Nikdy jste nikomu neublížil – po celá ta léta. Proč myslíte, že tomu tak bylo?“ zeptala se. „Severus …“ zachraptěl. Ta noc byla jeho noční můrou. „Ne,“ chlácholila ho. „Lekl jste se – vlk se necítí dobře ve stísněném prostoru; narušil vaše teritorium – napadl vás. Jen jste se bránil – a ani tehdy jste jej nebyl s to zabít – nebýt Jamese, snad byste jej nakazil, ale nezabil byste ho,“ nebrala jeho námitku v úvahu. „Vlk do vás vstoupil, ještě když jste byl malý chlapec … ale neovládl vás – nebylo to v jeho moci. Jste to vždy vy, kdo rozhoduje o vašem dalším životě. vy, nikdo jiný. Vlk je takový, jaký je i jeho nositel – sídlí-li v člověku zlo, je hrozný a krutý – zabíjí a ničí vše, co mu přijde do cesty. Je-li však člověk mírný a dobrý, pak ani jako vlkodlak není nebezpečný… Jste silnější, než si myslíte. Jste silnější, než vlk – a on to ví. Cítíte jeho strach? Bojí se, že bude muset odejít – oprávněně, protože toto už není vaše cesta. Vy jste jiný – toto nejste vy. Vy jste někdo jiný – rozumíte mi? Je to tak jednoduché,“ šeptala. Stáhla ho na postel, když by se už stejně neudržel na nohou. Vše v něm bylo v jednom ohni, jakoby si jej parta čertů opékala zaživa. Příšerně ho bolely všechny tkáně a toto utrpení ho rychle zmáhalo. May jej léčila svými dlaněmi, před kterými však vyděšeně uhýbal, přestože při doteku tak příjemně chladily … Cítil stále větší a větší únavu … bylo tak těžké nezhroutit se, nepodlehnout … Dívčiny oči byly stále blíž, byly větší a větší …

 

„Vydrž, Reme, Ty to dokážeš, věř mi, nevzdávej to,“ zaslechl ještě její hlas a pak omdlel. May zhrouceného profesora obrany objala. Pevně ho k sobě přitiskla, jakoby jej tak chtěla ochránit před vším zlem, jež číhá „před vraty.“ „Pšt,“ konejšila ho, když znovu začal blouznit. Bradavickým hradem se té noci ještě mnohokrát ozval zoufalý vlkodlačí pláč, než se „vlček“ vyčerpaně schoulil v jejím náručí. Chovala ho na svých prsou a zpívala mu písně, jejichž obsah znala snad jen ona sama. Byla to dlouhá noc. A úmorná – pro oba. Profesor bojoval se svým temným já až do kuropění. Teprve s prvním kohoutím zakokrháním konečně usnul.

 

 

 

* * * * *

 

Také profesor Snape měl neklidnou noc – převaloval se divoce na lůžku sem tam, „hrabaje“ rukama nohama … při bližším pohledu to opravdu připomínalo spíš boj s devítihlavou saní, než-li zdravý spánek. „Pitomý noční můry,“ zabručel pro sebe, ještě než se mu podařilo rozlepit oči. „Nebo za to mohlo to příšerné vytí, že jsem se vůbec nevyspal?“ motal se z vyhřátých přikrývek. „Vytí? Vlčí vytí?!“ vyskočil rázem zcela probuzen. „On to nevypil! Nevypil svůj lektvar! … Já to věděl! … Já věděl, že se to jednou stane, říkal jsem Brumbálovi tisíckrát, že vlkodlak v Bradavicích nemá co dělat … ale to on ne, musel mít po svém, musel ukázat, kdo je tady šéf,“ prskal vztekle, sháněje v rychlosti jednotlivé kusy oblečení. Ranní hygienou se vůbec nezdržoval – jen popadl hůlku („Já ho zabiju!“), rozrazil dveře a pádil po schodech nahoru zjistit „škody.“

 

„Tahle Brumbálova neústupnost nás všechny přijde pěkně draho!“ lamentoval cestou. Ani na okamžik nezapochyboval, co uvidí. Byl si jistý, že při ranním „apelu“ by všechny studenty živé a zdravé nenašel. „Budou to asi pěkná jatka,“ pomyslel si. „Asi jako …“ ne, tohle si taky připomínat nechtěl.

 

„Měl jsem to vědět, měl jsem to vědět!“ naříkal v duchu. „Proč jen jsem si ho protentokrát nezkontroloval?!“ vyčítal pro změnu sám sobě. No ano, jindy to skutečně dělal – obvykle dokonce čekal u něj, než vlkodlačí lektvar vypije … ale včera – jakoby na veškerou opatrnost zapomněl. Nerozuměl tomu – byl přece vždycky tak důsledný … jak jen mu tohle mohlo uniknout? „Nechápu, jak jsem jen mohl usnout – jak jsem mohl spát … při tom všem,“ otřásl se a sevřel pevněji hůlku mezi prsty. „Úplně jako kdybych omylem vypil uspávací lektvar,“ potřásl lehce hlavou, aby zahnal tak bláznivou myšlenku. Pravdou však bylo, že se i tentokrát zas tak moc nevzdálil od věci. Pochopitelně, že mu večer nikdo nic do jeho nápoje nenamíchal – něco takového by ostatně velice rychle odhalil … nicméně skutečnost byla taková, že proti tomu, co se o úplňku stalo, nemohl udělat vůbec nic. Ubohý profesor si dělal výčitky svědomí zbytečně – ale jak mohl tušit, že ostatní obyvatelé Bradavic na tom byli předešlého večera úplně stejně? Vyjma ložnic učitelů a studentů byly totiž všechny chodby  a místnosti hradu zcela mrtvé pro případ, že by … Profesor ovšem nemohl vědět, že to, co se stalo, se stát muselo, protože tu byl někdo, kdo si to tak přál. Hodně přál …

 

Ale to už se rozčilený Severus dostal až ke dveřím Lupinova příbytku. Nezaváhal ani na okamžik a s napřaženou hůlkou v ruce vtrhl dovnitř. Vskutku — to, co tam uviděl, mu opravdu vyrazilo dech …

 

 

 

* * * * *

 

Profesor Lupin byl víc, než jen překvapen, když se vzbudil s hlavou umístěnou v dívčím klíně. Po tomto šoku mu nějakou dobu trvalo, než mu došlo, kde vůbec je a cože to na té měkké, hřejivé podložce dělá. „Já … co to … kde …proč … co se …já jsem … ty jsi …“ koktal o překot. Nevěděl, jestli má dřív ohmatávat sebe, že ještě není osrstěn, nebo spíše ji, že je ještě celá. Moc si toho z předešlé noci nepamatoval – to kvůli té strašné bolesti a horečce. O co se ale jednalo, už přece pochopil. Vybavil se mu příjemný, chladivý pocit při doteku hebkých dívčích dlaní, znovu zahlédl podmanivou modř jejích očí … „Počkat, jak to, že je měla modré?“ svraštil přemýšlivě čelo, když se ponořil do jasně zelených kukadel.

 

„Ano, dokázal jste to,“ usmála se na něj unaveně, ale šťastně. „A příště to už zvládnete i bez mé pomoci,“ dodala šeptem. Chvíli ji takhle odspodu pozoroval s široce rozevřenýma očima – stále nemohl uvěřit tomu, co bylo tak zjevné – bylo to pryč, všechno jeho utrpení skončilo, byl svobodný, svobodný! Jakoby z něj spadla obrovská tíha. Šťastně se rozesmál, vyskočil na nohy a radostí křepčil po místnosti v rytmu úderů bubnů afrických šamanů. Choval se jako blázen – jako derviš se točil pořád dokola, skákal a výskal … a pak se vrátil ke své osvoboditelce.

 

May se usmívala – taky měla radost, že to takto dopadlo. Mohlo být i hůř – i když včera si nic takového nepřipouštěla. Profesor Lupin se na okamžik zklidnil, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Byla v pořádku; přesto na ní ale viděl, že tato noc jí pořádně „pustila žilou“ – na tvářích jí vystoupily lícní kosti, znovu nezdravě zprůsvitněla, o černofialových kruzích pod očima ani nemluvě. Pravda, teď, když ji tak pozoroval, nepatrně rozpaky zrůžověla – ale to na věci nic neměnilo. Zato on se cítil skvěle – jakoby o pár let omládl a v jeho krásných lískově-oříškových očích už nebylo ani stopy po smutku. Znovu se v nich jiskřilo, jakoby tato okna do duše dávala všem na vědomí, že mezi „Záškodníky“ nepatřil neprávem.

 

Mohla to čekat; přesto vypískla, když ji popadl a zatočil s ní dokola. Po té puse, co následovala, byla pak už jak červená pastelka. Nesnažila se mu však vytrhnout – naopak: jak to již jednou učinila, vystoupila na špičky (Lupin byl přece jenom trochu vyšší) a políbila ho na čelo, až skoro u vlasů. Dnes ale vzala přitom jeho hlavu do dlaní a setrvala v té pozici o něco déle, jakoby mu chtěla naznačit, že tentokrát se nejedná o žádný žert či výstřelek poblázněné školačky. Jak se k němu naklonila, sevřel ji profesor v náručí, když mezi nimi jiskra přeskočila a dotek dívčiných bradavek na jeho hrudi jej přece jenom zaskočil. May zvrátila hlavu a její ruce sklouzly níž, až se opřely o Lupinova ramena… Dál už ani jeden z nich nestačil udělat nic, když se dveře místnosti prudce rozletěly a v nich se objevil Severus Snape s hůlkou v útočné pozici.

 

 

 

* * * * *

 

Jak ho uviděla, May byla v tu chvíli od Lupina na dva metry. „Do prdele! Tohle mi ještě chybělo,“ pomyslela si. Nemýlila se. Profesor lektvarů ztuhl jen na chvíli: „Můžeš mi vysvětlit,“ obrátil se na Lupina, „co to tady děláte?! Tak já sem letím, strachy bez sebe, že`s nevypil svůj lektvar, děsím se, co tady najdu a ty …!!“ „Severe,“ obrátil se na něj Lupin mírně, chtě-je mu to celé vysvětlit. Ale k tomu by si musel vybrat jinou osobu. „…zatímco ty se tady miliskuješ se studentkou!“ zařval Snape vztekle. Lupin střelil pohledem zpět k May, která se teď celá třásla. Nebyl si jistý, zda vzteky nebo slabostí, nicméně viditelně rudla. „Severe, nechej toho, tak to není, ona – zbavila mě vlkodlačnosti, slyšíš? Víš, co to znamená?“ zazníval v jeho hlase stále ještě radostný podtón. Nejraději by objímal všechny lidi na světě, včetně Snapea, i když rozum mu správně napovídal, že toto by zřejmě nebyl ten nejlepší nápad. „A to jako jak? Támhle na posteli?!“ ukázal Snape na rozházené lůžko. Lupin nebyl dalek toho, radostně mu přikývnout. Naštěstí se včas zarazil, když už jeho mozek začínal chápat, že asi bude zle. „Ničemu nerozumíš. Když už si to nechceš nechat vysvětlit, tak aspoň drž hubu!“ ohlédl se starostlivě na May, jejíž psychika evidentně právě utrpěla značnou újmu.

 

V očích se jí zaleskly slzy; po tvářích jí však nestekla ani jediná – „Přece bych nebrečela kvůli takovému – hovadu,“ podívala se na Snapea s despektem. Ačkoliv si to nechtěla připustit, přece jí to ale přišlo líto – „Přišla jsem, abych splatila svůj dluh; přišla jsem, protože mi bylo Lupina líto, ne abych tu … jak si to ta černá svině vůbec může dovolit?!! Takhle o mně mluvit! Jako bych byla nějaká … nějaká …“ zaryla do dlaní své nehty. „A kdyby ano, tak co?!“ vystrčila bojovně bradu. Profesor lektvarů ji sjel znechuceným pohledem: „Když už to chcete vědět …“ líně protáhl. „Vy budete nepochybně vyloučena. A tady pan profesor,“ ušklíbl se. „přijde o místo. A možná – kolik že vám to je? Možná půjde rovnou do Azkabanu,“ pronesl sadisticky. „Každopádně – to oba budete muset vysvětlit řediteli,“ usmál se sladce. „Hned!“ syknul v zápětí.  May se nahrnula krev do hlavy: „A možná,“ pronesla hlasem pulsujícím hnusem a nenávistí, „možná byste radši vy měl zalézt někam do kouta a pokusit se aspoň o ipsaci, když už vám to jinak nejde; – evidentně to potřebujete, už vám to leze na mozek,“ vyvřískla, aniž by si uvědomovala důsledky. S očima zúženýma do malých štěrbinek se nepříčetně vrhla vpřed s úmyslem roztrhat ho na kousky. K tomu však naštěstí nedošlo, když ji Lupin zavčas zachytil. Dalo mu práci vzpouzející se dívku zpacifikovat, když tato nyní připomínala spíše dračici, než studentku pátého ročníku. „May! Klid! No tak, přestaň, pšt, klid, klid,“ tišil ji. Pomalu v jeho náručí ochabovala; jako blázen si ale stále cosi nesrozumitelně mumlala a klepala se jako osika.

 

„Řediteli samozřejmě všechno vysvětlím — sám,“ řekl Lupin, aniž by se na Severa podíval. Zajímalo ho, jak je na tom May. „A až sám uznám za vhodné,“ dodal, když se podíval Snapeovi zpříma do očí. Ten se s nečitelným výrazem v obličeji zadíval na nejprve Lupina, pak na May, načež se s mírným tikem ve tváři beze slova otočil a odešel. Zase to přehnal. Věděl to, když se na ni zadíval. „Ona by přece …“ zavřel na okamžik oči. „Jistěže ne. Ale to, jak se ti dva spolu objímali … co uvidím, až sem přijdu příště?“ škaredě se zamračil. „Nebude na škodu, když se to ředitel dozví … Lupin bude mít po legraci a May si dá propříště pozor, až bude chtít dělat zase nějaké skutky milosrdenství,“ ušklíbl se zlomyslně.   

 

 

 

* * * * *

 

„May za nic nemůže – prostě jsem měl takovou radost, že jsem ji políbil,“ přiznal Lupin. Opodál stojící profesor Snape zaškvrčel zuby. „Vypadalo to poněkud jinak,“ upřesnil. „Jediné, co udělala, bylo, že mě zbavila vlkodlačnosti, rozumíte?“ gestikuloval profesor obrany divoce před ředitelem rukama. „Víte, co to znamená? Žádné zavírání do klecí, žádné vlkodlačí lektvary, žádný strach z přibývajícího měsíce … jsem svobodný! Opravdu svobodný! Nikdo už o mně nemůže říct, že jsem nebezpečný, nikdo už nemá právo na to, požadovat, abych byl někde izolován… Jsem člověk, obyčejný člověk, jako všichni ostatní …“ rozplýval se. „Opravdu?“ zeptal se Snape mrazivě. Na Lupinově čele se mihl stín, když zaslechl jeho hlas, nicméně podruhé si nechat zkazit radost nehodlal. „Ne tak docela – jistěže jsem pořád vlkodlak, ale – už to umím ovládat, chápete? Vydržel jsem celou noc bez přeměny! … A bylo to přitom tak jednoduché … tolik promarněných let! Mohl jsem si ušetřit tolik trápení … jen kdyby mi někdo řekl …“ zakroutil hlavou. „Vážně to bylo tak snadné?“ mrkl na Lupina spiklenecky profesor Brumbál, zatímco Severus znuděně sledoval z okna okolní krajinu. „Vlastně ne – byla to hrozná noc, ale řešení bylo opravdu až neuvěřitelně jednoduché … a May na ně vlastně přišla díky tobě, Severe,“ obrátil se na svého kolegu. Profesor lektvarů po něm střelil chladnýma očima: „A na tom jsi byl kde?“ zeptal se. „Sama mi to řekla – prý nebýt toho lektvaru, co`s jí namíchal – nikdy by na to nepřišla … prý ti za to vlastně chtěla poděkovat – ale teď to už asi sotva udělá,“ rýpnul si. „Po tom, co jsi ji nazval …“ „Zato ty jsi jí to plně vynahradil,“ usadil ho Snape. „Všiml sis vůbec, co to s ní udělalo, ty parchante?“ naježil se Lupin, když současně vyskočil ze židle. „Nechcete toho už nechat, pánové?“ napomenul je profesor Brumbál. „Chováte se stejně jako v patnácti – jak můžeme chtít, aby se k sobě studenti chovali slušně, když to nedokáží ani jejich učitelé?“ rozzlobil se. „Promiňte, pane profesore,“ omlouval se Lupin, zatímco profesor Snape pouze znovu nezúčastněně vyhlédl z okna. „Jak je May?“ zeptal se Brumbál už mírněji. „Už je jí lépe – Poppy jí dala něco na uklidnění,“ odpověděl Lupin. Profesor Snape po něm loupl očima, načež se rychle zahleděl na bílou břízku za oknem. „Neměl jsi jí dovolit, aby to udělala,“ řekl tiše. „Vyčerpalo ji to – tímto tempem se za chvíli zničí … Neměla by tu dál zůstávat, pane profesore,“ obrátil se k řediteli. Lupin se na něj překvapeně zadíval. „Neptala se mě,“ odpověděl. „Tím hůř. Dělá si, co chce. Nehledí na možná rizika. Tím je nebezpečná – a svou tvrdohlavostí přivede do neštěstí ještě další,“ odtušil. „To myslíš sebe?“ ušklíbl se Lupin. Profesor Snape se na něj zadíval jako na naprostého hlupáka: „Mě, tebe, ostatní studenty … kohokoliv – je nebezpečná pro celou školu. Měla by odtud odejít,“ zaútočil znovu na ředitele. „V tom ti nemohu vyhovět, Severe, moc dobře to víš. Odsoudil bych ji tím k jisté smrti,“ zamítl jeho návrh Brumbál. „Tedy raději odsoudíte k smrti všechny,“ říkal nesouhlasný pohled profesora lektvarů. „Jak myslíte, pane profesore,“ řekl Severus nahlas a opustil místnost – neměl se už o čem bavit. Profesor Brumbál si povzdychl. „Je nervózní kvůli Voldemortovým plánům – podařilo se mu zjistit, kde je má uschovány a chtěl je nějak dostat na ústředí,“ řekl k Lupinovi. Profesor Lupin zbystřil – Severus nebyl zrovna sdílný typ. „Pochopitelně jsem mu něco takového striktně zakázal – nemyslím, že by se mu to mohlo podařit … doufám, že mě poslechne,“ mluvil už více k sobě, než k profesorovi obrany. Po chvíli se již zcela pohroužil do svých myšlenek. Když Lupin pochopil, že se již nic nedozví, zvedl se a tiše se vzdálil – nechtěl Brumbála rušit. Ostatně i tak by už musel jít – za chvíli mu měla začít vyučovací hodina.

 

 

 

* * * * *

 

Když May přišla do Hnízda, bylo již „obsazeno“ — Sirius vesele hospodařil nad kouřícím kotlíkem. „Ahoj, jak se vede?“ usmál se na ni trochu nesměle, leč zato upřímně. „Za chvíli už to bude,“ nahlásil a zamíchal obsahem, aby se jídlo (překvapivě) nepřipálilo. „Díky, nemám hlad,“ řekla bezbarvě a usadila se do houpací sítě, kterou si sem mladý muž přinesl „aby nepřekážel“. Na jídlo neměla chuť a na Siriovy výrobky tekutého charakteru, které bezpochyby budou následovat po vymytí kotlíku, už vůbec ne. Vlastně neměla náladu vůbec na nic. Ani na samotného Siria. Jenže – copak mu mohla říct, ať odtud vypadne? Vždyť mu sama nabídla, že sem může zajít, až už to v Chýši nebude moci vydržet. De facto s ním tak uzavřela ústní smlouvu o bezplatném podnájmu; tedy ne že by byl Sirius v Hnízdě pořád, to ne, ale dost často – svůj „volný čas“ se snažil spravedlivě dělit mezi May a Harryho, což v praxi vypadalo asi tak, že svá odpoledne trávil v Chroptící chýši pro případ, že by si na něj jeho kmotřenec vzpomněl, zatímco večery a někdy i noci (když to se svými „lektvary“ poněkud přehnal) v Hnízdě.

 

Po pravdě ale musela May přiznat, že je docela příjemné poplkat si s tímto darebou, který se jí snažil všemožně dávat najevo, že stále ještě nedospěl. Věděla ovšem, že to dělá jen kvůli ní, aby ji rozptýlil, když jeho vlastní myšlenky byly často také více než melancholické. Snad právě proto také přistoupila na jeho hru a na oplátku mu zase vykládala, jak to vypadá „tam u nich“. Vlastně jen tak plácala páté přes deváté, jak ji co právě napadlo a i když to původně vůbec nezamýšlela, prozradila mu toho o sobě a o světě, v němž několik let hostovala (byl to Ciriin svět, ne její, když ona se narodila už tady) asi tolik, jako by vedla školení agentů KGB. S překvapením přitom sledovala, že Siria její vyprávění opravdu zajímá – jakoby se tam chtěl vypravit na delší dovolenou a sháněl si dopředu pár informací … Ano, Sirius byl prima kamarád, a určitě ani žádný ze zbývajících Pobertů, či Záškodníků, jak se označovali, si nikdy nemohl stěžovat, že by kdy zkazil nějakou legraci … To si uvědomovala docela jasně. Jenže teď, po dalším „průseru“ se Snapem, byla úplně bez nálady. Teprve před chvílí se jí podařilo „zdrhnout“ Madame Pomfreyové z ošetřovny, přičemž jí v žilách ještě kolovala sedativa. Jak už měla v povaze, netoužila tedy po ničem jiném, než zalézt si „do svého domečku“ a tam si „v klidu umřít.“ A zatím – „…furt mě bude někdo otravovat,“ pomyslela si nakvašeně. A když si vzpomněla na dnešní ráno, udělalo se jí mdlo. „Zatracenej Snape!“ vztekala se v duchu. Vlastně ani ještě nevěděla, jak to celé dopadlo. A upřímně – bylo jí to jedno, tak byla celou záležitostí znechucena. Kdyby se aspoň skutečně „o něco snažila“, ještě by to brala, ale takhle …

 

„To, jak jsi dneska odpálkovala Severa,“ začal Sirius, jakoby jí četl myšlenky, „…byla paráda,“ řekl uznale, zatímco sundával kotlík z ohně. Varovně se na něj podívala – dost bylo na tom, že se s tím sama srovnávala; připomínat jí to ještě nemusel. „Ten Lupin je ale kecka,“ pomyslela si naštvaně. Vůbec by se nedivila, kdyby o incidentu v jeho kabinetě věděla už celá škola. „Prostě klasika – Snape to prásknul Brumbálovi, Brumbál Mc Gonagallový, Mc Gonagallová Prýtový, Prýtová Trelawneyový, Trelawneyová Patilový … a na druhý straně Remus to vykecal Pomfreyový a Siriovi, Sirius určitě Harrymu, Harry Ronovi a Hermioně a Ron každýmu v Nebelvíru … Nebelvírové pak svým příbuzným a známým z jiných kolejí, takže se dá očekávat, že si o tom zítra počtu ve Věštci …“ zamračila se. „Promiň, nechtěl jsem tě … jen jsem myslel, že by tě zajímalo … všechno bude v pořádku, nemusíš mít strach – ze školy tě nikdo vyhazovat nebude a se Snapem to Remus srovná,“ přistoupil k ní blíž. 

 

May se nohou „odhýpla“ a prudce rozhoupala síť, aby k ní dál nemohl – nebo dokonce aby si k ní nedejbože rovnou nepřisedl – těch dotyků už měla dneska dost; a byť by se nepochybně jednalo o kontakt zcela nevinný, už si ve své mysli promítala obraz profesora Snapea, jak je oba táhne k řediteli … To, že je to „kravina“ už jen z toho důvodu, že do Hnízda se jí Severus nedostane, ji ani nenapadlo (natož, aby jí napadlo, že by toho mohla náležitě využít). Ale nebyl to jenom Severus, kvůli komu se obávala bližšího kontaktu s tmavookým mladým mužem. Nepotřebovala, aby Sirius nebo kdokoliv jiný věděl, co se jí právě táhne hlavou, a to se jí stávalo téměř pravidelně, když mezi ní a někým dalším došlo k fyzickému kontaktu (zajímavé na tom bylo, že se jí to doposud stalo výhradně s příslušníky mužského pohlaví, ale možná, že to bylo tím, že v Bradavicích přinejmenším mezi dívkami pátých a vyšších ročníků už jaksi objímání jedna druhé nebylo v módě a od zdejších profesorek se něco takového už vůbec nedalo očekávat.) Cožpak o to – Severus to z ní stejně tahal násilím; to si pak řekla akorát „dobře ti tak, slídile, nemáš strkat fifák do cizích hlav," když profesor uviděl něco adresného; ale Sirius takový nebyl — nepáčil z ní její tajemství a respektoval její osobnost, jenže – to vyšlo nastejno. I tak mezi nimi existovalo jakési pouto, jakoby se jednalo o dvě propojené nádoby, takové živé přesýpací hodiny, kdy pískem proudícím mezi oběma částmi celku byly informace. Mimoto – před Siriem cítila podivný ostych, jakýsi strach, obavy z něčeho nedefinovatelného; tyto pocity ji přepadaly již od první chvíle, jak se potkali – a přetrvávaly paradoxně i nadále, i když už věděla s jistotou, že se od bývalého vězně nemá čeho obávat. Bylo to tak zvláštní – cítila se v Siriově přítomnosti příjemně a v bezpečí, ale jakmile se přiblížil do její intimní zóny, jež u ní měla šířku zhruba jednoho a půl metru, zděšeně prchala, byť to zakrývala tak mistrně, že nezasvěcený člověk by si ničeho ani nepovšiml. Byla z toho sama zmatená a nechápala své počínaní; faktem ale bylo, že Sirius ji svou přítomností vždycky poněkud zneklidňoval.

 

„ …Nebo jestli chceš, zajdu za Severem sám,“ vyložil si její zachmuřený výraz chybně. „To bych si pomohla,“ pomyslila si s úšklebkem na tváři. O pozadí vztahů mezi místními „dospěláky“ již měla za tu dobu, co tu byla, v celku slušný přehled. Sirius přemýšlivě nakrčil čelo a bezradně rozhodil rukama — její signalizaci „ste se zbláznil“ pochopil už zcela správně. May s ním už ale nehodlala dále cokoliv rozebírat. Když neodešel on a nedopřál jí klid, rozhodla se, že půjde sama. Opustila tedy (protentokrát dobrovolně) houpací síť a rádoby naštvaně odcházela. „May?“ zavolal na ni. „Ano?“ prohodila otráveně. „Chci, abys věděla … nejsi tu sama,“ snažil se jí dodat odvahy, jak nejlépe uměl. „Sem si všimla,“ ušklíbla se znovu, aniž by se otočila. „ … a – ještě něco – žádné krokodýlí slzy,“ pokračoval nezávisle na jejím „sympatickém“ pubertálním výrazu ve tváři. „Jak říkávala má babička: Není horší pohled, než na ubrečenou čarodějku,“ mrkl na ni spiklenecky. May ztuhla. „Tohle …“ otočila se na patě. V mdlém světle rozsvícených loučí se jindy tmavohnědé Siriovy vlasy zbarvily až do černomodra. Jednotlivé pramínky se mu na ramenou rozverně proplétaly. Nabyly kovového lesku hnízda užovek; ne jako u Severa, jehož lesknoucí se vlasy působily spíše jaksi mastně. Zpod přivřených víček na ni hleděl podmanivýma fialkovýma očima a lišácky se usmíval. V jeho pohledu zaplály kdysi tak přirozené nezbedné ohníčky; byla to však něha, jež zaplavila jeho srdce při pohledu na blonďatou zaklínačku. Něha, jež způsobila, že zmatenou dívku píchlo u srdce. „To není možné,“ pomyslila si. „Yennefer? … Jak by mohla? … Ale ta podoba…“ nedokázala si to vysvětlit. A opravdu – když se tak na něj dívala, Sirius jakoby z oka vypadl její někdejší učitelce. „Promiňte, ale – jak že se to vlastně jmenovala vaše babička?“ zeptala se Blacka s úžasem rozšířenýma očima.  … Ten večer do dívčích ložnic Nebelvíru neodešla. A byl to pro změnu zase Sirius, kdo vyprávěl.