Kestrel a Sirius - XXIX.
Soudní
proces
V bradavické ředitelně bylo jako o pohřbu. Uplynul už celý týden a stále neměli žádné zprávy o tom, co se stalo s May. Jako všichni ostatní viděli vzdálený výbuch a oslepilo je množství světla, které se jen pomalu, jakoby neochotně, vytrácelo. A možná se ani tak nevytrácelo, jako vsakovalo do půdy, do vzduchu a vody. Nastalo druhé jaro – v trávě se zjevily celé palouky pestrobarevných květů, v hnízdech se líhla ptáčata a zvěř vyváděla své mladé. Svět se stal znovu mladým, bujarým a veselým, jakoby chtěl všem vynahradit dlouhé roky temna a trápení. Avšak jejich radost byla zakalena vědomím, že možná - nebo spíš téměř jistě – byla na stůl složena příliš velká suma, jíž bylo nutno kýžený mír vykoupit.
Sirius byl jako bez ducha. Jen když přišel Severus s novými zprávami, na chvíli pookřál, visel na jeho rtech jako tonoucí, jenž se chytá posledního stébla naděje. Nemusel se ani na nic ptát – ze Severovy tváře vyčetl vše. Zdrceně usedl zpět na židli. Celý týden jen tak seděl a trpěl vnitřními mukami. Vyčítal si, že ji přece nezastavil, že jí nepomohl, neudělal nic, co by ji mohlo zachránit. Odmítal jíst i spát, jen sem tam vstal a nepřítomně hleděl z okna, čekal a vyhlížel, zda přece jen… Snad jej jenom tak trápí, snad ještě někde bloudí, snad tam někde je, tam, v hlubokých lesích, kam ani mnohý dospělý kouzelník raději nezajde.
Profesor Brumbál jej nabádal k tomu, aby se nevzdával své naděje; Lupin se Severem s ním ale nesouhlasili. Měli za to, že bude lépe, když v sobě nebude dál živit liché iluze a přijme skutečnost takovou, jaká je. Časem se s ní snad i smíří. Lupin za Siriem docházel tak často, jak mu to jen povinnosti učitele dovolovaly – z přátelství a ze strachu, aby snad nevyvedl nějakou nepředloženost. Pamatoval, že ani po svém odsouzení a vsazení do Azkabanu nebyl Sirius tak zničený, jako teď. A jak dobře věděl, do Azkabanu by se Sirius mohl zase velice rychle vrátit, jelikož byl stále považován za přívržence padlého lorda Voldemorta (přesněji za jednoho z jeho pohlavárů), takže vcelku reálně hrozilo, že pokud jej tu takzvaní zastánci spravedlnosti najdou, vyfasuje v lepším případě doživotí, v horším to na místě spraví ‚soudce lynč.‘ Nutno říci, že ani jedna z možností nebyla příliš lákavá. Ale Siriovi bylo, zdá se, úplně všechno jedno.
Severa zase výčitky svědomí hnaly stále zpět na místo onoho Pyrrhova vítězství. Hledal ji, hledal jakékoli stopy po ní, po boji, avšak marně.
„Nic jsem nenašel,“ znaveně zakroutil hlavou, když se vrátil. „Navíc se to tam všude jen hemží bystrozory, kteří napřed střílí, a teprve potom se koukají, koho chytnou… dvakrát jsem měl už namále,“ odplivl si znechuceně. „Ty by sis teď měl dávat obzvlášť velký pozor,“ kývl na Siria, „a nechodit příliš k tomu oknu – jsem si jist, že hlídají i Bradavice… a sám nejlíp víš, že práskačů je vždycky nadbytek…“
Sirius dělal, že neslyší. Nezajímalo ho to.
„Je dobře, že jsi zůstal tady,“ pokračoval Severus, „sem se ještě nějakou chvíli neodváží, ale kdo ví, stačí nějaký anonym a…“
„Anonym od koho?!“ zablesklo se v Siriových očích.
„To už přeháníš – mohl bys snad už vědět, že nejsem takovej hajzl!“ urazil se Severus.
„Nic – ti nevyčítám,“ řekl Sirius zlomeně. „Ona věděla, víš, věděla to dopředu, všechno,“ mluvil jakoby z cesty.
Severus si hluboce povzdechl: „Mrzí mě to, opravdu. Ani si nedovedeš představit, jak moc.“
Sirius k němu pomalu zvedl hlavu: „Ale ano, dovedu, docela dobře.“ Dva páry černých očí se spolu setkaly. Výraz v nich byl zcela stejný.
* * * * *
Nevěděla, kolik času uplynulo od té chvíle. Snad sama věčnost. Bylo těžké uvědomit si, co se stalo. Možná dokonce ani už netoužila nabýt zpět své vědomí, pohlédnout pravdě do očí a přiznat si, že… Ano, chápala to jako selhání. Své, světa, vesmíru… Cítila jen smutek, veliký smutek, bolest, když si uvědomila, že všechno už je navždy pryč.
Ovšem, bylo to jeho rozhodnutí, rozhodnutí, které nemohla nijak ovlivnit. Snažila se o to, to ano, ale konečné rozuzlení příběhu měl ve své ruce pouze Tom. Byla jen divákem, nezamýšlela nic z toho, co se stalo. Po pravdě, co se odehraje, netušil žádný z nich. May byla skutečně připravena a svolná zemřít a Tom by ji býval byl zabil, nebýt ten nešťastný okamžik. V momentu, kdy se ji totiž rozhodl zabít, nebyla to již ona, na koho svou hůlkou zamířil.
May spočívala v hluboké kontemplaci – všechno, čím (kdy) byla, svěřila Bohu. Spojila se s Energií Všehomíra a zcela v Ní rozpustila své vlastní vědomí. V jistém slova smyslu přestala existovat. Nebyla, než jednou z mnoha, jednou ze všech. Stala se Světlem Nav`arin. Raddle tedy nezaútočil proti ní, ale proti samotnému Tvořivému Principu, a v tomto souboji obstát v žádném případě nemohl. Jako šedivá můra ukončil svůj let v zářivém světle Lampy. Jak směšné. Jak tragické. Vpravdě Ikarův pád.
Trvalo dlouho, než-li posbírala znovu kousíčky svého vědomí a stala se opět tou, jíž bývala. Nechtělo se jí vrátit, vždyť byla vším – duhou i mraky, hebkou travou, zurčením vody, bzučením čmeláků… Cítila, že vše, čím byla, bylo dokonalé. Mnohem lepší, než bytost, kterou se zas měla stát. Avšak její čas ještě nepřišel. V zásvětí jí dosud hořela dlouhá svíce. Musela se vrátit. Musela zpět.
* * * * *
Nálada v ředitelně byla ponurá. Zatímco všichni o Voldemortově smrti hovořili jako o hotové věci s tím, že o veškerých ‚naprosto zaručených‘ podrobnostech informovali v každých kouzelnických novinách, v kruzích blízkých Ministerstvu kolovala znepokojivá fakta, že ve skutečnosti o Voldemortově bytí či nebytí nemůže nikdo říct nic určitého. Nikdo totiž nebyl dost blízko ‚u toho‘ – a kdo byl, raději o tom pomlčel. Jak se ale Severovi podařilo zjistit, také Smrtijedi byli v tomto ohledu dosti zmatení – krátce před tím, než je smetla tlaková vlna, přeživší přítomní spatřili pouze oslnivé světlo, když oba soupeřící z místa souboje doslova vyzářili. Nicméně všichni ze Smrtijedů ve svém srdci jasně cítili, že jejich Pán a Vůdce tentokrát opravdu již není mezi živými, o čemž svědčilo i to, že znamení Pána zla z jejich nadloktí záhadně zmizelo. Upřímně řečeno, byli tomu vděční, jelikož mnozí z nich takto dostali šanci uniknout z tenat zdivočelých bystrozorů. A bylo toho věru zapotřebí – těžko říct, zda bystrozorové jednali dle pokynů ‚shora‘, avšak to, co po Voldemortově smrti vyváděli, bylo zcela srovnatelné se samotnými ‚smrtijedskými dýchánky.‘ Zdálo se, že si chtějí vynahradit všechna léta své nemohoucnosti, a tak vraždili, zatýkali, věznili a hbitě odsuzovali (převážně k trestu smrti, pochopitelně) jako na běžícím pásu. Pouze bývalým Smrtijedům bylo známo, kolik z odsouzených bylo vinných a kolik nevinných, a jak Severus soudil, těch nevinných bylo víc jak dost. Nastala neblahá doba, kdy se na Ministerstvu třásli o své posty a pro to, aby si je zachovali, byli ochotni udělat cokoliv. Bylo nutno napravit pověst Ministerstva, přesvědčit důvěřivé občany o moci a síle, spravedlnosti a výkonnosti zvolených úředníků, a k tomuto účelu bylo nutno míti v hrsti pádná čísla. A kdo se proti spáchanému bezpráví postavil, byl smeten ve vlnách hysterie a pomsty. Zavládl nový strach – nikoli z černokněžných oddílů, ale z úřednické zvůle.
Bradavice byly již po léta dle náhledu ministra v opozici, dalo se tedy očekávat, že je co nevidět bystrozorské komando navštíví. Podezřelí byli všichni; nejhůře ze všech na tom byl však Sirius. Ke své smůle se sám přemístit z Bradavic nedokázal a dostat jej odtud jinak už bohužel nebylo možné, neboť všechny cesty byly bedlivě hlídány; zkoumali proto možnosti, kterak jej co nejlépe uklidit. Problém byl ale nejenom v moderním detekčním vybavení bystrozorů, ale též v tom, že ani studentům se nedalo věřit. Navíc morálka byla nyní uvolněná a po chodbách se stále někdo motal. Nepomohly žádné kázeňské prostředky. Stačil jeden jediný chybný krok a… A přitom ředitelna bude jistě prvním místem, kde bude prohlídka vykonána. Byli v pasti.
Severus právě v duchu zalitoval, že díky nepříznivým okolnostem May ztratili; již podvakrát měl možnost ocenit její schopnost vytvořit plně funkční a relativně bezpečný portál. Byla veliká škoda, že staré zaručené nauky upadly v zapomnění, sotva kouzelníci vynalezli nové, moderní prostředky přepravy. Takto se zbavili poslední možnosti, kterak z bryndy ven.
Náhle je všechny cosi donutilo se ohlédnout. Nezaslechli zvuk doprovázející stisknutí kliky, ani nezahlédli bledé světlo portálu; přesto tu však stála – malá a ztracená, bosá, ve lněné kytlici přepásané prostým provázkem, spíš jako přízrak, než jako živá.
„May, jsi… jsi to opravdu ty?“ nechtěl Sirius věřit svým očím.
May si ho ale vůbec nevšímala. Měla oči jen pro Brumbála. „Je po všem,“ řekla. „Tom Raddle už nežije.“
To byla bezpochyby radostná zvěst; nezdálo se však, že ona sama by svým prohlášením byla jakkoli nadšena. Dívala se před sebe napůl vyhaslým pohledem a z jejího hlasu byla cítit hořkost.
„Tedy je to pravda,“ odtušil Brumbál.
„Ano, stalo se, co se stát muselo,“ řekla smutně.
„Ale to je báječná novina, to se musí zapít!“ vykřikl Lupin rozjařeně, jakoby z něj spadlo veliké břemeno.
„Jistě, pro mnohá srdce je to důvod k oslavám,“ řekla tiše. „Ale teď mne prosím omluvte, měla bych…“ odmlčela se, nevěda, jak to vysvětlit.
„Ale samozřejmě,“ pomohl jí Brumbál, „musíš být hrozně unavená. Jen si jdi odpočinout,“ usmál se na ni povzbudivě.
Přikývla a obrátila se k odchodu. Tentokrát nezmizela, ale odešla jako každý jiný - dveřmi.
Teprve když za ní zapadly, Sirius se vzpamatoval. „Viděli jste – viděli jste to, co já?“ ukazoval na zavřené dveře, jakoby stále nevěřil svým smyslům.
„Jistě, Sirie, a taky slyšeli – Voldemort ne-ži-je!“ objal jej radostně Lupin.
Sirius byl ale jako omámený. Vůbec jeho slova nevnímal. „Viděli jste to? Vrátila se, May žije, May žije!“ blekotal. Než si jeho přítel stačil uvědomit, co dělá, vyvlékl se mu a také zmizel za dveřmi. „Musím za ní!“ stěží zachytili jeho slova.
Veškerá euforie rázem zmizela. „Sirie!“ vykřikly současně dva mužské hlasy. „Ten pitomec se ještě nechá chytit,“ dodal jeden z nich.
