Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kestrel a Sirius - XXII.

12. 2. 2006

Smršť

Tentokrát se May z ošetřovny nechtělo. Bylo tak příjemné vyhřívat se v přítomnosti onoho „nového“ Severa, hrát hru „na nemocnou“ a nechat se starostlivě opečovávat, bylo to tak uklidňující, na nic nemyslet a být „zcela v bezpečí“ za hradbami zdí ošetřovny, kde mohla bez obav zkoumat přísné rysy Severovy tváře, jež zde nebyly již ani trochu přísné … Přála si, aby to nikdy neskončilo – protože věděla, že jakmile opustí azyl ošetřovny, vše se navrátí do starých kolejí. Profesor lektvarů se opět změní na toho nerudného, nesnášenlivého profesora Higginse, zatímco ona se stane zase tou svéhlavou, drzou, provokující žábou s „jedovými žlázkami pod kůží.“ Idylka netrvala dlouho – pouhé dva dny – příliš málo na to, aby vyvážily očistec dnů příštích. Pak se musela vrátit. Kromě profesora lektvarů tu totiž byli i jiní, jež ji potřebovali. A v této chvíli mnohem více. Na povinnosti zaklínačky nezapomínala. Nikdy. A – ta křišťálová koule byla víc, než jen varováním. Nebylo to tak jednoduché, tak snadné, jak se pokoušela namluvit Harrymu. Věděla, že se Severem – to bylo jen takové intermezzo, falešná stopa, po níž se „obránci zákona a pořádku“ měli pustit. Pravým cílem útoku Smrtijedů byl ale někdo jiný, a to právě Harry.

Harry – vytáhlý chlapec se střapatou kšticí a nádhernýma smaragdovýma očima. Chlapec nesoucí na čele znamení smrti – jizvu ve tvaru blesku, nesmazatelnou památku svého prvního střetnutí s Voldemortem. Harry – místy až nezdravě sebevědomý puberťák, kterému se již začala „zapalovat lýtka.“ Byly chvíle, kdy jí dovedl pěkně „hnout žlučí“, ale pak zase byly chvíle, kdy by ho nejraději objala a konejšila, dokud by se zcela neupokojil. To když přemýšlel o své rodině, o Tomovi a o budoucnosti. Ať už chtěl anebo ne, byla na jeho bedra vložena obrovská tíha – měl se stát Rozhodnutím, konečným Verdiktem nad – nad kým vlastně? Nad Pánem Zla, či jeho opozicí? Povzdechla si. Neměla mu za zlé jeho občasné úlety. Jeho odmítání, pohrdavé gesto rudých rtů, jež jakoby si vypůjčil od Draca Malfoye, pokrčení rameny, zlostné grimasy v obličeji, když všechno nebylo po jeho … Věděla, jak moc se trápí, jak moc je zranitelný a – čím. Byla odhodlána ho „zuby nehty“ bránit. Byla jeho andělem strážným, dobrovolným osobním strážcem … a je snad v náplni práce bodyguarda hodnotit činy svého klienta? Ne, jistě ne. Jejím úkolem je pouze Harryho chránit, nic víc. Jinak by občas nemohla … ale Harry vcelku nebyl zas tak špatný. Chyběla mu jen jistota – konejšivá ruka matčina a pevná ruka otce. Měl být záchranným lasem hozeným kouzelnickému i mudlovskému světu, ale byl ještě tak mladý … nebyl připraven na takový úkol. Zato May připravena byla. Byla svolná k tomu, aby mu poskytla dostatek času, aby – se našel. V duchu Harryho mohla kromě jeho křestního jména směle nazývat dalšími dvěma jmény – oběma začínajícími na S. Každé však s odlišným významem. Ta jména byla – Soucit a Smrt. První znamenalo emoci, kterou v ní vyvolával, to druhé pak to, čím pro ni byl, co pro ni znamenal. Nebránila se tomu. I když mohla odmítnout. Ale nechtěla. Nechtěla brát lidem naději. A víru v zázraky. Ne, není těžké položit život, věříme-li, že naše oběť má nějaký smysl. Kdyby ovšem nabyla jiného náhledu, těžce by se jí umíralo. May však byla doslova naprogramována tak, aby myslela víc na druhé, než-li na sebe. A všechno tomu podřídila. Jakoby ani nežila svůj život, ale životy svých bližních …

Hned, jak se vrátila z ošetřovny, Harryho varovala. Důrazně jej nabádala, aby se držel se svými přáteli. Aby ani na chvíli nedopustil, že by byli rozděleni. Nerozuměl tomu, zdálo se. To nechápavé zavrtění hlavou svědčilo za všechno. Ale proč ne? Stejně se obvykle od Rona a Hermiony nehnul ani na krok. Byli jakous takous jeho náhradní rodinou …

Jenže jako obvykle nic nešlo tak, jak by jít mělo. Profesor Kratiknot měl nějakou neodkladnou záležitost kdesi na venkově – proslýchalo se, že to má cosi společného s churavějící matkou (Proboha, kolik že jí to vlastně je? Dobrá, možná to tedy byla spíše jeho sestra … či nějaká úplně jiná … či někdo úplně jiný), takže místo kouzelných formulí „vyfasovali“ hodinu jasnovidectví s Trelawneyovou. Pochopitelně, že byli kluci pěkně naštvaní, že oni se musí učit, zatímco Hermiona má volno, ale té to nevadilo – konečně měla klid na učení. Zato May z toho byla celá nesvá. Dokonce se snížila k tomu, aby Harrymu navrhla „ulít se z hodiny“, jen aby byli všichni pěkně pohromadě, ale protentokrát překvapivě neuspěla. Ron měl totiž u Trelawneyové vroubek od minula, takže kdyby nepřišel …

Než se vyšplhala do učebny, zaváhala. Dnešní den se jí nelíbil. Jaká škoda, že chystaný obřad s kameny provést nestačila! Ještě dnes to musí napravit – ale nebude už pozdě? Naposled se ohlédla, jakoby kdosi za ní mohl jí dát odpověď. Nikdo tam však nestál. Kdyby ji ta „stará čůza“ (myšlena profesorka Trelawneyová, pozn. autora) už neuviděla, asi by se přece vrátila – navzdory tomu, že ji „zajímal“ především Harry. Ale už i pro ni bylo pozdě na ústup … a sehrát další nervový záchvat jen tak bez příčiny jí bylo „proti srsti.“ Stačily ty opravdové – i těch bylo až moc. Jala se proto zlézat spuštěný provazový žebřík.

 

* * * * *

 

Hermiona byla praktická dívka. Neplánovaně vzniklý volný čas hleděla okamžitě nějak užitečně vyplnit. A protože ročníkové zkoušky se každým dnem blížily, není těžké uhádnout, kam zamířila – v knihovně se jí vždycky učilo nejlépe – už jen proto, že když něčemu ze svých poznámek tak docela nerozuměla, bylo po ruce hned několik desítek knih, které jí danou problematiku spolehlivě osvětlily. A nyní, když probíhalo vyučování, tu bylo navíc takové ticho … spokojeně se usmála, když si rozložila na stůl učení. Ne, Hermiona učebnicemi nelistovala – ona jednotlivé stránky vyloženě hladila … a jakpak by ne – už odmalička ji přímo fascinovalo poznávání nových věcí … Najednou se ale zamračila. „Proboha! Vždyť jsem teprve u otázky číslo čtyři sta osmdesát tři!“ vykřikla zděšeně. To, že jí jich zbývá už jen sedmnáct, vůbec nebrala v potaz. Leč nebylo jí dáno o mnoho postoupit – zanedlouho na jejím stole přistála sova. Nebyla to ani Hedvika, ani Papušík – prostě obyčejná školní sova. V zobáku držela vzkaz. Doslova jí ho vstrčila do rukou a aniž by čekala na pamlsek, urychleně odlétla, jakoby byla sama ráda, že má svůj úkol už za sebou. Hermiona vzkaz přečetla. Na okamžik se zatvářila rozzlobeně. Potom si jen povzdychla a začala své věci zase sbírat. Klika jemně cvakla, jak za sebou zavírala dveře. Madame Pinceová v poklidu klimbala za stolem. Kdyby nespala, snad by jí přišlo podivné, že jindy tak vytrvalá studentka odchází z knihovny neobvykle časně. Ale Madame Pinceová vzhůru nebyla…

 

* * * * *

 

Čekala-li profesorka Trelawneyová od May po poslední hodině nějaké zvláštní výkony, pak se přepočítala. May nejevila žádný zájem o to, aby nějak dále rozvíjela svoje schopnosti jasnozření. Právě naopak – dusná atmosféra učebny ji ukolébala ke spánku. Její spánek byl klidný a s jedinou výjimkou nepřerušovaný – to když sebou znenadání křečovitě zaškubala a zbledla jako povápněná jabloň. To však nikdo neviděl, protože prve bezostyšně složila hlavu na předloktí na stolečku před sebou. Ani May samotná pak ale netušila, co ji nakrátko polekalo. Když se vzbudila, bylo to už pryč. Vlastně všichni už byli pryč, protože konec této hodiny byl pro studenty skutečným vysvobozením – neváhali a prchali ze Severní věže, jak jen nejrychleji mohli. Jasnovidectví bylo totiž pro Nebelvíry svým způsobem ještě horší, než-li hodiny lektvarů, jelikož přinejmenším o zdravém rozumu profesora Snapea se nedalo pochybovat, zatímco profesorka Trelawneyová jistě ve své minulosti navštěvovala i jiný typ ústavů. May si olízla suché rty. Probouzelo se jí těžko. Něco chtěla udělat, něco z toho, co se jí zdálo, stálo za pozornost, jenže – svůj sen již zapomněla. Zůstal jen podivný neklid. Neklid, který ji hnal za Harrym a jeho přáteli.

 

* * * * *

 

Navzdory svým slovům Hermiona v knihovně nebyla. Nějakou dobu Ron s Harrym ještě zkoumali prostor mezi regály, aby s konečnou platností potvrdili: nález negativní. Společně prohledali ještě další obvyklá místa, jako Velkou síň, společenku a – za asistence svých spolužaček – i dívčí ložnici, aby konstatovali totéž. Nakonec se mírně frustrováni rozdělili, aby jim to hledání „lépe odsýpalo“ … Uběhaný Ron si docela oddychl, když si přečetl vzkaz od Harryho. Trochu se sice podivil nad tím, že byl pergamen doručen obyčejnou školní sovou, ale Hedvika byla zřejmě „na lovu“. Zamířil na smluvené místo. Tiše si pískal – byl opravdu krásný den.

 

 

* * * * *

 

May se prudce zastavila – nebylo to příliš moudré, v davu prváků deroucích se na oběd. Herdu do zad přečkala bez obtíží. Zato obraz, jenž před chvílí spatřila ve své mysli, na ni měl účinky daleko drastičtější. Okamžitě „vyhledala“ Harryho a pustila se za ním. Musela sebou hodit, měla-li být rychlejší, než křídla nočních ptáků …

Harry stál „jako opařený.“ U nohou mu ležel kousek stočeného pergamenu. Věděla, co na něm bylo. Číst nemusela. Stačilo se podívat do Harryho tváře – byl tak bledý, vyděšený – ta tam byla živost v obličeji, ten tam byl jeho smích … ostatně nebyl tu nikdo, s kým by se snad mohl smát … Vypadal jak odhozený panáček Ken – osamocený, rozbitý … chvěl se a bezhlesně pohyboval rty – jak to, že ho po celou tu dobu, jak to, že ho to ani jednou nenapadlo? Přinejmenším loni, při Poháru tří kouzelníků mu mohlo dojít, co se stane. Mohl dovodit, co Voldemort udělá. Tenkrát, když si sám uvědomil, že Ron je tím nejdůležitějším v jeho životě … Jak by Raddle mohl nevyužít jeho slabosti? Jak by mohl nepozdvihnout do rukou vloženou mu zbraň? … Jako vánek přistoupila k Harrymu. „Tam nesmíš,“ řekla. Pomalu zvedl hlavu. Zdálo se, že ho její slova probudila. „Musím,“ řekl zčásti ještě sklesle, z části odhodlaně. „Jinak … je zabije,“ šeptnul. Tvář se jí zkřivila v nepěkné grimase. „Chceš provést výměnu?“ zamávala mu pergamenem před nosem. „Naivko! Snad si nemyslíš, že je Tom pustí?“ zasmála se zle. „Jen si počká, až mu vlezeš do chřtánu a pak …“ odmlčela se. „Já musím,“ odvětil. „Musím se aspoň pokusit …“ „Blázne!“ vyštěkla. Začínala propadat hysterii. Stačí tak málo a – vše bude ztraceno! „A to tě nenapadlo, že možná jsou už oba …“ „Ne! Oni nejsou mrtví!“ zavřeštěl teď Harry. „A jestli přijdu, pořád mají šanci …“ „Měli šanci – kdybys mě poslechl a nenechával je o samotě, jak jsem ti říkala!“ vrátila mu. „…Jak jsi…? … Ty jsi to věděla!“ zaječel a vrhl se na ni. Věděla. Viděla to v té zatracené kouli. Jen nevěděla kdy … „Svině!“ „Pitomče!“ „Nech mě!“ „Nikam nepůjdeš!“ „Nepůjdu – poletím! Accio koště!“ „Já ti dám koště!“ rozčílila se. Namířila dlaní na koště, a to bylo rázem v plamenech. Shořelo tak rychle, že proti tomu Harry nestihl nic udělat. May foukla tím směrem a rozvířila popel po celé místnosti. „Nikam nepoletíš!“ usmála se sadisticky. Předčasně. Harry, pravda, sice na okamžik připomínal stalagmit, ale vzpamatoval se dřív, než-li čekala. Zamířil na ni proutkem a vyřkl zaklínadlo. May se svalila na zem jako špalek. „Jestli se vrátím … vyřídíme si to později!“ řekl ledově. Pak se vyřítil ven.

 

* * * * *

Lord Voldemort byl neklidný – byl téměř u cíle, mohl být na vrcholu blaha, ale – nějaký hlas tam uvnitř mu napovídal, že dokud necítí mezi prsty látku, ještě není ruka v rukávě. Ovšem, dnes byl významný den – jeho vítězství nad Potterem. Nepochyboval o tom, že přijde. Byl to – hlupák. „Důvěřivý hlupák. Stejný, jako – tamti dva,“ bezděčně kývl směrem k Ronovi a Hermioně. Studenti byli přivázáni k mohutnému dubu – prozatím. Netušili ještě sice, co jim chystá, ale už teď vypadali náramně zbědovaně. A to se jich zatím Smrtijedi ani nedotkli. Pouze vyčkávali na rozkazy svého pána. Jeho rozkazy. Ale on mlčel. Čekal na hlavního aktéra – věhlasného Harryho Pottera. Jistě, mohl představení započíst i bez něj, ale – to by nebyla ta pravá legrace. Připravil by se tak o požitek sledovat jej, jak se dívá na smrt svých druhů. Připravil by se tak o výraz jeho tváře – plný zděšení, hrůzy, výčitek, že to on je důvodem, on je příčinou … Ne, to nemohl dovolit. Tento den bude trvat dlouho. „A má rozkoš bude nezměrná,“ ušklíbl se samolibě.

Přesto přese všechno – se mu do srdce vkradl jakýsi stín. Nenápadný, vytrvalý červ hlodal jablko jeho dobré nálady, téměř mohl slyšet, jak hryže … Začalo to už k ránu. No ano, ten zatracený sen. To on mu kazil Jeho den. To díky němu se vplížila melancholie do jeho nitra. „Zatracený sen!“ zaklel. Byla to vzpomínka. Vzpomínka na ni. Nechápal, proč zrovna dnes - po tolika letech, kdy na ni ani nevzpomněl … Ale ano, chyběla mu. Uvědomil si to hned ráno, jak se probudil. To prázdno, co cítil … po všechna ta léta … bílé místo, jež tak dlouho nedokázal pojmenovat … se jmenovalo Kestrel. „Kestrel? Zajímavé, že jsem si vzpomněl i na tento detail … Ano, říkala si tak. Kdo ví, proč. To nikdy neprozradila. Snad kvůli tomu medailónu, který stále nosila … od koho byl asi?“ zabodl se do něj osten žárlivosti na mrtvou. Ano, to ona mu chyběla. Byla tím posledním, nejkrásnějším drahokamem v jeho kolekci. Kamenem, který chyběl. Kamenem, o který se sám tak hloupě připravil. A chybělo tak málo … Ano, s ní po boku by byl dokonale šťastný. S ní po boku by byl dokonce ochoten z mnohého slevit, neboť by mu to plně vynahradila svou … osobností, respektive osobitostí. I když s ní – by de facto nemusel slevit z ničeho. Dokonale mu rozuměla. Byli přece stejní. „Téměř stejní,“ opravil se. Ano, to jedno malé nedorozumění, přece … „Nedorozumění, které ji stálo život,“ ozval se jakýsi výsměšný hlas. Zpozorněl. Tyto hlasy neměl rád. Vlastně jakékoliv hlasy, jež se neozvaly na jeho přímý pokyn. Tím méně takovéto drzé hlasy – patřící bůhvíkomu. Ovšem, bylo to politováníhodné, jak to nakonec skončilo … Dnes … dnes by to řešil zcela jinak, alespoň si to myslel … Byl si jist, že být to dnes, jeho nabídku by neodmítla. Jenže dnes to bohužel nebylo. Bylo to dávno. Velmi dávno. A on se k tomu již nikdy nechtěl vracet. Řekl by, že to byl právě onen den, kdy ztratil poslední část svého lidství … pak už byl jen oživlou mrtvolou. Mrtvolou plnou vzteku a nenávisti. Chtěl se pomstít. Pomstít se všem těm tatíkům s vypasenými bříšky. Všem šťastným maminám objímajícím své děti. Štěstí. Ano, to ho dráždilo. Obyčejné, rodinné štěstí. Štěstí, které nikdy nepoznal.

 

* * * * *

 

„Jak jsem jim mohla tak naletět,“ spílala si Hermiona. „Jak jsem mohla být tak hloupá!“ Marné však byly výčitky. Oba dva již byli ztraceni. Ron to možná ještě nevěděl, ona však ano. Naskýtala se ale ještě jedna otázka: proč je nezabili hned? Domnívala se, že zná odpověď. Čekali na Harryho. Měli být volavkou. Volavkou pro skutečnou kořist… Bylo jasné, že se Harry dostaví. Jak ho znala, určitě ani nikoho neinformoval – v bláhové naději, že … „Taková pitomost! Jsme to jen my, co naletíme na každou blbost, nebo city jednoho k druhému kalí rozum obecně?“ napadlo ji. „Jak dlouho ještě? Jak dlouho to potrvá? Jak dlouho ještě budeme čekat, než Harry přijde? A … co bude pak?“ otřásla se. Kdyby jen mohla něco udělat … kdyby tomu mohla nějak zabránit … zuřivě zacloumala svými pouty. Nepomohlo to. Věznitelé odvedli svou práci dobře. Jak jinak – před zraky svého pána byli i ti největší smrtijedští nemotorové náhle přímo neobyčejně šikovní … „Něco musíme udělat … musíme se odtud dostat, jinak … jak jsou jejich oči chladné,“ uvědomila si náhle. „Jakoby byly bez života … jakoby oni sami byli jen loutkami, ne těmi, co vysloví imperio …“ Až jí z toho zamrazilo. Většina ze Smrtijedů byla dosud ještě v kápích. Možná proto, že stále nevěděli, jak bude s dětmi naloženo. Chránili se. Nezdálo se jí však, že by to bylo ze strachu, spíš z opatrnosti … a možná jen ze zvyku. Snad to byl takový jejich rituál – nasadit si plášť a černou kápi, dost tlustou a těžkou na to, aby v nich zadusila jakýkoliv cit, aby k nim skrz ni nedolehlo nic, co by v nich mohlo vzbudit jakýkoliv náznak soucitu … „Soucit, to je ono – kdyby se mi podařilo … přece nemohou být všichni jako kusy ledu, přece tu musí být někdo, kdo … by nám rád pomohl …“ zadoufala. Dychtivě se rozhlížela okolo, hledala cokoliv, co by naznačovalo, že se nemýlí – zbytečně. „Možná se dost nesnažím. Možná, že jen potřebují něco naznačit nebo … trochu přesvědčit,“ začala slevovat z pozitivního myšlení. „Pomozte nám,“ začala poněkud nesměle. Nedočkala se však žádné odezvy. „Pomozte nám, prosím,“ zvolala hlasitěji pro případ, že by ji snad prve přeslechli. Zase nic. Nikdo se ani neotočil. Úplně, jako kdyby tam nebyli. To ji dopálilo. A – vystrašilo. Nešlo tu přece jen o nezdvořilost – chovali se k nim jako k neživým předmětům anebo … jako k těm, co za chvíli již neživí budou … Snad proto se rozkřičela: „Pomozte nám! Slyšíte? Slyší mě tu vůbec někdo?!“ Jak pošetilá byla její snaha uvolnit provazy, jež je spojovaly se starým stromem … Ne, nemyslela na všechno. Teď se to jasně ukázalo. Možná, že to bylo jen tím, že nikdy nechodila do skautu – jinak by přece věděla, že s sebou má stále nosit malý nožík … nebo aspoň nějaký střep … pro štěstí …

Na její volání se doposud nikdo neozval. Ne že by snad bylo ticho. Vůbec ne, hovor mezi Smrtijedy naopak zesílil, až se skoro zdálo, jakoby se někteří z přítomných snažili její výkřiky přehlušit – tak, aby nedolehly k jejich svědomí… „Cožpak tu nemá nikdo kousek cti v těle? Copak nikdo z vás nemá svědomí? Jak můžete s něčím takovým souhlasit? Jak ho můžete v něčem takovém podporovat?!“ křičela. Její buditelské úsilí však stále nemělo kýžený efekt. Nikdo se k nim nehnal, aby je osvobodil. Zaregistrovala pouze, jak jakýsi postarší kouzelník rozpačitě přešlápl, sehnul hlavu, když na něj s očekáváním pohlédla a pak – se k ní otočil zády. Bylo to vskutku deprimující, zvláště hrála-li o čas. Ale nakonec se přece dočkala. Maximus Defrau si pomalu stáhl z hlavy kápi. Na rtech se mu objevil nehezký úsměšek, když se vydal směrem k připoutané dívce. Snad proto, že byla tak nadšena tím, že ji kdosi konečně vyslyšel, přehlédla výraz jeho tváře. Zlomyslný, krutý, zvrhlý pohled, kterým si ji prohlížel. „Pomozte mi, prosím, slitujte se,“ zaúpěla. Ne naposled. „To víš, že ti pomůžu,“ zasmál se hluše. Až se jí zatajil dech, když vytáhl dlouhý, zahnutý nůž a jeho hrot pozvedl téměř do výše jejích ramen … nechystal se ji však zabít, ani zbavit pout – to druhé ani náhodou – ta žhnoucí světla v jeho očích, stisknuté zuby, strnulý úsměv – takto přece nepřichází vysvobození … Vykřikla, když ucítila trhnutí doprovázené zvukem trhající se látky. To … nebylo to, co si představovala… Nůž, který mladý Smrtijed již nepotřeboval, cinknul o kámen, zatímco holýma rukama cupoval zbytky Hermionina hábitu. Vůbec se neovládal. Jasný to příklad vítězství ušlechtilého lidského ducha nad nízkou pudovostí zvířete. „Ne … to ne … co to děláte?! Nechte mne!“ vyvřískla. „Neboj, za chvíli budeš jako v nebi … než zemřeš, ukážu ti, co znamená být šťastná,“ zachroptěl a nedočkavě stisknul její prs. „Nech ji být, ty hnusný prase!“ zavyl Ron. Provazy však držely pevně. Mohl se jen bezmocně dívat, jak … raději se nedíval. Sklíčeně svěsil hlavu a z očí mu vyhrkly slzy bezmocnosti. „Ne! Pomoc! Pomozte mi někdo!“ vřeštěla dál Hermiona. Volání o pomoc se za chvíli proměnilo v srdceryvný vzlykot. Smrtijed se zatím ukájel, jak se jen dá. Odvážit se ji odvázat zatím ještě nemohl, ale alespoň řádně zašátrat po mladém těle mu přece „nikdo nemohl zakázat“, no ne? Hermionin tichý pláč se změnil v hysterické ječení, když dospěl až do míst, kde byl její klín. V koutku úst mu zahlédla slinu. Myslela, že omdlí – hnusem, studem … avšak milosrdné bezvědomí nepřicházelo. Dokonce i mozek stále pracoval, jakoby na výsměch té hrozné chvíli … „… ještě si vzpomenete,“ zasyčela May. „Zanedlouho se dostanete do situace, kdy vy sami budete prosit o slitování … a za to, že jste ho neměli se mnou, nedostane se ho ani vám … budete prosit, budete žebrat o pomoc, ale nikdo vám ji neposkytne … a až ta chvíle nadejde, byli byste vděčni za pomoc od kohokoliv, dokonce i od takového netvora, jako jsem já – ale já tu už nebudu …“ „Tak o tomto mluvila … a já si myslela, že se to týkalo Prasinek …“ Nevěděla, co je horší – jestli snášet to, co s ní Maximus prováděl, anebo vědomí, že ji nikdo nevysvobodí, že si vše bude muset protrpět až do konce …

„Nechte mě! Slyšíte, dost, už dost, prosím!“ … ale jak by mohly být její prosby vyslyšeny někým tak zkaženým? Cítila smrdutý dech z nečištěných zubů, když olizoval její šíji; na těle pak bolestivý stisk chlípných rukou, nevyhýbajících se ani těm nejcitlivějším místům … byla to hrozná agónie; netušila však, že tohle měl být pouze začátek …

* * * * *

May nějakou tu chvíli trvalo, než se jí podařilo kletbu zlomit – a bylo to o to déle, oč více si uvědomovala, jak jsou všechny ty sekundy zdržení drahé. Nakonec ale vypálila z nebelvírské společenské místnosti „jako utržená ze řetězu.“ Nerozmýšlela se, kam běžet – bylo jí jasné, že musí zvolit prostě tu nejkratší cestu z hradu. Schody přitom brala tak po čtyřech, pěti, ale ani tak si nebyla jistá, jestli Harryho dohoní. Při vší své rychlosti si velice dobře uvědomovala, jak velký má před ní náskok, a že naděje, že jej dostihne, je opravdu mizivá. Ale pokusit se o to musela. Nemohla dopustit, aby …

Ale to už byla venku z hradu. Byla doslova „slepá hluchá“, když sledovala pouze svůj vytčený cíl – dohonit Harryho. Proto si ani nevšimla postavy v černém plášti, která ji upřeně pozorovala. „Tamta černá skvrnka, to je Harry,“ blesklo jí hlavou. Ještě více „napnula.“ Nebylo jí ale přáno opustit ten den pozemky Bradavic.

Jaký je to asi pocit, jedeme-li stokilometrovou rychlostí a narazíme do svodidel? Náraz, jenž ji zastavil, byl jako rána osudu. Rána osudu, jež na ni dopadla už v momentu, kdy nebyla schopna Harryho zadržet. Rána osudu, kterou tušila již ve chvíli, kdy pozdvihla onu křišťálovou kouli … Všechno se událo velice rychle; přesto to ale bylo velmi silné … jsou chvíle, které svou mocí dokáží pohnout dokonce i během planety … a právě takto to také cítila. Pochopitelně, že byť se nedívala na cestu, ale na vzdalujícího se chlapce, do ničeho nenarazila. Nebyl to žádný strom, plot, branka ani kůl, o který by se zastavila. Nebyl to kámen, poražená kláda nebo pohozený předmět, o který by zakopla. Žádná zapomenutá aktovka se neválela v trávě, žádný pařez jí nestál v cestě, dokonce nešlápla ani do výmolu či snad tímto kuriózním způsobem neobjevila opuštěnou štolu … ne, ne, dokonce se ani hanbou nepropadla. Byla zadržena. Byla to čísi ruka, jež jí nedovolila běžet dál. Pevná jako skála a přesto pružná jako čepel katany … kdyby nebyla náhle tak dezorientovaná, kdyby jí dotyčný nevyrazil dech, snad by se i v té rychlosti snažila zjistit, kdo … snad by se pokusila vymanit z jeho sevření a snad by ji ani nedokázal zadržet, kdyby o něm věděla dříve, ale — to všechno jsou jenom dohady. Pravdou totiž bylo, že ve stavu, v jakém byla, v citovém rozpoložení, v jakém se nacházela, po nárazu, který jí div nevymáčkl střeva z těla … nebyla schopna ničeho. Minulost, přítomnost i budoucnost tu vířila v soustředěných kruzích, nicota snažila se polapit Vlaštovku do svého bezedného jícnu … Kolik sekund uplynulo od chvíle, kdy ji muž v černém polapil? Kolik jich uběhlo, než-li ji, zhroucenou, přitiskl na svou hruď? Jak dlouho jí trvalo, než-li pochopila, než-li se vzpamatovala natolik, aby svými dlaněmi došplhala po mužově hábitu až k jeho prsům, o které by se opřela? Kolik času a námahy ji stálo pozdvihnout (nebo raději spíš zaklonit?) hlavu natolik, aby spatřila, kdo zhatil poslední šanci na záchranu jejího „klienta“? „Profesor Snape,“ zašeptala. Čas se opět rozběhnul.

* * * * *

Mezitím o pár set metrů dále:

Každou chvíli už tu musel být. Ani kluk s tak dlouhým vedením, jaké Potter bezpochyby měl, se přece nemohl rozhodovat tak dlouho. „Nebo ho snad něco zdrželo? Nenapadlo jej snad někomu se se svým problémem svěřit?!“ běželo Voldemortovou hlavou. Poslední okamžiky jsou vždycky nejhorší. To je známý fakt – ať se jedná o cokoliv, ale bylo toho více, co „chtělo klid mu brát.“ Třeba ten zatracený hlas – jen, co bude po všem, řádně si na něj „posvítí.“ Zjistí, kdo anebo co ho otravuje a – pořádně s tím zatočí. Jak, se ještě uvidí – podle toho, co zjistí. Ale s tím svým snem … zavřel oči. Chtěl ještě jednou spatřit její tvář. Nešlo to. Rušil ho pronikavý, zoufalý dívčí křik. „No toto?! Kdo si to dovolil?!“ „Řekl jsem, že tu bude ticho!!!“ zařval. „Crucio!“ ukázal na chlípného Smrtijeda. Jistě, bylo mu fuk, co tam s ní dělá. On sám na tu husičku chuť neměl. O něco málo minut později by mu beztak dovolil trochu se s ní „potěšit“, ostatně nebyl by jediný, kdo by se s ní pak „pomazlil“; toto byla součást plánu – nejprve zneuctít a potom umučit. Ona měla být první. Po ní by přišel na řadu ten zrzek a nakonec … hmmm - s Potterem by si „pohrál“ on sám… To rituální upálení zaživa mělo být opravdu už jen závěrečnou tečkou za celým „obřadem.“ … Maximus si však dovolil příliš. Vše zkazil – díky jeho nezvládnutým choutkám přišel o jednu z nejkrásnějších vzpomínek – a to si zasluhovalo trest…

Maximus se snažil příliš nekřičet – to Voldemort neměl rád. Byť jich s oblibou využíval, slabochy nesnášel; a ten, jenž se chtěl stát řádným Smrtijedem, musel napřed prokázat, že je této cti hoden (pravda, až na týpky typu Petříček) … dobrá fyzička byla proto předpokladem – o psychice ani nemluvě. Každý pak věděl, že Pánu Temnot nedělá žádný problém zbavit se těch, kteří jeho přísné požadavky již nesplňují. Žádný výměnek pro již neschopné Smrtijedy neexistoval. Vůdce si nepřipouštěl žádné slabošské emoce. A co se týče smrtijedské organizace jako takové … inu, zrodil-li se kdo pod šťastnou hvězdou, stal se majetkem Imperátora už pouhým narozením. Ti méně šťastní si členství v lóži museli zasloužit – a služba jim končila až smrtí. Samozřejmě, že i zde existovala určitá hierarchie – mohl být pouhým „důvěrníkem“, či se v průběhu let „vypracovat“ až na člena elitní smrtijedské jednotky. A nutno dodat, že si doposud nevedl nikterak špatně. Nyní však ze všeho nejvíce připomínal zmítajícího se červa, žížalu nabodnutou na rybářský háček. A byl k tomu pádný důvod – Lord Voldemort se zlobil. Téměř splýval s okolím, tak byl vzteky zelený. Ale … už se pomalu uklidňoval. Protentokrát tedy provinilec přežije.

Ano, už to skončilo – Maximus vyčerpaně ležel mezi hroudami rozkopané země a těžce oddychoval – stejně, jako i Hermiona. Zdálo se však, že ta po všech těch hrůzách omdlela. Hlavu měla svěšenou, dlouhé prameny vlasů se poslušny zákonů přírody houpaly v mírném větříku kousek nad zemí … nic nenasvědčovalo tomu, že by o sobě věděla. Možná, že byla „jen“ v šoku. Možná hrůzou zešílela … každopádně jí si teď už nikdo nevšímal. Zato na Maxima se upíraly ponuré pohledy okolostojících Smrtijedů. Ne, kolegové jej nelitovali. Se škodolibým zadostiučiněním se pásli pohledem na jeho utrpení. Škoda, že exekuce trvala tak krátce. Ale není ještě všem dnům konec, že? Bylo všeobecně známo, že Mistr nezapomíná … Starší ze Smrtijedů považovali mladého pana Defrau za drzého, ctižádostivého spratka, „šplhouna“ nedbajícího zákonů hierarchie; ti mladší mu zase tiše záviděli — jeho odvahu a odhodlání jít nepokrytě za svým – byť jeho cíl byl tak triviálním, jakým nepochybně znásilnění nějaké mudlovské šmejdky je … nadto k samotnému aktu nakonec vůbec nedošlo … prozatím. Musí se ještě čekat na Pottera, pak to teprve nabere ty správné otáčky… dostane se na všechny. I když – co se té holky týče – to nejlepší zřejmě už slízl Maximus … znásilnění, při kterém se oběť nebrání, jen odevzdaně leží a tupě zírá do prázdna – je přece „o ničem.“ Prostě buď jak buď, v jejím případě už asi bylo „po legraci.“ Z ní se toho už moc „nevymáčkne.“

* * * * *

Lord Voldemort zavřel oči. Ano, teď konečně byl klid. Nic jej nerozptylovalo. Dokonce ani myšlenky na pomstu. Teď přece myslil na něco daleko důležitějšího – pokusil se ještě jednou vybavit si svoji vzpomínku. Vzpomínku na podzimní ráno, kdy …

Kestrel milovala vodu. A taky vzduch a slunce, hory a lesy a … zdejší jezero pro ni bylo prostě neodolatelné. Připomínalo jí, kým ve skutečnosti je, její zaklínačskou minulost, doby, kdy dováděla na Kaer Morhen … po dobu, kdy se ponořila do jeho vod, odkládala svoji rezervovanost a stávala se opět tou bezprostřední, veselou a vášnivou divoženkou, dryádou, nymfou i jezerní paní. Veškeré starosti a nepříjemné myšlenky pak nechávala odplynout na nízkých hřebenech vln a jen se kochala přítomnou chvílí. Ovšemže nepotřebovala, aby ji přitom hlídalo tisíc párů očí, jak by se pak mohla radovat z chladivých vod, jež osvěžovaly nejen tělo, ale též i její duši, jak by si mohla naplno užívat vší té krásy kolem, jak by mohla dovádět ve vlnách, honit se s rybami a hrát si se sépií ve spodních proudech, jak by mohla … být alespoň na chvíli sama sebou, kdyby ji stále někdo sledoval? Chodívala proto k jezeru brzy ráno, kdy ještě měsíc nešel spát, zato však dosud spali všichni studenti Bradavic. Tedy skoro všichni — byl tu jeden, koho spánek netěšil. Jen jeden, koho neklidné myšlenky ještě před rozbřeskem hnaly z hradu ven. Tím studentem byl hubený mladík s jako noc černými vlasy a vážnýma očima, jež se až bolestivě dokázaly zabodnout do toho, kdo se jej z jakéhokoliv důvodu odvážil rušit – z čeho vlastně? Nikdo netušil, o čem Tom Raddle přemítá, o čem snad sní, co to je za svět, ve kterém se uzavřel. Byl to samotář. Dost nesnášenlivý, lehce popudlivý samotář. Nestál o společnost. Snad – s jedinou výjimkou. A ani tu by nikomu nepřiznal. Tou výjimkou byla právě štíhlá, blonďatá zaklínačka. Jediná, kterou kdy znal. Nepřístupná, hrdá, inteligentní, lehce škodolibá – do dobře, tedy dost škodolibá. S gesty opravdové princezny. S podmanivým hlasem, v němž však bylo cítit ostří meče. S očima, jež dokázaly spoutat i rozlíceného draka. S pažemi útlými a stehny pevnými, s ňadry nádherně tvarovanými. S bradou snad až vzpurně vztyčenou a předlouhými, bujnými vlasy připomínajícími hřívu divokých koní … kdo by jí nepodlehl? Kdo by neodolal? Možná se divíte, jak mohl toto všechno zaregistrovat a kde. Nedivte se. Mohl to dost dobře posoudit – když už nikde jinde, pak právě na svých ranních procházkách.

… Stalo se to náhodou, když šel zrovna kolem – jak temný stín, jak tělo bez ducha; snad právě myslel na matku, na bolest, kterouž mu otec způsobil, snad myslel na muka, jež by za svůj hanebný čin dozajista zasloužil … když tu, někde blízko v mlze, zaslechl šplouchnutí a zakrátko pak vody stříkot, čísi smích, veselé výskání … pochopitelně, že jej to zaujalo, ale v ten den byla viditelnost prakticky nulová. Na břehu však nalezl odložený dívčí hábit s tolik známou vůní … Když pochopil, napadlo jej, že kdyby přišel v o trochu příhodnější okamžik … a kdoví, snad i zítra mohla by … nemýlil se. Nazítří, na stejném místě i čase, zjevila se jeho víla. Nebyla ale vůbec průzračná, neskutečná, právě naopak – na břehu zanechala svůj šat a nahá jako žena Adamova vklouzla do jezerních vln … Jak se celá změnila, jak celá se rozzářila! Jakoby byla úplně vyměněna – ten tam byl její chlad, pýcha, již tak ráda dávala na odiv; ten tam byl přísný pohled, jedovatý smích … nyní se smála opravdově – zvonivě a šťastně, když se opájela vody cákáním … a on se zase opájel jí … Tak chodilo to po nějaký čas – nedočkavě na ni čekal, bázlivě schovával se v hustém rákosí, och, jak byl zklamán, přišel-li pozdě, jak žárlil na ptáky, na ryby, na vítr, jež byli jí teď mnohem blíž … zamiloval se do té divošky, do nymfy, bohyně sluneční – vždyť pro něj vskutku též bohyní byla … sluncem i měsícem, neboť mu život prozářila … Nikdy však ničehož se neodvážil – nevyšel ven ze své skrýše, nechtěl se odhalit, ani slovíčkem nezmínil se, narážkou neprozradil …

To ráno bylo zrovna tak slibné, jako kterékoli jiné – opět na břehu ji spatřil, jak pomalu vysvléká se, bílou pleť hned na to pohltilo vodních kapek objetí … znovu ta proměna – z domýšlivé, hrdé paní na nespoutanou tygřici … nevěděl sám, kterou dívku měl vlastně raději – jeho srdce patřilo oběma – vznešené dámě i temperamentní bojovnici. Ale byly to jen dvě dívky? Někdy zdálo se mu, jakoby jich v té jediné osobě žily tisíce … tak podivuhodně plynule Kestrel přecházela z nálady do nálady, emoce střídala s lehkostí tahu štětcem … nikdy netušil, čím dnes ho překvapí, která z žen do cesty mu vstoupí … snad i toto jej na ní tolik lákalo … netušil však, že toto ráno má být posledním. Vše probíhalo jako obvykle – až do momentu, kdy mu náhle zmizela z očí … vystrčil hlavu, aby zjistil, kam se mu schovala, když tu … se vynořila přímo před ním – ve své překrásné nahotě – „A mám tě!“ vypískla, chytila jej za hábit a stáhla do vody jako vodníkova dcera … a pak jej zanechala jeho osudu… Ještě dlouho mu v uších zazníval její smích … Jak ponížený ten den se cítil, spráskaný jako pes, zbitý tím veselým smíchem, mokrý a nahý, i když oblečen – přistižen, odhalen! Pak došlo mu, že věděla to dávno. Kdoví, jestli nevšimla si jej hned onen první den – snad zprvu jí i lichotilo, že se líbí, snad jen „šoufky“ dělala si z něj … možná ji pouze frustrovalo, že se dosud nevyjádřil, snad vážně nesnášela „šmíráky“, snad … bylo mu to jedno. Případ byl uzavřen. Ač pak chovala se k němu navlas stejně jako předtím, byl potupen a pobouřen. Ranila jeho pýchu, jeho sebeúcta vzala za své, jeho nitro bylo rozdrásáno; ohlodán, olízán byl, odhozen jako pouhá kost … co ani pes už nechce, jen někam odnese ji, zahrabe … „Ano, asi toto naznačit mi chtěla, ať se zahrabu … a ta pusa na čelo, kterou jsem dostal … no tfuj! … jako bych byl nějaký špunt, jako bych …“ srdce krvácelo. Tenkrát … i nyní. Jenže dnes … jak rád by ji měl tu s sebou, jak rád by … nevadily by mu její hry, jen vzrušovala, fascinovala by ho celá – tak komplikovaná, tak přímá … „Jenže to se už nikdy nestane. Už nikdy nespatřím její tvář. Už nikdy nezaslechnu její hlas … už nikdy … a mohu si za to sám. Jen já sám – to je na tom to nejhorší – žije už jen v mých vzpomínkách. Pro ostatní zemřela již dávno – ostatně i o to jsem se postaral …“ Něco v něm se bolestně sevřelo.

 

* * * * *

 

Pozoroval její tvář. Nejprve spatřil zděšení — to když ještě jistá nebyla si, kdo ji tak překvapil. Zajisté měla dost důvodů se domnívat, že to je některý ze Smrtijedů a … vlastně nebyla ani tak daleko od pravdy. Její úleva byla vpravdě osvobozující – jakoby mu dávala rozhřešení. Nyní však uviděl úlek – znovu si totiž vzpomněla, kam a za jakým účelem běžela. „Pane profesore, Harry!“ zazmítala sebou. Držel ji pevně. Znal mnoho způsobů, jak ženu znehybnit. A ji – nemohl, nesměl ji pustit. Nepřál si, aby i ona zemřela. Pro Pottera a ty ostatní už nemohl udělat zhola nic. Vzhlédla k němu. V jejím pohledu bylo tolik zoufalství, výčitek, naléhavosti… „Harry!“ jakoby stále slyšel její výkřik, byť již nepromluvila. „Harry! Ano, vždyť nemyslila na nic jiného. Po celou tu dobu, co tu je, po celou tu dobu, kdy se měla zabývat sama sebou, kdy měla studovat, připravovat se … na co? Na zkoušku nebo na střet s Voldemortem?! S Voldemortem … jejím milým … tolik se toho bála … miluje jej snad ještě?“ ptal se. Slzy v jejích očích znamenaly bolest … i on ji cítil … a před tímto byl jako většina mužů zcela bezbranný. „Pane profesore, Harry, on … nesmí utéct … nesmí se dostat pryč z Bradavic, čekají na něj, on …“ snažila se vyprostit. Nepustil. Nedovolí jí spáchat stejnou hloupost, jakou udělal mladý Potter. Nedovolí jí spáchat sebevraždu. „…snažila jsem se ho zadržet,“ štkala. „Ale?“ zeptal se pohledem. „Petrificus totalus,“ zašeptala. Na chvíli ve svém úsilí ochabla. Zklamala. „Tohle jsem neměla připustit. Kdybych pobrala jen o trochu víc rozumu, nikdy by se to nestalo … Kdybych … co mě to jen popadlo, vysmívat se mu?! Jako bych ho neznala …“ Byl trochu překvapen. Věděl, že v tom bylo něco jiného, než neochota pomoci. Tolik na Potterovi lpěla, že by jej nenechala jen tak … Tady měl odpověď. Nejen Mistr, i ona ho podcenila. A toto je důsledek. Ne, nevyčítal jí to. Toho byl dalek. Nechápal, proč právě ona brala Potterovu ochranu za svou povinnost. Taková bláhovost … jednou se to přece stát muselo, to dal rozum – copak to nevěděla? Přesto – si dokázala poradit i v takovéto situaci. Nikoho ani nenapadlo ji osvobodit, spoutal-li ji slovutný pan Potter. A přece se ze sevření dostala. „Zajímavé, jak někdy dokáže … když o něco hodně stojí …“ Stála. Hodně stála o to, Harryho zachránit. Zkusit to – ještě i teď, když se pravděpodobnost úspěchu řítila do záporných hodnot. „Harry!!!“ vykřikla. Držel ji pevně. „Já vím,“ zašeptal. Snažil se ji utěšit, leč o útěchu nestála – ještě ne. Ještě měla sílu, ještě měla vůli bránit se mu. Ještě měla odvahu pokusit se zvrátit Harryho osud. Ten chlapec byl její hnací silou, utkvělou myšlenkou, ke které se upínala. Jen k němu, k nikomu jinému. Vše ostatní potlačila. „Musíme něco udělat, musíme …“ cukala sebou. „Ne!“ odvětil krátce. Mohl si to dovolit, protože zatímco ona byla ovládána svými emocemi, on se vždy řídil chladným rozumem a – nemohl si stěžovat na výsledek. Pravda, s těmi plány se trošičku přepočítal, ale – no tak, nebuďme tak malicherní, prosím … „Je pozdě,“ dodal, dívaje se kamsi do dáli. Také on věděl, co Harryho útěk znamená. Je konec, všemu. Hodiny osudu odbily dvanáctou. Z jeho hlasu bylo cítit tolik rezignace, až jí naskočila husí kůže. Ohlédla se za sebe. Prchaje, Harry se stále více zmenšoval … „Je pozdě!“ slyšela stále profesorův hlas. Měl pravdu. Bylo pozdě – na cokoliv. Harry již byl příliš daleko. V jejích očích spatřil hrůzu. Čas jakoby se zastavil.

Vydala ze sebe bolestivý výkřik, který se ve vzniklém tichu natisíckrát znásobil … pak mu povadla v rukou, jako kytka, kterou kdosi dlouho nezalil. Úplně zemdlela, jakoby jediným důvodem, proč stále ještě žila, byl Lilyin syn. „Pššt,“ přivinul ji k sobě, aniž věděl, co a proč to dělá (jen otázku jak vůbec neřešil, neb toho nebylo třeba.) „Pšššt,“ tišil její pláč. Nebránila se mu. A on pochopil – jakkoli absurdní by se mu to jindy zdálo, věděl, že jen pro tuto chvíli se narodil. Jen proto, aby nedal zahynouti této bledé růži, aby ji objal, podepřel, od všeho zla ochránil … Vše, co je dělilo, bylo rázem zapomenuto. Nebyly žádné neshody, všechna příkoří, jež jeden druhému kdy učinili, byla smazána. Potřebovala ho, jen to pro něj bylo důležité. Byl tu jen on – tak na oplátku cítila to zase May. Poddala se mu bez odporu, bez ptaní – co taky měli by si vykládat … a on ji hladil, tisknul k sobě jako klenot, vrůstal do ní a ona do něj, jakoby sám vesmír ty dva sjednotil … Už nestál tam muž se ženou, ne dva, to jedna bytost byla – prastarý Yggdrasil, posvátný jasan, jehož Cesmína objímala – dnes takto poprvé, současně po tisící zas … Jak dlouho tam tak spolu stáli? Byla to sekunda, minuta, či věčnost snad? Jak dlouho trvalo jim, než-li do současnosti se zpět navrátili? Do svých dvou životů … z jediného celku?

„Děkuji,“ zašeptala. „Už … mě můžete pustit – neuteču,“ trošičku se odtáhla. Byla v tom prosba a – skoro to vypadalo, jakoby se polekala – těžko říct, čeho. Zkoumavě se na ni zadíval. Nebyl si jejími slovy až tak jist … měl s ní již nějaké zkušenosti. Nepředpokládal tedy, že by jej jen tak bez okolků poslechla. Svou vůli si vždy musel tvrdě prosadit. Nemyslil si tedy, že tento případ by měl být nějakou výjimkou. Spíše naopak. „Slibuji,“ zadívala se na něj smutně … Věřil jí. Oči přece nedovedou lhát. „Jděte do hradu,“ nakázal. Přikývla. Pomalu, jako stroj odcházela – malá a zlomená, stařeckým krokem šourala se zpět… Provázel ji pohledem. Najednou pocítil lítost, že již necítí ji ve svém objetí, že propustil ji, ztratil navždy snad … jeho existence najednou zdála se mu tak zbytečná … bolestně si povzdychl a zadíval se do míst, kde zakrátko zmizí Harry Potter. „Tolik práce, roky snažení, roky boje a – vše je pryč, v jediném okamžiku,“ pomyslil si trpce.

 

* * * * *

 

Nic na něj nezkoušela. Nelhala mu. Pokorně hodlala vyplnit svůj slib, vskutku vracela se do hradu. Před očima jí běžel celý její zdejší život – od chvíle, kdy byla přijata do Bradavic. Ve chvíli, kdy „film“ doběhl, se prudce otočila. Ne, ona přece není zbabělec, není odpadlík! V dálce Harry mizel za obzorem – „zajímavé … kdepak asi vzal to koště? Hagrid přece na koštěti nelétá …“ ušklíbla se trpce. Mysleli na všechno, zdálo se. Ve stejné chvíli se Severus ohlédl. Okamžitě mu bylo jasné, kolik uhodilo. „Vraťte se do hradu, řekl jsem!“ vyštěkl na ni. Nebyla to ale její neposlušnost, to strach o ni ho činil agresivním. „Věděl jsem, že ji …“ „Vím, co jsem slíbila, neopustím pozemky Bradavic,“ odsekla vztekle. Víc si ho už nevšímala. Jakoby byl nějaký … šváb. „Okamžitě …!“ Bylo zbytečné pokračovat, to bylo očividné. Zaklel. Nechápal, jak ještě před chvílí mohl … „Uškrtit málo,“ pomyslil si. Zarazilo ho však to, jak se teď tvářila. Ty planoucí oči nevěštily nic dobrého. Vypadala jako někdo úplně jiný … jakoby chtěla říct: „Když máme jít k čertu, tak hned a všichni!“ Vyzařovala z ní nenávist, zloba, odhodlání … ale ať už chtěla udělat cokoliv, nebyl jí v tom schopen zabránit. „Neopovažujte se do toho míchat!“ sykl ještě. Evidentně byl zvyklý mít poslední slovo. „Ne? Tak něco udělejte vy!“ zadívala se na něj s pohrdáním. Udivilo ho, že k němu vůbec obrátila svoji pozornost. Chtěla-li ho však jen vyhecovat, pak to bylo marné. A nechtěla-li – o co jí to šlo? Poslouchal. „ …Nedovolím … nedostaneš … zapomeň …“ nesl mu vítr její slova. Tvář měla jako z kamene.

Ne, nemohla to nechat být. Nemohla vydat Harryho Tomovi do rukou. Nemohla … vždyť byla zaklínačka. Což může zaklínač odejít od rozdělané práce? „Ty ho nedostaneš!“ zahrozila. Stiskla zuby. Znovu ucítila příliv Moci. Věděla, že přijde. Volala ji. Nic si z možného nebezpečí nedělala. Rizika znala, ale – stálo jí to za to. Nebylo snadné udržet Moc na uzdě. Zvláště, když je tak rozrušená. Myslila ale jen na jedno: „Ať už to dopadne jakkoliv, Tom Harryho nedopadne!“ Jí to už bylo jasné. Postará se o to – hned. Pravou dlaň vztáhla před sebe. Nejprve ukazovákem, pak všemi prsty levé ruky v mí cosi kutila. Mohla si hrát na „vařila myšička kašičku“, ale v této situaci to nebylo nějak zvlášť pravděpodobné. Po chvíli levou ruku složila do jakéhosi trychtýřku a pak do něj dlouze zafoukala. Nakonec ruku odtáhla a ejhle – v její dlani cosi vířilo. Cosi malého a neznatelného, ale … pravou ruku natáhla ještě dále od sebe a pořádně zafoukala. „Co to děláte?!“ zařval Snape, když mu došlo, o co se May pokouší. Leč pozdě bycha honiti – z Kestreliny dlaně se vyřítilo tornádo.

Profesor zaklel. Neodvážil se však jakkoli ji vyrušit – už bylo pozdě, když tornádo vypustila; navíc se zdálo, že je May sice slabě snad, přece ale nějak ovládá; jenže udržet něco takového … i dospělému kouzelníku by to dalo pořádně zabrat, natožpak jí, které to s kouzly dvakrát nejde … co naplat, nezbývalo, než čekat, co se z toho vyvrbí.

 

* * * * *

 

Harry zajásal. Měl neuvěřitelné štěstí – u Hagridovy boudy uviděl stát zapomenuté koště – okamžitě na něj nasedl a vystartoval. Vůbec se nezamýšlel nad tím, co tam to koště dělá, když Hagrid vzhledem ke svým rozměrům vůbec nelétá. Pro „koště“ odpovídající velikosti by si poloobr totiž mohl zajít leda tak do doubí … Před očima měl stále onen svitek pergamenu, který mu sděloval, že pokud … „Možná, že přijdu ještě včas,“ zadoufal. Co na tom, že zemře, když jeho přátelé budou volní? To, že se slovo „volný“ dá vyložit různě, ho také nenapadlo.

Že se kousek za ním děje něco podivného, vůbec nezpozoroval. Nebyl ale jediný, kdo si tornáda jaksi nepovšiml. Ani Smrtijedi nedávali příliš velký pozor. Možná to bylo proto, že byli právě zaujati něčím jiným; možná tomu napomohl také fakt, že May tornádo vedla poněkud stranou, aby jejich stanoviště obešlo a potom na ně „zaútočilo“ zákeřně zezadu. Jejich vítězství se proto nakonec ukázalo býti dosti hořkým – ve chvíli, kdy před sebou spatřili přímo do náruče jim letícího Pottera, je tornádo „přepadlo“ ze zálohy a nadělalo v jejich řadách pěknou paseku. Po pravdě řečeno, nejen v jejich řadách. Byť kouzelné, neztratilo nic na své přirozenosti a na své cestě smetlo vše, co se dalo. Byl to takový „čistý průstřel“ – v Zapovězeném lese vytvořilo mýtinu, jakousi silnici vedoucí kousek od jezera a obloukem se stáčející zpět k Bradavicím. Vzduchem létaly keře, stromy, obrovské balvany i kousky hlíny, prastaré kmeny nebyly než pouhými sirkami, uvolněné balvany se stávaly chmýřím a skály se otřásaly ve svých „základech“. Běda tomu, kdo se dostal do vzdušného víru! Mnozí ze Smrtijedů pochopili, že je vskutku zle a rázem se přemisťovali do bezpečí svých domovů. Ti, co zavčas neutekli, měli zpravidla smůlu. Buď je vír pohltil nebo na ně něco spadlo a – rozmáčklo je jako mravence. Tom Raddle se zamračil. Pro něj tornádo neznamenalo žádnou pohromu. Vytvořil si magický štít, jenž jej dokonale chránil. Bylo mu však jasné, že toto tornádo bude sotva pouhou náhodou. „Kdo ale v sobě mohl mít tolik drzosti, kdo měl tolik moci, aby …“ To bylo otázkou. Obloha zavířila novými barvami. K tornádu přidalo se hřmění, blesky, země vzdychala a chvěla se … Cítil v tom výsměch, jakési furiantství – ale koho? Brumbál by tohle asi sotva způsobil. Ten by nikdy neriskoval, že při záchraně sám zabije Pottera a – ty dva taky. „Když ne on, kdo však tedy?“ Nerad si to přiznával, ale začínalo se mu to tu vymykat z rukou…

Tornádo se zastavilo opodál. Hladově vyčkávalo, hledalo, na co ještě by se vrhlo. Vířily v něm různé předměty – mimo jiné také Potter na koštěti a mohutný dub s přivázanými studenty – odtud zespodu vypadali jako červi … když ráno vstávali, jistě netušili, jakou dnes budou atrakcí … asi se jim bude ještě dlouho dělat špatně při pohledu na centrifugu … Ten pohled mu hnul žlučí … připadal si jako Pheneos – ten měl také občerstvení na dohled, leč dotknout se ho nesměl. Stejné to bylo s ním a Potterem – pokaždé se zdálo, že už jej má, že už mu nevyklouzne – stačilo jen sevřít jej ve své dlani; když ale pokusil se o to, ten pacholek vždy záhadně zmizel … Znechuceně od něj svůj pohled odvrátil. A vtom to spatřil – na obloze zazářil veliký nápis: „Buď zdráv, Tome! Jak milé, že se opět vidíme!“ „Co tohle …?! No to je vážně drzost! Že by to souviselo s oním hlasem?“ „Kdo jsi?“ vykřikl bezděčně. V odpověď zazářil nový nápis: „Překvapuješ mě – Ty to nevíš?“ Nevěděl. Ale rozčílilo ho to. Kdosi si dovolil mu veřejně tykat a nadto z něj dělal hlupáka. „Kdo jsi? Co jsi zač?“ zařval. „Ty jsi mě nepoznal, Tome? … Pak Ti to ovšem nemohu prozradit. Přijít na to musíš sám …“ zazářilo nenáviděnou růžovou barvou. „Co si to dovoluje?!“ vztekal se. „Kdo to jen může být? Kdo zná mé jméno a vyslovuje je s takovou lehkovážností? Kdo zná celou mou historii?“ ptal se. „Ukaž se, zbabělče, a staň mi tváří v tvář! Neschovávej se za iluze!“ rozkázal. „Je mi líto, Tome, ale v tomto ohledu nemohu sloužit. Snad až jindy. Musím jít. Chápej, mám také jiné povinnosti … Bylo mi potěšením …“ Nápisy zhasly. Neviditelná ruka je smazala z oblohy a – tornádo se opět pohnulo.

Lord Voldemort byl zcela konsternován. „Kdo to jen mohl být? Když ne Brumbál, tak … ne, Brumbál by to opravdu být nemohl – nehledě na ty haranty, on by přece nikdy neužil takovýchto familiárních výrazových prostředků … Ta nadutost! Arogance! Sebevědomí! Ironie! … Kdo do?!“ odpověď nepřicházela. Mohl to však vzít vylučovací metodou. „Pakliže nikdo od Brumbála by si nedovolil děti ohrozit, musel to tedy být některý ze Smrtijedů … někdo, kdo je mi dost blízko, někdo, kdo by se rád viděl na mém místě … někdo, kdo tu se mnou nebyl …“ rozhlížel se okolo. A vzpomínal. „Kdo tu se mnou nebyl? Kdo se odmítl zúčastnit?! … Ovšem, Severus – pod záminkou učitelských povinností … Nicméně to přišlo zezadu – což zase tak moc neznamená – zakamuflovat se dá přece všechno – ale Severus nebyl jediný, kdo scházel. Nebyl tu ani Lucius – a ten arogantní styl by byl spíš jeho doménou. Ale Lucius … bylo by to možné? Zase se vymluvil na neodkladnou schůzku na ministerstvu … Bylo to příliš průhledné, prostě se jen neobtěžoval přijít – jako ostatně ve všech případech, kdy by se svou účastí mohl jakkoliv kompromitovat – přesto si tím současně zjednal alibi … stejně jako Severus … k čertu s nimi — oběma! Je to k zbláznění … tady už se vážně nedá věřit nikomu … Musím si na ně dát zvláštní pozor – tedy ne že bych to už nedělal, ale … a ti zbývající, co se nedostavili, mi svou neúčast budou muset pořádně zdůvodnit! Nezbývá jich mnoho a – jeden z nich to musel být,“ usoudil.

 

* * * * *

 

May sebou trhnula. Nápisy na obloze tvořila telepaticky, ale musela toho zavčas nechat, jinak by ji Tom zaměřil. Krom toho teď musela řešit vážnější věci, než bohapustě konverzovat s Voldemortem. Musela zase nějak rozpustit to tornádo … a zachránit ty tři, jsou-li ještě naživu … a to nebyl právě jednoduchý úkol; zvlášť, když již byla docela unavena. Zhluboka se nadýchla. Pak vztáhla levou ruku. Prsty zachytila neviditelné vlákénko a – začala tahat k sobě. Připadala si, jakoby pouštěla draka. Jen poněkud nebezpečnějšího, než je ten papírový. Dokonce kdyby se jednalo o draka-zvíře, spolupracovalo by se jí s ním jistě mnohem lépe, než-li s tímto magickým jícnem. Vzdušný vír její rozkaz neochotně uposlechl. Blížil se k Bradavicím.

 

* * * * *

 

Profesor Snape zpopelavěl. Jeho nejhorší obavy se naplnily. Zaklínačka opravdu Bradavice zničí. Tedy ne že by to od prvního okamžiku nečekal — ale že to bude takovýmto způsobem, to tedy netušil. Nebylo to totiž obyčejné tornádo. To by zase tolik škod nenadělalo. V okolí hradu snad, ale samotným Bradavicím by neublížilo, byť při stavbě hradu někdejší architekti s tornádem nepočítali – ostatně nebylo se čemu divit — v těchto zeměpisných šířkách … Jenže tomuhle tornádu May poněkud „vypomohla“ – zmnohonásobila jeho účinky již ve chvíli jeho vzniku a to pak s každou vteřinou nadále sílilo. Snad s ním ještě dokázala pohnout, ale řídit jej? To bylo nemožné. Pro ni určitě. Už teď se jí námahou chvěla ruka. A to nejhorší teprve mělo přijít … tornádo totiž pomalu, ale jistě uzavíralo elipsu. Takřka tanečním krokem se blížilo ke své velitelce, jenže bohužel tu pro něj nebylo dost volného prostoru … Nemohl jí nikterak pomoci. Kdyby se o to pokusil, tornádo by jen „dostalo faleš“ a pak by se chovalo naprosto nepředvídatelně. Točilo by se jako káča, dokud by do svých útrob nepohltilo vše v okruhu sta mil … pak by se možná konečně rozpadlo. „Děkuji pěkně,“ pomyslil si, zatímco s hrůzou v očích sledoval jeho postup.

May zavřela oči. Rychle ji to zmáhalo. Doufala, že si takto alespoň trochu odpočine a bude se moci lépe soustředit. Myslila jen na jediné – jak co nejbezpečněji přitáhnout to tornádo. Začala si uvědomovat úskalí svého počinu. Nemohla nechat Harryho Smrtijedům, ale – stačí na tohle? Byla unavená … levou paži už skoro necítila. Na čele jí vyrazil studený pot; hábit na zádech byl také podezřele vlhký. Oči měla stále zavřené, takže zde kontrolu neměla; to šumění v uších jí však dělalo starosti. Vůbec se jí to nelíbilo. Znamenalo to jediné – za chvíli bude u konce se silami. Nebyla ale jediná, kdo si toho všiml.

„Neudržíte to!“ zařval na ni Snape. Sám nechápal proč. Zřejmě nezvládl to nervové vypětí. Aniž by to tušil, tohle bylo ale právě to, co zrovinka potřebovala. Tedy ne že by mu chtěla cokoli dokazovat, ale – díky jeho hlasu se probrala. Otevřela oči a – nestačila se divit. Zapovězeným lesem se táhla elipsovitá dálnice. Hagridova bouda zmizela z povrchu zemského. A sloup tornáda si právě začal vesele rozmetávat skaliska u Bradavic. Ani Conan-ničitel by to nesvedl lépe. Trhla oběma rukama k sobě a doprava. Současně zaječela. S jejími zvukovými údery se již Severus měl tu čest seznámit, takže se ani příliš nepodivil, když tornádo náhle poskočilo a jako splašené si to prosvištělo pár metrů od něho. Mířilo na jezero. Nic zlého netuše do něj „zahučelo.“ Tuny vody se zvedly k oblakům. Jezerní ryby si nyní mohly v praxi ověřit, jaké by to bylo býti ptáky. Obří sépie zmateně vykoukla z náhle vzniklé mělčiny. Provazy poutající Rona a Hermionu praskly. Harry se pustil svého koštěte. Ale to bylo už jedno. May rozhodila rukama a – vše spadlo. Za pět minut už po katastrofě nebylo ani památky. Hladinu jezera čeřily mírné vlnky. Vše se vrátilo zpět do svých starých kolejí … jen po okolí se válely jakési trosky … jakoby na zdejších skaliscích utonul čísi koráb … ale ne, vždyť to byly kousky Hagridova obydlí! …

Víc už toho opravdu udělat nemohla. Zatmělo se jí před očima, hučení v uších zesílilo a aniž by o to nějak stála, tváří políbila zemi. Bylo toho na ni příliš; co si předsevzala již dokončit nedokázala. Profesor Snape ještě chvíli setrvával ve své nehybnosti, jakoby stále nemohl uvěřit, že už je skutečně po všem. Potom hlavu stočil směrem k ní. Utekla by, kdyby věděla, s jakou se na ni dívá nenávistí. I na něj toho totiž bylo moc. Číše jeho trpělivosti přetekla. Mohl přehlížet její rozmary. Mohl nevnímat její úlety. Mohl jí odpustit její zlomyslné kousky, zvlášť, když to obvykle opravdu nemyslela ve zlém. Ale to, že se pokusila rozmetat Bradavice, a navíc se jí to i málem povedlo, to … jí odpustit nemohl. Ano, málem zničila celé Bradavice. Jeho Bradavice. Jediné místo, kde … Za tohle mu zaplatí, to bylo jisté. Nejraději by to s ní vyřídil hned na místě, ale nejprve se půjde podívat na to, co zbylo z Pottera. Energickým krokem zamířil k jezeru.

 

* * * * *

 

Harry se snažil vydrápat na břeh. Poprvé, podruhé, potřetí … napočtvrté se tam konečně vysoukal alespoň do půli těla. Stačilo to právě na to, aby se mu naskytl „okouzlující“ pohled na pár černých bot. Pánských, teplých a hlavně – suchých bot patřících … podíval se nahoru („Proboha, snad ne Smrtijed?“) … profesoru Snapeovi. Prostě úžasné… Světe div se, profesor mu ale na nohy nepomohl. Díval se na něj – no, řekněme krajně podivně. Harry teď ale nebyl s to tohleto rozebírat. Byl dost potlučený (opravdu v tom víru nekroužil sám) a promrzlý, když voda v jezeře byla — v souladu s roční dobou — pěkně ledová. V této chvíli netoužil po ničem jiném, než po teple sálajícím z pořádně roztopeného krbu, po měkké dece a flanelovém „zimním“ pyžamu … za misku horké „čočovice“ vzdal by se rád všech zděděných rodičovských úspor v Gringottově bance a nejen to – dokonce i svého skvělého koštěte. Zajímavé, jak někdy nepříznivá situace dokáže nádherně srovnat priority. Leč k naznačené transakci by stejně nedošlo, když Harryho koště bylo díky Mayinu zásahu jaksi „v pánu“. Avšak tato obrovská ztráta jej nyní skutečně vůbec netrápila … S ohledem na situaci se mu podařilo vstát vcelku rychle. Chtěl se začít upřímně radovat, že je zachráněn, když: „Vytáhněte je!“ sykl Snape. Harry se zadíval směrem, který mu profesor naznačil. Kousek opodál se houpali ve vlnách Ron s Hermionou. Jak jen na ně mohl zapomenout! Vždyť jen kvůli nim podstoupil všechno tohle trápení … Chtěl protestovat. Chtěl něco říct, vysvětlit, že v tomto stavu prostě nemůže … něco ve Snapeově pohledu ho však zarazilo. Tak jen stiskl zuby – což mu mimochodem dělalo dost problémy, jelikož o sebe vskutku nezadržitelně drkotaly – a sklouzl zpět do té „leďárny.“ Zdálo se mu, že v jezeře strávil celou věčnost – své údy už ani necítil. Není proto divu, že jako záchranář si pak nepočínal ani rychle, ani příliš šetrně – sám byl na tom dost zle. Ron s Hermionou se ještě neprobudili. Trochu mu to dělalo starosti; zato profesor Snape to přijal téměř s vděčností – neměl náladu se bavit s kýmkoliv; s „vševědkou Grangerovou“ pak už vůbec ne. Asi by ji bezodkladně umlčel, kdyby se jen ozvala…

Když se Harry dostal znovu na břeh, jen vyčerpaně oddechoval. Zadoufal, že profesor vyčaruje nosítka a … ale ještě neměl být jeho utrpení konec. „Odneste ho na ošetřovnu, Pottere,“ rozkázal Snape. Harry zaúpěl. Pochyboval, že by byl tak náročného úkolu schopen. Profesor se ho však neptal. Prostě předpokládal, že jeho nařízení splní … nechce-li ovšem … nechtěl. A tak zatímco se Severus věnoval dámě (alespoň v tomto ohledu nezapřel své dobré vychování), Harry byl nucen postarat se o kamaráda. Na rozdíl od profesora, který toto učinil s lehkostí a vrozenou grácií za pomocí hůlky, však přitom užil poněkud namáhavějších metod – uchopil Rona v podpaždí a vláčel ho k hradní bráně. Zřejmě se domníval, že při tak silném větru svoji hůlku ztratil. Anebo – jen nemyslel. Pochybuji, že by se tak dřel jen „Snapeovi natruc.“ Až do hradu však nedošli. Profesor se se značnou nechutí zastavil u zhrouceného těla nebelvírské studentky.

Harry překvapeně zamrkal: „Co – se jí stalo?“ byla jeho první reakce. Na svoji zlobu dávno zapomněl. Profesor Snape reagoval s prudkostí, jakoby jej uštknul had. „Radím vám dobře, Pottere,“ osopil se na něj, „o ní už ani slovo!“ Harry byl však dalek toho, brát si jeho dobře míněné rady k srdci. Na jeho obhajobu nutno dodat, že ten den už byl docela mráz a … kromě toho jej šokovalo profesorovo chování. Snape nikdy nebyl tím, jehož obvykle označujeme jako „gentleman“, ale dnes to vyloženě přeháněl. Ta hrubost, divokost, co z něho vyzařovala … jakoby to ani nebyl on … v tom gestu, jak May pomalu špičkou boty obrátil na záda … bylo tolik nenávisti … ať už Brumbál říkal, co chtěl, Harry se vůbec nedivil, jak bylo možné, že si Snape i přes údajnou spolupráci s Řádem do dnešního dne své postavení mezi Smrtijedy udržel. Byl pro tu organizaci jako stvořený. „Co provedla?“ zeptal se nepříliš rozumně. Profesor k němu přiskočil jako divoká kočka. Harry sice polekaně ucouvl, ale nijak mu to nepomohlo – vzápětí ho už držel Snape pod krkem. Nikterak jemně, podotýkám. „Co provedla? Vy se ptáte, co udělala?!!“ nevěřil svým uším. „Vy odporný, arogantní skrčku – díky vám, jen díky vám málem …“ vzpamatoval se, když si uvědomil, že Pottera právě málem udusil. Přestal s ním cloumat a pustil jej zpátky na zem. Vyděšený Harry sotva sípal. Okamžik, kdy se Snapeův obličej oddaloval od jeho, byl nejšťastnější chvilkou jeho života. Už se raději na nic neptal. Bylo mu jedno, co zase May provedla. Bylo mu jedno, co s ní bude. Bylo by mu to jedno, i kdyby nešlo o jednu, ale o deset, o padesát May … „Varuji vás – jestli mi ještě jeden z vás — jedno který — vstoupí do cesty, pak si můžete být jist, že už – to bylo naposled,“ blýskl po něm profesor očima. Vlastně ani nemusel dopovědět. I tak bylo jasné, co chce říct. „Padejte,“ propustil ho nakonec. „Cucáku!“ ušklíbl se pohrdlivě. Pak mávl hůlkou a tři nehybná těla se začala přesouvat k ošetřovně.