Kestrel a Sirius - XXIII.
První
polibek
Za
mlhou hustou tak, že by se dala krájet, ležela snad malá sice, zato však velmi
důležitá místnost, neboť právě v ní se už po staletí soustřeďovaly ty
nejlepší mozky čarodějnického světa … Ano, i takto by se dala popsat bradavická
ředitelna onoho památného dne, krátce poté, co kol Bradavic zuřilo tornádo.
Tedy ne že by přede dveřmi běhali studenti s kadidelnicí a řediteli nějak
„podkuřovali“, ale atmosféra v ředitelně v této chvíli až téměř
nesnesitelně „zhoustla.“ A stačil k tomu jeden jediný člověk, lépe řečeno
profesor. Jmenoval se Severus Snape.
Profesor
byl více, než jen rozhořčen. Po tom, co se odpoledne odehrálo, si byl zcela
jist, že Brumbál May z Bradavic vyloučí. K jeho největšímu
úžasu — a následnému vzteku — se tak ale nestalo. Ředitel ji opět
bránil tím svým nechvalně známým, provokativně laskavým, asertivním způsobem,
který byl v jeho podání zbraní nejtěžšího kalibru. Ale Severus tentokrát
nehodlal ustoupit. Měl už právě dost čekání, kdy a jak rafinovaným způsobem
Kestrel jeho milované Bradavice odstraní z mapy kouzelnického světa. „May
musí z domu – ať to stojí, co stojí,“ umínil si hned, co ji se zbylými
dvěma zhroucenými ubožáky poslal na ošetřovnu. Potter si tam ovšem musel dojít
sám, to byla součást trestu za jeho pitomost. Vždyť to celé bylo vlastně díky němu
… Tedy v ohledu Kestreliny budoucnosti měl jasno – ještě dřív, než do
ředitelny vstoupil. Jenže čím déle tu byl, tím více bylo zřejmé, že vytknutý
cíl se vážně neobejde bez obětí. Značných obětí. Nicméně nechce-li dopustit,
aby všechno přišlo vniveč, nezbývala mu jiná cesta. Musel to udělat, byť si byl
vědom všech následků. Nenávidí-li jej mnozí již teď, co bude následovat potom?
Marně se ho Brumbál snažil uklidnit. Marně mu vysvětloval svoje stanovisko –
Severus se hněval stále víc. Bylo to jako přilévat olej do ohně nebo —
zkoušet vodou hasit hořící leštidlo na parkety (nedoporučuji – odzkoušeno,
pozn.autora.) Severus stále nechápal, jak ředitel může tak zarputile bránit tak
škodlivé názory – vždyť jeho argumenty byly přece jednoznačné … tak proč mu proboha
nevyhoví?! „Řekl jsem vám už tisíckrát, proč tu Parkerová nemůže zůstat!“
zarazil se až na desce jeho stolu. Leč ani výhrůžně se tyčit nad tím milým
staříkem mu nikterak nepomohlo. „…a já ti zase tisíckrát řekl, proč ji nemohu
poslat pryč,“ odvětil zcela klidně Brumbál. Severus se pomalu přestával
ovládat. Hádal se takhle s ředitelem už přes půl hodiny a zcela
bezvýsledně. Každý si stál na svém a jakákoli dohoda nebyla možná. Tedy ne že
by souhlasil s jakýmkoli kompromisem … Odlepil se od stolu a rozčileně odcházel.
„My dva,“ obrátil se v půli místnosti, ukázaje přitom prstem na Brumbála,
„spolu v jednom hradě zůstat nemůžeme. Buď půjde ona – nebo já. Jeden
z nás musí rozhodně odejít,“ dal řediteli ultimátum. „A vemte jed na to,
že už se postarám o to, kdo z nás to bude,“ dodal už tišeji, leč mnohem
zlověstněji. Pak odešel.
Profesor
Brumbál složil hlavu do dlaní. Opravdu nebylo lehké být tu ředitelem. Chladit
tak horké hlavy bylo opravdové umění. A Severus byl taková „tichá voda“ – vždy
nenápadný, zdvořilý, přísně dbající svých povinností … pod hladkým povrchem
však bouřily vody oceánu – a propukne-li jednou povodeň, sotva-co ji zastaví.
Slyšel dobře poslední Severova slova a věděl také, že nehovoří naplano. „Co
hodlá udělat?“ tato otázka mu začala dělat starosti.
*
* * * *
Ležela
na „vyhrazeném parkovišti,“ jen pro ni určené už posteli – tak často na
ošetřovně dlela, že jí ji přidělili se samozřejmostí, s jakou voják
vyfasuje stejnokroj a zbroj. Byla na tom zle – diagnostikovali totální ztrátu
energie. Převoz do nemocnice však Brumbál nedovolil – z bezpečnostních
důvodů, vždyť kdo ví, zda by ji podle jistých znaků neodhalili … krom toho se
obával, že neznámé prostředí by mohlo dílo zkázy dokonat.
Nemohla
se ani pohnout – ne údy, hlavou, prsty snad. Nemohla ani mrknout, pohnout rty,
natož zavolat. Byl to zvláštní stav, ve kterém se nacházela – neživá, nemrtvá.
Své okolí vnímala – jen jaksi jinak, vnitřně, tak nějak. Vnímala jen to
podstatné, jinak se utápěla ve tmě. Ne v běžné tmě, v té duchovní.
Věděla, že se o ni Brumbál bojí; stejně tak Lupin, Poppy, Sirius – toho však za
ní nepustili – bohužel zde Nebelvírové nebyli sami, když Bradavice byly
zasaženy chřipkovou epidemií a — jak je známo — pes na izolaci
nepatří. O tom, že by se proměnil, nemohlo pak být ani řeči, takže musel zůstat
přinejmenším za dveřmi. Svou frustraci si vybíjel žalostným vytím a škrábáním
na dveře – až ho nakonec vyhostili i z chodby – nemocní přece potřebují
klid.
Ano,
Siria by u sebe měla ráda — a jistě by též napomohl k jejímu
uzdravení … leč někoho jiného „vyhlížela“; jenže po Severovi nebylo ani
památky. Věděla, že tentokrát za ní nepřijde; zlobil se – ještě teď, ne méně,
než předtím. Cítila jeho emoce. Jeho vztek, když u Brumbála nepochodil, mrazivý
chlad, se kterým odcházel. Rovnováha, kterou si tak těžce vydobyla, byla mezi
nimi narušena. A přitom pro Harryho neudělala nic jiného, než prve pro něj – o
nic více nebezpečného, o nic více namáhavého … bylo to snad špatně? On to tak
viděl, ale … proč by právě jemu měla nadržovat? Věděl přece, proč tu je – anebo
ne? To Harry by si mohl naříkat! Jisté teď bylo ale jenom jedno – nenechá ji na
pokoji, dokud … Chystal se k protiútoku. „Ale čím jsem si tohle
zasloužila?“ ptala se sama sebe zdrceně. Přišlo jí toho tolik líto … „Čím to,
že to vždycky takhle skončí? Vždyť … chtěla jsem jen pomoct, tak proč mě za to
nenávidí?“ Nerozuměla tomu. Ne snad, že by si přála, aby ji nějak vyzdvihovali,
ale – tohle?! … Možná to bylo tím šokem – vždyť z výšin nebeských sletěl
přímo do bran pekel, když viděl, jak mu ničí jeho útočiště – jediné místo, kde
se cítil ještě člověkem … „Mohl si snad myslet, že jsem svoji slabost pouze
předstírala? Že jsem záměrně otupila jeho bdělost, abych …?“ trápila se. Bylo
jí tak teskno … vzpomínala na jeho pohlazení, nesmělý úsměv, na to, jak se mu
rozzářily oči, když … všechno to bylo pryč. Už navždycky. Proč tedy ještě žít?
Proč se smrti bránit? Vždyť stačí jen … jen odejít … Byla tolik unavená … i
samotné myšlenky ji zmáhaly … „Jen nakrátko se z toho vymanit!“ po klidu
zatoužila.
Její
přání bylo vyslyšeno. Duše se oddělila od těla. Spatřila samu sebe – zvenčí,
jak ve snech se vídáváme – jemně zářící, obklopenou sametovou černí … nic víc,
nic méně. Prostor, ve kterém se nacházela, podobal se dost Krajině stínů; přesto
však vnímala rozdíl – výčitky jako tenkrát necítila, nedusilo ji cizí utrpení,
zoufalství … jen únavu, velikou slabost zakusila, ubohost, malost, prokletí …
Navíc zde nebyla sama – tma byla živou bytostí; kdesi v ní dlel On - ten
hlas, co tolikrát již vystrašil ji; ano, právě zde měl svoje obydlí. Ten hlas –
tak břitký, ironický, jež do srdce jí vléval pochyby … čekala výsměch od něj
další, že znovu napadne ji v její bezmocnosti; kdo by nevyužil
příležitost, kdy sok se v prachu válí? Kdo nedorazil by jej, vidouce jej
raněného? Čekala však marně. Neozval se. Nechtěl. Snad tak podlé jednání bylo
pod důstojnost soupeře jeho velikosti. Neměl toho zapotřebí, podle všeho. I
když – chvíli se jí zdálo, jakoby k ní z té tmy kdosi vzhlížel,
jakoby dokonce snad i litoval ji … Bylo by to možné? Kdo tedy byl ten Neznámy?
Když nepřítel ne, kdo tedy? Proč nezničí ji, je-li cele v jeho moci? Tu
hlas konečně promluvil. Žel slova svá vyslovil tak tiše, že splynula
v nezřetelný šepot; vyslechla je, aniž by rozuměla jejich obsahu. Ačkoli
něco jí neuniklo – zaznamenala, že hlas jeho byl sytý, melodický; slova pak
byla vyřčena s neskrývanou něžností – až jí srdce v hrudi
poskočilo — radostí – jakoby alespoň ono pochopilo, co dotyčný chce říct …
„Neublížím ti, sestřičko…“ Škoda, že neslyšela.
„Zůstaň
tu se mnou,“ ozvalo se již hlasitěji. „Nerozumí ti, nechápou … nikdy nevyplníš,
co sis předsevzala … ublíží ti, zůstaň!“ Chtěla mu okamžitě oponovat, ale co
to? Něco v ní se zatetelilo při jeho slovech – bylo tu tak dobře, bezpečno
… „Já ti neublížím – oni ano. Už to udělali, vzpomínáš? Kolikrát to bylo? A
spáchají to zas …“ „Ne! Já …“ bránila se chabě. „Tolik bolesti tě to stálo … a
jaký to mělo smysl? Jaký výsledek?“ nepřestával přemlouvat. Toto nechtěla
poslouchat. Jeho slova byla příliš tvrdá — snad právě proto, že měl
pravdu. Cítila trpkost na jazyku, byť hmotné tělo zanechala ve světě
lidí … Tolik se snažila … bylo to ale vůbec k něčemu? Ani neznala
výsledek. Netušila, zda Harryho vyrvala ze smrtijedských rukou, zda zachránila
Rona, Hermionu … „Co asi teď je s nimi?“ Bála se hledat odpověď. „…
Nestojí o tvou pomoc, nakonec tě zradí – všichni, do jednoho,“ prorokoval hlas.
Dostala strach – věděla, že nelže – mluvil z pozice toho, kdo ví - a
dokonce ani ona už nebyla tak naivní, aby (po těch letech) lidská srdce
neprohlédla … Nitro se jí sevřelo úzkostí, když na to jen pomyslela … zvolila
si smrt – nebyla však až příliš velkorysá? A co se změní její obětí? „Já ti
neublížím,“ lákal ji znova. Vhrkly jí slzy do očí. Tolik to bolelo – stálo to
opravdu za to? Ještě přece mohla své rozhodnutí změnit, ještě mohla odejít …
„Ne! Já nemůžu! Musím jít. Musím se vrátit, rozumíš? Toto je mé poslání, já …“
„Škoda,“ zaslechla jeho vzdech. Tak upřímný, tak láskyplný … nalezne někoho
takového mezi lidmi? Někoho starostlivého, milujícího, pečujícího? Pochybovala.
Ale rozhodnutí už padlo. Ne teď. Dávno již. Dnes už jen plnila svůj slib …
přímo se sebevražedným odhodláním. Neustoupí. Zůstane – až … do konce. Ale teď
už … polekala se. Potřebují ji, honem, musí jít …
Netušila,
že za tu krátkou chvíli uplynuly v lidském světě již tři dny … a
v momentě, kdy se probudila, zapomněla na vše – na svůj rozhovor, i na
samotné místo, jež právě navštívila.
*
* * * *
Dveře
ředitelny se rozletěly. Jako velká voda dovnitř vtrhnul Popletal se svými
pochopy – dvěma „urostlými“ mozkomory. Klepat se neobtěžovali; no,
v případě mozkomorů to bylo vcelku pochopitelné. Profesor Brumbál se
zachmuřil. Ministr mu o chystané inspekci nic nedal vědět a to, jak sem vpálil,
také nevěštilo nic dobrého. Kromě toho takhle po škole tahat mozkomory …
zvlášť, když až moc dobře znal jeho názor na přítomnost těch tvorů
v Bradavicích … Všechno se ale vzápětí vysvětlilo, když do místnosti
vstoupil další člen této „trestné výpravy“. Nebyl jím nikdo jiný, než profesor
lektvarů. Tak toto byla dýka do zad, nijak jinak se to snad ani chápat nedalo …
Lupin, který přišel k řediteli na konsultaci ohledně naprosto
nevyhovujících osnov, byl téhož názoru. Brumbál jej ale zavčas zarazil, ještě
než stačil provést něco nepředloženého — vždyť jeho postavení
v učitelském sboru bylo velmi vratké — nemohl si tedy dovolit
dělat před Popletalem výstupy; navíc ještě ani přesně nevěděli, čím je ministr
přišel překvapit. Chtělo to jen zachovat klid … a vzít rozum do hrsti.
Ze
Severovy tváře se nedalo vyčíst vůbec nic – byl jako kámen – ztvrdlý, studený …
jako by si trochu popletl místo a čas a myslil, že je na některém ze svých
Shromáždění … Ostatně nebylo zas až tolik divu – v přítomnosti mozkomorů
nebylo nikomu do zpěvu.
„Vítám
vás v Bradavicích, pane ministře,“ zašveholil Brumbál jak přední pěvec
opery. „Čemu vděčíme za vaši vzácnou návštěvu?“ vykouzlil na tváři upřímný
úsměv. „Dostal jsem oznámení,“ vyštěkl Popletal v odpověď, „… že se tu
v Bradavicích užívá černé magie!“ „Černá magie? Tady? V Bradavicích?
To snad ne! To musí být nějaký omyl … ujišťuji vás, pane ministře …“ „Pokud si
myslíte, že mě opijete nějakými svými ujištěními, Brumbále, tak se mýlíte – o
všem jsem již podrobně zpraven,“ přerušil jej Popletal. Tvářil se tak
nafoukaně, že by jeden myslel, že se jedná přinejmenším o archanděla Gabriela.
„Jak jsi jen mohl!“ obrátil se Remus k Severovi. Své rozhořčení již
v sobě zadržet nedokázal. Severus nehnul ani brvou. Naopak se zdálo, že je
dokonce pyšný na to, co udělal.
„Profesor
Snape je řádný a poctivý kouzelník; splnil svoji občanskou povinnost a spěšnou
sovou mě informoval o svém podezření, že jedna z nebelvírských studentek
tu provádí nekalé rejdy …“ rozohnil se Popletal. „Jako jediný z celého
sboru,“ zaprskal, „…dbal svých povinností. Věděl, co se v takových
situacích sluší a patří, zatímco vy, profesore,“ zadíval se s odporem na
Brumbála, „jste se snažil ten hrůzný čin ututlat,“ hřímal jako kněz
z kazatelny.
„Hrůzný
čin? Ututlat?“ nechápal Lupin („Že by mi něco uniklo?“ pomyslil si.) „O čem to
mluvíte, pane ministře?“ „Nezapírejte! Víte moc dobře, o čem to mluvím … ovšem,
od vás se ani nic jiného čekat nemůže – ale že i vy, Brumbále…“ otočil se
ministr zpět k řediteli. „Jistě, jak jinak!“ odvětil Lupin trpce. Byl
vinen už tím, že existoval. „Pane ministře, teď přeháníte!“ zastal se svého
podřízeného Brumbál. „Vy! Vy mě tu nebudete poučovat!“ vyvřískl Popletal. Začal
se zase cítit jako malý žáček. Byla to jedna z věcí, které doopravdy
nesnášel. „Cholerik jeden zabedněnej!“ ohodnotil jej v duchu Severus.
„Vidím, co vidím!“ máchal ministr divoce rukama. Ještě, že poblíž nikdo nestál.
Ostatně kdo by se taky k takovému tisknul … „…a tady vidím konspiraci!“
ječel dál ministr. „Hm, tak ten o očním asi ještě neslyšel,“ okomentoval to pro
sebe Severus. „… a možná nejenom o očním…“ „Okamžitě mi přiveďte tu … tu …“
divý mužíček znejistěl. Bezradně se zadíval na Severa. „Parkerová. Marie
Parkerová,“ utrousil Severus ledabyle. „Ano, tu – Parketovou! Bude … echm …
řádně vyslechnuta a … tak kde ji schováváte?!“ zařval. „Slečna Parkerová
neudělala nic, kvůli čemu by měla být vyslýchána – a už vůbec ne za přítomnosti
těchhle …“ ztišil Lupin hlas do výhrůžnější podoby. „Vás – se nikdo na nic
neptal – ostatně vůbec nechápu, co tu ještě děláte! Jděte si po své práci!“
zaječel na něj Popletal. „Měl jsem s sebou vzít ještě někoho,“ zalitoval.
„Tihle mozkomoři – jsou sice výborným nástrojem spravedlnosti, ale moc toho
nenamluví,“ pomyslel si. Na cizí půdě se vůbec necítil tak jistě, jak si přál,
aby to vypadalo. Vlastně očekával, že všechno bude okamžitě vyřízeno a zatím –
se tu s nimi handrkuje o každé slovíčko. Vůbec nechápal, jak to tu může
Snape vydržet …
„Ale
já tu byl pracovně,“ usmál se na něj Lupin mile. „S panem ředitelem jsme právě
řešili osnovy hodin obrany proti černé magii, když jste přišel,“ namítl
zdvořile. Jemný úšklebek kolem rtů však hovořil o něčem jiném. „Chcete mi snad
naznačit, že tu vlastně překážím?! Že vás zdržuji od práce?!“ pochopil (překvapivě
rychle) Popletal. To už na něj bylo příliš. Takováhle drzost! Od podřízeného!
Co, podřízeného – od něčeho tak odporného, co není ani člověkem! Zmateně se
podíval na Severa, čekaje od něho nějakou podporu. Severus se nepokrytě bavil,
ale u něj to Popletal nepoznal. Naopak — svit jeho očí mylně pokládal za
spravedlivé rozhořčení. „Nejlepší bude, když to vyřídíme rychle,“ řekl Severus.
„Všichni víme, k čemu zde došlo,“ pokračoval. „To, co se stalo, je natolik
závažné, že to již nelze přehlédnout,“ deklamoval. „Ale co se stalo, stalo se a
nelze to již odestát. Mimoto – dříve či později by k tomu stejně dojít
muselo. Když dovolíte, pane ministře,“ uklonil se směrem k Popletalovi,
který tím byl evidentně potěšen, „mám za to, že se tomu dokonce ani nedalo
zabránit. Ne pokud – je slečna Parkerová v Bradavicích. Protože zde nemůže
být v žádném případě pod dohledem čtyřiadvacet hodin denně …“ „Pod
dohledem? Tomu nerozumím,“ přerušil jej Popletal. „Ano, pod dohledem nebo,
chcete-li, hlídána – s ohledem na svou společenskou nebezpečnost …
nebezpečnost, na kterou jsem pana ředitele několikrát upozorňoval …“ „Chceš
snad říct domnělou nebezpečnost,“ opravil ho Lupin. „Nikoli – to přece není
pouhá domněnka, ale skutečnost,“ nenechal se vyvést z konceptu. „Nebo jsi už
zapomněl, jak zdemolovala učebnu obrany proti černé magii? Bylo to tuším právě
při tvé hodině … oprava schodiště také nebyla zanedbatelnou položkou školního
rozpočtu a ta starožitná mizící skříň, jež lehla popelem …“ nadzdvihl lehce
pravé obočí, vědom si své převahy. Popletal nevycházel z údivu. „Tohle
všechno, že …“ zalapal po dechu. „No, kdybych zapátral v paměti … našlo by
se toho myslím ještě víc,“ dodal Severus s přehledem. To se už Popletal
vzpamatoval. „Profesore Brumbále, okamžitě ji sem přiveďte!“ zavelel. „Obávám
se, že to nepůjde, pane ministře,“ odporoval Brumbál. „Jak to, že to nepůjde?“
začal zase „hysterčit“ Popletal. „Slečna Parkerová je vážně nemocná,“ osvětlil
v krátkosti ředitel. S tímto odůvodněním se však ministr nehodlal
spokojit. „Snažíte se ji přede mnou skrýt?! Víte, co to znamená? To je …“ „May
je v bezvědomí,“ vychrlil Lupin. „Nemůžete ji vyslechnout, i kdybyste
jakkoli chtěli – neví o sobě.“ „Co-o?“ s něčím takovým Popletal nepočítal.
„Ano, to je pravda, slečna Parkerová opravdu leží na ošetřovně,“ potvrdil i
Severus, „ale – v mezidobí se již mohla probudit, nemyslíte? Ostatně není
ani nutné, aby vstávala z postele – výslech se přece stejně tak dobře může
uskutečnit i na ošetřovně …“ pousmál se. „A – jestli se ještě neprobrala?“
zeptal se Popletal nejistě. „Snad nebyla má cesta zbytečná?“ pomyslel si.
Severus se znovu pousmál. Tohle pro něj bylo hračkou. „Ručím vám za to, pane
ministře, že ve chvíli, kdy položíte svoji první otázku, již bude vzhůru,“
zašklebil se. „Co tím chceš říct, ty slizká zmije?! Co s ní uděláš
tentokrát? Dáš jí vypít další ze svých…“ vrhl se k němu Lupin. „Ale
pánové…“ napomenul oba Brumbál. Pak se obrátil k ministrovi: „Jak jsem již
řekl, pane ministře — slečna Parkerová je velmi vážně nemocná; ke své
léčbě potřebuje naprostý klid. Výslech je v každém případě vyloučen. A
brát s sebou do Bradavic mozkomory – pokládám za holý nerozum. Krom toho –
i kdyby se náhodou slečna Parkerová probudila – její výslech nedovolím. Alespoň
do té doby, než bude zcela v pořádku – dá se totiž předpokládat, že bude
po probuzení ve velmi špatném psychickém stavu.“ Popletal se okamžitě naježil:
„Možná, že jste to nepochopil — to nebylo doporučení, Brumbále, to bylo
nařízení – tedy ještě jednou: nařizuji vám nyní, abyste mě neprodleně zavedl na
ošetřovnu – stejně tak, jako ihned po svém návratu na ministerstvo zase
nařídím, abyste byl za svou neposlušnost zbaven funkce ředitele této školy!“
zasyčel nepřátelsky. „Na vaše místo nastoupí – někdo schopnější a loajálnější.“
Tohle
se už nelíbilo ani Severovi. Přece jen mu dosavadní pořádek plně vyhovoval –
tedy až na přítomnost Parkerové a – Pottera, ale toho se asi sotva zbaví. Ale
že by sem Popletal nasadil nějakého svého špicla … to tedy ne! „Pane ministře,
jsem si jist, že pan ředitel pouze správně neporozuměl …“ snažil se to
zachránit. „Tak už i vy začínáte? Ne – už jsem se rozhodl – ostatně činnost
bývalého vedení školy monitoruji už dlouho, takže vím, že to jde
v Bradavicích od desíti k pěti … zbaven funkce by Brumbál tedy byl tak
jako tak…“ procedil skrze zuby. Konečně pocítil jisté zadostiučinění. Nyní to
byl on, kdo „seděl na koni.“ „A teď – mě zaveďte na ošetřovnu, chci s tou
dívkou mluvit – nebo mám snad poprosit své průvodce?!“ vyhrožoval.
„Toho
nebude třeba,“ ozval se za ním jasný hlas. Skoro až leknutím nadskočil. Oči
všech se obrátily daným směrem. Přímo za Popletalem stála dívka. Byla jen tak,
v bělostném županu, jakoby právě vstala z lůžka – což zřejmě také i
udělala, protože to nebyl nikdo jiný, než May Parkerová. Vypadala jako přízrak
– byla průsvitná a křehká jako sklo; jen modré oči jí zářily. „Zase ty elfí
oči,“ pomyslel si Severus. „Tohle dobře nedopadne.“ Měl plné právo se obávat –
situace byla více, než kritická. Ani když bude vydána, nijak si tím nepomohou.
Je to prostě celé „v loji.“ „Do pytle!“ zaklel v duchu. „Tohle jsem
nechtěl.“ Zbývalo jen, aby tu Popletal načapal Siria a o něm zjistil, že
je Brumbálův špeh a – mohli si jít balit pruhovaná pyžama úplně všichni. Ale
když to s ní správně uhraje – možná, že Popletal ještě změní názor …
Tomu,
že „se to ještě otočí“ však příliš nevěřil. Nadával si do hlupáků. Bylo to
Pyrrhovo vítězství – měl vědět, že lépe Parkerová s Brumbálem, než být jak
bez Parkerové, tak bez Brumbála. „Co má být zase tohle?“ nechápal Popletal. Novou
příchozí byl poněkud zmaten. „Jsem zde – tuším, že jste se mnou chtěl mluvit,“
odpověděla tónem, jako by pro ni bylo naprostou samozřejmostí přijímat denně
ministry. „To – je ona?“ došlo mu. Snape lehce přikývl. Nato se Popletal
obrátil k Brumbálovi: „Tak vy jste se mi snažili namluvit, že je
v kómatu! Je úplně v pořádku!“ „Nikdo vám nelhal,“ ztvrdl její hlas.
„Já byla v bezvědomí … ale vzbudili jste mě; hádali jste se tak, že se to
nedalo poslouchat. Bylo to slyšet až tam, kde jsem právě … byla.“ Popletal
překvapeně otevřel ústa. Severus se usmál. „Vidíte?“ jakoby říkal. To už se ale
vzpamatovali i Brumbál s Lupinem. „Slečno Parkerová, žádám vás, abyste se
vrátila na ošetřovnu – ve vašem stavu nelze připustit, abyste běhala po
chodbách,“ řekl Brumbál přísně. Znělo to až příliš formálně, na její vkus.
Nicméně v situaci , ve které se právě nacházeli, jeho postoj nebyl až tak
neadekvátní. „Neběhala jsem,“ řekla nevinně. „Jen jsem se …“ „Ani nám to snad
neříkejte,“ dodal Severus. Neubránila se úšklebku. „May, nejsi v pořádku,
musíš se vrátit; nikdo neví, kdy zkolabuješ,“ domlouval jí Lupin. „Budu zde jen
tak dlouho, jak bude třeba,“ slíbila. „…což nebude nijak dlouho – sbalte
si své věci, jdeme na ministerstvo,“ vložil se do rozhovoru Popletal.
Pátravě
se na něj zahleděla. Byl to pohled věru nepříjemný, zvláště pro člověka, který
byl zvyklý, že mu všichni „lezli do zadku“ a ještě se předháněli, kdo se
dostane nejdál. „To snad nebude nutné,“ namítl opatrně Severus. „Bude to nutné
– jak jsem řekl — výslech se provede tam – odborným způsobem,“ zvýšil hlas
Popletal, který pod dívčiným pohledem opět začal ztrácet půdu pod nohama.
Připadal si, jakoby mu ta malá četla myšlenky, i když něco takového přece …
„To
nedoporučuji,“ začal couvat Snape. „Mohlo by ji to zabít.“ „Nemyslím, že by to
pana ministra nějak trápilo,“ ušklíbla se May. „Co si to ta žába dovoluje?! Jak
se to chová? To je skandál!“ vřískal Popletal. Nebyl tu však žádný z jeho
přisluhovačů, který by mu ihned přiskočil na pomoc. „To je důsledek toho úrazu –
nemá to v hlavě v pořádku,“ šeptl Severus spiklenecky. Ač se snažil
budit zdání, že je cele nad věcí, na čele mu začal vyvstávat ledový pot – až do
téhle chvíle si byl jist tím, co udělal. Sám před sebou měl čisté svědomí –
navzdory tomu, co si o něm Lupin s Brumbálem mysleli. Proto také ani
nesklopil zrak, když ji spatřil. Myslel, že to bylo správné řešení. Rychlé a
efektivní. Nepochyboval o tom, že se May ke svému činu dozná – byla už taková,
neuměla zapírat – a bude vyloučena. Ale aby ji odtáhli na ministerstvo a tam se
do ní pustili bystrozoři a – jiná havěť?! To byl rozsudek smrti. Ti našli i to,
co nebylo. Natožpak to, co skutečně existovalo a po čem pásli již tolik let …
Ne, tohle nechtěl. Nechtěl jí ublížit. Chtěl ji jen dostat odtud a – zmenšit tak
ohrožení Bradavic. Navzdory tomu, jak jej rozzuřila, nepřál si, aby se jí něco
stalo. Cokoliv. Ale teď … Brumbál bude sesazen. Na jeho místo nastoupí nějaká
ministerská zrůda a ji – zabijí. Ani by se nedivil, kdyby jí „naordinovali“
mozkomoří polibek – měla přece podle jejich náhledu na svém kontě smrt Zika
Makliho … Ať chtěl anebo ne, začínalo se mu dělat nevolno. Z ministra a
kouzelnických soudu, se kterými měl sám už bohaté zkušenosti. Ze všech těch
„spořádaných občanů“, kteří ty tupce nahoře stále drželi u moci.
Z Voldemorta a jeho smrtících orgií. A hlavně – ze sebe a z úlohy,
kterou v tom všem právě hrál. Zabil ji. Co na tom, že nechtěně, přesto ji
zabil. Už teď je mrtvá. A zřejmě to i ví. „Co jsem to udělal?!“ zhrozil se sám
sebe. Pocítil prudkou touhu zkusit ji ještě zachránit. Ale jak? Co zmůže proti
rozjeté mašinérii? Má to vůbec cenu, bojovat? Jen potopí sám sebe… Na druhou
stranu součástí „nových Bradavic“ být beztak nechtěl.
„Slečno
Parkerová, nemusíte se ničeho obávat,“ řekl tichým, vemlouvavým tónem,
z něhož bylo jasně patrno, že se naopak obávat musí. „Pan ministr vám jen
položí pár otázek, na které mu odpovíte … nebude to nic strašného,“ konejšil
ji. Smutně se usmála a zavrtěla hlavou – věděla své. Měla být jakousi
Popletalovou trofejí – důkazem, jak si sám dokázal poradit při čistce
v Bradavicích. Už dlouho čekal na vhodnou záminku, aby mohl vtrhnout za
hradby hradu a nastolit „nové pořádky.“ Lepší dárek k Vánocům si ani
nemohl přát. „Teď není o čem mluvit,“ popřel Severova slova Popletal. „Berem ji
s sebou. Na ministerstvu se namluví až do aleluja. Nevidím jediný důvod,
proč bychom tu měli ještě zůstávat,“ řekl nakvašeně. „A já zase nevidím jediný
důvod, proč by s vámi May měla někam jít – kamkoliv,“ postoupil dopředu
Lupin. „Nedělala nic jiného, než chránila Harryho – tu smršť způsobila jen
proto, aby ho vyrvala z Voldemortových rukou …“ neudržel se. „Z
Voldemortových rukou? Dovolte, abych se zasmál! Snad z Blackových rukou
chcete říct, ne? Ještě jednou mi tu začněte s mrtvým Voldemortem a půjdete
s námi taky – jenže vás vyložíme na psychiatrickém oddělení!“ vyhrožoval
Popletal. „Voldemort žije!“ nedal se Lupin zastrašit. „Pokusil se unést tři
studenty – včetně již zmíněného Harryho Pottera! Nebýt May, byli by již všichni
mrtví! Jen se jich zeptejte, potvrdí vám to, jen co se – echm – probudí,“
kouknul opatrně směrem k May. „Jen, co se probudí?! Takže nejen černá
magie, ale jde tu i o životy dalších studentů!“ bouchnul Popletal pěstí do
stolu. „…A nikdo mi nic neřekne!“ zařval. May se vylekala. Neměla dosud čas nad
něčím přemýšlet, víceméně jen sledovala, co se tu děje; teď jí ale Lupin
připomněl to nejdůležitější. „Co je s nimi?“ obrátila se s hrůzou
v očích k Severovi. „Budou v pořádku,“ uklidnil ji. „Potterovi
se vlastně vůbec nic nestalo a ti druzí dva – se z toho dostanou,“ doplnil
na její němou výzvu. Zatvářila se ztrápeně. „Je to má vina,“ sklopila hlavu.
„Nic z toho se nemuselo stát, kdybych …“ vzlykla. „Přiznáváte se?“
zaradoval se Popletal. „May, ať tě to ani nenapadne,“ varoval ji Lupin. „Vy
půjdete s námi taky – a rovnou před kárnou komisi,“ ukázal na něj ministr.
„A … tady profesor,“ zamířil prstem na Brumbála, „půjde také. Jen tak – pro
jistotu – kdyby ho náhodou napadlo někam zmizet,“ zatvářil se potěšeně. „Tak to
máme jednu psychiatrii, dále jednu řádnou a jednu vazební celu v Azkabanu
…“ mnul si v duchu ruce. Ale narazil. May se konečně probrala.
„Vy,“
sykla, „odtud neodvedete nikoho! Vlastně byste mohl být rád, kdybyste …“
„Vyhrožujete mi?“ přerušil ji Popletal. „Née,“ vydechla. „Myslela jsem spíš,
abyste si sám neublížil,“ zadívala se se zájmem na mozkomory. Ti jí to radostně
opětovali. Začali ňuchat potravu. Dnes to vypadalo slibně — na skvělou
hostinu. „Vlastně si říkám,“ zamyslila se nahlas, „jestli jste … tolik mrtvých
… za všechny ty roky … bylo spácháno tolik zla; teď víc, než kdy předtím, poté,
co se Tom … tedy …Voldemort vrátil … a vy nad tím stále zavíráte oči … Než
abyste to musel nějak řešit, raději rozhlásíte, že zlo neexistuje … že jsou to
jen pomluvy …“ šeptala, nepřítomně hledíc na povystrčenou ruku jednoho
z mozkomorů. „Tvrdíte, že Voldemort je mrtvý … že smrtijedská shromáždění
jsou jen povídačky starých bab, že jediným „volně žijícím“ Smrtijedem je Sirius
Black a navíc – ještě se paktujete s těmihle — “ blýskla okem
k Popletalovi, aby se pak znovu vrátila pohledem k mozkomorovi. Se
zaujetím sledovala kostnatou ruku plnou ohyzdných boláků, z nichž vytékal
páchnoucí, zeleno-šedý hnis … „Skutečně to tak smrdí nebo je to další
z iluzí?“ napadlo ji. „Vlastně si říkám – jste vážně jen tak dementní,
nebo přímo spolupracujete se Smrtijedy?“ Popletal zalapal po dechu. Potřeboval
by sklenici vody. „May! Vzpamatuj se!“ vykřikl zděšeně Lupin. Ale May nedbala.
„To druhé by – všechno vysvětlovalo,“ řekla a ospale zívla. Zhypnotizovaně
hleděla na teď už poněkud neklidného mozkomora. Nebavilo ho už jen čekat na
ministrův pokyn. Nejraději by … v Bradavicích se poněkud ochladilo.
„Nemá
to v hlavě v pořádku,“ omlouval ji Severus. „Jen se na ni podívejte –
vůbec nevnímá!“ A opravdu – May nebyla duchem přítomna. Hlavu měla nakloněnou
na stranu … bůh ví, čemu to naslouchala … Z rohu místnosti se ozvalo
odporné zachrčení – „Že by si s ním snad nějak povídala?!“ napadlo ho.
„Parkerová! Jen si svou situaci zhoršujete!“ syknul na ni. May se otřepala. „Co
prosím?“ obrátila se k němu. „To bude těmi mozkomory,“ hádal Remus.
„Nemohli by …?“ „Ani nápad!“ kategoricky zamítl Popletal. „Ostatně půjdeme
všichni,“ vykročil k May. „May nikam nepůjde!“ zastoupil mu cestu Brumbál.
„To je vzpoura! Spoutat!“ vyvřískl Popletal. „May, uteč!“ vykřikl Lupin. Nastal
mumraj – mozkomoři se dali do pohybu. Kouzelníci vytáhli své hůlky, ozvaly se
nějaké nesrozumitelné výkřiky. Místností prolétlo pár kleteb. „Tak dost!
Přestaňte!“ rozpřáhla ruce. Vzduch se naplnil magií. Mozkomoři jako obrovské,
šedivé můry odlétli do protilehlých rohů ředitelny. Všichni se zastavili. Jako
nic, prošla mezi nimi na druhou stranu místnosti, takže stanula mezi sluhy
temnoty. „Profesor Brumbál zůstane nadále ředitelem – ne,“ zarazila ho, když
chtěl něco říct. „Nemohla bych dál, mít vás na svědomí – kohokoliv z vás,“
upřesnila, když jednoho po druhém přelétla pohledem. Pak se obrátila
k ministrovi, aby mu nadiktovala své požadavky. „Také místa
v profesorském sboru zůstanou beze změn … takže jediný, kdo odtud odejde,
budu já.“ „Ale – vždyť to je směšné – jakou cenu má – echm – toto vaše vzdání
se? Co se stane, jestli …“ zablekotal Popletal. „Budete se divit,“ řekla a oči
jí zaplály. Ucouvl. „Odkud vzaly takovou sílu?“ pomyslel si. Nerozuměl tomu.
Vyzařovalo z ní tolik autority … jako ze samotného Brumbála … May ale
nečekala, až ministr dokončí své myšlenkové pochody. Ze záňadří vytáhla
bělostnou růži – tak zářivě bílou, až přecházel zrak. Mozkomoři cosi zamrmlali
a zatlačili se ještě více do kouta. „Slyšel jste o růži ze Shaerrawedd?“
zeptala se. „Ée – neslyšel,“ odpověděl zmateně. Pokud ano, rozhodně si
nevzpomínal. Hodila mu ji. Než se jeho neohrabané prsty dotkly růže, všiml si
syté zeleně jejích listů a rosy na okvětních plátcích. Rosy, jež vypadala jako
diamanty zasazené v živém květu. Ve chvíli, kdy ji reflexivně zachytil, se
však růže rozpadla na prach. „Co se stane?“ položila řečnickou otázku. Její
hlas ztratil na melodičnosti. Byla z něj cítit jistá krutost a škodolibé
zadostiučinění. „Na té růži visí prokletí. Jestli se jí dotkne jiná, než-li
elfí ruka, stane se jejímu majiteli to, co této růži. Nejprve zahubí vás … po
vás pak začnou vymírat vaši příbuzní … po nich vaši známí, podřízení, všichni,
s kterými budete v kontaktu … protože od téhle chvíle – jste taky
prokletý …“ zadeklamovala velmi sugestivně. Popletal odskočil. „Já? Vy? Kdo …
kdo vlastně jste?“ zaúpěl. „Dostalo se vám převelikého štěstí, pane ministře –
do svých sítí jste totiž …“ „Neříkejte to,“ zaprosil Severus. Popletal na něj
překvapeně pohlédl. „Tak i on … je do všeho zapleten?“
Najednou
sebou trhl – vzpomněl si na jistou legendu, která se vztahovala k elfské
růži. „Vy …?“ polekal se. Přikývla. „Ano, já. Marie Terezie z Rosendorfu.
Dcera Hagela a Jitřní Hvězdy. Princezna cintránská. Vlaštovka. Naděje elfího
lidu. Poslední svého rodu.“ Pak namátkou přidala ještě několik elfských jmen a
titulů, o kterých sama ještě před chvílí nevěděla, že existují. Popletal
v té chvíli barvou i stavbou těla připomínal tlustou zelenou žábu. Zbývalo
už jen, aby ze sebe vydal žalostné: „Kuňk!“ Severus nechápal. „On jí tyhle
výmysly vážně žere!… Tedy ne že by své představení nepředvedla skvěle, ale aby
ministr kouzel věřil pohádkám …“ ušklíbl se. „Ale věří-li, tím lépe. Není nad
dobře využitou pověrčivost. Snad se neodváží porušit tuto pochybnou smlouvu.“
Jenže tato smlouva byla nefalšovaným Damoklovým mečem – May přislíbila, že
s ministrem odejde. To by pro ni ovšem znamenalo … kruh se uzavřel – byli
zase na začátku. „Cožpak není způsob, jak ji zachránit?!“ Nejhorší na tom bylo,
že jak ji znal, hodlala svoji část úlohy splnit. „Kdyby aspoň utekla! Ale to
ona spíš zemře, než by byla někomu za něco zavázána! K čertu s ní!
K čertu s tou její hrdostí! K čertu se vším!“ zaklel
v duchu.
„Takže
smluveni?“ zeptala se. Popletal se vyděšeně zadíval na hromádku prachu u svých
nohou. Bezhlesně přikývl. „Odveďte ji,“ řekl po chvíli bezbarvě. „Tak to ne!“
protestoval Lupin. „Nemáte právo! … Jidáši! Vrahu!“ vrhl se na Severa. „Ne –
prosím,“ zastavil ho její hlas. Tolik smutný, tolik něžný … „Nemůže za to –
neudělal víc, než co udělat musel … Máte pravdu ministře – profesor Snape je
čestný muž … Děkuji vám … vám všem – za lásku a péči, kterou jste mi věnovali …
To – není samozřejmé, já to dobře vím,“ loučila se s nimi stále tišším,
zmírajícím hlasem. Tentokrát to bylo navždycky. „Nezlobím se,“ řekla měkce
Severovi, který se ji chystal zadržet. „Nic si nevyčítejte – byla to má volba,
mohla jsem tomu předejít …“ To byla pravda – mohla tomu předejít – už jen tím,
že by ho nechala v tom portálu … Zoufale vrtěl hlavou. „Nedělejte to!“
prosil očima, dívaje se do těch jejích. Bylo v nich tolik citu, tolik
lásky … přes všechno, co jí způsobil … proč si toho jen nevšiml dřív?
„Nedělejte to,“ zašeptal. Byl zoufalý. Napadlo ho, že se May možná nespokojí
ani s Azkabanem, nedovolí jim, aby za ni bojovali, aby se pokusili
zachránit alespoň její život, když už svoboda byla ztracena …
Jeden
z mozkomorů se jal plnit ministrův rozkaz. Ten druhý se přesunul více
dopředu – snad očekával nějaké komplikace ze strany místních. Vcelku oprávněně,
jak se později ukázalo. May si teprve teď uvědomila, jak je zde chladno. Ten
chlad jí pronikal jako nůž. Nikdy předtím se s mozkomorem nesetkala –
nevěděla tedy přesně, co s ní kontakt s ním způsobí. Cítila se náhle
tolik slabá … vyčerpanost se opět ozvala. Netušila, že to nejhorší má teprve
před sebou, že své síly měla šetřit … když pochopila, bylo již pozdě – zcela ji
to ovládlo. Vyjekla, když se objevily první obrazy. Úplně ji to odmrštilo na
stěnu, tak to bylo silné. Nejhorší zážitky – a že měla z čeho vybírat.
Znovu spatřila smrt své matky; slyšela zoufalý křik novorozeněte – svůj křik.
Znovu jí před očima prolétla všechna ta bezútěšná léta, léta tvrdé babiččiny
výchovy, léta smutku a samoty, kdy z každého babiččina pohledu cítila
němou výčitku … Spatřila souboj mágů na Thaneddu, otevřený portál Lara a
Vilgefortze ubíjejícího Geralta … Vilgefortze mučícího Yennefer … Vilgefortze
s jeho nástroji před obnaženým Ciriiným tělem … obrazy vířily v její
hlavě, jeden hrůznější, než-li druhý, stále rychleji a rychleji … divoký hon …
Bonhart a Skellen s rudnoucí jizvou … Ciri kroužící po zamrzlém jezeře,
Ciri unikající svým pronásledovatelům Věží Vlaštovky, mířící vstříc nelítostné
sudbě, jako plachetnice s napjatými plachtami letící vstříc svému osudu …
přímo do náruče nenasytných, krutých ne-lidí, elfů, kterým šlo o jediné –
zmocnit se dědictví Lary Dorren, otevřít Brány, aby mohli s válečným
pokřikem vstoupit do světa lidí … nepochybně by Zemi ovládli – stejně tak, jako
i jiní, civilizačně snad vyspělejší, mravně však jistě zaostalejší vesmírné
rasy … nestalo by se to přece poprvé … a zřejmě ani naposled … v dějinách
Modré planety … Nemusela ani zavřít oči, aby spatřila hromady kostí, ležící hned
za humny překrásných elfských sídel, lidských kostí – ne nepodobných těm
z vyhlazovacích koncentračních táborů … Ano, ani lidé nejsou z plyše
– vymazat z povrchu zemského se dokáží sami – stačí mít „nesprávnou“ barvu
kůže, být příslušníkem jiného národa, mít odlišný politický názor … nebo jen
„překážet.“ Důvod k násilí se vždycky najde. Koneckonců i ona to poznala –
před lety – a nyní znovu prožívala den, jenž měl být jejím posledním … znovu
cítila tu bolest, znovu trpkou příchuť zrady … zrady z rukou toho nejbližšího
… z rukou chlapce, jehož v skrytu srdce milovala, k němuž se
upnula – poté, co ji její vlastní krev, její babička a nejlepší přítelkyně, bez
rozloučení opustila … Znovu spatřila to, co z ní po smrti zbylo … ohavného
Predecesora, tvora neznajícího slitování, neznajícího žádného z citů … ale
ne, ona přece cítila, všechno, po všechna ta léta … ovšem, byla přece Kimérou,
nebyla pouhým Predecesorem, byť o tomto tenkrát ještě nevěděla … Znovu
prožívala své noční můry, tentokrát naplno, ničím nepotlačené … nyní chápala
své výkřiky hrůzy v bezměsíčných nocích … spatřila vše, čím se bavili
Smrtijedi a jejich přívrženci v černých kápích … viděla mučení nebohých
obětí, slyšela výkřiky hrůzy a bolesti mučených mužů a dětí, znásilňovaných
dívek a žen, chropot umírajících … jen nemnohým se dostalo té cti zemřít
kletbou Adava kedavra, jenom vyvolení měli rychlou smrt … nic jí nezůstalo
skryto, vše prolétlo před očima v jediném okamžiku …
„Ptám
se tě naposledy,“ sklonil se k ní Raddle, „zabiješ Zika Makliho?“ Znělo to
skoro jako prosba. Namáhavě zavrtěla hlavou. „Škoda,“ zašeptal. „Škoda? Kde
jsem to už …? Kdo mi to už říkal?“ snažila se vzpomenout. V hlavě jí
hučelo. A ta úporná bolest! Už se to nedalo snášet. Ještě, že měla za sebou tu
stěnu, jinak … Všechno se jí pletlo. Bylo marné vzpomínat. Bylo marné vzpírat
se. Chtělo se jí tolik spát … mít tohle všechno už za sebou … místo toho se ale
dívala do Tomových očí. Leskly se, jakoby to byly dukáty. „Ó, jak tě
nenávidím,“ sykla. „To ty‘s mě stvořil – takovou, jaká jsem,“ pozvedla svoje
pařáty. Oči jí žhnuly rudým světlem. „Proklínám tě! Proklínám tě, Tome
Raddle!!! Kéž nikdy nedojdeš klidu – za to, cos mi udělal!“ vykřikla. Nijak se
jí ale neulevilo – čím více nenávisti cítila, čím více jej proklínala, tím hůř
jí bylo. Jakoby ji spaloval jakýsi temný oheň – horký, palčivý a nekonečný … už
to nebyl jen Raddle, koho nenáviděla, byli to i jiní, byli to všichni, celý
svět … nakonec znenáviděla i samu sebe, celý svůj život, budoucnost, která se
skládala jen z několika mála možností – jedné horší, než druhé … Ne,
nechtěla ji vidět, nechtěla ji znát, nechtěla ji prožít … nechtěla už nic …
jediné, co ještě chtěla, bylo … zemřít.
Ostatní
netušili, co prožívá. Stále se dohadovali o jejím osudu. Přeli se spolu,
přetahovali, než argumentovali, spíše si už jen nadávali a zjišťovali, kdo
z nich je omezenější … jakoby to už nebylo předem známo … všichni, až na
Severa. Ten stál opodál, jako jakási vycpanina, exemplář „typického kouzelníka“
v dětském muzeu; díval se na ni – ne s obavami; se strašlivou
jistotou – cítil to. Cítil, co se děje. Od samého začátku se bál, co se stane,
dostane-li se příliš blízko k mozkomorům; nyní viděl, že jeho strach byl
zcela oprávněný. „Snad kdybych tam byl s ní, kdybych ji podpíral, držel ji
v náručí, měla by šanci …“ Jak rád by jí pomohl! Problém ale byl
v tom, že nemohl. „Ztratil“ ji – byl od ní „odříznut.“ Co mu bylo platné,
že cítil její emoce, když s ní neměl žádné spojení?! A její emoce ho
děsily. Byl celý ztuhlý – nemohl učinit jediný krok … jen se bezmocně dívat …
May
se zadívala na mozkomora. Její pohled se ale změnil. Už nebyla štvanou zvěří,
již nebyla kořistí. Její pohled byl nyní zlý – lstivý a úskočný. Poněkud tím
mozkomora zmátla. „Tak jen pojď,“ křivě se na něj usmála. „Pojď blíž – copak? Snad
se nebojíš?“ děsivě se zasmála. „Já přece vím, co chceš …“ přivřela oči, „jsme
jedné krve, ty i já …“ zasípala. Mozkomor o něco málo postoupil. Ne však ještě
tak blízko, aby … „Pojď,“ lákala ho. „Jen pojď, fešáku, pojď si pro můj polibek
… první a poslední,“ vydechla. Najednou jí to přišlo líto. Ne, nepředstavovala
si, že její první polibek bude vypadat – takhle. Představovala si něco
romantického, slovy nepopsatelného, takové to souznění duší, zamilovanost,
obrovský, hluboký cit, který by ji pojil s jejím princem … Nu, a co se týče
toho „prince“, - tak toho si představovala také poněkud jinak. Měl to být
někdo, na koho by mohla být hrdá, někdo, kým by se mohla pyšnit, někdo, jemuž
by mohla bezmezně důvěřovat a jehož by milovala od prvního okamžiku až – do
smrti. Kdysi myslívala na Toma, ale to se šeredně spletla. Dopadlo to věru
neslavně. Její milý ji zabil a navíc z ní v očích světa udělal
vražedkyni. S chutí by mu vyškrábala ta jeho kukadla, jimiž ji uhranul,
kdyby … kdyby zavčas věděla, jak to skončí … Bývala by si našla někoho jiného,
kdo by byl hoden – kdo by jí byl hoden … rozhodně by ale … „Ále co, už je to
stejně pasé,“ pomyslila si. „Pěkného jsem si to našla ženicha,“ vrhla po
mozkomorovi zhnusený pohled. „Jen co je pravda.“ Nikdy by si nebyla pomyslela,
že svůj první polibek (co první – jakýkoliv) věnuje něčemu takovému … a že
jediný cit, jenž bude mít se svým partnerem společný, bude nenávist
k čemukoliv živému a – krásnému. „Smutný výsledek genetického
experimentu,“ napadlo ji. Alespoň se ale nedostane do rukou elfů … Ještě více
se soustředila – myslila jen na to, aby mozkomora k sobě přitáhla. Nebylo
to tak těžké, s ohledem na mozkomoří povahu – jenom to dotyčnému připadlo
poněkud – divné. Ale když je to jejím vlastním přáním … být člověkem, cítil by
se polichocen. Plachetka se poodhrnula. Harry před časem spatřil jen mozkomoří
ústa … dobře, že jen ústa, neboť mozkomoři patřili mezi ty odpornější bytosti
Všehomíra. Odpornější, ne nejodpornější, takto je nemohla označit, protože tím
by odsoudila samu sebe – vždyť nacházela-li se ve fázi Predecesora … nebyl mezi
nimi velký rozdíl. Kromě toho … v jiných částech vesmíru žily podobné
bytosti; mozkomoři tedy ani stavbou těla, ani svou podstatou nebyli žádnou
výjimkou, tedy něčím výjimečným a … kdo ví, kým vlastně kdysi byli a kým se
zase mohou stát … vždyť i Predecesor byl základem pro tři nesmírně vyspělé
civilizace … „Pojď,“ vztáhla k němu ruce. Již zcela
klidně.
Teprve
teď si i ostatní uvědomili, že se něco děje. „Ten chlad, ten příšerný chlad! Co
to jen znamená?“ ptali se sami sebe. Lupin se zadíval na Severa. „Na co to tak
– čumí?“ zadíval se stejným směrem … A vtom mu začalo docházet to, co Severus
již nějakou dobu věděl. „Ona se — … May! Ne! To nesmíš!“ vykřikl a vrhl se
k ní. Jenže mu to nebylo nic platné – prostor mezi nimi byl uzamčen. Stála
tam neviditelná stěna, která mu bránila jít dál. Nemohl za ní, nemohl … „May!
May, slyšíš mě?!“ tloukl do stěny. „Udělejte – něco!“ obrátil se na zmateného
Popletala. „Dobře, ale co?“ nechápal. „Vy dva, nechte ji být!“ napadlo jej ze
sebe vysoukat. Bylo to vcelku zcestné nařízení, protože ten druhý nešel po May,
ale – po Lupinovi. Milí mozkomoři se prostě nějak „vymkli kontrole.“ Ministr
tím byl dost zaskočen; ještě více pak ale tím, že zde již nebyli jen dva
mozkomoři, ale hned několik … a další přicházeli. Za chvíli se to tu mozkomory
jen černalo. Nikdo netušil, kde, respektive odkud se tu všichni vzali. Zato už
přesně věděli, odkud se tu vzal ten chlad. Teprve teď začal opravdový boj –
lidí proti ne-lidem. Jenže mozkomoři byli – poněkud v přesile. Remusovi
ale nezáleželo ani tak na vlastním životě, jako na May. Pokoušel se k ní
nějak dostat, zachránit ji, aniž by si připustil, že by se měl zachraňovat sám.
Zato
May se soustředila jen na mozkomora. V hlavě jí znovu zavířily obrazy.
Snad to bylo proto, že byl už tak blízko – její život se zdál být naprosto
zbytečným a nicotným. Smrt, nevědomí, to bylo ono, klid, věčný klid! Od všeho
zde odejít! Koutkem oka zaregistrovala Lupina zápolícího se dvěma mozkomory.
Zamračila se. „Kde se tady vzali? … Ále co, tohle se mě přece už netýká …“
pomyslila si. Už byla blízko, velmi blízko svému vytouženému cíli. Jenže ten
mumraj kolem ji poněkud rušil. Snad to byly výčitky svědomí – starost o přítele
v nouzi. O přítele, který neměl příliš velkou šanci … „Do háje! Nezajímá
mě to! Jeho problém, když se neumí ani ... od čeho má tu hůlku, sakra?!“
vztekala se. „Je-mi-to-fuk!!!“ přesvědčovala se. Mozkomorovy rty se již blížily
… bohužel nejen ke rtům jejím. I Lupin řešil obdobný problém. „K čertu – copak
se pořád musím o někoho starat?!“ vybuchla. Jenže svědomí hlodalo a hlodalo.
„May, slib mi, že už nikdy …“ slyšela Lupinova slova. Cítila, jak jí Severus
přejíždí svými prsty po obličeji. Znovu spatřila Brumbála u svého lůžka,
tenkrát, na začátku školního roku, poté, co … „Copak to nevidíš?“ ozval se
hlásek u jejího ucha. „Všichni tu zemřou – všichni!“ „Co je mi po tom? Pro mě
to tu končí – mám na to snad nárok, nebo ne? Mám jich už dost – jich všech, co
…! Slyšíš?!“ snažila se jej přehlušit. „To nejsi ty – tohle jsi nechtěla, tohle
jsi přece nikdy nechtěla!“ zněl stále neodbytněji ten hlas. „Já – vím, vím, že
ne, jenže – už je pozdě!“ zalkala. Přelstil ji. I tentokrát. Znovu nad ní
zvítězil. Díky informacím od Popletala přišel na způsob, jak se dostane do
Bradavic. To mozkomoři mu otevřou cestu. Zbaví jej jeho nepřátel. Zahubí je
všechny! „Ne! To jsem nechtěla! To všechno – jen kvůli mně!“ vzlykla. Všechno
se v ní obrátilo. Zoufale si přála žít. Zoufale si přála je zachránit.
Jenže – už bylo pozdě. Mozkomor se již příliš přiblížil. Ještě spatřila, jak
nějaký další líbá profesora … („Néee!“) a pak … Mlask! Její a mozkomorovy rty
se setkaly.
Ve
chvíli, kdy se tomu tak stalo, otřásl Bradavicemi silný výbuch. Výbuch, jehož
epicentrum se nacházelo právě v ředitelně – v místech, kde ještě před
chvílí stála. Nikdo z přítomných si později nedokázal vybavit, co se
vlastně stalo. Pamatovali si jen záplavu oslnivého světla – tak oslnivého, že
se to nedalo snést. Jakoby se ocitli přímo v dopadu jaderné bomby, jakoby
se procházeli v centru Hirošimy onoho dne, kdy zde američtí hoši shodili
své válečné pozdravy. Cítili fyzickou bolest z toho světla, světla, jež
mohlo být pro ně smrtícím. Naštěstí tomu tak nebylo – pouze na nějakou dobu
ztratili vědomí. Kolik času skutečně uplynulo, než se probudili, to netušili.
Z ředitelny však zbyly jen rozvaliny. Nejdříve se vzbudili ti mladší –
Severus s Lupinem. Po překonání počátečního šoku a uvědomění si, ve zbytku
čeho se to nachází, jali se křísit Brumbála. O Popletalův stav nikdo nejevil
zájem. Stařičký profesor to zvládl vcelku dobře. Za chvíli byl při vědomí i on.
V ten samý okamžik vletěla do ruin ředitelny jakási velká černá koule. Po
chvíli se ukázalo, že je to Sirius. „Co se to tu stalo? Jste všichni
v pořádku? Co tu dělali všichni ti mozkomoři?“ pálil otázky jednu za
druhou. Nedokázali mu dát uspokojivou odpověď. Ostatně — všichni byli
ještě lehce otřeseni, takže Sirius byl paradoxně alespoň pro tuto chvíli
informován lépe, než-li přímí účastníci. „Byl jsem zrovna u Hagrida, když jsem
si jich všiml – byly jich snad stovky,“ vykládal. „Věděl jsem hned, že je zle,
ale než jsem doběhl … došlo k té explozi … zvenku to vypadalo hrozně, ale
tady to muselo být ještě mnohem horší … myslel jsem, že celé Bradavice lehnou
popelem, ale kromě okruhu pár metrů od ředitelny jsem nikde neviděl ani
škrábnutí … ničemu a nikomu se myslím nic nestalo, to světlo prostě prošlo skrz
hrad a zase zmizelo … pěkně ale mozkomory vyděsilo – v okolí nezůstal ani
jediný,“ pochvaloval si. „Ale vy – jste v pořádku?“ přeptal se
starostlivě. „A – co ten tu dělá?!“ padl jeho zrak na Popletala. „Myslím,“
zašeptal Severus, že by ses měl radši … „Impedimenta!“ namířil hůlkou na
probouzejícího se Popletala. „Obliviate!“ dodal ještě po krátkém zaváhání. „Ale
Severe, to snad už nebylo třeba …“ pokáral ho jemně Brumbál. Z jeho hlasu
ale bylo jasné, že pro tohle se na něj zlobit nebude. „Jeden nikdy neví,“
ušklíbl se Severus. Vtom sebou trhl. Jako jeden muž se na sebe s Lupinem vyděšeně
podívali a vrhli se do trosek. Lupin byl rychlejší. „Vy jste tu měli i …“
zhrozil se Sirius, který mezitím mnohé pochopil. Lupin ze sutin vyhrabal
bezvládné dívčí tělo. Severus stál jako zmrazený. „Je …?“ splynulo mu ze rtů,
zatímco se díval, jak se ji Lupin snaží oživit. I Sirius stál jako opařený.
Spolu s ním čekal na verdikt. Lupin se na ně zmučeně zadíval – „Já nevím,“
zavrtěl hlavou. Severus se vzpamatoval. „Dýchá?“ sklonil se k ní. „Těžko
říct,“ konstatoval Remus malomyslně. „Ale — máme si to vůbec přát?“
zašeptal. Severus se roztřásl. „Probudí se vůbec? A pakliže ano, co bude, až se
probudí?“ ty otázky visely ve vzduchu jako meče. „Vy … co? Co tím chcete …?“
zalapal po dechu Sirius. „Políbil ji, on ji políbil!“ odpověděl Lupin zdrceně.
V očích měl slzy. „Nepustila nás k sobě, ona …“ vzlykl. „May!“
odstrčil ho Sirius. „To ne! Jen to ne!“ volal zoufale. „Já nechtěl … Tohle jsem
nechtěl!“ mumlal Severus. Lupin se na něj zuřivě zadíval. Sirius hrůzou
rozevřel oči – nikdo už mu nemusel nic říkat. „Ať je tomu jakkoliv, musíme se o
ni postarat,“ navedl jejich myšlenky k prospěšnému cíli Brumbál. Nechtěl
tu mít bezduchých více. „Sirie, proměň se – musíme vzbudit ministra. A vy dva –
odneste May na ošetřovnu. Vysvětlete prosím Poppy, co se stalo,“ zastřel se mu
hlas. „A nezapomeňte – dokud se nepřesvědčíme o opaku, je zde stále naděje,“
povzbudil je. Bezmyšlenkovitě přikývli – v nic dobrého už nedoufali.
Sirius se neochotně proměnil a pomalu se loudal za nimi – mohl si to dovolit –
věděl, že tentokrát jej nikdo z ošetřovny nevyhodí. Dal by ale nevím, co
za to, kdyby si to mohl s May vyměnit.
Popletala
nebylo tak snadné vzbudit. Ještě, že měl Brumbál to mazání po babičce Mary.
Bylo sice původně určeno na kolenní klouby, ale smrdělo tak, že … by probudilo
i mrtvého. Když ministr procitl, moc si toho nepamatoval. Vlastně téměř vůbec
nic. Nevěděl, kde je, jak dlouho tam je, s kým přijel a za jakým to bylo
vlastně účelem. Jediné, co věděl naprosto jistě, bylo, že se mozkomoři
vzbouřili a napadli jej a spolu s ním také i místní profesory. Také zde
při této příležitosti došlo k vážnému zranění jedné nebelvírské studentky
– a nebylo vůbec jisté, zda se ta chuděra z toho vůbec ještě dostane.
Všechny prognózy vypadaly beznadějně. Bylo to opravdu skličující. Teprve až se
o tom na vlastní kůži přesvědčil, pochopil, že Brumbálova varování stran
mozkomorů nebyla planá. Konečně se rozhodl jednat …