Kestrel a Sirius - XXIV.
QUO
VADIS
Řeka
Styx byla černá jako uhel a leskla se jako kaménky hematitu. Žádný Chárón na ní
však nebyl. Nemohl být. Věděla, že to jen její mysl vykreslila tuto realitu,
pomyslný předěl mezi světem živých a mrtvých. Přesto však hranice existovala. A
byla na dosah. Jenže – ještě nemohla vstoupit do další dimense. Nejdříve se
musela srovnat sama se sebou a – rozloučit s nimi. Drželi ji. Zoufale ji
drželi těsně před cílem, přestože za tu dobu už mohli vědět, že zbytečně.
Nevrátí se. Jen – se rozloučí.
Co
bude dál, to nevěděla. Teprve ji čekalo stání. Stání, ve kterém měla být
prokurátorem, obžalovaným, obhájcem i soudcem. Výsledek řízení se předem nedal
odhadnout. Ale každá strana řekne to své a nebude nikoho šetřit. O tom nebylo
pochyb. Stejně jako o tom, že líčení nebude odročeno. Rozhodnutí padne dnes,
hned při jednání.
Řeka
Styx zmizela. Na její okolí se snesla tma. Ne měkká – jen černá. “Pššt, už to
začalo!” zaslechla soudcovské kladívko. Měla by si připravit obhajobu. Ale to
by znamenalo – znovu si projít vše, co se stalo. Vzpomínka. Další zatracená
vzpomínka. Kolik jich už bylo? A každá z nich pronikla její duší jako hrot
rozpáleného meče. “Porušila jsi zákony! Nelze beztrestně vracet čas!” zaburácel
Prokurátor. “Bylo to nutné – šlo o život!” namítl Obhájce. “O život? O čí?
Copak jí něco hrozilo?” nedal se Prokurátor. “Ne – ale …to netušila. Krom toho
nešlo jen o ni …” pokoušel se přiklonit Osud na svoji stranu Obhájce. “Byla to
sebeobrana. Jasná sebeobrana!” “Klid, všichni dobře víme, jak to bylo,” vložil
se do toho Soudce se svým kladívkem. Ano. Všichni, kromě – ní. “Nechtěla jsem
nikomu ublížit,” pozvedla konečně svůj hlas. “Nechtěla! Nechtěla!” zaprskal
Prokurátor. “Nemohla jsem dovolit, aby Rema zabili,” bránila se. Do očí se jí
draly slzy. Bylo do zvláštní, že i v této formě existence nepřišla o žádný
ze svých smyslů … “Teď lituješ,” podával si ji dál Prokurátor. Ten měl ve všem
jasno. “Nechtěla jsem jim ublížit,” opakovala roztřeseně. “Měla jsem jen
strach, hrozný strach …” “Strach? A z čeho? Že ztratíš duši? Ty?” vysmíval
se Prokurátor. Odněkud zezadu zaslechla bratrův pobavený smích. “Čemu se tak
smál? Že bych mohla ztratit duši? Že mám duši?” zaskřípěla zuby. “A co tu
vlastně vůbec dělá?!” napadlo ji. Toto líčení nebylo pro veřejnost. “No ovšem,
ten se vecpe všude,” zkřivila tvář v úsměšku. Zdálo se však, že ho jen o
to více pobavila. “Chtěla jsem jen napravit, co jsem způsobila,” otočila se
raději k Soudci. “Kvůli mně nesmějí umírat lidé,” řekla vážně. “Lidé,”
zaprskal hlas zezadu. “Že tě to baví – takhle na sebe vázat lidi. Takhle se
vázat na lidi,” opravil se. “Vždyť už ani nevíš, co vlastně jsi …” aniž by se
tím směrem podívala, úplně viděla, jak nechápavě kroutí hlavou. “Buď zticha,
tohle se tě – netýká,” rozzlobila se. “Netýká! Všechno, co s tebou
souvisí, se mě týká, sestřičko,” syknul bratr otráveně. Asi ho to už začalo
unavovat. “…se ti divím,” odlepil se jeho stín od stěny soudní síně. Odcházel.
“To já se divím – tobě,” vrátila mu zpět. Vtom sebou trhla – díky němu úplně
zapomněla sledovat samotný proces! A ten se již chýlil ke konci. “Vznešený
soude,” zaburácel hlas Prokurátora, “na základě provedených důkazů navrhuji,
aby obžalovaná byla uznána vinnou za přečiny vměšování se do cizích
(mezi-)druhových záležitostí, porušování vesmírných zákonitostí a …”
z čeho dalšího ji ještě Prokurátor chtěl uznat vinnou, se již nedozvěděla,
neboť v té chvíli ji cosi uchopilo a táhlo zpět. Vše kolem ní se
rozkomíhalo a pak už nebylo nic, tedy alespoň o ničem nevěděla, jelikož pozbyla
vědomí.
*
* * * *
Profesor
Snape se křečovitě zachytil prvního pevného předmětu, který měl po ruce. Na
ošetřovnu se neodvažoval – již týden byl zavrtán ve svém kabinetě a odmítal
vyjít ven. Výčitky byly nesnesitelné, zvláště když se mu před očima stále
míhaly nezřetelné obrazy čehosi, co snad ani nebylo z tohoto světa. Nestál
o tuto “poctu.” Právě naopak – snad kdyby mu ji neustále něco nepřipomínalo,
mohl by – časem – na vše zapomenout… Ale toho mu nebylo dopřáno. Jakoby jej i
po smrti trestala – za vše, co jí svým neomaleným jednáním způsobil. Ne,
jistěže ne, nedělala mu to schválně, taková nebyla. Jenže – některé věci prostě
nemohla ovlivnit ani ona. “Ani ona? Proboha, jak to o ní přemýšlím?!” zaťal
zuby. Ne, to on sám se týral, on sám se mučil – protože neměl čisté svědomí.
Přál
si, aby ji už pohřbili. Aby ji přestali přidržovat na tomto břehu, když tolik
touží odejít. Přál si, aby to už skončilo. Všechno. Pak se půjde udat nebo se
oběsí nebo – se se vším vyrovná, ale dokud je May byť jedinou molekulou svého
těla taky, pak… Vtom se zachvěl. S vytřeštěnýma očima zíral nepřítomně
před sebe. “Je tady,” uvědomil si. Vrátila se. Ovšem bylo to jen nakrátko. Jen
proto, aby se rozloučila. Zalitoval, že není s ostatními – tam nahoře. Že
není tam s ní, že jí nezabrání v útěku. Ano, v útěku – před
životem. Zoufale zatoužil po tom, aby se vzchopil a vyběhl ven. Aby bral schody
po čtyřech, aby stihl doběhnout včas, dokud je ještě mezi nimi… Jenže to nešlo.
Strašlivá úzkost svírala jeho údy, prsty se odmítaly odlepit od opěradla židle,
které neomaleně drtil svými klouby, nohy vypověděly poslušnost, jakoby
zapomněly, k čemu byly Stvořitelem určeny. Na čele se mu zaperlil pot.
“Nestihnu to. I kdybych se sebevíc snažil, přijdu pozdě. Nemá to cenu. Nic nemá
cenu.” V dálce zaslechl umíráček.
*
* * * *
Pomalu
se probouzela. Šlo to ztuha – připadala si jako dětské chrastítko – sama od
sebe se pohnout nedokázala a když jí kdosi nadzdvihl hlavu, bylo to, jakoby
v ní byla místo mozkových závitů jen hrstka rýže… Cítila, jak se chvěje,
ale nedokázala to zastavit. Tělo si dělalo naprosto, co chtělo.
V rozbolavěné hlavě šumělo a oči se nechtěly otevřít. Byla vyčerpaná.
V ústech jí pálilo. Rty měla rozpukané, jakoby strávila příliš dlouhou
dobu na palčivém slunci. Žaludek byl jako na vodě. Bylo jí zle.
Pomalu
si však začala uvědomovat, co se s ní děje. Ležela – na něčem měkkém,
zřejmě v posteli. Její levá dlaň cítila stisk něčí ruky. Také unavená
hlava spočívala v čísi dlani, a když otevřela zalepené oči, zjistila, že
se utápí v pomněnkové modři očí Brumbálových. Pokusila se promluvit, ale
sotva pohnula rty; nevyšla z ní ani hláska. Trochu se vyděsila. Zhluboka
natáhla do plic vzduch a – pak se rozkašlala. Myslila, že ji ten kašel roztrhá
na tisíc kousků. K tomu však nedošlo. Profesor Brumbál pustil její ruku a
dlaní jí zchladil rozpálené čelo. “Pšt, pšt,” konejšil ji. Zavřela oči.
Zlepšilo se to. Dostala cosi napít. Nesnažila se zjistit, oč se jedná – hlavní
bylo jen jedno — bylo to velmi příjemné. “Tohle mi bude chybět,” uvědomila
si. Všechny ty doteky, něha, pocity, které zažívala, když … “Proč je to tak
silné? Proč je tak těžké odejít? Nemělo by. Přece si nezasloužím … nic
z toho si nezasloužím. Jsem zlá. Zlá a prokletá. Nejsem jako oni. Nejsem
člověk. Nejsem ani elf. Ani … ani Kimérou nejsem. Jsem … hybrid. Odporný,
nechutný hybrid. Mutant beze cti, bez úsudku. Bez … nezasloužím si tady dál
být. Ne, to nemohu, nesmím. Musím … ach, proč je to tak těžké?”
“May,”
vyslovil Brumbál její jméno. Dosud nijak nereagovala. Přesto byl ale
přesvědčen, že jej plně vnímá. Věřil, že není pouhou loutkou, masou živé hmoty
bez vůle, bez citu … “Proč mi byla dána taková moc?” ptala se sama sebe. “Proč
mně, právě mně? Copak tu není dost jiných, kteří by ji využili mnohem lépe?
Proč právě já – vždyť nemám ani ponětí, jak ji využít. Není to fér, vůči lidem.
Není to fér vůči nikomu. Ten experiment se elfům zkrátka nepoved. Ale byli to
vůbec elfové? Třeba i oni byli jen drobkem v koláči … Nejsou přece jediní,
kdo experimentuje s geny. Třeba takoví Dareové … fuj, radši ani nemyslet!
Mohli za tím vším být oni?” rozšířily se jí oči hrůzou. “Možná, že nebylo
náhodou, že otec přistál právě zde. Možná, že nebylo jeho kalkulací, snahou o
zachování rodu, jeho rodu … Možná byl někým přinucen – mohli by ho Dareové …?
Ne, žádný Kiméra by se přece nenechal přinutit k něčemu takovému! Krom
toho — ” před očima se jí mihl obraz operačního stolu. Kol něho stály
modře fosforeskující bytosti, které se skláněly se svými nástroji nad stolem,
na němž leželo čísi tělo – lidské tělo. Jakoby jí ten obraz byl něčím známý.
Jakoby jej už někde viděla – a přece ne. Bylo to … Dýchalo se jí velice těžce.
Potřebovala by otevřít okno a nadýchat se čerstvého vzduchu, protože
z onoho pohledu, byť zamženého, se jí chtělo zvracet. “Dareové …”
zašeptala neslyšně. Vtom obraz zmizel. “Dareové? O čem to mluvíš?” ptala se
sama sebe. “Asi sem se zbláznila. Ano, určitě tomu tak bude – ztratila jsem
rozum. Proč mě ta hlava tolik bolí?!” Zasténala.
“May,
oslovil ji Brumbál znovu a vrátil ji tak do reality. Z druhé strany lůžka
přisedl profesor Lupin. Předešlé myšlenky se kamsi vytratily. Na to, co jim
chtěla říct, však nezapomněla. “Nemůžu,” zašeptala. “Jsem nebezpečná. To, co se
stalo …” “…nám všem zachránilo život,” přerušil ji Lupin. “Jsem stejná,”
nedbala na jeho slova. “Stejná jako oni – copak to nechápete?!” zvýšila hlas.
Tou námahou se jí na okamžik vrátila barva do tváří. “Já je zabila, zabila!”
rozšířily se její oči. “Udělala jsi, co jsi udělat musela,” konejšil ji
Brumbál. Bezúspěšně. Kolikrát tato věta již byla vyslovena, aby byla obhajobou
pro to, co nešlo obhájit! “A dál? Co bude dál?” vyhledala jeho zraky. “Už nikdy
zde nebude jistota, že se to nebude opakovat. Stačí trocha nestability a – kdo
to bude příště?!” obviňovala se. “Ty nejsi zabiják,” řekl Lupin vážně. Suše se
rozesmála. Její smích vzápětí přešel do kašle. “Co vy o mně víte?” osopila se
do prostoru mezi ně. “Co ty víš o sobě?” odpověděl Brumbál mírně. Pohledem
naznačil Lupinovi, aby ji uchopil za volnou dlaň. Nebude snadné zde May udržet.
“Ne,” zavrtěla hlavou. “To nepůjde. Nedokážete mě zadržet – i kdybyste sebevíc
chtěli … Mrzí mě to. Všechno. Buďte tu sbohem …” položila hlavu na polštář.
“Ne!
May – to nesmíš!” zhrozil se Lupin. Oběma rukama zoufale tisknul její levou
dlaň, zatímco Brumbál svíral tu druhou. Vypadalo to zle – odcházela. Ticho
v nebelvírské věži proťal táhlý vlčí pláč. Profesor Snape zavřel oči. Bylo
to tady . Tohle je konec. Čekal vysvobození, ale místo něj jej sevřela čirá
hrůza. Bylo to, jakoby někdo světu odňal světlo. Také profesor Brumbál
s Lupinem zavřeli oči. Bylo to však jen proto, aby se mohli snáze
soustředit. Snažili se ji najít – kdekoliv. Profesor Brumbál byl mág zkušený.
Krom toho se dovedl vcítit do potřeb svých bližních. Vztáhl pravou ruku, zakryl
dívčino čelo tak, že palcem stisknul bod mezi jejíma očima. Bylo to asi ve
výšce palce nad kořenem nosu, v místě, které východní mniši nazývají
třetím okem – toto byla ta nejspolehlivější cesta, jak s ní udržet
kontakt. Také Lupin věděl, že chce-li May zachránit, nesmí ji pustit, i kdyby
snad vůkol nastal konec světa. Vlastně v jejich okolí se mohlo dít opravdu
cokoliv – Mayina schopnost vyrábět iluze, jak věděl, byla vskutku vynalézavá.
Proto hned také nejásal, když sebou dívka trhla.
May
se nadzdvihla. Podle všeho nebyla tak vyčerpaná, jak se jim zdálo. Brumbál jí
cosi říkal, ale neposlouchala. Byla jako socha – nehybná, plná očekávání.
Dívala se kamsi za ně, respektive trochu nad ně, oči rozevřené dokořán, jakoby
se tam snad otevírala brána do pekel. Když tak zírala už několik minut, Lupin
znervózněl a ohlédl se za sebe. Není divu – při představě, že se mu za zády
objevilo cosi z jiného světa, by leckomu zatrnulo. Ale nic tam nebylo. Ne
že by ho to nějak uklidnilo. “Takhle se asi cítí mudlové při pomyšlení na
duchy,” pomyslel si. May vyčkávala. Že se za nimi opravdu něco děje, pochopili,
když znenadání prudce ucukla. Jakoby se něčeho polekala, něčeho, co zůstalo
jejich očím neviditelné.
“Kdo
jsi?” zeptala se prázdného místa za jejich hlavami. V jejím hlase byla
cítit nedůvěra a snad i trochu strach. Oči přimhouřila do úzkých štěrbinek a
nepřátelsky si měřila imaginární postavu, jež se jí zjevila. Dýchala zhluboka,
aby přemohla svoji nervozitu; přesto však rychleji, než u ní bylo obvyklé. Byla
přikrčená jako kočka, která ještě přesně neví, stojí-li před ní jen příliš
velká kořist, anebo ještě větší predátor. “May, nikdo tam není,” snažil se ji
Lupin uklidnit. Ale to mohl spíš zajíce přesvědčit, že vlk je přísný
vegetarián. May viděla něco jiného. Přímo před ní se vznášela dívenka. Vlastně
to bylo ještě dítě, byť věk u těchto bytostí nebylo snadné odhadnout – mohly jí
být čtyři, stejně tak jako i padesát. Vypadala ale rozkošně – zlaté vlásky jí
zářily zapadajícím sluncem, stejnou barvu měla pak i jednoduchá říza, kterou
měla na sobě. Šperky neměla. Jedinou postřehnutelnou ozdobou byl snad opasek,
posetý hvězdami z drahých kamenů. Působila tak nevinným, čistým dojmem, až
srdce plesalo. Skoro byste ji chtěli vzít do náruče a pochovat. Jenže vnější
zdání May nezmýlilo. Věděla, že se ani náhodou nemusí jednat o bezbranné dítě,
ale třeba o pěkně nebezpečného prevíta – vždyť magie z dívenky jen sršela.
A navíc – ten prcek jí bezostyšně četl myšlenky. To neměla ráda.
“Co
tu chceš?” zavrčela na to podivné dítě. Zlatovláska jen dotčeně ohrnula nosík.
“To ty jsi mě sem zavolala,” odpověděla. “To sotva,” opáčila May. “Já jen …” “…
jen jsem chtěla umřít?” zašklebila se ta malá. May si ji nepřátelsky měřila.
Nikdy by neřekla, že někdo může vypadat tak nevinně i zlomyslně zároveň.
Vzápětí se však do ní zaryla myšlenka, že je jí ta dívenka některými svými rysy
až nápadně podobná. Bylo to dost nepříjemné zjištění, tváří v tvář té
škodolibé opičce, jež si ji bezostyšně dobírala. “O nic jsem se tě neprosila,”
řekla pomalu. “Vážně?” ušklíblo se dítě vědoucně. Na rozdíl od ní se dobře
bavilo. “Kdo jsi?” zopakovala May svůj prvý dotaz. “Jsem odpovědí na všechny tvé
otázky,” řeklo dítě vážně. “Na mé otázky? Jaké otázky?” zopakovala nechápavě.
“Všechny,” přisunula se blíž zlatovláska, hltajíc ji svýma očima. Bylo to,
jakoby z nich šlehaly plameny; těmi paprsky ji rozporcovala na malé
kousíčky, načež jednotlivé dílky zase složila a sletovala dohromady. May
z toho mrazilo. Měla strach z toho mrněte. Nebo to bylo spíš
z toho, co ta malá věděla? Vycítila, že jí říká pravdu, ale té pravdě se
zuby-nehty bránila. Jestli kdy toužila po tom, znát, jak se věci mají, pak to
nebylo právě teď. Ale nedostala na vybranou. “Pojď se mnou,” zašveholila dívka
slavičím hláskem. “Musíš se toho tolik dozvědět …” “Ani nápad,” zamítla May.
“Nestojím o to. Odejdi. Chci zůstat tady. Chci …” Zarazil ji její smích.
Nemusela nic vyslovit, aby věděla, co jí hodlá říct. Zastyděla se sama před
sebou – ne, nebyla upřímná. Ještě před chvílí se přece chystala tento svět
opustit, a to navždy. Chtěla odejít – a kdyby dívka nepřišla, zřejmě by se tak
už i stalo… “Co se děje?” zvážněla dívenka. “Mám … strach,” přiznala May. “Kdo
jsi? Kdo vlastně jsi?” dožadovala se přímé odpovědi. “Už jsem ti to řekla –
jsem odpovědí na tvé otázky,” řekla dívka. “To mi nestačí. Chci, chci znát tvé
jméno,” vykřikla. Dívka nějakou dobu mlčela. Pomalu a téměř smutně stočila své oči
k ní, jakoby nevěděla, zda jí smí dát otevřenou odpověď. “Nemusíš se bát,”
řekla pak jemně. “Až přijde čas, pochopíš. Budu tvým průvodcem – po cizích
světech. Budu tvým učitelem a rádcem. Stačí jen málo – jít se mnou,” natáhla
k ní svoji dlaň. May zavrtěla hlavou. Připadala si jakou pavouček
splavovaný do odtokové roury … Síly vesmíru ji děsily a drtily. Zdálo se jí, že
před nimi nemá žádnou šanci … a tak se zoufale držela svých dosavadních jistot,
byť značně bídných. “Neodvedu tě násilím,” zareagovala dívka pohotově.
“Rozhodnout se musíš sama … ale co můžeš ztratit?” zeptala se. “Nechtěla jsi
před chvílí …” Chtěla. Ovšemže chtěla. Jenže to bylo její svobodné rozhodnutí.
Kdežto toto … Zrychleně dýchala. Jakoby se mezi nimi vytvořilo jakési
elektrické pole, jakoby každá svírala jeden konec provazu a táhla za něj,
přestože ve skutečnosti ani jedna nepohnula ani malíčkem. “Proč?” zeptala se
May. “Je to má povinnost,” pokrčila rameny ta druhá. “Nikdo ti neublíží,”
dodala. “Bude záležet jen na tobě, jestli se sem ještě vrátíš, v tom tě
nikdo nebude omezovat.” May si povzdechla. Nabízená pravice ve vzduchu ještě
stále visela. “Dobrá,” rezignovala. “Co můžu ještě ztratit,” zakončila.
“Sbohem,
Brumbále,” zašeptala a pak se překvapivě lehce natáhla do prázdna. “Ne! Slyšíš?
May!” zařval Lupin, zatímco se ji snažil strhnout zpět. S pramalým
výsledkem. May se čehosi neviditelného zachytila a vzápětí se zhroutila zpět do
přikrývek. Byla mrtvá.
Profesor
Lupin pustil její dlaň, jakoby mu její dotek způsoboval nesmírné utrpení. A
přece to nebylo víc, než jen mrtvá hmota, tělo zbavené vědomí. Hlavu si zakryl
rukama, aby na ni neviděl. Drásalo mu srdce pomyšlení, že ji nedokázal zadržet.
Také profesor Brumbál byl skleslý. Z nepochopitelného důvodu se mu zdálo,
že právě ztratil to nejcennější, co kdy měl. I když o pojmu vlastnictví
v souvislosti s touto dívkou nemohlo být ani řeči. Siria nahoře ve
věži a Severa dole ve sklepení se zmocnilo naprosté zoufalství. Bylo to, jakoby
právě ztratili část sama sebe, jakoby jim nějaká zlá příšera vytrhla
z hrudi srdce a, ještě tepoucí, je odnesla neznámo kam. Právě tak velkou
fyzickou bolest cítili. Avšak nejen jim se zdálo, že svět na malou chvíli
potemněl. Také Harry a jeho kamarádi tušili, že se stalo cosi nedobrého. Jen
svůj pocit nedokázali pojmenovat. Hermiona bezděčně bázlivě stiskla Ronovu
dlaň, zatímco Harry vyhlížel Siria, aby jim vysvětlil, co se to děje. Ten však
nepřišel. Když se nic nedělo, Hermiona Ronovu ruku pustila a upadla do stavu
apatie, v jakém se většinu času od posledního útoku Smrtijedů nacházela.
Harry si pro jistotu sáhl na jizvu na čele, jestli přitom neucítí nějakou
bolest naznačující, že jde o práci Voldemorta. Zdálo se, že v tomto ohledu
je všechno v pořádku. Nebyl si ale jistý, jestli je to dobře, nebo špatně.
Pro něj bylo jednoznačně lepší stát před nebezpečím, které již znal, než před
něčím možná daleko hrozivějším. Rozhlížet se obezřetně vlevo, vpravo, bylo
zbytečné. Nikde se nepohnul ani lísteček. Všude bylo ticho. Nepříjemné ticho,
ve kterém se bojíme i nadechnout.
*
* * * *
“Kde
to jsme?” zeptala se May Zlatovlasé, která v hebké tmě zářila ještě více,
než předtím. Cizinka se jemně usmála. Jakoby na povel se vůkol rozzářila
světla. Nebyla to však světla lamp, baterek či pochodní. Byly to samy hvězdy,
jež kolem nich tančily. Komety a hvězdný prach v černočerné tmě vesmíru
vířili, hráli si spolu a skotačili, hned byli tu a hned zas tam, v odvěkém
rytmu vůle Stvořitelovy … byla to nádhera. A May ani nenapadlo kazit si ten
požitek otázkami typu jak je možné, že se tak najednou ocitla uprostřed
vesmíru, bez kosmické lodě, bez skafandru, jak je možné, že jí nečiní problém
hýbat se, mluvit a odkudže to proudí vzduch do jejích plic, když ve vesmíru
přece žádný vzduch není … No uznejte, cožpak by se mohla v té posvátné
chvíli zaobírat tak přízemními myšlenkami? Tak jako ve snu, vůbec nic
z toho jí nepřišlo divné. Naopak – celou svou bytostí cítila, že právě sem
patří, že je tu doma – v nekonečném prostoru mezi vesmírnými tělesy.
Přišlo jí naprosto přirozené, že je tam, kde je, přestože se zde ještě mnoho
nevyznala. Ale tento handicap už Zlatovlasá bystře napravovala – procházely
řadou světů, o nichž jí se znalostí a zanícením vyprávěla. U jedněch jen
v krátkosti nastínila jejich historie, zatímco u druhých zabíhala do
nejmenších podrobností, jakoby u ní předpokládala již nějaké elementární
znalosti, na které by svým výkladem navazovala. A opravdu – May se její slova
zdála tak zvláštně povědomá, jakoby se s touto učební látkou již někdy
setkala – a přece ne, vždyť tu nikdy předtím nebyla … Zanedlouho pochopila, že
to zřejmě souvisí s jejím Kimerským já, nebo-li se schopností Kimerů
vybavit si vzpomínky svých předků, tedy za předpokladu, že se určitým způsobem
soustředí. V té chvíli ji napadlo, že by možná …
Zlatovlasá
si povšimla jejího zaváhání a s porozuměním se na ni usmála. May nemohla
tušit, že právě na to čekala. Celý její dlouhý výklad nebyl vůbec důležitý;
jejím cílem bylo něco jiného – vyprovokovat May, aby si začala klást otázky.
Docílit, aby se přestala bát stanout sama před sebou. Zařídit, aby toužila
poznat samu sebe – své Já, svou minulost. Pak tu byla naděje, že pochopí pravý
význam událostí — těch, co prožila, těch, které na ni teprve čekají, i
těch, jež se jí zdánlivě vůbec netýkají. A jestli pochopí, je tu šance, že se
s nimi vyrovná. To bylo vskutku důležité – a nejen pro ni samotnou. O
tomto však May nic nevěděla. Zatím jen sledovala počínání Zlatovlasé. Ta pomalu
vydechla. Z jejích úst vyšla pára, která se zformovala do kulatého zrcadla
připomínajícího tak trochu televizní obrazovku. Když do něj May nakoukla,
spatřila … “Ach, to je … to jsou …” Byli to její rodiče. Srdce se jí divoce
rozbušilo. A jak by ne, vždyť nejenže spatřila své rodiče spolu, živé a zdravé,
ale také konečně pochopila, že její narození nebylo žádnou kalkulací – otec
její matku upřímně miloval a ona zase jeho. Stačilo sledovat, jak se na sebe
dívali, jak samým štěstím zářili … všechny její pochybnosti se rázem
rozplynuly. Ti dva tvořili nádherný pár a i když jim byl dán pouhopouhý rok
společného života, nenaříkali, nelitovali. V lásce a úctě jeden
k druhému prožili zbytek svých dní a jejich radost kalilo jen vědomí, že
nikdy nespatří svou dceru vyrůstat, hrát si, dovádět, dospívat, stávat se ženou
… Ano, oni to věděli. Dopředu věděli, kolik času jim zbývá a – netruchlili pro
své mládí. Veškerou svou naději vložili v ni, v dítě, jež se mělo teprve
narodit. May rozechvěle sledovala otcovu ušlechtilou tvář, prostou jakékoliv
nečestnosti. Po tvářích jí stékaly slzy, když jej v duchu prosila za
odpuštění – za to, jak o něm vždy smýšlela. Nyní se její srdce naplnilo hrdostí
nad tím, kým je. A pokorou – při pomyšlení na odkaz, jenž má nésti dále.
Vydržela
by se dívat do nekonečna do zrcadla z atomů vody a vzduchu; jenže
Zlatovlasá mávla rukou a v zrcadle se objevil nový obraz. A za ním další a
další, jak se před ní odvíjel její život kousek po kousku, minutu za minutou …
Spatřila babičku, vážnou a přísnou, sarkastickou, popudlivou, držící ji pěkně
zkrátka, “aby nezvlčila.” Znovu jí před očima ožil den, kdy se k nim
snesla spěšná sova z Bradavic. Zahlédla samu sebe, odhazujíc motyku a rýč
a s rukama ještě umazanýma od hlíny snažící se uzmout dopis jako první –
neúspěšně. Babička byla překvapivě rychlejší. Viděla její tvář, potemnělou a
zachmuřenou, když přejela očima pergamen. Ona naopak tančila radostí. Byl to
nejkrásnější den jejího života – na pár desítek vteřin, než jí babička mrazivě
sdělila, že “na tohle, má času dost” a že už se postará, aby se věnovala
užitečným věcem. Nic nepomohl její nářek a vysvětlování, že do Bradavic berou
pouze děti odpovídajících kvalit a věku, tj. při dovršení jedenácti let. A
jedenáct jí mělo být za necelé čtyři měsíce. Příští rok už bude moc stará na
to, aby mohla nastoupit. Nic z toho babička neposlouchala. Nezvítězil nad
ní ani její pláč, ani vztek, kdy rozbíjela všechno kolem. Řekla jí jen, ať se
ihned sbalí, že odjíždějí. A pak, když se vzpírala, dostala pár “za vyučenou.”
Jako malé neposlušné štěně ji popadla a … přenesla do jiného světa. Svého světa.
Svět,
ve kterém se ocitly, se zdál být výhružným a nebezpečným hned od samého
začátku. Babičce to zřejmě nevadilo, ale May se zde cítila stísněně. Nemohla
ještě tušit, k čemu všemu zde dojde, ale byl to svět sám, kdo k mladé
Kestrel promlouval svými tichými slovy. Vůbec zde nepociťovala ono
všeobjímající bezpečí, jako tomu bylo v Shaerrawedd. A tak zatímco
neohrabaně klopýtala po Stezce za svou babičkou, její oči potají rentgenovaly
okolní houštiny a skaliska, zda-li se v nich neskrývá někdo nebo něco, co
by jim chtělo ublížit. Povšimla si, jak babička pookřála. Byla již dávno ve
věku, kdy jiné ženy už jen posedávají na lavičce na zápraží a vyhřívají ztuhlé
údy na sluníčku; ona však byla stále plna energie, rychlá a vláčná jako
mladice. May s mírným znechucením sledovala její radost, se kterou bystře
postupovala po neschůdné stezce, radost, jakou cítíme, blížíme-li se
z daleké ciziny k domovu. Kaer Morhen vypadalo stejně jako dnes a
stejně, jako už po staletí – od doby, kdy jeho pevné hradby záštiplní a zrádní
čarodějové rozmetali na kusy, pevnost jen chátrala a postupně se stala ruinou.
Nebylo nikoho, kdo by obnovil její slávu; z té rány se zaklínačská obec
již nikdy nevzpamatovala. Jistě, pro obyčejné smrtelníky by hradiště bylo stále
nedobytné; před bytostmi vládnoucími magií jej však chránilo už jen (?) jeho
utajení. Bolest zrady domnělých přátel tu čpěla z každého kamene. Bylo to
velice ponuré místo samo o sobě, avšak vzhledem k účelu, pro nějž bylo
vystavěno, to nebylo na závadu.
Nádvoří
bylo téměř pusté – nacházeli se zde stěží jen tři lidé (a o výrazu “lidé” May u
dvou z nich zapochybovala hned poté, co se zadívala do jejich zmutovaných
očí) – ve stínu podloubí se nedbale opíral o chladný kámen muž neurčitého věku.
Vysoký, štíhlý, pružný jako kočka, se zářivě bílými vlasy staženými koženou
čelenkou. Byl zahalen do tmavého pláště a kousek nad levým ramenem mu vyčníval
jílec meče. Věděl o nich už dlouho; May napadlo, že je sledoval snad dokonce už
ve chvíli, kdy je svýma očima vidět nemohl… Na druhé straně nádvoří byl kout
připomínající psí cvičiště. Jen s jedním rozdílem – zde se necvičili psi,
ale lidé. Lidé, žoldáci, námezdní zabijáci … Stálo tam jakési zařízení
připomínající kladinu; ovšem kladinu opatřenou různými nástroji na cvičení postřehu,
rychlosti, pevné ruky a stability. Pod vedením asi pětatřicetiletého muže
s kaštanovými vlasy na ní právě cvičila dívka zhruba jejího věku. Dívka
předstírala, že si jí vůbec nevšimla, ale May na sobě cítila její pronikavý
pohled. Z toho, jak ošuntěle vypadala a jak zuřivě okolo sebe mávala malým
mečem, Kestrel usoudila, že je to mladá zbojnice. “Ta roste pro šibenici,”
pomyslila si. Vlastně se moc nemýlila.
Zatímco
se rozhlížela, babička přistoupila k muži v podloubí. “Čekal jsem
tě,” oslovil ji Bělovlasý. “Já vím,” odvětila. May se zamračila. Nevzpomínala
si, že by babička kdy pustila k sobě koho na vzdálenost – řečeno místními
poměry – meče. A s tímhle otrapou si vzrušeně šuškala, div, že mu
nevskočila do náruče. Bylo to nechutné – vždyť musel být alespoň o polovinu
mladší, než ona! A navíc – bavila se s ním o ní! Jako by neexistovala!
Anebo si vážně myslela, že ji neslyší?
Ciri
běžely hlavou podobné myšlenky. Geralta by nejraději měla jen pro sebe, takže
žárlila na každého, komu se věnoval jen o trochu víc, než jí. A on si tady
klidně flirtuje s tou starou rašplí! Prostě hnus!
Geraltovi
a Ciri Starší zacukaly koutky úst, když viděli ty dva sveřepé obličeje. Dívky
netušily, jak moc si jsou podobné. Ale teď nebyl čas na zábavu. “Geralte, má
vnučka,” zašeptala starší dáma, aniž by se na May podívala. “Svěřuji ji do
tvých rukou. Nikde jinde nebude ve větším bezpečí.” Mohla si dovolit to říct.
Geralt byl i jejím ochráncem a učitelem, před dávnými časy. Dávnými časy, které
probíhaly – právě teď. Bylo zábavné sledovat samu sebe, šklebící se na domnělou
sokyni. Ha, teď na ni vyplázla jazyk … Ach, kdyby jen věděla, že se zlobí na
sebe, zestárlou o desítky let … Ovšemže to nesměla vědět. Tyhle věci se dělat
nesmí, setkávat se sami se sebou, proto také dávala dobrý pozor, aby ji Ciri
nikdy nespatřila, ale s Marikou sem přijít musela. Musela ji ochránit. May
se musí naučit postarat sama o sebe, až tu ona nebude … a to bude brzy, velice
brzy. Těžce si povzdychla. “Střež ji jako oko v hlavě, Geralte,” chytila
ho zoufale za rukáv. “Je to nesmírně důležité, rozumíš? Není nic, co by bylo
důležitějšího, dokonce ani Ciri ne.” Nato zase jeho rukáv pustila. “Budu,”
přikývl vážně. Věděl, jak jí je. I on hodlal svěřit Ciri do cizích rukou, ale
ještě ne. Ještě je čas. Cítil však, jak se ten okamžik nezadržitelně blíží. Až
se tak stane, bude lépe, když bude mít Ciri s sebou přítelkyni, se kterou
bude moci sdílet dobré i zlé. Ciri však záleželo víc na její vnučce, než-li na
sobě samé. Možná za to mohl její temperament – věděl moc dobře, s jakou vášní
vždy milovala nebo nenáviděla. Nicméně mohlo to být také jinak. Mohla vědět
něco, co on ještě znát nemohl. Ale ať už to bylo jakkoli, rád splní její
prosbu. Z lásky k ní. Z lásky ke své dceři. Neboť Ciri se stala
jeho dcerou, jeho osudem – ve chvíli, kdy se z ní jeho přičiněním stalo
Dítě Překvapení. “A ona ví …?” zeptal se. “Neví nic,” odpověděla stručně starší
Ciri. “Nesmí vědět. Ani jedna z nich. Jednou … jednou jí vše vysvětlím.
Jako jsem vysvětlila tobě.” Přikývl. Musel se usmát při vzpomínce na to, kdy
k němu bránou času přišla poprvé. Už zažil mnoho neobvyklého, ale přesto
mu trvalo dlouho, než uvěřil, že ta dáma je jeho malou holčičkou. A pak už si
zvykl, že sem tam tajně přicházela, vždy o něco starší … ale nikdy se tak nestalo
před malou Ciri. Až dnes. A nikdy nebyla tak vážná. Něco se muselo stát. Něco,
co ji znepokojilo. Na jeho ramena se svalila obrovská tíha. Cítil, jak se kolo
osudu zase jedenkrát otočilo. Nebyl si jistý, zda jednají správně. Zasahovat
zpětně do historie bylo – vždy tabu. Alespoň se to tradovalo. Kdo však
sestavoval tyto zákony? Nebyl za tím vším jen strach, že by mohlo být zničeno
něco z toho, na čem zákonodárci lpějí? Doufal, že Ciri ví, co dělá. Zdálo
se, že ano. Tak nad tím přestal dále přemýšlet.
“
… A hlavně – se to nesmí dozvědět ona,” přerušila tok jeho myšlenek Ciri.
“Nikdy. Za žádnou cenu. Závisí na tom mnoho,” zapřísahala ho. Bylo jasné, koho
tím myslí. Yen. Yennefer Ciri milovala, ale bylo nutno stále počítat
s tím, že je to hlavně čarodějka. A čarodějové se v téhle zemi
nezaobírali ani tak magií, jako politikou. Ovšem magii k tomu hojně
využívali. Yennefer by Ciri nikdy nezaprodala. Avšak co pro ni znamenala
Ciriina vnučka? Proč by nemohla splnit své povinnosti vůči Kapitule a současně nadobro
ochránit svou milovanou dcerku tím, že čarodějům splní, o co ji žádají, tedy
vydá jim pravé, regulérní Dítě Starší krve? Ne, to Ciri nemohla připustit.
Nezbývalo, než aby se o tom Yennefer nikdy nedozvěděla. Pokud – se May nějak
neprozradí. Geralt proto nikdy, ani ve chvílích největší vášně nesměl dopustit,
aby vyzradil dívčino tajemství. Byl to věru těžký úkol – vzhledem k citům,
které k Yen choval a k jejímu bystrozraku. Ale i on se vyznal
v magii. Ne snad tak dobře, jako Yennefer, avšak Ciri věřila, že
k tomuto účelu to postačí. A Geralt si přísahal, že Ciri nezklame.
“Tohle
místo,” obrátila se konečně Ciri k May, “se od této chvíle stane tvým
domovem,” pronesla hrdým, slavnostním tónem. Její slova však neměla kýžený
účinek. May před ní stála strnulá a zmlklá a jen oči plné zděšení prozrazovaly
její pocity. “Chtěla jsi se učit,” pokračovala babička, vyvedená poněkud jejím
postojem z míry. “Nechť je to tedy něco pořádného.” Na to, co chtěla
vyjádřit, stačily May čtyři slova: “Učit se? Tady? … Co?!” Bylo v nich
zoufalství, když pochopila, že ji zde babička zanechá. Zbaví se jí. Už nebude
mít na očích to přebytečné děcko, přidávající jí jen spoustu starostí a tak
bolestně jí připomínající zesnulou dceru. Byla v nich hrůza
z opuštěnosti, vydání do rukou těchto rabiátů. Byl v nich vztek i
lítost, velké zklamání, hněv, strach, bolest zrady. Byla to obžaloba i
odsouzení krutého babiččina srdce. A byla v nich i nenávist, pohrdání,
sklíčenost a touha vzbouřit se svému osudu.
Za
zády se jí ozvalo jedovaté zasyčení. Ciri Mladší uraženě seskočila
z kladiny, připravena dát vetřelkyni co proto. “Co si to dovoluje?!”
zatmělo se jí vzteky před očima. “Tak tobě se to tu nezdá dost nóbl? Myslíš, že
se tu nemáš co naučit?!” zavrčela výhrůžně. “Uvidíme,” vrhla se na ni. May neotálela.
Nebezpečí vycítila ještě dříve, než se Ciri pohnula. Měla tedy dost času
rozmyslit si, jak reagovat. Jenže ona nepřemýšlela. Jednala zcela instinktivně
– bleskurychle uhnula z dosahu Ciriina meče, udělala několik přemetů a
uchopila první věc, co jí přišla pod ruku (byla to zrovna hůl z cedrového
dřeva) a pustila se s Ciri do křížku. Sama byla tím vším překvapena – svou
rychlostí, úhybnými manévry, tím, jak sama útočila, nechápala, odkud se to
v ní vzalo, vždyť nikdy nic podobného necvičila … Byla to záhada. Bylo
v tom ale ještě něco jiného – byla v tom rozkoš, jak se s Ciri
potýkala, jak směle bojovala. Cítila velké uspokojení, když si náhle byla
vědoma svých sil … Ciri Starší se s pýchou zadívala na Geralta. “Už se
seznamují,” usmála se nenápadně. V Geraltových očích zasvitla veselá
světýlka.
Za
chvíli bylo dobojováno. Byla to remíza. Ciri s překvapením zjistila, že
May nepřemůže a May s nemenším údivem zjistila, že jí život plný
dobrodružství nesmírně vyhovuje. Tak začalo jejich přátelství. Stvrdily je
smíchem a objetím. Když se May obrátila na babičku, ta byla již pryč.
…
May
z očí stékaly slzy. Tak takhle to tedy bylo! Babička ji neodložila,
neopustila ji, ale dala jí to nejcennější – víru v sebe sama. Věděla, že
časem by ji již nebyla schopna ochránit, a tak se rozhodla pro to
nejracionálnější řešení – dala jí možnost naučit se chránit samu sebe.
Vzpomněla na okamžik, když se jí později, aniž by sama věděla jak, podařilo
přenést se spolu se zraněným Geraltem zpět do jejího světa. Babička na ni již
čekala. “Věděla jsem, že to dokážeš, já to věděla!” zvolala. Hrdostí jen
zářila. Pro May to tenkrát byla ta nejlepší odměna.
Ano,
tenkrát se zdálo, že se hradba mezi nimi zhroutila. Byla to téměř hmatatelná
proměna, proměna, které si citlivá dívka nemohla nepovšimnout. Byla tolik
šťastná! Bohužel její štěstí netrvalo dlouho. Prožila s babičkou
nejkrásnější léto svého života a – pak nastoupila do Bradavic. Dlouho se skokem
v čase netrápila; prostě tam uvnitř věděla, že je to tak v pořádku.
Jiní by se snad divili, že léta strávená v Kaer Morhen na ní nezanechala
žádné stopy, ale babička byla také “v pohodě.” Nebylo tedy co řešit.
Bradavicemi
byla May nadšená. Bylo to naprosto jiné, než-li na Severu, ale stejně úchvatné,
stejně okouzlující. Poslala babičce desítky dopisů, ale přesto se těšila, až jí
sama všechno vypoví. Jenže jakmile konečně přijela domů, zjistila, že již není
komu vyprávět. Babička zmizela. A jako památka na ni tam zůstal jediný dopis,
který jí kdy napsala. Dopis na rozloučenou. Byla to pro ni velká rána. Nemohla
pochopit, jak jí babička mohla tolik ublížit. Nyní již chápala. Viděla, jak
všechno souvisí se vším a že někdy i velká bolest může být způsobena
z veliké lásky. Ano, nyní již věděla.
…
Zlatovlasá
mávla rukou a vše zmizelo. May nějakou dobu mlčela a její společnice nerušila
její mlčení. Znenadání se jí zeptala: “Ty jsi Kimérou, viď?” Zdálo se jí, že
Zlatovlasá trochu zaváhala. Pak ale učinila gesto, jež si vyložila jako “mohlo
by být.” “Myslela jsem, že jsem poslední Kimérou,” pokračovala tedy. “Ano – ve
světě, v kterém jsi pobývala,” zněla okamžitá odpověď. May by si
nafackovala – jak jen na to mohla zapomenout – existují přece milióny světů a
někde tam, v jiném prostoru a čase …
“Své
rodiče nehledej,” pokárala ji Zlatovlasá. “Jaký by to mělo význam? Ty jsi
v nich a oni v tobě – jste jedno.” Měla pravdu. K čemu by bylo
honit se za přeludem? Jen by je uvedla ve zmatek, kdyby se přece setkali.
Vědomí vlastní pošetilosti však nic neubralo na smutku, jež cítila. Zlatovlasá
ji chápala a snažila se ji potěšit. Objasnila jí mnohé z života Kimerů a
jejich historie. Největší překvapení však teprve mělo přijít. “Pojď,” řekla
Zlatovlasá. “Něco ti ukážu.” Sotva to dořekla, obě se přemístily. “Tady najdeš
odpovědi na všechny své otázky,” mimoděk zašeptala. Zjevně se nacházely na
posvátném místě. May by jí – také šeptem – ráda něco odpověděla, jenže když se
po ní ohlédla, její společnice tam již nebyla. Neznepokojilo ji to. Vlastně to
tak trochu čekala. Byla už na konci cesty – průvodkyně tedy již nebylo
zapotřebí.
Překvapeně
se rozhlížela. Zlatovlasá ji zavedla na opravdu zvláštní místo. Bylo toho tu
tolik k vidění! Měla-li to vyjádřit slovy, byl to ráj – všude kolem rostly
stromy; ne však takové, jaké rostou u nás, vychrtlé chudinky zmožené kůrovcem,
ale mohutné, nádherné stromy. Jejich výšku nebylo možno odhadnout, protože
jejich koruny se ztrácely kdesi ve výši; to však přitom paradoxně neznamenalo,
že by zastínily nebe. Co se týče barevnosti a materie věcí, zde byla na
rozpacích – zdálo se jí, že listy stromů září temnou zelení zrovna tak, jako
stříbrem, zatímco stonky trav svítily jasně zeleným plamenem přecházejícím do
barvy zlata; ostatně vůbec jí připadalo, jakoby svět kolem tvořily drahokamy –
jasnější a zářivější, než kdekoli jinde; a přece se jednalo o živé rostliny,
byť při doteku větru zvonily a cinkaly těmi nejjemnějšími tóny zvonkohry. Všude
bylo plno barev – a přece bylo znát, že se vlastně jedná o barvu jedinou,
vycházející z podstaty všech věcí. Snažila se sama sobě tyto rozpory nějak
vysvětlit, ale stále tomu všemu nemohla přijít na kloub. Ani sfinga nebyla tak
záhadná, jako tento svět plný krásy a míru. Cítila, jak je tu všude živo –
téměř spatřila motýly a vážky, plazy, ptáky, dokonce snad i maličké skřítky
v povětří; přesto věděla s naprostou jistotou, že je zde sama; tedy
alespoň v této části vesmíru. Současně nic z toho nebylo iluzí; rozum
zde byl zkrátka v koncích.
Rozhodla
se, že se vydá na průzkum. Šla podél potůčku s křišťálově čistou, lahodnou
vodou; v písku jí pod nohama chřestily lesklé opály, rubíny a chrysoprasy,
temnota onyxu se snoubila s ohnivou výhní granátu a spinelu a sem tam
zahlédla i býčí, sokolí a tygří oko. Různorodé kameny ležely jen tak vedle
sebe, jakoby je zde rozhodil nebeský rozsévač. S překvapením zjistila, že
v tom nebylo ani za mák nevkusu či přeplácanosti, směsice barev nepůsobila
rušivě, stejně tak, jako nevnímáme kýčovitě květy na louce. Opustila potoční
břeh a vydala se po úzké pěšince. Stezka směřovala do blízkého lesa a ztrácela
se mezi stromy. Bez váhání vstoupila pod klenbu prastarých dřevin,
připomínajících dřeviny snad jen svým tvarem. Postupem času mezi ševelením
stříbrných a zlatých lístků zaslechla i jiné tóny. Zpočátku bylo těžko rozeznat
směr, odkud asi hudba vychází a jednotlivé nástroje – stejně to mohla to být
loutna jako brnkání harfy. Ale kdo ví, možná něco zcela jiného. Čím více se ke
zdroji zvuku blížila, tím těžší to bylo odhadnout … buď se jednalo o nějaký
neznámý nástroj nebo … zvuk teď ze všeho nejvíce připomínal zpěv. Mohla jej
připodobnit ke zpěvu Sirén, neboť i ji vábil, pobízel vpřed. Ten hlas, ten
nápěv již přece znala, kolikrát jej již slýchala! Ve svých snech, ve transu,
při viděních … Netušila, kam ji její cesta zavede. Kráčela stále hloub a hloub
v pradávný háj a i když nevěděla, co se stane v příští minutě, nebála
se. Jako zmámená kráčela stále vpřed a s údivem sledoval, že čím více se
blíží ke středu lesa, tím více světla k ní pronikalo. Bylo ho tolik, až se
v něm okolní stromy ztrácely, utápěly se v tom světle, jakoby tonuly
v nejhustší mlze. Ještě viděla jejich obrysy, ještě spatřila diamantovou
jinovatku trav, pak ale… zpěv stále zesiloval. “Takhle snad pějí andělé,”
napadlo ji. Žádnou takovou bytost však nespatřila. Šlo se jí však čím dál hůř –
cítila odpor toho světla, byť současně vedlo její kroky ještě dále. A ona šla …
až dospěla na okraj mýtiny, jež ve skutečnosti mýtinou nikdy nebyla. Nebylo zde
nic – než proud světla – tolik oslnivého, tolik hřejivého, tolik záhadného a
tajemného …
Pak
si to uvědomila – zpěv vycházel přímo ze středu světla. A nejen to – světlo
nebylo světlem, ale bytostí. Nebylo však jedincem, osobou, jak jsme my lidé
zvyklí, ale jakýmsi součtem, nespočetným množstvím jiných, “menších” bytostí,
jež byly její podmnožinou. Nacházela se před samým srdcem života, plasmatickým
jádrem vesmíru. Byla pozvána, aby … nepřemýšlela, proč se právě jí dostalo té
cti. Naplněna bázní a vděčností, stejně jako Mojžíš před hořícím keřem sejmula
ze svých nohou opánky a poklekla před živoucí tváří Boží, protože nepochybovala
o tom, že přímo před ní stanul Bůh. Toužila jít ještě dál, do náruče Světla,
jenže věděla, ze kdyby učinila jediný další krok, už by pro ni nebylo cesty
zpět. Nevadilo by jí to. Ale v Knize Života to stálo jinak. Nesměla dál.
Ještě ne. Toužila zemřít, zde ve Světle se rozplynout, ale ještě nepřišel její
čas, Světlo ji nepřijalo. Nebyla z toho smutná – na tomto místě se vlastně
ani nešlo trápit, když prožívala nejkrásnější okamžik svého života. Její duše
byla plna lásky a míru, nedovedla si představit chvíli většího štěstí. Bylo jí
jedno, jestli stav jejího vědomí bude trvat jen mikrosekundu nebo celou
věčnost; čas se zde zastavil. Ne. Tady čas nikdy ani neexistoval. V pokoji
a beze strachu rozmlouvala se svým Bohem. Byla si stoprocentně jistá, že již
nikdy v životě neprožije něco tak krásného a intenzivního. Ne. Něco
takového bylo naprosto nepředstavitelné.
Zlatovlasá
nelhala. Kestrelino vědomí se pročistilo, projasnilo a objalo celičký vesmír.
Nebylo otázky, na kterou by nedokázala dát odpověď. Byla v jednotě se svým
Bohem a mezi nimi nebylo nyní žádného rozdílu.
Bylo
její nejhlubší nadějí, že tento stav těla a mysli, ducha a duše nikdy neskončí.
Leč kroky Boží Prozřetelnosti vedly jiným směrem. Náhle se před ní prudce
zablesklo a Světlo a zmizelo. A celý ten pohádkový svět s ním.
*
* * * *
May
pomalu vydechla. Oči měla zavřené a tak jen cítila, jak jí brní celé tělo.
Všechny molekuly měla rozvibrované, jakoby se teprve dnes sloučily dohromady a
vytvořily jediné tělo. Bylo příjemné se pomalu nadechovat a vydechovat,
s vděčností přijímala obnovené tělo a těšila se z toho, co budoucnost
přinese. Teď, když se jí dostalo tolik nových vědomostí, teď, když se před ní
otevřela schrána poznání dokořán, teď, když věděla, co je a není důležité, teď,
když věděla, že smrt není, než branou do nebes … Otevřela oči. Více toho zatím
udělat nemohla. Byla dosud příliš malátná, jako kdyby se její duše v tak
dlouho opuštěném těle teprve usazovala.
*
* * * *
Brumbál
s Lupinem byli zdrceni. Už nepromluvili, nebylo co říct. Cele se poddali
svému zármutku, neboť vše ostatní přestalo existovat. Neměli sílu vstát a jít
se věnovat svým povinnostem. Tváří v tvář Kestrelině smrti se vše zdálo
nicotné, dokonce boj Řádu s Lordem Voldemortem. Každá vteřina měla hodnotu
věčnosti. Tak tu seděli, nehybní, zasmušilí, strážní andělé nad hrobem dítěte a
čekali, aniž by měli důvod čekat, mlčeli, aniž by drželi minutu ticha… Žádná
meditace nebyla hlubší, žádné ticho tak hrozivější, než-li propast, jež se před
nimi otevírala. Nezbylo jim ani tolik energie, aby se sami mohli vinit, že ji
neuhlídali, že nedokázali uchránit křehký poklad, jež před nimi spočíval, nyní
již bez života. Přesto je nějaká síla ochromovala a čelistmi zoufalství trhala
jejich nitro na kusy. Byla to hrozná chvíle, dokud …
Nevěděli,
kdy se stala ta změna. Najednou se začalo něco dít. Netušili, zda
k dobrému či zlému, ale … Profesor Lupin se vyděsil. Ten mlžný zlatavý
opar mohl znamenat, že se dívčino tělo rozplyne. To, co se ale dělo dále, již
rozhodně ne. May se začala měnit. Její tělo se o krapet protáhlo a snad o pár
let zestárlo. Její rysy se zjemnily a on si s hrůzou uvědomil, že před ním
odpočívá někdo jiný. Ne, nebyl v tom mnoholičný lektvar, ani nic
podobného. Dívka jen změnila podobu nebo … se stala někým jiným. Pravda,
existovala tu i další možnost, a to že někdo jiný se stal May, ale – kdyby tomu
bylo opravdu takto, jistě by to tak nezfušoval.
Profesor
Brumbál na May fascinovaně hleděl. Pomalu se začal usmívat. Měl k tomu
důvod – jako jediný z Bradavic si ji totiž takto pamatoval. Změnila se, to
ano. Jenže to bylo právě naopak – až nyní získala svou pravou podobu. Až nyní
vypadala tak, jak před padesáti lety, když za tak tragických okolností zemřela.
Stařičký profesor chápal, že Kestrel nezemřela podruhé. Probouzela se. Tak jako
růže při doteku slunce. Bledá elfská růže. Růže ze Shaerrawedd. A tak zatímco
profesor Lupin polekaně ucouvl, vzal Brumbál May opět za ruku a jemně jí
pohladil alabastrové čelo. Byla zpět. Jeho srdce se naplnilo radostí. “Vrátila
ses,” zašeptal, když viděl, že se již probudila. “Ano, vrátila,” slabě se na
něj usmála.
…
Profesor
Lupin oněměle zíral – toto nebyla May, kterou znal, May, kterou chránil a
zbožňoval. Nebyla to ta divoká, popletená, nezkrotná dívenka, na lůžku před ním
spočívala mladá, krásná žena, byť prakticky vzato ženou nikdy nedostala
příležitost se stát. Byla krásná, příliš krásná na to, aby k ní mohl cítit
totéž, co k té malé uličnici; byla někým diametrálně jiným, bytostí
z jiného světa, snad elfkou, snad ještě někým jiným, rozhodně však ne tou
osobou, kterou znal. Přišlo mu to líto, protože věděl, že May, jeho May právě
zemřela. Ano, jen oči, ty oči byly stejné, jako předtím, neboť oči jsou okny
duše a duše zůstávala stále stejná, jen tělo změnilo svůj tvar. Tak jako se
odkládá obnošený šat, odložila May tělo Aurořino a stala se opět tou, jíž kdysi
bývala – zaklínačkou Kestrel, princeznou Cintránskou a dědičkou elfské
královny, Lary aep Siathal. Ne, profesor Lupin neměl radost. Hryzlo ho vědomí,
že snad by byl snad radši … Doufal, že se to časem spraví a vše bude jako dřív.
Neměl odvahu si přiznat, že je to nemožné. Zatím cítil podivný ostych před tou
dívkou, sotva o dva roky starší, než-li původní May a nevěděl najednou, kam
s očima a co s rukama. Nervózně žmoulal svoje prsty, nevěda, jestli
ještě zůstat, anebo raději odejít. To o pár pater výš a níž v tom měli
jasno. Sirius i Severus Snape si úlevně vydechli. Oba byli roztřesení – tohle
bylo o chlup. Nemuselo se to podařit. Ach Bože, život je krásný!
*
* * * *
Kol
dívčina těla se rozprostíral světelný opar. Už to nebylo tak zřetelné, jak před
chvílí, ale když se na ni nedívali přímo, ale trochu ze strany, ještě tam byl.
May byla unavená, ale šťastná. Vlastně byla v extázi a právě ona prosvěcovala
ji a její blízké okolí. “Profesore Brumbále,” šeptala vzrušeně. “Byla jsem … já
… bylo to tak krásné – ještě nikdy jsem nic takového neviděla … neslyšela. To,
co se stalo – nedokážu popsat slovy, já … znala jsem odpověď na jakoukoli
otázku, nebylo nic, čemu bych nerozuměla, co by mi zůstalo ukryto a – mohla
jsem udělat cokoliv, cokoliv, nic pro mne nebylo nemožné, bylo … bylo to tak
zvláštní místo … místo bez prostoru, čas bez následnosti…” mumlala unaveně.
Bylo pro ni obtížné cokoliv jim sdělit, vždyť dokonce i ani elfština či
kimerština nezahrnovala v sobě ty správné výrazy, takže jí slova přišla
hluchá a prázdná … Vůbec to nebylo to, co jim chtěla říct. Profesor Brumbál ji
hladil po čele a po tvářích. “Vykonala jsi dalekou cestu,” řekl. “Musíš si odpočinout.”
Přikývla. Částice jejího těla se musely ustálit. I když to tak nevypadalo,
vazby mezi atomy byly zatím velice křehké a volné a musela dát pozor, aby se
tělo nakonec ještě nerozpadlo. Byla teď víc energetický oblak, než hmotná
bytost a vědomí této skutečnosti by – když ne pro ni, tedy jistě pro ostatní –
mohlo být velkým šokem. Mohli by ji začít považovat za přízrak, mohli by se jí
začít bát a nedej Bože zavolat nějakou další komisi … “Spi,” políbil ji Brumbál
do vlasů. “Nedělej si žádné starosti.” May ulehčeně zavřela oči. Nebylo nic
sladšího, co by teď mohla slyšet.