Kestrel a Sirius - XVI.
Jedna
ku jedné
Když
May nejistě vešla do nebelvírské společenské místnosti (cestou pochopila, jak
bylo dobře, že profesora Snapea poslechla a posilňující lektvar vypila; ukázalo
se totiž, že jeden lektvar stačit nebude – sotva pletla nohama, když konečně
„dolezla“ do Nebelvíru), ze všech stran se na ni sesypaly otázky: „Vyloučili
tě?“, „Kam tě odtáhl?“, „Dostala jsi školní trest?“, „Co ti udělal?“ vyslýchali
ji. „Ne, ve skutečnosti mi nechtěl ublížit,“ bránila se. „Vlastně – opravdu si
myslím, že se mi snažil pomoct,“ dodala a neklidně se rozhlédla. „Snape? Někomu
pomoct? Leda ven ze školy,“ procedil kdosi. „Kecáš!“ utrhl se někdo jiný. Když
však viděli, že se od ní nic víc nedozví, pomalu se zase začali vytrácet.
Zůstali jen Harry, Ron a Hermiona – profesor Lupin i Sirius byli ohledně May
skoupí na slovo a ptát se na něco Snapea (obzvlášť na mladou zaklínačku) bylo
tím nejjistějším znakem šílenství či nezdravě masochistických sklonů. „Kecáš,“
konstatoval Ron. „Jo, Snape by nikomu z Nebelvíru nepomoh – a už vůbec ne
TOBĚ,“ souhlasil Harry. „Harry,“ zvedla unaveně hlavu – svých sil opravdu neměla
nazbyt. Ale tohle ještě říct musela. „Profesor Snape … není ve skutečnosti
takový, jak si myslíš. Není takový, jak vypadá,“ řekla tichým, ale naléhavým
hlasem. „To už jsem slyšel,“ ohrnul ret Harry. „Věř mi,“ snažila se mu to
vysvětlit. „On – pohybuje se na velmi, velmi tenkém ledě; stačí, aby udělal
jeden neopatrný krok a zemře – on nebo spousta jiných.“ „To ti řekl?“ zeptal se
Harry s náznakem pohrdání v hlase. „Ne, ale — na krátký okamžik
jsme …“ podívala se chlapci s jizvou přímo do očí, „ … jsme si viděli přímo
do duše,“ řekla, načež se nepřítomně zahleděla do stěny. „My … oba děláme jen
to, co dělat musíme. Nezáleží na tom, co si doopravdy přejeme. Já i on,
rozumíš? … Chci, abys to věděl – a taky to, že ať už Snape udělá cokoliv, má
k tomu vždycky dobrý důvod,“ dokončila a pro sebe pak dodala: „Ano, jen
to, co musíme – a proto se ani nikdy nemůžeme shodnout,“ sklopila hlavu, když
se v jejím oku cosi zalesklo. Znovu na ni dolehla únava. Cítila v kostech,
že ještě chvíli a pravděpodobně tu sebou praští. Další divadlo tu ale těm
pacholkům hrát nechtěla. Už toho rozruchu bylo i tak dost. „Jdu si ještě
lehnout,“ řekla omluvně a šnečí rychlostí se škrábala nahoru do dívčí ložnice.
Harry s Ronem jen nevěřícně vrtěli hlavami. Nejen, že se zas nic
nedozvěděli, ale ještě ho bránila. „Kdo ví, co jí dal tam dole vypít,“ broukl
Harry. „To bude ono,“ hrál mu do noty Ron. Hermiona však May soucitně
pozorovala. Jako žena věděla své.
Převlékat
se May nenamáhala – když v hábitu vydržela od středy, pár dní to ještě
zvládne – nebyla ještě takový blázen, aby nevěděla, že srovnat takhle nízkou
energetickou hladinu jí nějakou dobu potrvá … „Dost dlouhou dobu,“ pomyslela
si, když sebou plácla do peřin. Nebyla mravenec, aby běžně zvedala mnohonásobně
těžší náklad, než je ona sama, a pak si jen zašla na svačinku. Bylo jí jasné,
že při těchto úkonech neměla energii jen vydávat, ale současně i čerpat, ale to
nebylo tak jednoduché – i Yennefer zřídla Moci vyhledávala; nečerpala jen tak,
kde ji napadlo, a to byla – na rozdíl od May – zkušená čarodějka. A přivést
kosmickou energii do chodby plné studentů … by byla jistá vražda, kdyby se to
povedlo. Ulehčeně zavřela bolavé oči a uvolnila tělo. Konečně mohla všechno
hodit za hlavu a ještě před spánkem se chvíli oddávat příjemnému snění. „Hodit
všechno za hlavu? To sotva,“ zamítla lákavou představu. Nemohla si dovolit
zapomenout. Nemohla dovolit, aby nad ní její slabost zvítězila – už jednou ji
to stálo život. A teď nejde jen o ni. „Ale aspoň na chvíli …“ zaprosil Id
Superego. „Dobře,“ odpovědělo. „Ale jen na chvíli,“ neodpustilo si přece. Před
dívčiným vnitřním zrakem se začaly objevovat příjemné obrazy – malá Kestrel na
zaklínačské Stezce, Kestrel a Ciri v chrámě Melitelé, ztichlé Kaer Morhen
zalité měsíčním světlem, zaklínač Geralt („Hmm,“ zamručela z polospánku,
převrátila se na bok a jemně pohladila polštář pod sebou), okouzlující Yennefer
s rozevlátými havraními vlasy … „Ach, Yennefer,“ povzdychla si
v duchu, „kdybych se jen víc snažila … kdybych se toho naučila víc – mohlo
být všechno jinak …“ „Jistě,“ ozval se jakýsi výsměšný hlas. „Třeba bys dnes
v čele armády Smrtijedů s Raddlem po boku vybíjela „mudlovské
šmejdy.“ May se ze spaní otřásla. „To ne,“ šeptala. „Já ne … nejsem zrůda …
nejsem Falka …“ Srdce se jí na okamžik zastavilo, když uslyšela krutý, ledový
smích. „Hlupačko! Ani ona nebyla zrůda – zpočátku; vše je jen otázkou
možností,“ zasmál se ten kdosi. Pak už neviděla, ani neslyšela nic. Temná
prázdnota ji pohltila.
Své
oči ráčila otevřít až o necelé tři dny později. Ospale zamžourala kolem a
nespokojeně zamručela. Kromě „úžasného“ pocitu, že se jí v hlavě usídlily
včely, ji navíc všechno bolelo. „Ještě to není ono,“ pomyslela si, když mozek
neochotně připustil, že by měl znovu začít přemýšlet. S hlasitým zívnutím
pomalu sklouzla z postele. Všichni už byli na snídani, jen ona si tu doteď
hrála na Šípkovou Růženku. Odšourala se proto k zrcadlu, aby se trochu
upravila, i když nejraději by to nechala plavat a šla do školy v pravém
slova smyslu „nečesaná nemytá“.
V kulatém
rámu spatřila pohublou, bledou dívku s vystouplými lícními kostmi a
výraznými kruhy pod očima. Až se té bezkrvé „mrtvoly“ vylekala. Vztáhla ruku
před sebe a prsty se dotkla míst, kde se zrcadlila její tvář. V té chvíli
jí až píchlo u srdce, neboť jí před očima prolétly události ve Snapeově
kabinetu a vše, co jim předcházelo. Ucukla – netušila, že by ji to mohlo znovu
tak zasáhnout. Nepochybně by byla raději, kdyby – když už některé události
musela znovu vidět, tedy aby v nich už byla pouhým divákem, ne aktérem příběhu.
Bohužel toto přání se jí ani v budoucnu splnit nemělo.
S čelem
zkropeným ledovým potem couvala od zrcadla. Přitom si povšimla stránek
kalendáře. „Jedenáctého listopadu,“ četla. Další šok – „už jen měsíc!“ zaúpěla.
Ale to nebylo celé – pod číslem stálo další nemilé překvapení: „pondělí – ale
né…!“ chytila se za hlavu, když jí došlo, co ji dnes čeká. „Lektvary … a
s ním!“ zamumlala vztekle při pomyšlení na to, co s ní nedávno
profesor zase prováděl. Upřímně vzato – byla zmatená – znovu zakusila všechny
ty podivné pocity, jako v jeho pracovně; o to víc však byla rozzlobená –
„Jakým právem mi to udělal? Jakým právem mi to … pořád dělá?!“ zakřičela se
slzami v očích. Všechno se v ní bouřilo. Věděla, že by se měla
profesorovu hrubému počínání bránit, ale vždycky, když s ním přišla do
styku, tak to nešlo. Buď byl prostě silnější anebo ona … zklamala. „Jednou to
ale musí přestat!“ zahrozila mu. V koupelně se v rychlosti opláchla a
s baťohem přehozeným přes jedno rameno se vydala do sklepení, aby mu
nedala důvod k dalšímu teroru. Ale ten vztek pramenící z pocitu
bezmocnosti v jejím srdci zůstal.
*
* * * *
Na
hodině lektvarů bylo cosi v nepořádku. Všichni to věděli – v učebně
panovalo tísnivé ticho, podivné „příměří“ mezi profesorem a žáky. Snape jen
ukázal na tabuli a nechal je pracovat, neobcházel mezi nimi, nekritizoval je,
nikoho nezesměšňoval. Nikdo si to nedokázal vysvětlit. Skoro nikdo.
Profesor
seděl za katedrou a byl hluboce zamyšlen. Něco mu nesedělo. Něco přehlédl. Něco
důležitého. Musel na to stále myslet. Proč vlastně tak vyváděla? Nebylo to
přece poprvé, co se spolu chytili; přitom se oba vždy drželi v jistých
mezích – až do středy. V ten den hranice padly a oba se dostali někam, kam
neměli. Ale co to spustilo? Znovu si přehrával jejich rozhovor na chodbě hradu.
Slyšel její hlas: „Dovedete si vůbec představit, co jste vlastně řekl?“
Představit, to je ono. Klíčové slovo. Představit. Ale co? Co řekl? Nic
zvláštního. Chtěl ji jen setřít, zesměšnit, a při té příležitosti se o ní něco
dozvědět. Nic neobvyklého, nebylo v tom přece nic osobního. Osobního. Něco
osobního, co si ONA dovedla představit. To je ono. Ale co to bylo?
May
pomalu zvedla hlavu od svého kotlíku. Jejich pohledy se bezděky setkaly.
„Chcete to opravdu vědět?“ zeptala se. „Chcete znát odpověď na svou otázku?“
zasyčela. Její tón se mu vůbec nelíbil. Ani to, že mu četla myšlenky. Toto bylo
u žákyně pátého ročníku hodně překvapivé. I když – „Ona přece není žákyně
pátého ročníku,“ blesklo mu hlavou. „V jakém ročníku že to byla, když ji Raddle
zabil? … V posledním – sedmém. Krátce před absolutoriem,“ došlo mu. „Ale i
tak – tohle přece …“ Dál už se ve svých úvahách nedostal. „Pojďte,“ zašeptala a
tvář jí zkřivil krutý úsměv. Všichni se po sobě poplašeně podívali, když bylo
znenadání přerušeno ticho. Věděli, že se mezi profesorem Snapem a May odehrává
další bitva. Dvě silné vůle se postavily proti sobě. Dva zkřížené meče. „Proč
ho proboha pořád tak provokuje?“ nemohla pochopit Hermiona už po-kolikáté
vlastně? Pozorně ty dva sledovala. Profesor poslušně došel až
k zaklínačce. May ho probodávala svýma očima; jako rentgen procházela skrz
tu část prostoru, kterou označoval jako své „já“. Naklonila se blíže
k němu (snad aby nepřeslechl), plně si vědoma svůdných křivek odhaleného
živůtku (dodržovat předepsané oblečení ji ani nenapadlo – ostatně – jen si
zkuste pracovat v „chemické laboratoři“ v kutně s dlouhými vlajícími
rukávy). Profesorův pohled však k poodhaleným ňadrům nezabloudil – nebyl
to žádný cucák s rudnoucíma ušima, sotvaže zahlédne dívčí sukni. Také
nesnášel pocit, že si s ním někdo hraje – ať už to byl kdokoliv, žena pak
zvláště; a že tu jde o hru, vůbec nepochyboval. Dívčiny oči nabyly jedovatě
zelené barvy. Přivřela je do úzkých štěrbinek a zašeptala jediné slovo:
„Vivisekce.“ Potom se vítězně usmála. Profesor zbledl jako křída, což bylo
vzhledem k jeho obvyklé barvě pleti vážně umění. O krok ustoupil a
zachytil se nejbližší lavice. Ohromeně na ni zíral. „Cože? Ale … to není možné.
Ne dnes … ne tady …“ Znovu se na něj podívala, oči jako dva žhavé uhlíky, a
kovovým hlasem pronesla: „A jste si tím tak jistý? … Sám moc dobře víte, že na
každém místě, v každém čase, v každé rase se najde vždy dost těch,
kterým dělá potěšení utrpení druhých, a proto většinu svého času tráví
vymýšlením těch nejefektivnějších způsobů, jak toho dosáhnout.“ Profesor
otevřel ústa, ale nic ze sebe nedostal. Měla pravdu. S uspokojením ho
sledovala, hlavu vztyčenou jako kobra. A pak se začala smát. Byl to studený,
krutý smích, nejprve tichý, ale pak se její hlas stále více zesiloval a nabíral
hysterických výšek. Viděla před sebou stále stejný obraz připoutané dívky,
kovové nástroje připravené zahryznout se do mladého těla. Snape si uvědomil, že
se May už neovládá. Vzduchem byly cítit nebezpečné vibrace. Vzpomněl si na začátek
školního roku a rychle se vzpamatoval. Přiskočil k ní a prudce s ní
zatřásl. Potom oběma rukama uchopil její hlavu a zadíval se jí přímo do očí.
Jakmile se jí dotkl, ke svému úžasu uviděl nahou May připoutanou
k podivnému laboratornímu „křeslu“ a jakéhosi znetvořeného šílence, jak se
k ní blíží se svými nástroji. Jen ta jizva na její tváři ho poněkud mátla.
Ale to si uvědomil až později. „Dost! Už je to pryč! Nemyslete na to, nemyslete
na to!“ propaloval ji teď on svýma očima. Střílel téměř naslepo, ale přece
trefil. Chvíli se ještě zdálo, že ho vůbec nevnímá. Ale něco se změnilo, to
cítil hned od prvního dotyku. Přestala se smát a jen se dívali jeden druhému do
očí. Nebylo pro něj těžké vydržet její pohled, vždyť se mnohokrát díval do očí
samotného Lorda Voldemorta a naproti němu May mu ublížit nechtěla. Její oči
prosily o pomoc. Roztřásla se. Levou rukou jí stále zvedal hlavu a pravou
stiskl chvějící se ruku. Oční kontakt se neodvažoval přerušit. Žáci na ně
ohromeně zírali. Byli z toho celí tumpachoví, což byl v poslední době
skoro již normální stav.
„Pane
Malfoyi, podal byste mi z kabinetu zelenou lahvičku s vyrytým drakem,
prosím?“ vyslovil ledabyle. Snad až moc, když chlapec evidentně nepochopil, že
se jedná o rozkaz. „Hned!“ vyštěkl, když se Malfoy nezvedal. Za chvíli ji už
držel v ruce. Jedním prstem uvolnil uzávěr a opatrně dívce přiložil
lahvičku ke rtům, aniž by ji přestal hypnotizovat svým pohledem. Na rty jí
stekla jediná kapka. Opatrně lahvičku zase uzavřel a odložil za sebe. May se zlomila.
Z očí jí vyhrkly slzy a vzlykajíc se sesunula na lavici. Své ruce, jež už
neměly dost sil, aby zavčas uhnuly, zalehla útlým tělem. Přesto byly pod ní
překřížené jako v obraně před celým světem – vnitřním i vnějším. Třásla se
po celém těle. Profesor jí položil ruku na hlavu. „Pššt, už je to pryč,“
šeptal. Hermiona si všimla, jak se May trochu nadzvedla, aby se znovu křečovitě
zachytila za volnou Snapeovu dlaň. Druhou ruku zanechala pod sebou – sloužila
jí jako přísavka, kotva, která ji má zadržet v zuřící bouři.
„Weasley,
Pottere,“ zahřměl profesor. Oba chlapci sebou leknutím trhli, neboť si zrovna
něco vzrušeně špitali. „Potkalo vás neuvěřitelné štěstí,“ pokračoval profesor
ledovým hlasem. „Zavedete opatrně slečnu Parkerovou na ošetřovnu.“ „Ano, pane
profesore,“ vyhrkli oba radostně. May unaveně zvedla hlavu. „To není třeba,
jsem už v pořádku,“ zašeptala. „Nehrajte si na hrdinu, slečno,“ odpověděl
Snape. „Nehraju,“ hlesla jen. „Dobře,“ odmítl se s ní hádat. Místo toho
zvedl hlavu a podíval se na Rona a Harryho. „Jestli zjistím, že jste ji nechali
někde na chodbě a šli hrát famfrpál, budete mít velké potíže, rozumíte?“
zasyčel varovně. Oba dva horlivě kývali hlavami. „Na to, co říká slečna
Parkerová, nedejte. Zkolabuje dřív, než tam dojdete,“ konstatoval. Pak
něco rychle načmáral na kus pergamenu. „Tohle dáte Madame Pomfreyové, Pottere,“
podal chlapci drobný svitek a nevzrušeně odplachtil zpět ke katedře. Hoši
uchopili nesouhlasně se tvářící May za paže dřív, než stihla udělat další
scénu. Honem ji odtáhli pryč, než si to profesor rozmyslí. V půlce cesty
opravdu zkolabovala – ale to jim nevadilo. „Dal nám volno do konce hodiny,
chápeš to?“ rozplýval se Ron. „Cože?“ supěl Harry a táhl May po schodech. Byla
dost drobná na tu tíhu, co teď vláčel. „Seš snad hluchej, nebo co? Řekl přece
běda nám, když ji necháme na chodbě a půjdeme hrát famfrpál. To znamená, že
když ji odvedeme na ošetřovnu, tak můžeme zmizet,“ zaťukal si Ron na zpocené
čelo („ona je snad ze železa“). „On nepředpokládá, že se vrátíme, rozumíš?“ řekl
Harrymu pro jistotu po lopatě. „Aha,“ vydechl Harry nadšeně. „Kdo by to byl do
něj řek,“ pokračoval. „Asi se na starý kolena zbláznil,“ usoudil Ron. „Ani se
nedivím. Když jsem ji viděl, jak se mu chechtá do ksichtu,“ ukázal prstem na
May, „běhal mi mráz po zádech,“ chňapnul úlevně za kliku od ošetřovny.
Madame
Pomfreyová se zamračila, když dočetla Snapeův vzkaz. „Co si to o sobě myslí?“
rozčilovala se. „Kde mám pořád brát tak silné léky?!“ láteřila. „No jistě,
nejprv silná magie, potom silné léky“ dodala posměšně. Chlapci na víc nečekali
a vyběhli ze dveří, aby se něco nesvezlo i na jejich hlavy.
*
* * * *
Jeho
přítomnost vycítila hned, jak vešel. Instinktivně se probudila, ale najevo to
nedala – nechtělo se jí otáčet hlavu. Ještě ne. Profesor Lupin si přisedl
k ní na lůžko. Chvíli ji jen pozoroval, pak ji však vzal opatrně za ruku.
Stejně tak jako i Sirius a Severus Snape totiž věděl, že jí dotyk pomáhá
„vrátit se zpět“. Jen si nebyl jistý, zda právě o jeho dotyk bude ještě stát –
a aby ne – „vždyť co jsem pro ni vlastně udělal? Na začátku školního roku jsem
jí slíbil jakous takous pomoc – a ještě dost neochotně. Na víc jsem se už
nezmohl – jen jsem ji hloupě přesvědčoval, že jí od Snapea nic nehrozí. Uvěřila
mi a – pak na to doplatila. A teď znovu. A já? Nic jsem neudělal. Nic. Už po té
mutaci jsem ztratil její důvěru – dávala mi to najevo dost jasně. Je to ode mne
drzost, jen tak sem vlézt a myslet si …“ mudroval zachmuřeně. Bylo mu toho
líto. Všeho, co se stalo. Všeho, co se stát nemělo – a ani nemuselo, kdyby byl
býval alespoň o trochu rozhodnější. Zhluboka si povzdechl. Pohledem na nehybnou
„svěřenku“ byl notně zdeptán. Chystal se proto odtud zbaběle prchnout, ale ve
chvíli, kdy pouštěl její dlaň, se její prsty prudce sevřely. May sledovala tok
profesorových myšlenek a – i když s lecčíms souhlasila, přece jen se mu
rozhodla odpustit. Ostatně jí osobně nevadilo ani tak to, co se již stalo, jako
to, co teprve přijde – ale může ho vůbec trestat za skutek, který ještě
nespáchal? A možná, že obrazy, které ve svých „snech“ vidí, nemusí nutně být
jejím osudem – třeba je to jen jedna z možností a pak – „Možná, že žádný
Osud neexistuje – pak by ale to, co jsem viděla, mohlo být právě důsledkem mého
odmítavého postoje …“ uvažovala. „On nezná budoucnost – jak by tedy mohl
pochopit mé chování? … Ostatně … není tak docela jeho chybou, co se stane … on
není zlý … prostě jen nedokáže odolat tomu tlaku … celý život nepoznal nic než
pohrdání a strach svého okolí. A kdybychom se spolu setkali v okolí Kaer
Morhen … nebylo by snad mou povinností vlkodlaka zabít? Jaké mám tedy právo se
na něj zlobit? Jsme přirození nepřátelé. A jen touha být někým jiným s nás
dělá spojence. Kromě toho … já bych přece měla být nad tím vším – všechen ten
osud, předurčení, neodvratnost … ani Geralt tomu nevěřil …“ „A jak taky
dopadl?“ zachechtal se v její blízkosti zlý, ironický hlas. Polekala se a
rychle se zachytila unikající profesorovy ruky. „Je to má volba,“ odporovala
tomu hlasu. „Stejně jako jeho.“ „Pak tedy budeš trpět,“ odpověděl neznámý.
Když
otočila svou hlavu k profesorovi, už se nebála. Její oči byly jasné jako
dva křišťály. „Odpusťte mi,“ zašeptala. „Chovala jsem se k vám – špatně,“
zamračila se. „Ne, to ty odpusť,“ odporoval Lupin. „Já – slíbil jsem, že tě
budu chránit a zatím …“ „Mě nemůžete chránit,“ přerušila ho smutně. „Měl jste
pravdu – nadešel čas, abych se naučila chránit sama sebe jenže – jsem tak slabá
…“ zavřela na chvíli oči. „Přála bych si, abych byla jako ostatní – abych
nemusela myslet na budoucnost, abych se nemusela bát, … přála bych si jako
ostatní radovat se z maličkostí – třeba jít do Prasinek a dát si cukrovou
vatu nebo …“ zmlkla, když jedna slza opustila její oční koutek. Prudce zamrkala
v naději, že si toho nevšiml. Všiml. „Všechno bude dobré,“ snažil se ji
uklidnit. „A ty Prasinky – jde se tam teď o víkendu – vidíš, i ta vata bude,“
drmolil rychle. „Jejej,“ uvědomil si náhle. „Ty nemáš povolení, že?“ Jen
zavrtěla hlavou – oficiálně byla sirotek bez žijících příbuzných, takže žádné
povolení nebylo. „To … to zařídím,“ koktal snaživě. „Nebude to žádný problém –
fakticky jsi přece dávno dospělá, takže – u ředitele školy to osobně dojednám,“
usmál se povzbudivě. „Děkuji,“ rozzářila se. V profesorově hrudi radostí
poskočilo srdéčko. Všechno mezi nimi bylo zase v pořádku. Navíc jí udělal
radost. Z ošetřovny odcházel nadmíru spokojen.
*
* * * *
May
se namáhavě otočila na bok – ještě nebyla zcela O.K. – před Prasinkami bude
třeba se náležitě prospat. Musela přece nabrat sil – i když jí v poslední
době připadalo, že spíš víc spí, než bdí. „Jistě, nebylo to vůči Lupinovi fér,“
přiznala si po pravdě. Ale povolení k návštěvě Prasinek nějak získat
musela – nebyl to totiž příchod profesora Lupina, co ji vzbudilo. Měla další
vidění – a týkalo se Harryho. Upřímně – i kdyby to s Lupinovým podpisem
nevyšlo, do Prasinek by šla tak jako tak. Nikdo by ji nedokázal zadržet –
Brumbál, Snape – ani její vlastní slabost. Ale co se toho posledního
týče — ještě má dost času dát se dohromady. „Od této chvíle žádné výstřelky,“
umínila si. „Vlastně jsem Lupinovi ani nelhala,“ pokusila se ještě uklidnit své
svědomí. „Vážně bych si přála, aby všechno bylo jinak … aby všechno bylo jako
dřív – než jsem sem přišla,“ vzpomněla na šťastné roky na Kaer Morhen. „Jen
jsem mu neřekla celou pravdu – ale má smysl je děsit? Ještě by udělali nějakou
pitomost a všechno by zkazili – ne ne, tohle je moje práce,“ přivřela oči do
tenkých škvírek. … „Dovolí mi vzít si s sebou meč?“ přemýšlela ještě před
usnutím. „To sotva – asi to budu muset zvládnout jinak,“ řekla si, než se
pohroužila do říše snů … Netrvalo dlouho a její pravidelně se zvedající hrudník
a spokojený výraz ve tváři napovídal, že upadla do hlubokého, a pro
tentokrát občerstvujícího, spánku.
*
* * * *
Profesorka
Mc Gonagallová už přes týden nevyšla ze svého pokoje. Na sebevraždu pomýšlela
ještě několikrát – dokonce už jednou držela v ruce břitvu, kterou se
chtěla podříznout, ale když došlo na věc, prostě – nemohla. Něco jí v tom
bránilo. Nechápala to – neměla přece už co ztratit a přece; byla tu jakási
síla, která vždy její ruku spolehlivě zadržela. Nakonec už to v těsném
pokoji nevydržela – cítila se čtyřmi holými zdmi sevřená jako v rakvi –
musela ven. Nepřemýšlela o tom, kam půjde – věděla jen, že kdyby ve své
komnatě zůstala ještě kratičkou chvíli, dozajista by se v ní zalkla. Šla,
aniž by vnímala okolí; sem tam ji provázel udivený pohled některého ze
studentů, kterému se již nedařilo dospat. Ano, studenti nebyli zvyklí vídat
profesorku přeměňování v takovém podivném rozpoložení – vždy byla dokonale
upravená, ani jeden vlas se neodvažoval vzdorovat jejímu hřebenu a trčet kamsi
do strany a co se týkalo jejího oděvu – o tom to platilo dvojnásob. Tyhle
povrchnosti ji však již nezajímaly. Nezajímalo ji vlastně už nic, když před
očima měla stále obraz svého nenarozeného děťátka. Nemohla na to přestat
myslet. To slovo ji pronásledovalo na každém jejím kroku – bodalo ji znova a
znova svým ostřím, jako jehla látkou pronikalo jejími vnitřnostmi – choulilo se
tam, chvělo, vibrovalo zlou mocí, hrozilo a obviňovalo jako výkřik rozlíceného
davu vláčícího vyděšenou ženu k popravišti: „Vražednice!“ křičela lůza,
plivajíce jí s hnusem pod nohy, strkajíce jí výš a výš až na vrchol
pahorku, kde na ni čekala … šibenice. Profesorka zděšeně vykřikla. Ještě se
pokusila utéci, ještě sebrala poslední zbytky sil a snažila se vyškubnout muži
v červené kápi, ještě se pokusila vzdorovat, než se zhroutila na chladný
kámen kdesi ve sklepení.
Nevěděla,
jak dlouho tam ležela. Probudil ji zimničný chlad, který jí celou pronikal.
Pokusila se vstát, ale byla tak zkřehlá a zesláblá … navíc ani netušila, kde to
vlastně je – zřejmě zabloudila do nezmapovaných částí hradu (nebyla tu tak
dlouho, aby hrad prošla celý, nehledě na to, že všechna tajemství této
monstrózní stavby znali snad jen samotní zakladatelé Bradavic). „Tady mě sotva
někdo najde,“ pomyslela malomyslně a instinktivně si přitáhla blíž k tělu
potrhanou látku hábitu. Když otočila hlavu, uviděla, že zbytek visí kousek
vzadu nad ní – jak běžela chodbou, zachytila se cípem pláště o rezavé brnění a
šaty si roztrhla. Pád pak byl v té rychlosti nevyhnutelný. Pravou ruku si
přitom přinejmenším pěkně natloukla; podle ostré bolesti by se dalo usuzovat
dokonce na zlomeninu. Pochopitelně že to nebyla až taková hrůza – profesorka
znala velmi dobře „zaklínadla první pomoci“, jenže ouha – hůlka jí asi při pádu
z ruky vypadla a navíc se jí rozbily brýle, takže toho moc neviděla.
Nějakou dobu se ji snažila nahmatat kolem, ale bylo to bezvýsledné. Jakoby se
všechno proti ní spiklo. „Vidíš, ještě před chvílí sis přála zemřít a teď …“
zaslechla poblíž ledový smích. „Zůstaneš tady – navždycky!“ „Ne! To ne!“ začala
profesorka panikařit – zdálo se, že halucinace se vracejí. Asi má horečku.
„Přece se odtud musím dostat!“ zaťala zuby a konečně vstala z podlahy.
Otočila se ve směru vlajícího kusu hábitu – odtud přišla, takže stejnou cestou
se dostane zase ven. Jenže to se lehko řekne, leč hůře vykoná —
v takovém labyrintu chodeb, jakým Bradavice bezpochyby disponovaly. Za
chvíli už nevěděla kudy kam. A když se po nějaké době míjela se zbytky svého
hábitu, už to vzdala. Zcela vyčerpaná se sesunula zhruba do těch samých míst,
jak před pár hodinami. „Zůstanu,“ neodporovala dále zlému hlasu a začala
zpytovat svědomí. Musela se připravit – vždyť zanedlouho má stanout před zraky
Nejvyššího a zodpovídat se ze svých činů…
Ke
vzbuzení kajícnosti však již nedostala příležitost. Sotva pomyslela na Poslední
Soud, tmavá chodba se prozářila. V dálce se objevila jakási tečka, jež se
postupně zformovala do postavy v plášti mířící jejím směrem. Když postava
došla blíž a sundala kápi, rozeznala, že se jedná o dívku. Ta dívka jí byla
nějak povědomá; unavená profesorka si jen nemohla vzpomenout, kde ji už viděla…
*
* * * *
May
zvolila aktivní formu rekonvalescence – není nad „malou“ ranní procházku
areálem hradu (venku bohužel pršelo). Po společnosti netoužila, a tak zamířila
do odlehlých částí hradu. Znala to tam dobře už z dřívějška – kdysi bylo
její zábavou hrát si „na bludičku“ a zavádět nerozumné studenty do labyrintu
sklepních chodeb – vždycky je nechala řádně se ve své hlouposti vymáchat a
teprve potom těm notně vystrašeným „chudáčkům“ ukázala cestu ven. Ale to bylo
již dávno. Ostatně tyhle hrátky ji přestaly brzy bavit a – vlastně to byla jen
malá msta největším „dotěrům,“ co jí znepříjemňovali život. Po takové
zkušenosti jim už rychle došlo, že ji mají raději nechat být. Dnes však bylo
všechno jinak – ona sama zaslechla jakési vábení, zvláštní chvění vzduchu, jež
ji vedlo dál a dál. Čím dál víc si byla jistá, že se jedná o něčí podvědomé
volání – volání o pomoc. Zrychlila. Cítila, že ten někdo je na tom už dost
bídně. A nepřijde-li včas …
*
* * * *
Profesorka
Mc Gonagallová se pokusila o úsměv – konečně se rozpomenula na jméno oné dívky.
„Tak přece mě tu nenechali …“ vydechla. Vzápětí jí však nesmělý úsměv na rtech
odumřel – chtělo se jí tolik spát … Profesorčina hlava se unaveně opřela o
vyschlou hruď. Usínala. Vtom se stalo něco, co ji donutilo otevřít oči a znovu
vzhlédnout k dívčí postavě před sebou – bradavickou chodbou se rozlilo
oslepující světlo; světlo, které pohltilo vše, jen – dívčiny oči zůstaly. Ale
byly to ještě její oči? Sytá zeleň se totiž začala měnit v jasnou modř.
Profesorce se vše zdálo tolik podivné – ale už se tím nehodlala příliš zabývat,
vědouc, že její cesta se chýlí ke svému konci. Svůj zrak však od té modři
nedokázala odtrhnout – byla to nádherná barva – takový odstín neviděla nikdy
v životě; nedala se popsat slovy, alespoň ne těmi lidskými. Zanedlouho
však pochopila, proč ji tolik fascinuje – tady nešlo jen o barvu; vlastně –
barva tu byla naprosto podružná, bylo to něco jiného – něco známého, co snad…
ne, nemohla si vzpomenout – jakoby mezi ní a oním zážitkem stály celé věky.
S rozšířenýma očima hleděla do té modři, která žádnou modří ve skutečnosti
nebyla, neboť se jednalo o živou bytost; ano, byl to Život sám – ve vší své
kráse a nekonečnosti. Věděla, že jí Bytost proniká skrz naskrz. Byla před Ní
nebo Ním zcela nahá, bezbranná; přesto ji však ani nenapadlo snažit se utéct či
cokoli skrýt. Před jejíma očima se odvíjel celý její život – každé trápení,
každá nejistota, každá bolest se skládala jedna za druhou, radost i žal, přání
a touhy, myšlenky i skutky jeden vedle druhého, vše tu mělo své místo a svůj
důvod. Probírala se svými pozemskými zážitky, brala je do rukou, natáčela ze
všech stran, sama věcně hodnotila a pak předkládala Jsoucnu jako dar. Nyní se
měl její osud naplnit – a ona pokorně přijímala vůli Nejvyššího.
Žádné
rozhodnutí však nepřicházelo – profesorka chvíli jen tak postávala („Jak to, že
stojím, vždyť jsem se pro bolest a slabost mohla sotva nadzvednout“), pak
rozpačitě přešlápla. Očekávala nějaké souhrnné zhodnocení, konečný verdikt nad
svou osobou, nějaká pro a proti, rozsudek a uložený trest – vždyť co jiného si
taky zasloužila? Dlouho se nic nedělo; s bázní proto znovu pozvedla svou
hlavu a poočku se zadívala do středu té Krásy. A vtom to spatřila – drobný,
jemný, přesto však patrný úsměv. A pak pochopila – nebyl tu nikdo, koho si
představovala – žádný Soudce, žádný Kat, ani Prokurátor ne. Byl tu Život – Otec
i Matka, Dítě i Sourozenec, Láska i Naděje, Přítel a Rádce… pocítila to, co
nikdy v životě. Něco, co už nikdy nedokázala prožít, natož vyslovit. Bylo
to natolik krásné a ohromující, až se rozplakala – a nebyly to slzy smutku. Už
ne.
*
* * * *
May
se zadívala na ležící profesorku. Zaplavil ji podivný smutek a soucit; vlna
sounáležitosti se přelila přes její hlavu a zasáhla ji až do srdce. A najednou
se to stalo. Sotvakdy by se jí to podařilo popsat, snad zkusit by to mohla říci
písní – radostným nápěvem v prastaré řeči, kterou znalo snad jen jádro
Země. Později, když o tom v klidu přemýšlela, naznala, že byla jen kanálem
– pokornou, otevřenou myslí, potrubím, jímž mohlo proudit na zem cosi mocného a
vznešeného, cosi, jež stálo u prvopočátků Vesmíru a Světů. To Cosi si zvolilo
právě ji, aby se jejím prostřednictvím dotklo jednoho slabého a ubohého,
znaveného lidského srdce, jež se pod nátlakem nesmírné bolesti vzdalo své pravé
přirozenosti a zatoužilo přestat bít. Její osobnost se jaksi „rozpustila“ –
byla nahoře i dole, vepředu i vzadu, napravo i nalevo … všude a nikde. Vnímala,
co se tu děje, jakoby byla součástí obou zúčastněných stran – a v té
chvíli snad i byla. Byla prostředníkem mezi nebem a zemí, spojujícím článkem
rozpadlého řetězu … Čas tu nehrál žádnou roli – pro ně se zastavil … Když se
znovu rozběhl, štíhlá zaklínačka již v setmělé chodbě nestála.
*
* * * *
Zato
profesorka na tom místě ještě hodnou dobu stála, než-li se zcela vzpamatovala.
O sen nešlo, to věděla s jistotou. Přesto necítila žádný chlad, ani
bolest, na nose jí seděly zcela neporušené brýle s hranatými obroučkami a
když zdravou rukou zašátrala v kapse hábitu, našla tam spolehlivě ukrytou
hůlku. Jakoby se vůbec nic nestalo. Jen ten nepopsatelný vnitřní pocit zůstal.
Vědomí, že právě byla účastna zázraku. A když se ohlédla zpět za sebe, všimla
si, že špička kopí zrezavělého bojovníka září čistotou. Ještě jednou se udiveně
rozhlédla kolem, ve snaze rozhodnout se, co dál. A tu jí došlo, co by měla
udělat – jako Ariadninu nit uchopila nápovědu, jež se jí dostalo, a vydala se
za ní zpět, ven z labyrintu temných myšlenek.
*
* * * *
Profesor
Brumbál rozložil na stole kus pergamenu. Husí brk namočil do kalamáře a začal
stylizovat omluvu z dalšího „veledůležitého“ jednání (míněno „buzerace“,
pozn. autora) adresovanou k rukám Ministra kouzel. Bylo mu jasné, že ten
to vezme spíše jako provokaci a na ministerstvu „padne za vlast“ dalších pár
křišťálových váz (v tomto směru byl Popletal výkonnější než-li pověstná
egyptská královna); intuice mu ale napovídala, že má opravdu raději zůstat
v Bradavicích.
Ještě
ani nedopsal první větu, když se ozvalo nesmělé zaklepání. „Dále,“ vyzval
příchozího. Dveře se s vrznutím otevřely a vešla profesorka Mc Gonagallová
se zvláštním svitem v očích. Profesor Brumbál brk zase odložil. Pochopil,
že rozhodnutí zůstat bylo činem velice prozíravým.
„Promiňte,
že vás ruším, pane profesore, ale – mohla bych si s vámi promluvit?“
zeptala se profesorka. „Ale ovšem, bude mi potěšením,“ usmál se na ni Brumbál
vlídně. „Posaďte se, prosím,“ ukázal do polstrovaného křesla. „Tedy, … echm,
víte, pane profesore,“ najednou nevěděla jak začít. Byla však zvyklá, když už
něco začala, tedy dovést to až k samému konci. „Já … v poslední době
– jsem se necítila nejlépe. Stalo se tolik věcí … věcí, s kterými jsem se
nedokázala vypořádat – v uplynulém týdnu jsem dokonce několikrát uvažovala
o sebevraždě,“ zčervenala. Ředitel jen pokýval hlavou. „Ano, vím, —
Severus mi říkal, že máte nějaké problémy,“ reagoval na tázavý pohled
profesorky přeměňování. „Severus?“ nechápala profesorka. „Že zrovna ten,“
pomyslila si – až se otřásla, když si vzpomněla, jak ji vždy rentgenoval svým
zachmuřeným pohledem. „No ano, tomu nic neujde,“ připustila kysele. „Nemylte
se — měl o vás vážné obavy – žádal mě dokonce, abych mu povolil násilně
otevřít dveře vašeho bytu, aby se přesvědčil, zda jste skutečně v pořádku
…“ namítl Brumbál. „Odmítl jsem – něco mi totiž říkalo …“ odmlčel se.
Profesorka rychle vzhlédla. „O tom jsem právě chtěla s vámi mluvit,“
vyhrkla. „Já – už jsem to u sebe nemohla vydržet, tak jsem vyšla ven a pak …“
začala vyprávět. Konečně měla sílu se se svým trápením někomu svěřit.
„
… Ale proč to celé vlastně říkám – myslela jsem, že něco z toho by vás
mohlo zajímat — totiž ta postava v plášti – jsem si jistá, že to byla
slečna Parkerová; tedy alespoň zpočátku … potom … potom to už byl někdo jiný,
musel být. Tedy – uvědomuji si, že to zní poněkud zvláštně, ale znáte mě už
dlouho a …“ „Já vám rozumím,“ zastavil ji Brumbál. „Musím se vám také
s něčím svěřit – podívejte,“ podával jí stočený kus pergamenu
s ministerskou pečetí. Profesorka si jej v rychlosti přečetla a
vzhlédla k řediteli: „Ale pane profesore, vždyť vy máte teď být …“ „ …
Ano, na ministerstvu,“ dokončil Brumbál. „Právě jsem se chystal odejít, ale než
jsem stačil vstoupit do letaxové sítě, zaslechl jsem jakýsi hlas. Řekl mi, ať
ještě chvíli zůstanu, že mě budete nutně potřebovat,“ pokračoval. Profesorce se
rozšířily oči údivem – tolik záhad najednou bylo i na ni moc. „Jednalo se o
dívčí hlas – jsem si téměř jistý, že jsem slyšel slečnu Parkerovou; jedna věc
na tom však byla opravdu zvláštní – a to, jakého užila jazyka – byl to prastarý
dialekt z elfích pověstí,“ mnul si zamyšleně bradu. „To mi nepřipadá až
tak zvláštní,“ přešla to profesorka. „Víme přece, že May má elfské předky;
pravděpodobně tedy i tento jazyk byl předáván z generace na generaci …“
usoudila. „Nikoliv, v tomto případě nemáte pravdu, paní profesorko,“ řekl
na to Brumbál. „Osvětlím vám to – tímto jazykem totiž hovořily jisté bytosti
z elfských legend – nedá se mu naučit; ti, kterým jsou slova určena, jim
pouze rozumí, ale nikdy je nedokážou zopakovat. Proto si myslím, že jsme svědky
něčeho vskutku nevídaného; nikdy bych nepředpokládal … tedy pokud se nemýlím …“
vstal a vzrušeně začal přecházet po místnosti. „Můžete mi něco slíbit, paní
profesorko?“ zeptal se nakonec. „Ale ovšem,“ souhlasila, aniž by dokázala
sledovat tok ředitelových myšlenek. „Myslím, že bude nejlepší, když to, co se
stalo, zůstane v tajnosti – jsem si jist, že to je jediné správné
rozhodnutí,“ zadíval se na ni pronikavýma pomněnkovýma očima. Profesorka jen
pokrčila rameny – beztoho se o svých záležitostech nemínila nikomu dalšímu
svěřovat. Důvod však nechápala. „Proč se tedy nezeptáme přímo jí?“ napadlo ji.
„Nemyslím, že o něčem bude vědět,“ odpověděl Brumbál. „Kdyby ano, sama by to
řekla. A teď – co takhle dát si pár zákusků?“ usmál se na ni spiklenecky.
Profesorka sice nebyla z těch, co se cpou sladkým, jakmile se ale na stole
objevily oku lahodící dobrůtky, vrhla se na talíř, jako by ji právě propustili
z Terezína.
*
* * * *
May
zatím zamyšleně seděla ve svém Hnízdě. Snažila se vstřebat poslední zážitky.
Šlo to však dost těžko – už jen proto, že jí ty události protékaly jako písek
mezi prsty a stejně rychle mizely z paměti. Zůstal jen zvláštní dojem, že
byla velmi blízko něčeho, k čemu se upínala celou svou myslí. Jakoby měla
s někým domluvenou schůzku – dlouho čekala a Tajemný nepřicházel. Tolik se
snažila ho najít, až se s ním v půli cesty minula a On zmizel
v nenávratnu. Byla jí zima a chtělo se jí spát. Stočila se tedy do
klubíčka a usnula. Ještě ze sna zalita slzami volala: „Tati!“ … Nikdo ji ale
neslyšel.
*
* * * *
Sobotní
ráno bylo pošmourné – jakoby podvědomě naznačovalo nepříjemnosti příštích hodin
a dní. Žáci se však nenechali znechutit – v neděli už mělo být hezky a
navíc – v ten den jsou Prasinky!
May
se s hlasitým zívnutím protáhla. „To byl teda nápad, ustlat si na zemi,“
málem si zaťukala na čelíčko, když masírovala ztuhlé svaly. Najednou se
zarazila – kromě té neohebnosti byla úplně v pohodě! „No teda, to zírám,“
potřásla nechápavě hlavou. „Jedna malá procházka a … ajajaj,“ probleskl její
pamětí na okamžik paprsek poznání. Pokorně sklonila hlavu a znovu si vybavila
ten zvláštní pocit, když … Vzápětí však rychle vyskočila na nohy a pelášila do
Velké síně – viděla totiž ještě něco jiného …
*
* * * *
Ve
velké síni to hlučelo jako v úle – všichni už se těšili na zítřejší výlet.
Nejinak tomu bylo u trojlístku Harry, Ron a Hermiona. „Paráda! Konečně odtud
taky jednou vypadneme!“ zubil se Ron na celé kolo, nepřestávaje hbitě chňapat
po šunkových sendvičích. „Zajdem taky za Čmuchalem?“ vypálil na Harryho, když
se mu podařilo spolknout další sousto. „Jasně,“ přikývl Harry, „jako
vždycky — na smluveném místě,“usmál se. „Pšššt,“ zasyčela současně
Hermiona. „Nemusí to všichni vědět,“ zašklebila se v Ronově směru. „No jó,
šak vím,“ omlouval se rychle rusovlasý hoch.
K dalšímu
se už nedostal. Kousek od něj se totiž ozvalo příšerné ječení a pištění, až
chudák leknutím nadskočil. A aby ne – Kestrelin „hlásek“ se opravdu nedal
přeslechnout. Tancovala mezi stoly a bez ustání ječela: „Íííííííííííííííííííí
!!!! Myyyyšššš !!!!!“ dupala nohama do kamenné podlahy, jakoby se snažila
utéct, či snad zašlápnout inkriminovaného živočicha. „Fuj, to sem se lek!“
odfoukl Ron. „Málem jsem se počůral!“ Hermiona se na něj podívala natolik
znechuceně, až rozpaky zrudl jako červená řepa. „Co blázníš,“ klidnil May
Harry, „ – je to jen myš; takových tu je …“ Bradavice byly starý hrad – každý
přece musel předpokládat, že se tady sem tam nějaká ta myška najde. Navíc –
bylo tu dost takových, co měli myši za své domácí mazlíčky … nebylo proto divu,
že někteří studenti jen kroutili nechápavě hlavami, zatímco pár dalších si
přímo ťukalo na čelo. May se ještě jednou poplašeně podívala okolo sebe a potom
se konečně zastavila. Studenti se pomalu začali zase věnovat svým věcem, když
najednou opět ztuhli – z místa, kde zaklínačka stála, se začal ozývat
zprvu tichý a upřímný, posléze stále hlasitější a výsměšnější — smích.
Blonďatá dívka se natolik bavila, až se celá roztřásla a začaly jí stékat slzy
po tvářích.
„No
to snad není pravda!“ naštval se Ron. „Ona, ona to jen hrála!“ Kdyby ho prve
tak nevylekala, ještě byl schopen s ní soucítit – ani on na tom nebyl
s některými zvířátky právě nejlépe – jak uviděl pavouka, div mu po těle
nenaskákaly alergické pupínky. Ale tohle? Ta nevychovaná holka si tu
z nich dělala prachsprostou legraci! „Ale však on jí přejde humor,“
ušklíbl se, když viděl zvedajícího se Snapea. „Ten už jí zvedne mandle!“ zamnul
si spokojeně ruce. A opravdu – hrozivě se tvářící profesor se už hnal
k nim. „Co to má znamenat, Parkerová, je tu snad nějaký kabaret? Tohle je
škola, rozumíte?“ zasyčel vztekle. Všechna jeho předsevzetí o mírném chování
vůči nebelvírské zaklínačce byla rázem zapomenuta. May se rázem smát přestala.
V jejím oku se ale zle zablýsklo. „Viděla jsem myš,“ vrátila mu stejným
tónem — jakoby ji tu dotáhl snad on. „No a? Co má být? To musíte kvůli
jedné myši ztropit tolik povyku?“ obořil se na ni Snape. „Strhávám Nebelvíru
deset bodů za vaše afektivní výlevy,“ neodpustil si nevyužít naskytnutou příležitost.
May se na profesora opovržlivě ušklíbla. „Konkrétně krysu, profesore,“ přivřela
slastně oči. Z jejího tónu profesorovi naskočila husí kůže. Tušil, kam
míří, ale stále ještě doufal, že se mýlí. „Měl byste dbát na to, aby se něco
takového stát nemohlo,“ pokračovala dvojsmyslně k naprostému úžasu
„přísedících“ studentů. „Nikdy nevíte, co všechno může taková havěť způsobit…
mohla by … sem třeba přivléct nějaký nakažlivý, smrtící virus,“ vychutnávala si
ho. „A zrovna tahleta krysa byla docela určitě něčím infikovaná,“ rozhodla se
oněmělého profesora konečně dorazit. „Všimla jsem si, že jí na pravé přední
tlapce — chyběl jeden prst,“ dotkla se letmo svého ukazováčku. Harrymu
v té chvíli vypadl z ruky skleněný pohár a roztříštil se na kusy. Současně
Ron vyprskl dýňovou šťávu tak nešťastně, že jí zkropil všechny okolo. Hermiona
zděšeně vypískla. Věděli, co to znamená — Pettigrew je v Bradavicích!
Profesor Snape zpopelavěl; jinak však na sobě nedal nic znát. „Postarám se o
to, aby tu dlouho neběhala,“ pronesl mrazivě. May se jen znechuceně ušklíbla –
dost o tom pochybovala – „krysa“ už byla dávno „v tahu“; ale kdykoli se
mohla zase vrátit. „Ano, toto by se opravdu stávat nemělo,“ přitakal Brumbál,
který k nim právě došel, takže zaslechl posledních pár vět „duchaplného“
rozhovoru. „Přijmeme nová opatření … je přece naší povinností chránit …echm …
zdraví našich studentů …“ „Děkuji, pane řediteli,“ uklonila se May mírně
v jeho směru. „Můžete být klidná, slečno Parkerová, jak jsem již
řekl — vezmu si to na starost,“ zavrčel profesor Snape „ochotně“. „To
nebude třeba, Severe,“ zadržel ho Brumbál, „máme tu přece ještě toho psa … již
jednou se jako stopař velice osvědčil,“ zamrkal na May, „jistě to tu s radostí
od krys vyčistí,“ usmál se spokojeně. Podařilo se mu zabít hned dvě mouchy
jednou ranou — zlegalizovat Siriův zdejší pobyt a vyřešit problém
s Pettigrewem. „Jak si přejete, pane profesore,“ ušklíbl se pro změnu
Severus. Průběh akce si dovedl živě představit.
*
* * * *
O
několik desítek minut a mil dál: „Můžeme je dostat všechny, pane – Pottera,
mladého Weasleyho i tu drzou mudlovskou šmejdku Grangerovou,“ snažil se
vlichotit do Voldemortovy přízně „Petříček.“ Voldemortovi však podle všeho
nezáleželo na kvantitě, nýbrž na kvalitě. „Dobře víš, že mi záleží jen na Potterovi,“
zasyčela vychrtlá postava v kápi. „ …A to hned zítra – bude se konat výlet
do Prasinek“ zkusil znovu malý obtloustlý mužík s prohnanou tváří.
„No to mi říkáš brzo,“ odtušil Voldemort zachmuřeně. „Co tam ten prevít
vypasenej vůbec dělá?!“ pomyslel si. „…Potter tam bude mít někde schůzku
s Blackem …“ šeptal dál úlisně Pettigrew. „Jak to, někde? Chceš mi snad
říct, že nevíš, kde?!“ zařval už Voldemort. „Nebylo by od věci dostat současně
i Blacka,“ uvažoval. „Ne — já … odpusťte, pane, já … já se vážně snažil,
ale připletla se tam nějaká hloupá husa, co se bála myší … málem mě zašlápla,
vyvázl jsem jen tak tak …“ zakňoural. „Takže ty sis nechal utéct takovou
důležitou informaci jen proto, že se tam náhodou objevila nějaká školačka, co
má strach z myší?!“ zahřměl znovu Voldemort. „Jsi úplně k ničemu! … Ale
nemusíš mít strach – zasloužená odměna tě nemine — Crucio!“ pronesl
sadisticky. Ze stavení nad hřbitovem se pak už ozýval jen jeho ledový smích a
výkřiky bolesti mučeného Smrtijeda.