Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kestrel a Sirius - XVI.

12. 2. 2006

Jedna ku jedné

 

Když May nejistě vešla do nebelvírské společenské místnosti (cestou pochopila, jak bylo dobře, že profesora Snapea poslechla a posilňující lektvar vypila; ukázalo se totiž, že jeden lektvar stačit nebude – sotva pletla nohama, když konečně „dolezla“ do Nebelvíru), ze všech stran se na ni sesypaly otázky: „Vyloučili tě?“, „Kam tě odtáhl?“, „Dostala jsi školní trest?“, „Co ti udělal?“ vyslýchali ji. „Ne, ve skutečnosti mi nechtěl ublížit,“ bránila se. „Vlastně – opravdu si myslím, že se mi snažil pomoct,“ dodala a neklidně se rozhlédla. „Snape? Někomu pomoct? Leda ven ze školy,“ procedil kdosi. „Kecáš!“ utrhl se někdo jiný. Když však viděli, že se od ní nic víc nedozví, pomalu se zase začali vytrácet. Zůstali jen Harry, Ron a Hermiona – profesor Lupin i Sirius byli ohledně May skoupí na slovo a ptát se na něco Snapea (obzvlášť na mladou zaklínačku) bylo tím nejjistějším znakem šílenství či nezdravě masochistických sklonů. „Kecáš,“ konstatoval Ron. „Jo, Snape by nikomu z Nebelvíru nepomoh – a už vůbec ne TOBĚ,“ souhlasil Harry. „Harry,“ zvedla unaveně hlavu – svých sil opravdu neměla nazbyt. Ale tohle ještě říct musela. „Profesor Snape … není ve skutečnosti takový, jak si myslíš. Není takový, jak vypadá,“ řekla tichým, ale naléhavým hlasem. „To už jsem slyšel,“ ohrnul ret Harry. „Věř mi,“ snažila se mu to vysvětlit. „On – pohybuje se na velmi, velmi tenkém ledě; stačí, aby udělal jeden neopatrný krok a zemře – on nebo spousta jiných.“ „To ti řekl?“ zeptal se Harry s náznakem pohrdání v hlase. „Ne, ale — na krátký okamžik jsme …“ podívala se chlapci s jizvou přímo do očí, „ … jsme si viděli přímo do duše,“ řekla, načež se nepřítomně zahleděla do stěny. „My … oba děláme jen to, co dělat musíme. Nezáleží na tom, co si doopravdy přejeme. Já i on, rozumíš? … Chci, abys to věděl – a taky to, že ať už Snape udělá cokoliv, má k tomu vždycky dobrý důvod,“ dokončila a pro sebe pak dodala: „Ano, jen to, co musíme – a proto se ani nikdy nemůžeme shodnout,“ sklopila hlavu, když se v jejím oku cosi zalesklo. Znovu na ni dolehla únava. Cítila v kostech, že ještě chvíli a pravděpodobně tu sebou praští. Další divadlo tu ale těm pacholkům hrát nechtěla. Už toho rozruchu bylo i tak dost. „Jdu si ještě lehnout,“ řekla omluvně a šnečí rychlostí se škrábala nahoru do dívčí ložnice. Harry s Ronem jen nevěřícně vrtěli hlavami. Nejen, že se zas nic nedozvěděli, ale ještě ho bránila. „Kdo ví, co jí dal tam dole vypít,“ broukl Harry. „To bude ono,“ hrál mu do noty Ron. Hermiona však May soucitně pozorovala. Jako žena věděla své.

 

Převlékat se May nenamáhala – když v hábitu vydržela od středy, pár dní to ještě zvládne – nebyla ještě takový blázen, aby nevěděla, že srovnat takhle nízkou energetickou hladinu jí nějakou dobu potrvá … „Dost dlouhou dobu,“ pomyslela si, když sebou plácla do peřin. Nebyla mravenec, aby běžně zvedala mnohonásobně těžší náklad, než je ona sama, a pak si jen zašla na svačinku. Bylo jí jasné, že při těchto úkonech neměla energii jen vydávat, ale současně i čerpat, ale to nebylo tak jednoduché – i Yennefer zřídla Moci vyhledávala; nečerpala jen tak, kde ji napadlo, a to byla – na rozdíl od May – zkušená čarodějka. A přivést kosmickou energii do chodby plné studentů … by byla jistá vražda, kdyby se to povedlo. Ulehčeně zavřela bolavé oči a uvolnila tělo. Konečně mohla všechno hodit za hlavu a ještě před spánkem se chvíli oddávat příjemnému snění. „Hodit všechno za hlavu? To sotva,“ zamítla lákavou představu. Nemohla si dovolit zapomenout. Nemohla dovolit, aby nad ní její slabost zvítězila – už jednou ji to stálo život. A teď nejde jen o ni. „Ale aspoň na chvíli …“ zaprosil Id Superego. „Dobře,“ odpovědělo. „Ale jen na chvíli,“ neodpustilo si přece. Před dívčiným vnitřním zrakem se začaly objevovat příjemné obrazy – malá Kestrel na zaklínačské Stezce, Kestrel a Ciri v chrámě Melitelé, ztichlé Kaer Morhen zalité měsíčním světlem, zaklínač Geralt („Hmm,“ zamručela z polospánku, převrátila se na bok a jemně pohladila polštář pod sebou), okouzlující Yennefer s rozevlátými havraními vlasy … „Ach, Yennefer,“ povzdychla si v duchu, „kdybych se jen víc snažila … kdybych se toho naučila víc – mohlo být všechno jinak …“ „Jistě,“ ozval se jakýsi výsměšný hlas. „Třeba bys dnes v čele armády Smrtijedů s Raddlem po boku vybíjela „mudlovské šmejdy.“ May se ze spaní otřásla. „To ne,“ šeptala. „Já ne … nejsem zrůda … nejsem Falka …“ Srdce se jí na okamžik zastavilo, když uslyšela krutý, ledový smích. „Hlupačko! Ani ona nebyla zrůda – zpočátku; vše je jen otázkou možností,“ zasmál se ten kdosi. Pak už neviděla, ani neslyšela nic. Temná prázdnota ji pohltila.

 

Své oči ráčila otevřít až o necelé tři dny později. Ospale zamžourala kolem a nespokojeně zamručela. Kromě „úžasného“ pocitu, že se jí v hlavě usídlily včely, ji navíc všechno bolelo. „Ještě to není ono,“ pomyslela si, když mozek neochotně připustil, že by měl znovu začít přemýšlet. S hlasitým zívnutím pomalu sklouzla z postele. Všichni už byli na snídani, jen ona si tu doteď hrála na Šípkovou Růženku. Odšourala se proto k zrcadlu, aby se trochu upravila, i když nejraději by to nechala plavat a šla do školy v pravém slova smyslu „nečesaná nemytá“.

 

V kulatém rámu spatřila pohublou, bledou dívku s vystouplými lícními kostmi a výraznými kruhy pod očima. Až se té bezkrvé „mrtvoly“ vylekala. Vztáhla ruku před sebe a prsty se dotkla míst, kde se zrcadlila její tvář. V té chvíli jí až píchlo u srdce, neboť jí před očima prolétly události ve Snapeově kabinetu a vše, co jim předcházelo. Ucukla – netušila, že by ji to mohlo znovu tak zasáhnout. Nepochybně by byla raději, kdyby – když už některé události musela znovu vidět, tedy aby v nich už byla pouhým divákem, ne aktérem příběhu. Bohužel toto přání se jí ani v budoucnu splnit nemělo.

 

S čelem zkropeným ledovým potem couvala od zrcadla. Přitom si povšimla stránek kalendáře. „Jedenáctého listopadu,“ četla. Další šok – „už jen měsíc!“ zaúpěla. Ale to nebylo celé – pod číslem stálo další nemilé překvapení: „pondělí – ale né…!“ chytila se za hlavu, když jí došlo, co ji dnes čeká. „Lektvary … a s ním!“ zamumlala vztekle při pomyšlení na to, co s ní nedávno profesor zase prováděl. Upřímně vzato – byla zmatená – znovu zakusila všechny ty podivné pocity, jako v jeho pracovně; o to víc však byla rozzlobená – „Jakým právem mi to udělal? Jakým právem mi to … pořád dělá?!“ zakřičela se slzami v očích. Všechno se v ní bouřilo. Věděla, že by se měla profesorovu hrubému počínání bránit, ale vždycky, když s ním přišla do styku, tak to nešlo. Buď byl prostě silnější anebo ona … zklamala. „Jednou to ale musí přestat!“ zahrozila mu. V koupelně se v rychlosti opláchla a s baťohem přehozeným přes jedno rameno se vydala do sklepení, aby mu nedala důvod k dalšímu teroru. Ale ten vztek pramenící z pocitu bezmocnosti v jejím srdci zůstal.

 

 

 

* * * * *

 

 

 

Na hodině lektvarů bylo cosi v nepořádku. Všichni to věděli – v učebně panovalo tísnivé ticho, podivné „příměří“ mezi profesorem a žáky. Snape jen ukázal na tabuli a nechal je pracovat, neobcházel mezi nimi, nekritizoval je, nikoho nezesměšňoval. Nikdo si to nedokázal vysvětlit. Skoro nikdo.

 

Profesor seděl za katedrou a byl hluboce zamyšlen. Něco mu nesedělo. Něco přehlédl. Něco důležitého. Musel na to stále myslet. Proč vlastně tak vyváděla? Nebylo to přece poprvé, co se spolu chytili; přitom se oba vždy drželi v jistých mezích – až do středy. V ten den hranice padly a oba se dostali někam, kam neměli. Ale co to spustilo? Znovu si přehrával jejich rozhovor na chodbě hradu. Slyšel její hlas: „Dovedete si vůbec představit, co jste vlastně řekl?“ Představit, to je ono. Klíčové slovo. Představit. Ale co? Co řekl? Nic zvláštního. Chtěl ji jen setřít, zesměšnit, a při té příležitosti se o ní něco dozvědět. Nic neobvyklého, nebylo v tom přece nic osobního. Osobního. Něco osobního, co si ONA dovedla představit. To je ono. Ale co to bylo?

 

May pomalu zvedla hlavu od svého kotlíku. Jejich pohledy se bezděky setkaly. „Chcete to opravdu vědět?“ zeptala se. „Chcete znát odpověď na svou otázku?“ zasyčela. Její tón se mu vůbec nelíbil. Ani to, že mu četla myšlenky. Toto bylo u žákyně pátého ročníku hodně překvapivé. I když – „Ona přece není žákyně pátého ročníku,“ blesklo mu hlavou. „V jakém ročníku že to byla, když ji Raddle zabil? … V posledním – sedmém. Krátce před absolutoriem,“ došlo mu. „Ale i tak – tohle přece …“ Dál už se ve svých úvahách nedostal. „Pojďte,“ zašeptala a tvář jí zkřivil krutý úsměv. Všichni se po sobě poplašeně podívali, když bylo znenadání přerušeno ticho. Věděli, že se mezi profesorem Snapem a May odehrává další bitva. Dvě silné vůle se postavily proti sobě. Dva zkřížené meče. „Proč ho proboha pořád tak provokuje?“ nemohla pochopit Hermiona už po-kolikáté vlastně? Pozorně ty dva sledovala. Profesor poslušně došel až k zaklínačce. May ho probodávala svýma očima; jako rentgen procházela skrz tu část prostoru, kterou označoval jako své „já“. Naklonila se blíže k němu (snad aby nepřeslechl), plně si vědoma svůdných křivek odhaleného živůtku (dodržovat předepsané oblečení ji ani nenapadlo – ostatně – jen si zkuste pracovat v „chemické laboratoři“ v kutně s dlouhými vlajícími rukávy). Profesorův pohled však k poodhaleným ňadrům nezabloudil – nebyl to žádný cucák s rudnoucíma ušima, sotvaže zahlédne dívčí sukni. Také nesnášel pocit, že si s ním někdo hraje – ať už to byl kdokoliv, žena pak zvláště; a že tu jde o hru, vůbec nepochyboval. Dívčiny oči nabyly jedovatě zelené barvy. Přivřela je do úzkých štěrbinek a zašeptala jediné slovo: „Vivisekce.“ Potom se vítězně usmála. Profesor zbledl jako křída, což bylo vzhledem k jeho obvyklé barvě pleti vážně umění. O krok ustoupil a zachytil se nejbližší lavice. Ohromeně na ni zíral. „Cože? Ale … to není možné. Ne dnes … ne tady …“ Znovu se na něj podívala, oči jako dva žhavé uhlíky, a kovovým hlasem pronesla: „A jste si tím tak jistý? … Sám moc dobře víte, že na každém místě, v každém čase, v každé rase se najde vždy dost těch, kterým dělá potěšení utrpení druhých, a  proto většinu svého času tráví vymýšlením těch nejefektivnějších způsobů, jak toho dosáhnout.“ Profesor otevřel ústa, ale nic ze sebe nedostal. Měla pravdu. S uspokojením ho sledovala, hlavu vztyčenou jako kobra. A pak se začala smát. Byl to studený, krutý smích, nejprve tichý, ale pak se její hlas stále více zesiloval a nabíral hysterických výšek. Viděla před sebou stále stejný obraz připoutané dívky, kovové nástroje připravené zahryznout se do mladého těla. Snape si uvědomil, že se May už neovládá. Vzduchem byly cítit nebezpečné vibrace. Vzpomněl si na začátek školního roku a rychle se vzpamatoval. Přiskočil k ní a prudce s ní zatřásl. Potom oběma rukama uchopil její hlavu a zadíval se jí přímo do očí. Jakmile se jí dotkl, ke svému úžasu uviděl nahou May připoutanou k podivnému laboratornímu „křeslu“ a jakéhosi znetvořeného šílence, jak se k ní blíží se svými nástroji. Jen ta jizva na její tváři ho poněkud mátla. Ale to si uvědomil až později. „Dost! Už je to pryč! Nemyslete na to, nemyslete na to!“ propaloval ji teď on svýma očima. Střílel téměř naslepo, ale přece trefil. Chvíli se ještě zdálo, že ho vůbec nevnímá. Ale něco se změnilo, to cítil hned od prvního dotyku. Přestala se smát a jen se dívali jeden druhému do očí. Nebylo pro něj těžké vydržet její pohled, vždyť se mnohokrát díval do očí samotného Lorda Voldemorta a naproti němu May mu ublížit nechtěla. Její oči prosily o pomoc. Roztřásla se. Levou rukou jí stále zvedal hlavu a pravou stiskl chvějící se ruku. Oční kontakt se neodvažoval přerušit. Žáci na ně ohromeně zírali. Byli z toho celí tumpachoví, což byl v poslední době skoro již normální stav.

 

„Pane Malfoyi, podal byste mi z kabinetu zelenou lahvičku s vyrytým drakem, prosím?“ vyslovil ledabyle. Snad až moc, když chlapec evidentně nepochopil, že se jedná o rozkaz. „Hned!“ vyštěkl, když se Malfoy nezvedal. Za chvíli ji už držel v ruce. Jedním prstem uvolnil uzávěr a opatrně dívce přiložil lahvičku ke rtům, aniž by ji přestal hypnotizovat svým pohledem. Na rty jí stekla jediná kapka. Opatrně lahvičku zase uzavřel a odložil za sebe. May se zlomila. Z očí jí vyhrkly slzy a vzlykajíc se sesunula na lavici. Své ruce, jež už neměly dost sil, aby zavčas uhnuly, zalehla útlým tělem. Přesto byly pod ní překřížené jako v obraně před celým světem – vnitřním i vnějším. Třásla se po celém těle. Profesor jí položil ruku na hlavu. „Pššt, už je to pryč,“ šeptal. Hermiona si všimla, jak se May trochu nadzvedla, aby se znovu křečovitě zachytila za volnou Snapeovu dlaň. Druhou ruku zanechala pod sebou – sloužila jí jako přísavka, kotva, která ji má zadržet v zuřící bouři.

 

„Weasley, Pottere,“ zahřměl profesor. Oba chlapci sebou leknutím trhli, neboť si zrovna něco vzrušeně špitali. „Potkalo vás neuvěřitelné štěstí,“ pokračoval profesor ledovým hlasem. „Zavedete opatrně slečnu Parkerovou na ošetřovnu.“ „Ano, pane profesore,“ vyhrkli oba radostně. May unaveně zvedla hlavu. „To není třeba, jsem už v pořádku,“ zašeptala. „Nehrajte si na hrdinu, slečno,“ odpověděl Snape. „Nehraju,“ hlesla jen. „Dobře,“ odmítl se s ní hádat. Místo toho zvedl hlavu a podíval se na Rona a Harryho. „Jestli zjistím, že jste ji nechali někde na chodbě a šli hrát famfrpál, budete mít velké potíže, rozumíte?“ zasyčel varovně. Oba dva horlivě kývali hlavami. „Na to, co říká slečna Parkerová, nedejte. Zkolabuje dřív, než tam dojdete,“  konstatoval. Pak něco rychle načmáral na kus pergamenu. „Tohle dáte Madame Pomfreyové, Pottere,“ podal chlapci drobný svitek a nevzrušeně odplachtil zpět ke katedře. Hoši uchopili nesouhlasně se tvářící May za paže dřív, než stihla udělat další scénu. Honem ji odtáhli pryč, než si to profesor rozmyslí. V půlce cesty opravdu zkolabovala – ale to jim nevadilo. „Dal nám volno do konce hodiny, chápeš to?“ rozplýval se Ron. „Cože?“ supěl Harry a táhl May po schodech. Byla dost drobná na tu tíhu, co teď vláčel. „Seš snad hluchej, nebo co? Řekl přece běda nám, když ji necháme na chodbě a půjdeme hrát famfrpál. To znamená, že když ji odvedeme na ošetřovnu, tak můžeme zmizet,“ zaťukal si Ron na zpocené čelo („ona je snad ze železa“). „On nepředpokládá, že se vrátíme, rozumíš?“ řekl Harrymu pro jistotu po lopatě. „Aha,“ vydechl Harry nadšeně. „Kdo by to byl do něj řek,“ pokračoval. „Asi se na starý kolena zbláznil,“ usoudil Ron. „Ani se nedivím. Když jsem ji viděl, jak se mu chechtá do ksichtu,“ ukázal prstem na May, „běhal mi mráz po zádech,“ chňapnul úlevně za kliku od ošetřovny.

 

Madame Pomfreyová se zamračila, když dočetla Snapeův vzkaz. „Co si to o sobě myslí?“ rozčilovala se. „Kde mám pořád brát tak silné léky?!“ láteřila. „No jistě, nejprv silná magie, potom silné léky“ dodala posměšně. Chlapci na víc nečekali a vyběhli ze dveří, aby se něco nesvezlo i na jejich hlavy.

 

 

 

* * * * *

 

 

 

Jeho přítomnost vycítila hned, jak vešel. Instinktivně se probudila, ale najevo to nedala – nechtělo se jí otáčet hlavu. Ještě ne. Profesor Lupin si přisedl k ní na lůžko. Chvíli ji jen pozoroval, pak ji však vzal opatrně za ruku. Stejně tak jako i Sirius a Severus Snape totiž věděl, že jí dotyk pomáhá „vrátit se zpět“. Jen si nebyl jistý, zda právě o jeho dotyk bude ještě stát – a aby ne – „vždyť co jsem pro ni vlastně udělal? Na začátku školního roku jsem jí slíbil jakous takous pomoc – a ještě dost neochotně. Na víc jsem se už nezmohl – jen jsem ji hloupě přesvědčoval, že jí od Snapea nic nehrozí. Uvěřila mi a – pak na to doplatila. A teď znovu. A já? Nic jsem neudělal. Nic. Už po té mutaci jsem ztratil její důvěru – dávala mi to najevo dost jasně. Je to ode mne drzost, jen tak sem vlézt a myslet si …“ mudroval zachmuřeně. Bylo mu toho líto. Všeho, co se stalo. Všeho, co se stát nemělo – a ani nemuselo, kdyby byl býval alespoň o trochu rozhodnější. Zhluboka si povzdechl. Pohledem na nehybnou „svěřenku“ byl notně zdeptán. Chystal se proto odtud zbaběle prchnout, ale ve chvíli, kdy pouštěl její dlaň, se její prsty prudce sevřely. May sledovala tok profesorových myšlenek a – i když s lecčíms souhlasila, přece jen se mu rozhodla odpustit. Ostatně jí osobně nevadilo ani tak to, co se již stalo, jako to, co teprve přijde – ale může ho vůbec trestat za skutek, který ještě nespáchal? A možná, že obrazy, které ve svých „snech“ vidí, nemusí nutně být jejím osudem – třeba je to jen jedna z možností a pak – „Možná, že žádný Osud neexistuje – pak by ale to, co jsem viděla, mohlo být právě důsledkem mého odmítavého postoje …“ uvažovala. „On nezná budoucnost – jak by tedy mohl pochopit mé chování? … Ostatně … není tak docela jeho chybou, co se stane … on není zlý … prostě jen nedokáže odolat tomu tlaku … celý život nepoznal nic než pohrdání a strach svého okolí. A kdybychom se spolu setkali v okolí Kaer Morhen … nebylo by snad mou povinností vlkodlaka zabít? Jaké mám tedy právo se na něj zlobit? Jsme přirození nepřátelé. A jen touha být někým jiným s nás dělá spojence. Kromě toho … já bych přece měla být nad tím vším – všechen ten osud, předurčení, neodvratnost … ani Geralt tomu nevěřil …“ „A jak taky dopadl?“ zachechtal se v její blízkosti zlý, ironický hlas. Polekala se a rychle se zachytila unikající profesorovy ruky. „Je to má volba,“ odporovala tomu hlasu. „Stejně jako jeho.“ „Pak tedy budeš trpět,“ odpověděl neznámý.

 

Když otočila svou hlavu k profesorovi, už se nebála. Její oči byly jasné jako dva křišťály. „Odpusťte mi,“ zašeptala. „Chovala jsem se k vám – špatně,“ zamračila se. „Ne, to ty odpusť,“ odporoval Lupin. „Já – slíbil jsem, že tě budu chránit a zatím …“ „Mě nemůžete chránit,“ přerušila ho smutně. „Měl jste pravdu – nadešel čas, abych se naučila chránit sama sebe jenže – jsem tak slabá …“ zavřela na chvíli oči. „Přála bych si, abych byla jako ostatní – abych nemusela myslet na budoucnost, abych se nemusela bát, … přála bych si jako ostatní radovat se z maličkostí – třeba jít do Prasinek a dát si cukrovou vatu nebo …“ zmlkla, když jedna slza opustila její oční koutek. Prudce zamrkala v naději, že si toho nevšiml. Všiml. „Všechno bude dobré,“ snažil se ji uklidnit. „A ty Prasinky – jde se tam teď o víkendu – vidíš, i ta vata bude,“ drmolil rychle. „Jejej,“ uvědomil si náhle. „Ty nemáš povolení, že?“ Jen zavrtěla hlavou – oficiálně byla sirotek bez žijících příbuzných, takže žádné povolení nebylo. „To … to zařídím,“ koktal snaživě. „Nebude to žádný problém – fakticky jsi přece dávno dospělá, takže – u ředitele školy to osobně dojednám,“ usmál se povzbudivě. „Děkuji,“ rozzářila se. V profesorově hrudi radostí poskočilo srdéčko. Všechno mezi nimi bylo zase v pořádku. Navíc jí udělal radost. Z ošetřovny odcházel nadmíru spokojen.

 

 

 

* * * * *

 

 

 

May se namáhavě otočila na bok – ještě nebyla zcela O.K. – před Prasinkami bude třeba se náležitě prospat. Musela přece nabrat sil – i když jí v poslední době připadalo, že spíš víc spí, než bdí. „Jistě, nebylo to vůči Lupinovi fér,“ přiznala si po pravdě. Ale povolení k návštěvě Prasinek nějak získat musela – nebyl to totiž příchod profesora Lupina, co ji vzbudilo. Měla další vidění – a týkalo se Harryho. Upřímně – i kdyby to s Lupinovým podpisem nevyšlo, do Prasinek by šla tak jako tak. Nikdo by ji nedokázal zadržet – Brumbál, Snape – ani její vlastní slabost. Ale co se toho posledního týče — ještě má dost času dát se dohromady. „Od této chvíle žádné výstřelky,“ umínila si. „Vlastně jsem Lupinovi ani nelhala,“ pokusila se ještě uklidnit své svědomí. „Vážně bych si přála, aby všechno bylo jinak … aby všechno bylo jako dřív – než jsem sem přišla,“ vzpomněla na šťastné roky na Kaer Morhen. „Jen jsem mu neřekla celou pravdu – ale má smysl je děsit? Ještě by udělali nějakou pitomost a všechno by zkazili – ne ne, tohle je moje práce,“ přivřela oči do tenkých škvírek. … „Dovolí mi vzít si s sebou meč?“ přemýšlela ještě před usnutím. „To sotva – asi to budu muset zvládnout jinak,“ řekla si, než se pohroužila do říše snů … Netrvalo dlouho a její pravidelně se zvedající hrudník a spokojený výraz ve tváři napovídal, že upadla do hlubokého, a pro tentokrát  občerstvujícího, spánku.

 

 

 

* * * * *

 

 

 

Profesorka Mc Gonagallová už přes týden nevyšla ze svého pokoje. Na sebevraždu pomýšlela ještě několikrát – dokonce už jednou držela v ruce břitvu, kterou se chtěla podříznout, ale když došlo na věc, prostě – nemohla. Něco jí v tom bránilo. Nechápala to – neměla přece už co ztratit a přece; byla tu jakási síla, která vždy její ruku spolehlivě zadržela. Nakonec už to v těsném pokoji nevydržela – cítila se čtyřmi holými zdmi sevřená jako v rakvi – musela ven.  Nepřemýšlela o tom, kam půjde – věděla jen, že kdyby ve své komnatě zůstala ještě kratičkou chvíli, dozajista by se v ní zalkla. Šla, aniž by vnímala okolí; sem tam ji provázel udivený pohled některého ze studentů, kterému se již nedařilo dospat. Ano, studenti nebyli zvyklí vídat profesorku přeměňování v takovém podivném rozpoložení – vždy byla dokonale upravená, ani jeden vlas se neodvažoval vzdorovat jejímu hřebenu a trčet kamsi do strany a co se týkalo jejího oděvu – o tom to platilo dvojnásob. Tyhle povrchnosti ji však již nezajímaly. Nezajímalo ji vlastně už nic, když před očima měla stále obraz svého nenarozeného děťátka. Nemohla na to přestat myslet. To slovo ji pronásledovalo na každém jejím kroku – bodalo ji znova a znova svým ostřím, jako jehla látkou pronikalo jejími vnitřnostmi – choulilo se tam, chvělo, vibrovalo zlou mocí, hrozilo a obviňovalo jako výkřik rozlíceného davu vláčícího vyděšenou ženu k popravišti: „Vražednice!“ křičela lůza, plivajíce jí s hnusem pod nohy, strkajíce jí výš a výš až na vrchol pahorku, kde na ni čekala … šibenice. Profesorka zděšeně vykřikla. Ještě se pokusila utéci, ještě sebrala poslední zbytky sil a snažila se vyškubnout muži v červené kápi, ještě se pokusila vzdorovat, než se zhroutila na chladný kámen kdesi ve sklepení.

 

Nevěděla, jak dlouho tam ležela. Probudil ji zimničný chlad, který jí celou pronikal. Pokusila se vstát, ale byla tak zkřehlá a zesláblá … navíc ani netušila, kde to vlastně je – zřejmě zabloudila do nezmapovaných částí hradu (nebyla tu tak dlouho, aby hrad prošla celý, nehledě na to, že všechna tajemství této monstrózní stavby znali snad jen samotní zakladatelé Bradavic). „Tady mě sotva někdo najde,“ pomyslela malomyslně a instinktivně si přitáhla blíž k tělu potrhanou látku hábitu. Když otočila hlavu, uviděla, že zbytek visí kousek vzadu nad ní – jak běžela chodbou, zachytila se cípem pláště o rezavé brnění a šaty si roztrhla. Pád pak byl v té rychlosti nevyhnutelný. Pravou ruku si přitom přinejmenším pěkně natloukla; podle ostré bolesti by se dalo usuzovat dokonce na zlomeninu. Pochopitelně že to nebyla až taková hrůza – profesorka znala velmi dobře „zaklínadla první pomoci“, jenže ouha – hůlka jí asi při pádu z ruky vypadla a navíc se jí rozbily brýle, takže toho moc neviděla. Nějakou dobu se ji snažila nahmatat kolem, ale bylo to bezvýsledné. Jakoby se všechno proti ní spiklo. „Vidíš, ještě před chvílí sis přála zemřít a teď …“ zaslechla poblíž ledový smích. „Zůstaneš tady – navždycky!“ „Ne! To ne!“ začala profesorka panikařit – zdálo se, že halucinace se vracejí. Asi má horečku. „Přece se odtud musím dostat!“ zaťala zuby a konečně vstala z podlahy. Otočila se ve směru vlajícího kusu hábitu – odtud přišla, takže stejnou cestou se dostane zase ven. Jenže to se lehko řekne, leč hůře vykoná — v takovém labyrintu chodeb, jakým Bradavice bezpochyby disponovaly. Za chvíli už nevěděla kudy kam. A když se po nějaké době míjela se zbytky svého hábitu, už to vzdala. Zcela vyčerpaná se sesunula zhruba do těch samých míst, jak před pár hodinami. „Zůstanu,“ neodporovala dále zlému hlasu a začala zpytovat svědomí. Musela se připravit – vždyť zanedlouho má stanout před zraky Nejvyššího a zodpovídat se ze svých činů…

 

Ke vzbuzení kajícnosti však již nedostala příležitost. Sotva pomyslela na Poslední Soud, tmavá chodba se prozářila. V dálce se objevila jakási tečka, jež se postupně zformovala do postavy v plášti mířící jejím směrem. Když postava došla blíž a sundala kápi, rozeznala, že se jedná o dívku. Ta dívka jí byla nějak povědomá; unavená profesorka si jen nemohla vzpomenout, kde ji už viděla…

 

 

 

* * * * *

 

 

 

May zvolila aktivní formu rekonvalescence – není nad „malou“ ranní procházku areálem hradu (venku bohužel pršelo). Po společnosti netoužila, a tak zamířila do odlehlých částí hradu. Znala to tam dobře už z dřívějška – kdysi bylo její zábavou hrát si „na bludičku“ a zavádět nerozumné studenty do labyrintu sklepních chodeb – vždycky je nechala řádně se ve své hlouposti vymáchat a teprve potom těm notně vystrašeným „chudáčkům“ ukázala cestu ven. Ale to bylo již dávno. Ostatně tyhle hrátky ji přestaly brzy bavit a – vlastně to byla jen malá msta největším „dotěrům,“ co jí znepříjemňovali život. Po takové zkušenosti jim už rychle došlo, že ji mají raději nechat být. Dnes však bylo všechno jinak – ona sama zaslechla jakési vábení, zvláštní chvění vzduchu, jež ji vedlo dál a dál. Čím dál víc si byla jistá, že se jedná o něčí podvědomé volání – volání o pomoc. Zrychlila. Cítila, že ten někdo je na tom už dost bídně. A nepřijde-li včas …

 

 

 

* * * * *

 

 

 

Profesorka Mc Gonagallová se pokusila o úsměv – konečně se rozpomenula na jméno oné dívky. „Tak přece mě tu nenechali …“ vydechla. Vzápětí jí však nesmělý úsměv na rtech odumřel – chtělo se jí tolik spát … Profesorčina hlava se unaveně opřela o vyschlou hruď. Usínala. Vtom se stalo něco, co ji donutilo otevřít oči a znovu vzhlédnout k dívčí postavě před sebou – bradavickou chodbou se rozlilo oslepující světlo; světlo, které pohltilo vše, jen – dívčiny oči zůstaly. Ale byly to ještě její oči? Sytá zeleň se totiž začala měnit v jasnou modř. Profesorce se vše zdálo tolik podivné – ale už se tím nehodlala příliš zabývat, vědouc, že její cesta se chýlí ke svému konci. Svůj zrak však od té modři nedokázala odtrhnout – byla to nádherná barva – takový odstín neviděla nikdy v životě; nedala se popsat slovy, alespoň ne těmi lidskými. Zanedlouho však pochopila, proč ji tolik fascinuje – tady nešlo jen o barvu; vlastně – barva tu byla naprosto podružná, bylo to něco jiného – něco známého, co snad… ne, nemohla si vzpomenout – jakoby mezi ní a oním zážitkem stály celé věky. S rozšířenýma očima hleděla do té modři, která žádnou modří ve skutečnosti nebyla, neboť se jednalo o živou bytost; ano, byl to Život sám – ve vší své kráse a nekonečnosti. Věděla, že jí Bytost proniká skrz naskrz. Byla před Ní nebo Ním zcela nahá, bezbranná; přesto ji však ani nenapadlo snažit se utéct či cokoli skrýt. Před jejíma očima se odvíjel celý její život – každé trápení, každá nejistota, každá bolest se skládala jedna za druhou, radost i žal, přání a touhy, myšlenky i skutky jeden vedle druhého, vše tu mělo své místo a svůj důvod. Probírala se svými pozemskými zážitky, brala je do rukou, natáčela ze všech stran, sama věcně hodnotila a pak předkládala Jsoucnu jako dar. Nyní se měl její osud naplnit – a ona pokorně přijímala vůli Nejvyššího.

 

Žádné rozhodnutí však nepřicházelo – profesorka chvíli jen tak postávala („Jak to, že stojím, vždyť jsem se pro bolest a slabost mohla sotva nadzvednout“), pak rozpačitě přešlápla. Očekávala nějaké souhrnné zhodnocení, konečný verdikt nad svou osobou, nějaká pro a proti, rozsudek a uložený trest – vždyť co jiného si taky zasloužila? Dlouho se nic nedělo; s bázní proto znovu pozvedla svou hlavu a poočku se zadívala do středu té Krásy. A vtom to spatřila – drobný, jemný, přesto však patrný úsměv. A pak pochopila – nebyl tu nikdo, koho si představovala – žádný Soudce, žádný Kat, ani Prokurátor ne. Byl tu Život – Otec i Matka, Dítě i Sourozenec, Láska i Naděje, Přítel a Rádce… pocítila to, co nikdy v životě. Něco, co už nikdy nedokázala prožít, natož vyslovit. Bylo to natolik krásné a ohromující, až se rozplakala – a nebyly to slzy smutku. Už ne.

 

 

* * * * *

 


 

May se zadívala na ležící profesorku. Zaplavil ji podivný smutek a soucit; vlna sounáležitosti se přelila přes její hlavu a zasáhla ji až do srdce. A najednou se to stalo. Sotvakdy by se jí to podařilo popsat, snad zkusit by to mohla říci písní – radostným nápěvem v prastaré řeči, kterou znalo snad jen jádro Země. Později, když o tom v klidu přemýšlela, naznala, že byla jen kanálem – pokornou, otevřenou myslí, potrubím, jímž mohlo proudit na zem cosi mocného a vznešeného, cosi, jež stálo u prvopočátků Vesmíru a Světů. To Cosi si zvolilo právě ji, aby se jejím prostřednictvím dotklo jednoho slabého a ubohého, znaveného lidského srdce, jež se pod nátlakem nesmírné bolesti vzdalo své pravé přirozenosti a zatoužilo přestat bít. Její osobnost se jaksi „rozpustila“ – byla nahoře i dole, vepředu i vzadu, napravo i nalevo … všude a nikde. Vnímala, co se tu děje, jakoby byla součástí obou zúčastněných stran – a v té chvíli snad i byla. Byla prostředníkem mezi nebem a zemí, spojujícím článkem rozpadlého řetězu … Čas tu nehrál žádnou roli – pro ně se zastavil … Když se znovu rozběhl, štíhlá zaklínačka již v setmělé chodbě nestála.

 


 

* * * * *

 

 

Zato profesorka na tom místě ještě hodnou dobu stála, než-li se zcela vzpamatovala. O sen nešlo, to věděla s jistotou. Přesto necítila žádný chlad, ani bolest, na nose jí seděly zcela neporušené brýle s hranatými obroučkami a když zdravou rukou zašátrala v kapse hábitu, našla tam spolehlivě ukrytou hůlku. Jakoby se vůbec nic nestalo. Jen ten nepopsatelný vnitřní pocit zůstal. Vědomí, že právě byla účastna zázraku. A když se ohlédla zpět za sebe, všimla si, že špička kopí zrezavělého bojovníka září čistotou. Ještě jednou se udiveně rozhlédla kolem, ve snaze rozhodnout se, co dál. A tu jí došlo, co by měla udělat – jako Ariadninu nit uchopila nápovědu, jež se jí dostalo, a vydala se za ní zpět, ven z labyrintu temných myšlenek.

 


 

* * * * *

 


 

Profesor Brumbál rozložil na stole kus pergamenu. Husí brk namočil do kalamáře a začal stylizovat omluvu z dalšího „veledůležitého“ jednání (míněno „buzerace“, pozn. autora) adresovanou k rukám Ministra kouzel. Bylo mu jasné, že ten to vezme spíše jako provokaci a na ministerstvu „padne za vlast“ dalších pár křišťálových váz (v tomto směru byl Popletal výkonnější než-li pověstná egyptská královna); intuice mu ale napovídala, že má opravdu raději zůstat v Bradavicích.  

 

Ještě ani nedopsal první větu, když se ozvalo nesmělé zaklepání. „Dále,“ vyzval příchozího. Dveře se s vrznutím otevřely a vešla profesorka Mc Gonagallová se zvláštním svitem v očích. Profesor Brumbál brk zase odložil. Pochopil, že rozhodnutí zůstat bylo činem velice prozíravým.

 

„Promiňte, že vás ruším, pane profesore, ale – mohla bych si s vámi promluvit?“ zeptala se profesorka. „Ale ovšem, bude mi potěšením,“ usmál se na ni Brumbál vlídně. „Posaďte se, prosím,“ ukázal do polstrovaného křesla. „Tedy, … echm, víte, pane profesore,“ najednou nevěděla jak začít. Byla však zvyklá, když už něco začala, tedy dovést to až k samému konci. „Já … v poslední době – jsem se necítila nejlépe. Stalo se tolik věcí … věcí, s kterými jsem se nedokázala vypořádat – v uplynulém týdnu jsem dokonce několikrát uvažovala o sebevraždě,“ zčervenala. Ředitel jen pokýval hlavou. „Ano, vím, — Severus mi říkal, že máte nějaké problémy,“ reagoval na tázavý pohled profesorky přeměňování. „Severus?“ nechápala profesorka. „Že zrovna ten,“ pomyslila si – až se otřásla, když si vzpomněla, jak ji vždy rentgenoval svým zachmuřeným pohledem. „No ano, tomu nic neujde,“ připustila kysele. „Nemylte se — měl o vás vážné obavy – žádal mě dokonce, abych mu povolil násilně otevřít dveře vašeho bytu, aby se přesvědčil, zda jste skutečně v pořádku …“ namítl Brumbál. „Odmítl jsem – něco mi totiž říkalo …“ odmlčel se. Profesorka rychle vzhlédla. „O tom jsem právě chtěla s vámi mluvit,“ vyhrkla. „Já – už jsem to u sebe nemohla vydržet, tak jsem vyšla ven a pak …“ začala vyprávět. Konečně měla sílu se se svým trápením někomu svěřit.

 

„ … Ale proč to celé vlastně říkám – myslela jsem, že něco z toho by vás mohlo zajímat — totiž ta postava v plášti – jsem si jistá, že to byla slečna Parkerová; tedy alespoň zpočátku … potom … potom to už byl někdo jiný, musel být. Tedy – uvědomuji si, že to zní poněkud zvláštně, ale znáte mě už dlouho a  …“ „Já vám rozumím,“ zastavil ji Brumbál. „Musím se vám také s něčím svěřit – podívejte,“ podával jí stočený kus pergamenu s ministerskou pečetí. Profesorka si jej v rychlosti přečetla a vzhlédla k řediteli: „Ale pane profesore, vždyť vy máte teď být …“ „ … Ano, na ministerstvu,“ dokončil Brumbál. „Právě jsem se chystal odejít, ale než jsem stačil vstoupit do letaxové sítě, zaslechl jsem jakýsi hlas. Řekl mi, ať ještě chvíli zůstanu, že mě budete nutně potřebovat,“ pokračoval. Profesorce se rozšířily oči údivem – tolik záhad najednou bylo i na ni moc. „Jednalo se o dívčí hlas – jsem si téměř jistý, že jsem slyšel slečnu Parkerovou; jedna věc na tom však byla opravdu zvláštní – a to, jakého užila jazyka – byl to prastarý dialekt z elfích pověstí,“ mnul si zamyšleně bradu. „To mi nepřipadá až tak zvláštní,“ přešla to profesorka. „Víme přece, že May má elfské předky; pravděpodobně tedy i tento jazyk byl předáván z generace na generaci …“ usoudila. „Nikoliv, v tomto případě nemáte pravdu, paní profesorko,“ řekl na to Brumbál. „Osvětlím vám to – tímto jazykem totiž hovořily jisté bytosti z elfských legend – nedá se mu naučit; ti, kterým jsou slova určena, jim pouze rozumí, ale nikdy je nedokážou zopakovat. Proto si myslím, že jsme svědky něčeho vskutku nevídaného; nikdy bych nepředpokládal … tedy pokud se nemýlím …“ vstal a vzrušeně začal přecházet po místnosti. „Můžete mi něco slíbit, paní profesorko?“ zeptal se nakonec. „Ale ovšem,“ souhlasila, aniž by dokázala sledovat tok ředitelových myšlenek. „Myslím, že bude nejlepší, když to, co se stalo, zůstane v tajnosti – jsem si jist, že to je jediné správné rozhodnutí,“ zadíval se na ni pronikavýma pomněnkovýma očima. Profesorka jen pokrčila rameny – beztoho se o svých záležitostech nemínila nikomu dalšímu svěřovat. Důvod však nechápala. „Proč se tedy nezeptáme přímo jí?“ napadlo ji. „Nemyslím, že o něčem bude vědět,“ odpověděl Brumbál. „Kdyby ano, sama by to řekla. A teď – co takhle dát si pár zákusků?“ usmál se na ni spiklenecky. Profesorka sice nebyla z těch, co se cpou sladkým, jakmile se ale na stole objevily oku lahodící dobrůtky, vrhla se na talíř, jako by ji právě propustili z Terezína.

 

 

 

* * * * *

 

May zatím zamyšleně seděla ve svém Hnízdě. Snažila se vstřebat poslední zážitky. Šlo to však dost těžko – už jen proto, že jí ty události protékaly jako písek mezi prsty a stejně rychle mizely z paměti. Zůstal jen zvláštní dojem, že byla velmi blízko něčeho, k čemu se upínala celou svou myslí. Jakoby měla s někým domluvenou schůzku – dlouho čekala a Tajemný nepřicházel. Tolik se snažila ho najít, až se s ním v půli cesty minula a On zmizel v nenávratnu. Byla jí zima a chtělo se jí spát. Stočila se tedy do klubíčka a usnula. Ještě ze sna zalita slzami volala: „Tati!“ … Nikdo ji ale neslyšel.

 

 

 

* * * * *

 

Sobotní ráno bylo pošmourné – jakoby podvědomě naznačovalo nepříjemnosti příštích hodin a dní. Žáci se však nenechali znechutit – v neděli už mělo být hezky a navíc – v ten den jsou Prasinky!

 

May se s hlasitým zívnutím protáhla. „To byl teda nápad, ustlat si na zemi,“ málem si zaťukala na čelíčko, když masírovala ztuhlé svaly. Najednou se zarazila – kromě té neohebnosti byla úplně v pohodě! „No teda, to zírám,“ potřásla nechápavě hlavou. „Jedna malá procházka a … ajajaj,“ probleskl její pamětí na okamžik paprsek poznání. Pokorně sklonila hlavu a znovu si vybavila ten zvláštní pocit, když … Vzápětí však rychle vyskočila na nohy a pelášila do Velké síně – viděla totiž ještě něco jiného …

 

 

 

* * * * *

 

Ve velké síni to hlučelo jako v úle – všichni už se těšili na zítřejší výlet. Nejinak tomu bylo u trojlístku Harry, Ron a Hermiona. „Paráda! Konečně odtud taky jednou vypadneme!“ zubil se Ron na celé kolo, nepřestávaje hbitě chňapat po šunkových sendvičích. „Zajdem taky za Čmuchalem?“ vypálil na Harryho, když se mu podařilo spolknout další sousto. „Jasně,“ přikývl Harry, „jako vždycky — na smluveném místě,“usmál se. „Pšššt,“ zasyčela současně Hermiona. „Nemusí to všichni vědět,“ zašklebila se v Ronově směru. „No jó, šak vím,“ omlouval se rychle rusovlasý hoch.                    

 

K dalšímu se už nedostal. Kousek od něj se totiž ozvalo příšerné ječení a pištění, až chudák leknutím nadskočil. A aby ne – Kestrelin „hlásek“ se opravdu nedal přeslechnout. Tancovala mezi stoly a bez ustání ječela: „Íííííííííííííííííííí !!!! Myyyyšššš !!!!!“ dupala nohama do kamenné podlahy, jakoby se snažila utéct, či snad zašlápnout inkriminovaného živočicha. „Fuj, to sem se lek!“ odfoukl Ron. „Málem jsem se počůral!“ Hermiona se na něj podívala natolik znechuceně, až rozpaky zrudl jako červená řepa. „Co blázníš,“ klidnil May Harry, „ – je to jen myš; takových tu je …“ Bradavice byly starý hrad – každý přece musel předpokládat, že se tady sem tam nějaká ta myška najde. Navíc – bylo tu dost takových, co měli myši za své domácí mazlíčky … nebylo proto divu, že někteří studenti jen kroutili nechápavě hlavami, zatímco pár dalších si přímo ťukalo na čelo. May se ještě jednou poplašeně podívala okolo sebe a potom se konečně zastavila. Studenti se pomalu začali zase věnovat svým věcem, když najednou opět ztuhli – z místa, kde zaklínačka stála, se začal ozývat zprvu tichý a upřímný, posléze stále hlasitější a výsměšnější — smích. Blonďatá dívka se natolik bavila, až se celá roztřásla a začaly jí stékat slzy po tvářích.

 

„No to snad není pravda!“ naštval se Ron. „Ona, ona to jen hrála!“ Kdyby ho prve tak nevylekala, ještě byl schopen s ní soucítit – ani on na tom nebyl s některými zvířátky právě nejlépe – jak uviděl pavouka, div mu po těle nenaskákaly alergické pupínky. Ale tohle? Ta nevychovaná holka si tu z nich dělala prachsprostou legraci! „Ale však on jí přejde humor,“ ušklíbl se, když viděl zvedajícího se Snapea. „Ten už jí zvedne mandle!“ zamnul si spokojeně ruce. A opravdu – hrozivě se tvářící profesor se už hnal k nim. „Co to má znamenat, Parkerová, je tu snad nějaký kabaret? Tohle je škola, rozumíte?“ zasyčel vztekle. Všechna jeho předsevzetí o mírném chování vůči nebelvírské zaklínačce byla rázem zapomenuta. May se rázem smát přestala. V jejím oku se ale zle zablýsklo. „Viděla jsem myš,“ vrátila mu stejným tónem — jakoby ji tu dotáhl snad on. „No a? Co má být? To musíte kvůli jedné myši ztropit tolik povyku?“ obořil se na ni Snape. „Strhávám Nebelvíru deset bodů za vaše afektivní výlevy,“ neodpustil si nevyužít naskytnutou příležitost. May se na profesora opovržlivě ušklíbla. „Konkrétně krysu, profesore,“ přivřela slastně oči. Z jejího tónu profesorovi naskočila husí kůže. Tušil, kam míří, ale stále ještě doufal, že se mýlí. „Měl byste dbát na to, aby se něco takového stát nemohlo,“ pokračovala dvojsmyslně k naprostému úžasu „přísedících“ studentů. „Nikdy nevíte, co všechno může taková havěť způsobit… mohla by … sem třeba přivléct nějaký nakažlivý, smrtící virus,“ vychutnávala si ho. „A zrovna tahleta krysa byla docela určitě něčím infikovaná,“ rozhodla se oněmělého profesora konečně dorazit. „Všimla jsem si, že jí na pravé přední tlapce — chyběl jeden prst,“ dotkla se letmo svého ukazováčku. Harrymu v té chvíli vypadl z ruky skleněný pohár a roztříštil se na kusy. Současně Ron vyprskl dýňovou šťávu tak nešťastně, že jí zkropil všechny okolo. Hermiona zděšeně vypískla. Věděli, co to znamená — Pettigrew je v Bradavicích! Profesor Snape zpopelavěl; jinak však na sobě nedal nic znát. „Postarám se o to, aby tu dlouho neběhala,“ pronesl mrazivě. May se jen znechuceně ušklíbla – dost o tom pochybovala – „krysa“ už byla dávno „v tahu“; ale kdykoli se mohla zase vrátit. „Ano, toto by se opravdu stávat nemělo,“ přitakal Brumbál, který k nim právě došel, takže zaslechl posledních pár vět „duchaplného“ rozhovoru. „Přijmeme nová opatření … je přece naší povinností chránit …echm … zdraví našich studentů …“ „Děkuji, pane řediteli,“ uklonila se May mírně v jeho směru. „Můžete být klidná, slečno Parkerová, jak jsem již řekl — vezmu si to na starost,“ zavrčel profesor Snape „ochotně“. „To nebude třeba, Severe,“ zadržel ho Brumbál, „máme tu přece ještě toho psa … již jednou se jako stopař velice osvědčil,“ zamrkal na May, „jistě to tu s radostí od krys vyčistí,“ usmál se spokojeně. Podařilo se mu zabít hned dvě mouchy jednou ranou — zlegalizovat Siriův zdejší pobyt a vyřešit problém s Pettigrewem. „Jak si přejete, pane profesore,“ ušklíbl se pro změnu Severus. Průběh akce si dovedl živě představit.

 

* * * * *

 

O několik desítek minut a mil dál: „Můžeme je dostat všechny, pane – Pottera, mladého Weasleyho i tu drzou mudlovskou šmejdku Grangerovou,“ snažil se vlichotit do Voldemortovy přízně „Petříček.“ Voldemortovi však podle všeho nezáleželo na kvantitě, nýbrž na kvalitě. „Dobře víš, že mi záleží jen na Potterovi,“ zasyčela vychrtlá postava v kápi. „ …A to hned zítra – bude se konat výlet do Prasinek“ zkusil znovu malý obtloustlý mužík s prohnanou tváří.  „No to mi říkáš brzo,“ odtušil Voldemort zachmuřeně. „Co tam ten prevít vypasenej vůbec dělá?!“ pomyslel si. „…Potter tam bude mít někde schůzku s Blackem …“ šeptal dál úlisně Pettigrew. „Jak to, někde? Chceš mi snad říct, že nevíš, kde?!“ zařval už Voldemort. „Nebylo by od věci dostat současně i Blacka,“ uvažoval. „Ne — já … odpusťte, pane, já … já se vážně snažil, ale připletla se tam nějaká hloupá husa, co se bála myší … málem mě zašlápla, vyvázl jsem jen tak tak …“ zakňoural. „Takže ty sis nechal utéct takovou důležitou informaci jen proto, že se tam náhodou objevila nějaká školačka, co má strach z myší?!“ zahřměl znovu Voldemort. „Jsi úplně k ničemu! … Ale nemusíš mít strach – zasloužená odměna tě nemine — Crucio!“ pronesl sadisticky. Ze stavení nad hřbitovem se pak už ozýval jen jeho ledový smích a výkřiky bolesti mučeného Smrtijeda.