Kestrel a Sirius - XXI.
Snapeova
mise
Profesor
Snape byl připraven. Muselo to být dnes, protože jiná příležitost už nebude.
Dnes byl Temný Pán zaručeně v Londýně, aby tam osobně dohlédl … na jisté
záležitosti. Škodolibě se usmál – ani Lucius neměl plnou Mistrovu důvěru.
Naštěstí. Protože jinak by se mu těžko podařilo zmocnit se Voldemortova plánu.
Když na něj pomyslel, uvědomil si, že je dost zvláštní, že jej Pán Zla
vyhotovil v písemné podobě. Toho přece nebylo třeba … svůj plán měl pevně
zapsán ve své mysli a rozhodně nepředpokládal, že by zemřel a jeho záměry musel
dokončit někdo jiný … Na druhou stranu, stejně tak jako i jiní velcí vojevůdci,
i Temný Pán sem tam podléhal „božskému komplexu“, a toto byl zřejmě jeden
z jeho projevů. „Nač nad tím mudrovat,“ pohodil hlavou, „stačí toho přece
využít.“ Naposledy mrknul okem na přesýpací hodiny, zasazené ve stříbře (jak
jinak, zlatá barva pro něj byla urážkou), aby se ujistil, že je čas jít.
Z opěradla židle sejmul černý plášť s velkou kapucí, v jehož
útrobách se po vzoru Arsena Lupina dala nalézt spousta užitečných věcí, a vyšel
do ztemnělé chodby bradavického hradu. Jeho kroky zněly jaksi dutě, až si je
nechtěně asocioval se zvuky rozléhajícími se při chůzi obrovitou kryptou. „Kdo
ví, jestli se tam zítra mé tělo neocitne,“ zaobíral se neveselými myšlenkami.
Věděl ale, že pokud bude chycen, s takovouto laskavostí počítat nemůže.
Jeho pohřeb by v kruhu Smrtijedů vypadal zcela jinak. Plášť si zatím jen
tak přehodil přes ramena – dokud nevyjde z Bradavic, „kuklit“ se nebude.
Cestou by v tuto hodinu již sice nikoho potkat neměl, ale jeden nikdy
neví. Černou kápi na hlavě by vzhledem ke své minulosti vysvětloval dost
špatně. Bylo by to totéž, jako kdyby si vysoce vykasal rukávy hábitu a všem
nastrkoval před oči znamení zla na svém předloktí. Tato „drobná nepříjemnost“
ho iritovala především v létě, když byl nucen vězet v nechutně
těžkém, lepkavém hábitě – krátký rukáv a kalhoty si díky onomu „mateřskému
znaménku“ věru nemohl dovolit, i když se rtuť teploměru vyšplhala nad třicet
stupňů celsia. Snad i proto byl lidmi neznalými věci považován za podivína a
„starého pavouka“. Zkusil to však brát z té lepší stránky – přehnanou
pozornost tak jako tak nesnášel a navíc – celoročním nošením stejného oděvu
ušetřil nemálo galeonů za oblečení. Ty pak mohl věnovat na „bohulibější“ účely
– například na nákup rozličných přísad do lektvarů. Jeden by nevěřil, jak
suroviny v poslední době podražily. A nechtěl-li se patlat jen
s nějakými dryáky proti rýmě, musel holt svoji vášeň z něčeho
financovat. Učitelský plat přitom nestál za mnoho („ten mudlovský nápad
s odbory není k zahození“) a rodinné jmění rozhazovat nehodlal.
Jistě, vzhledem k tomu, že byl skutečný machr ve svém oboru, mohl své
lektvary i prodávat, ale – k nějakému apatykaření by se přece žádný
šlechtic nesnížil …
Vtom
se zamračil. „Neměl bych se před tak náročným úkolem takhle triviálně
rozptylovat,“ pomyslel si, aniž by jakkoli zvolnil krok. Jako obvykle šel hodně
rychle, což se ukázalo být docela velkou nevýhodou, když proti němu vypálilo
cosi zářivě bílého. Srážka proto byla věcí nutnou a nevyhnutelnou.
…
May
šla „po čichu“. Čerstvě probuzena zlými sny se přemístila a aniž by se řádně
rozhlížela, „zaměřila“ objekt svého zájmu. Plna úzkosti se mu rozběhla
v ústrety. Vzdálenost a svoji rychlost, tedy čas střetnutí
s dotyčným, jaksi nevzala v úvahu. Překvapeně proto zamrkala, když
utržila pěknou ránu způsobenou kolizí s „hledaným subjektem“, totiž
s profesorem lektvarů.
Profesor
zaklel a téměř štítivě od sebe odtáhl to bledé „něco“. Jestli jindy na May
neměl náladu, pak nyní … „Parkerová,“ vydechl vražedným tónem. Času měl sice
ještě dost, zvláště, když měl vcelku slušnou představu, kde přibližně má
hledat; přesto ale štěstí nelze pokoušet. Mohl se zdržet s odstraňováním
zabezpečení anebo se Lord Voldemort mohl vrátit dříve, a pak by s ním „byl
ámen“. Počítat s tím, že „to nějak stihne“ určitě nemohl. Nejmenoval se
ani James Potter, ani Sirius Black, aby vsadil na tak pochybnou kartu. „ … co
tady děláte?!“ zíral na ni jako na zjevení, k němuž plavovláska po pravdě
řečeno neměla daleko. „ … Takhle?!!“ upřesnil.
May
se zachvěla. Okovy profesorových rukou nemilosrdně drtily její paže. Nedivila
se jeho překvapení – vše proběhlo příliš rychle na to, aby se ještě zajímala o
drobnosti typu „jak právě vypadá.“ Tedy ne že by jí to v průsvitné
noční košilce s rozpuštěnými vlasy neslušelo, ale přece jen, to musela
uznat, v takovémto úboru se lidé běžně po hradu nepohybují. Vlastně i
kdyby byla řádně ustrojena, moc by to na věci neměnilo. V tuto noční
hodinu neměla v bradavických chodbách co pohledávat. Tím spíše v této
části hradu – pro studenty nepřístupné. Rozpačitě přešlápla na bosých nohou. „Tohle
se bude vysvětlovat dost těžko,“ usoudila. Věděla ale, že nejlepší bude říci
pravdu. Ostatně s profesorem Snapem nebylo radno si zahrávat. „Čekám na
vás,“ přiznala bez mučení. Údiv se v jeho očích pouze mihl. „Ať už mi
chcete cokoliv,“ řekl, „nemám na vás čas,“ zamítl její prosby předem.
„Nesmíte
tam jít,“ zvedla k němu prosebné oči. Takhle se na ni občas díval Sirius.
Když May chtěla, byla vcelku učenlivá. Profesor zaťal zuby. Zdálo se, že jeho
„tajná mise“ není zas tak tajná. „Odkud to mohla?“ visela ve vzduchu nevyřčená
otázka. O tom, že se pokusí odcizit Voldemortovy plány, věděl pouze Lupin, když
Brumbál o něčem takovém nechtěl ani slyšet. Čas od času dovedl být ředitel až
nesnesitelně útlocitný. Ale ani Lupin neznal přesný čas. „ … Jak tedy mohla?“
nechápal stále. „To už nemůžu udělat ani krok, aby o tom ta holka nevěděla?!“
rozčiloval se. Už dlouho se mu zdálo, že toho má zaklínačka pod kontrolou
trochu moc. Jindy její dobrou informovanost vysvětloval napojením na
Voldemorta; v tomto případě to však tak jednoduše odbýt nemohl – protože
kdyby (si) připustil, že to má od něj, pak by to znamenalo … že Temný Pán ví,
co chystá a – je připraven. Až se otřásl, když na tuto alternativu jen
pomyslel. „Nesmíte odejít, prosím,“ přerušila ticho May. Na Snapeově obličeji
se objevila netrpělivá grimasa. „To … je pravda,“ potvrdila vzápětí jeho
předešlé obavy. „Jestli … jestli teď odejdete, už se zpět nevrátíte,“ řekla
stísněně. Profesorovo sevření zesílilo. „Možná o ničem neví … možná mě jen
zkouší … čeká, až se podřeknu,“ napadlo ho. „Nechci vám ublížit,“ popřela May.
„Já – bojím se. Strašně se bojím – o sebe, o vás, o ty, jež tu zůstanou …,“
dotkla se jemně paží, jež ji svíraly. Byla čím dál nervóznější (což u ní, jak
je jistě čtenářům známo, bylo v přítomnosti charismatického profesora
lektvarů dosti obvyklé). Věděla přesně, co má udělat – zastavit ho. Přesvědčit,
aby zůstal. Zadání bylo jednoduché, ale najednou nevěděla, jak ten úkol
provést. Nevěděla, jak argumentovat, co říci, co udělat, aby jí uvěřil, aby –
ji poslechl…
„S
tím běžte za profesorem Lupinem,“ zchladil ji, jakoby z ní vycítil
narůstající nejistotu. A kdo ví, možná, že i vycítil – nebylo by to poprvé, co
mezi nimi přeskočilo něco, co nemělo. „Nemůžu tam jít s vámi!“ vykřikla.
„Nemůžu vás chránit – nijak vám pomoct!“ zalomcovala jím. Těžko říct, jestli ve
snaze se vyprostit, či v liché snaze jej probudit. „Takže to ví,“
nepouštěl ji Snape. Jeho plán byl ohrožen – mohla by Raddla varovat a pak …
„Měl bych ji vyřídit,“ pomyslel si. May si uvědomila, že je zle. Byla ve válce
a profesor si naneštěstí myslel, že patří ke „druhé straně.“ Za tohoto stavu
bylo velice pravděpodobné, že se s ní už dlouho bavit nebude a odstraní ji
z cesty. Nebylo zbytí – aby uvěřil, ukázala mu tedy, co ji děsilo. Nic
zásadního; nic, co by se jeho samého a osob, jež znal, mohlo týkat, leč přesto
to byly obrazy jako vystřižené z Janovy Apokalypsy.
Pustil
ji. Tohle si vymýšlet nemohla. Leč to, co spatřil, se týkalo jejího elfího já.
Tomuhle nerozuměl. Nemohl rozumět. Tím spíše, že se to odehrávalo v úplně
jiné časové a prostorové rovině. Viděl nehostinné místo – planinu jakoby
spálenou ohromným požárem. Místo bylo holé, bez vegetace – pochyboval, že by
zde i při podrobném bádání nalezl byť stopy života. Dokonce sama hornina byla
zpečená a zčernalá, jako po pádu obrovitého meteoritu. Rozhlédl se okolo sebe –
stále stejný pohled, jen za sebou cítil smrad močálu — zápach bahna a
rozpadajících se těl – „a nejen rostlinných,“ uvědomil si, když se tím směrem
podíval. Vzápětí jej však cosi uchopilo, vyzvedlo do vzduchu a on, jakoby na
křídlech obrovského orla, letěl vysoko nad tou krajinou. Musel letět rychlostí
myšlenky, neboť netrvalo dlouho a doletěl k místu, kde se ráz planiny přec
trochu pozměnil. Z rovinaté „měsíční krajiny“ pokryté jen krátery a
spálenou sutí, se zvedaly dva nevelké kopce a na dohled od nich stála pevnost.
Už ale jen při prvním pohledu mu bylo jasné, že v jejích zdech by
přístřeší nehledal ani za milion liber šterlinků (na co by mu taky byly libry,
když platil výhradně galeony). Raději by zemřel hladem a žízní v okolní
pustině, než-li se dostat do rukou, respektive do spárů obyvatel pevnosti,
kteří se právě vyrojili před bytelnými hradbami. Bylo jich mnoho. A stále
přibývali další a další. Jakoby všechny mocnosti pekelné daly si na tomto
prokletém místě schůzku – skřeti, obři a démoni, tvorové dštící oheň a síru,
nestvůry, jež dosud ve svém životě nepotkal (a ani o to nijak nestál) …
dokonce i lidé, co se před ním objevili, měli tváře ošlehnuté suchým větrem a
začouzené palčivým „saharským sluncem“… Byl to vskutku otřesný pohled, na
armádu skutečného Pána Zla … Původně blankytné nebe se ani nemuselo zbarvit do
krvavě ruda, aby vycítil zlobu, krutost a nenávist šířící se z jedné
z věží pevnosti do okolního světa. Byla to samotná jeho duše, kdož jej
varoval před smrtelným nebezpečím. Byl celý ochromený přímo hmatatelnou hrůzou,
jež vycházela z místa, kam se bál pohlédnout. Tím místem byla právě ona
nejvyšší věž pevnosti, okolo níž kroužili vzduchem tvorové z dávných dob,
kdy svět byl ještě zatraceně mladý. Mladý a ošklivý. Rejdištěm nesčetných
oblud, před nimiž prakticky nebylo obrany. Některé z nich, jak vidno,
kdesi vskrytu přežily až do těchto časů – a nyní vylezly ze svých nor a skrýší
na světlo boží, aby se v posledním boji utkaly s potomky těch, jež
způsobili jejich pád … Prudce se setmělo, jakoby nastal samotný konec světa.
Ale to už kdosi stočil jeho pohled zpět ke dvěma kopcům. Tonuly
v mlze – v mléčné, přesto však světélkující páře, jež tolik kontrastovala
s okolní temnotou. Na vzdálenost hodu kopím stála před kopci dívka.
Drobná, plavovlasá dívka v hrubé, režné kytlici. Zdála se tak ztracená,
tak křehká, jakoby sama byla utkána ze snů, z představ obránců vyvýšených
míst, kteří tváří v tvář mnohonásobné přesile vojska temnoty neměli pražádnou
naději. Byla bledá, avšak prozářená magickým světlem. Její modré oči byly
hluboké a plné žalu; bosé nohy se vznášely těsně nad zemí. Prosebně k němu
vztáhla ruce; jakoby slyšel vyslovit své jméno, přestože prokazatelně ani nepohnula
svými rty. Neodpověděl. Nemohl. Nebo nechtěl? Protože hlas, jenž jej volal, to
rozeznal zcela jasně, byl hlas Marie s Rosendorfu. Byla to ona. Ani modrá
barva jejích očí jej nezmýlila. Protože tu modř již v jejích očích
spatřil. Dívala se tak vždy, když …
Najednou
vše zcela potemnělo. Již neviděl mladičkou dívku, snažící se zadržet záplavu
lítých nepřátel. Byl již v centru boje – spatřil těla mrtvých, zkroucená
v nepřirozených polohách, zohavená utrženými ranami, viděl poslední křeče
smrtelně raněných, boj muže proti muži, dali-li se tak lidští protivníci vůbec
nazvat, krutostí a zvráceností planoucí oči skřetů a démonů, zlostné grimasy
černošských bojovníků, ušlechtilost, odhodlanost, leč již patrnou zemdlelost
obránců kopců … a na samém vrcholku jednoho z pahorků pak znovu spatřil
May. Seděla na malém bílém koníkovi; ne – nebyl to kůň, byl to jednorožec
(„zvláštní, jednorožec uprostřed bitevní vřavy“) a s hrůzou sledovala, co
se dělo kolem. Její výhled ji zřejmě ale zcela neuspokojil, jelikož po chvíli
pomalu sklouzla z jednorožcova hřbetu a nevěřícně procházela řídnoucím
bojištěm, jakoby se chtěla ujistit, že se jí to nezdá. Ve skutečnosti ale stále
jen nemohla pochopit, jak se mohlo stát, že mocnosti nebes dopustily, aby se
toto všechno událo. Byl to div, že ji nezasáhl žádný šíp, žádný meč nerozťal
její lebku, žádný nůž neprořízl její bělostné hrdlo – jakoby byla jen
přízrakem, ne něčím hmotným, jakoby tam ani nebyla, tak jako on sám … dalo by
se usoudit, že byla pouhým poutníkem, divákem … („Co ji však pojí s tímto
místem, s touto těžce zkoušenou zemí? Je snad toto její pravý domov,
místo, ke kterému vždy směřovala? Co to všechno znamená a má vůbec cenu se
ptát? Nezdá se, že by toto byly „poctivé vzpomínky“, spíš jakoby se dívala do budoucnosti
– ale do čí budoucnosti?“) a jen nezúčastněně sledovala děj
trojrozměrného filmu – z výrazu její tváře ale jasně četl, že nezúčastněná
rozhodně není. V jejích očích se leskly slzy. Zorničky měla rozšířené
děsem. Ne však strachem ze smrti – nebo z výsledku gigantického souboje
dvou protichůdných světů, ale hrůzou, žalem a překvapením z toho, že je
vůbec možné, že někdo mocný nezasáhl. Že se neotevřela nebesa a nevtrhla na
bojiště andělská jízka, jež by rozprášila hordy zlotřilců, kterým se přítomní
muži tak chabě bránili. V těch modrých očích spatřil tolik bolesti, tolik
výčitek, že se to stěží dalo snést. A najednou něco znovu zaslechl – ne však
vřavu bitvy, ne sténání raněných, mlčení mrtvých či bojový pokřik doposud
žijících. Uslyšel šum; vzdálené chvění, zpěv, šepot, hlasy mrtvých elfských
válečníků – hudba, tedy její rytmus, se neustále zrychloval; hlasitost
stoupala. Šepot sílil, až zněl v jeho uších skoro jako řev. Hovořících
přibývalo. Mluvili všichni najednou, jeden přes druhého, takže z jejich
slov nemohl nic pochytit … ona je však vnímala všechny. Přeložila mu jejich
vzletnou řeč do pár vět. „Tak to slovo vyslov!“ volali. „Řekni je, vždyť víš,
co máš říct,“ ponoukali ji. Zmateně se kolem sebe rozhlédla, jakoby čekala
nápovědu. Znovu spatřil hrůzu v jejích očích. A pochopil – žádalo se od
ní, aby to skončila. Aby zastavila nesmyslné zabíjení. Aby donutila síly temnot
na ústup. Žádalo se, aby ona svedla onu nebeskou bitvu, aby zakročila. Jistě by
to i ráda udělala, ale – nevěděla jak. „Co mám říct?“ četl v jejích očích.
„Jaké slovo vyslovit – co je to za slovo, jež by mohlo ukončit tuto strašlivou
bitvu?!“ Stále s oním vyděšeným výrazem vyskočila zpět na jednorožcův
hřbet; podívala se na něj (myšleno na profesora Snapea, ne na jednorožce, pozn.autora)
vytrhla z pochvy meč a … víc už neviděl.
Nevěděl,
jak souboj dopadl. Čí bylo konečné zúčtování. A – ani to raději vědět nechtěl.
Bylo mu ale jasné, že May je ponořena do problémů, jež svým rozsahem převyšují
vezdejší rozměr. Že si na ni činí nároky nejen Voldemort, elfi z Údolí
olší, ale též tihle a – kdo ví, kdo ještě. Pochopil také, že od něj cosi
očekává, že po něm něco chce – snad aby jí v tom nějak pomohl, ne-li aby
ji z té bryndy vytáhl. „Tak to ani náhodou,“ odmítl rázně. Nemusel nahlas.
Věděl, že slyší. „Vy nesmíte odejít!“ vykřikla. „Slyšíte? Jsou tady, všude,“
rozhlédla se poplašeně kolem. „Ať jsem kdekoliv, ať konám cokoliv, jsou stále
se mnou. Slyším jejich zpěv, ten šepot …“ zakryla si uši rukama. „Nemůžu se
jich zbavit – mluví ke mně a … stále vidím ty věci …“ zalkala. „Říkal jsem vám,
abyste nezůstávala sama …“ odtušil. „To – nepomáhá. Ne úplně. Snažila jsem se
před nimi uzavřít svou mysl …“ podívala se s obavami na profesora. Ten jen
nadzvedl obočí. „… nepodařilo se. Myslím, že jedna část mého já … jim pořád
naslouchá … přeje si, abych …“ povzdechla si. „Tomu se nemůžete divit, jste
z části elfka,“ podotknul. Zmučeně přikývla. Tohle jí připomínat nemusel.
„Neuteču tomu,“ zmučeně se na něj zadívala. „Já neuniknu; ale vy můžete,“
vrátila se zpět k původnímu tématu. Severus se zamračil. Na okamžik
sklopila svůj zrak, jakoby si dodávala odvahy. Pak znovu vzhlédla:
„Neodcházejte, prosím,“ zašeptala. „Jestli — … jen s vámi jsem
v bezpečí. Jen vy mi můžete pomoci. Jen když jsem s vámi, všechno to
zmizí, země je zase pod mýma nohama a nebe mám nad hlavou. Svět se přestane
otáčet a oni – zmlknou. Když jsem s vámi, vidím, co mám vidět a … já
nechci, abyste zemřel!“ zachytila se jeho hábitu. „Jestli zemřete …“ Téměř
polekaně se na ni podíval. Její slova mu zněla až příliš jako vyznání. „Ještě
tohle by mi chybělo,“ proletělo mu hlavou. „Jestli ale nechce, abych zemřel,
možná Voldemorta varovat nebude,“ napadlo ho. Prudce zavrtěla hlavou. „Nikdy
bych …“ Jeho ústa zkřivil pochybovačný úsměv. „ … bojím se ho,“ dokončila, co
nezačala. „Myslím, že jste předtím říkala něco jiného,“ řekl chladně. Chytil ji
za paže a přitáhl blíž k sobě, jakoby z ní chtěl vynutit přiznání. To
neměl dělat. Jeho dar pronikat myšlenkami jiných byl dvousečnou zbraní –
nejprve se musel zadívat do hlubin jejích očí; ani v nejmenším netušil,
jaké nebezpečí se v nich pro něj skrývá. „Bojím se chvíle, kdy se
setkáme,“ upřesnila, „protože nevím, co se pak stane.“ „To znamená, že se spolu
ještě nesetkali,“ uvažoval. „Přinejmenším do té doby není zcela pod jeho vlivem
…“ V jejích očích se objevil smutek. Svými slovy ji ranil. Ještě víc ji
ale bolelo, co si o ní myslí. Oči jí zazářily jako smaragdy. Viděl v nich
zoufalství, protože věděla, že jej nepřesvědčí. Přesto se ještě nevzdala.
Svá
„okna do duše“ nechala rozzářit podivným světlem. Nebylo pro něj jednoduché se
do jejích očí dívat – byly tolik podobné jiným očím, jež tak důvěrně znal …
chladným očím, v nichž se vždy objevily jen ledové krystalky, pokusil-li
se s jejich majitelkou promluvit. Sdělit jí nějak, že … Ano, miloval Lily
Evansovou. O tom nebylo pochyb. Nikdy jí to však nedokázal dát najevo. Když jí
byl nablízku, zadrhnul se mu hlas, rozbušilo srdce a to pak ze sebe dokázal
vykoktat jen samé hlouposti a … urážky, zaslechl-li její pobavený smích.
Nenáviděl se za to, ale napravit to již nedokázal. Vždy se odněkud objevili
Pobertové a pokaždé ho před jeho vyvolenou totálně znemožnili. Ponížený,
zesměšněný, vzteklý a toužící po pomstě, odplazil se z dosahu jejích očí,
jejích tak překrásných očí …
Profesor
zamrkal. Přímý zásah. Ale to už viděl jiné, stejně zelené oči … oči mladého
Pottera. Oči, jež měly patřit jeho synu. To taky bolelo. Ale ještě to
neskončilo. To nejlepší na konec.
Byly
tu ještě jedny oči. Už dlouho si nebyl schopen vybavit měkkou zeleň oněch očí –
očí své matky. Najednou tu stála před ním, na dosah, jediná bytost, jež ho kdy
upřímně milovala, jediná bytost, která … Profesorovy oči zvlhly. Spatřil zdi
jejich rodinného panství, smutný úsměv své matky, její bledou tvář, černé šaty
uplé až ke krku, aby nebyly vidět modřiny způsobené jeho hrubiánským otcem,
ochlastou, neschopným ničemou, který si svou mužnost dokazoval týráním a bitím
ženy a syna, jediných, kteří ze zámku ještě neutekli (vyjma domácích skřítků,
pochopitelně.) Nemohli – neměli kam. Znovu prožíval onen osudný den, kdy se
otec, jak bylo jeho „dobrým“ zvykem, propil až k zuřivosti. Viděl matku,
chránící své dítě vlastním tělem. Slyšel její výkřik, pád jejího těla na
kamennou podlahu a krev prýštící z její rozražené lebky … to už nevydržel.
„Dost!“ vykřikl. Obraz okamžitě zmizel. Vrátil se zpět do přítomnosti.
V zaklínaččiných očích se ještě točily ony tři páry očí, až se slily
v pár jediný – ten její. Nechtěla mu ublížit. Věděl to. Pochopil, co mu
chtěla říct. Nebyl tak hloupý, aby nevěděl, že … Nemohl. Na své poslání
nezapomněl. Když se probral, všiml si, že od ní na metr odcouval. Tím se
vzpamatoval úplně. „Nesnažte se mě zadržet,“ syknul na ni. „Nemám na vás čas,“
stiskl svoji hůlku. Z výrazu jejího obličeje bylo jasné, že už konečně
došla k poznání, že prohrála. Očividně jí to ale bylo jedno. Přiskočila
k němu a svým tělem mu bránila v cestě. Hrubě ji od sebe odstrčil, až
upadla. „Nezdržujte. Máte to marné,“ utrousil na půl úst a zmizel. Trochu se nadzdvihla.
„Tak si běžte! Táhněte!“ zakřičela za ním. „Zdechni si, ty jeden parchante!“
přitvrdila. Pak se zhroutila. Okolní stěny ještě nějakou chvíli naslouchaly
jejímu srdceryvnému vzlykotu. Nakonec ale omdlela a hrad se znovu pohroužil do
ticha.
*
* * * *
Postupoval
obezřetně, přesto však rychle. Odstraňoval zakletí za zakletím, kouzlo za
kouzlem, neslyšný jako vánek, jehož přítomnost pouze cítíme na své tváři,
neviditelný jako tmavý stín, splynulý se stíny věcí okolních; nic nerušilo jeho
úsilí a on zase nikterak nerušil ty, jež měli strážit tajemství ukrytá za zdmi
Voldemortova sídla. Vše šlo překvapivě snadno. Nepatřil díkybohu mezi namyšlené
floutky, jež stále jen mluví; raději poslouchal ty okolo. Jak z povahy
jeho „práce“ vyplývalo, pečlivě si všímal každičkého detailu; důvěrně znal
každý kus zdiva či nábytku a vnímal každičký zvuk vycházející z Mistrových
úst. Do paměti si zapisoval každý jeho pohyb. Ne, nebyl hloupý. On jistě ne.
Proto si mohl dovolit zúčastnit se tohoto dobrodružství, byť rizika byla tak
veliká. Navzdory Mayinu sýčkování si věřil – šance dostat se z toho ve
zdraví měl dle jeho názoru slušné. Tím spíše, že byl téměř u cíle – stačilo
zdolat už jen pár zaklínadel a – má vyhráno.
*
* * * *
Asi
dvě stě stop od bývalé bradavické konírny ležela na žulovém dláždění spoře
oděná dívka. Nehýbala se. Nevydávala ze sebe žádný zvuk; skoro by se zdálo, že
je mrtva. Nebyla. Skolena k zemi bezmocností, hněvem i obavami o svého
profesora, nevšímala si svého okolí, by ani sama sebe. Nehleděla na chlad a
vlhkost stoupající z hladiny blízkého jezera. Nevnímala tvrdost kamene a
nikterak nebrala v potaz polohu, ve které se nacházela, jakoby na jejím
pohodlí či zdraví vůbec nezáleželo. Najednou sebou ale trhla. Ze staženého
hrdla se jí vydral jakýsi chrčivý zvuk. V křeči zacukala ztuhlými údy a
začala se instinktivně sbírat na kolena. Až v „pozici kočky“ se probrala
ze svého omámení. V sytě zelených očích se zablesklo. Bylo to tady, jasně
to cítila. Lord Voldemort se vrátil.
*
* * * *
Profesor
Snape rozpečetil truhlici. Přišla mu směšná, tahle hra na poklad. Opatrně
rozvinul plány a krátce do nich nahlédl. Jakmile se ujistil, že opravdu má, co
hledal, lehce na ně poklepal hůlkou a svitky rozmnožil. „Za chvíli je to za
mnou, za chvíli budu doma,“ uklidňoval zjitřené nervy. „Jak byla Parkerová
bláhová se svým varováním,“ pomyslil si, aby zahnal nepříjemné myšlenky. Už
nějakou dobu jej totiž pronásledoval neodbytný pocit, že je sledován. Bylo to
zvláštní s ohledem na to, že tu nikdo prokazatelně nebyl. Crabble a Goyle
se zase někde přecpávali a v celém domě nezašramotila ani myšička. Všude
byl klid. Ticho. Ticho před bouří. Mrtvolné ticho. Snad právo to, že
v prastarém nábytku nezaslechl ani kutajícího červíčka, jej varovalo. Ano,
byl varován. Z ničeho nic to přišlo – jakoby se přímo v jeho hlavě
rozezněl tón břinknutí železem do zavěšené kolejnice. Takto lidé komunikovali
v zasypaných štolách. Jeho vědomí obdrželo nevyžádaný e-mail – jasný a
stručný: „Vrátil se!“ Tohle opravdu slyšet nechtěl. „Sakra!“ byla první jeho
myšlenka. V rychlosti naházel pergameny nazpět, skříňku uložil a vrhl se
ke dveřím. Pozdě. Již přicházeli. Nevyklouzne. Cesta ven byla jediná. „Nebo
snad ne?“ svitl mu paprsek naděje. Zkusil to prověřit. Než se objevil první ze
Smrtijedů, vklouzl zpět do pracovny a magicky zabezpečil vchod. Věděl, že to
nestačí. Za chvíli bude křehká bariéra, dělící jej od smrti, jeho bývalými
druhy rozbita. „Možná by bylo lepší skončit to rovnou,“ zaslechl jakýsi
uštěpačný hlásek. „Co je zase tohle?“ zatvářil se překvapeně. „Hraje se mnou
Voldemort vážně jednu ze svých her?“ Zdálo se, že May byla informována až
příliš dobře. Na chvíli zalitoval, že ji neuposlechl. Ale to se již ozvalo
bouchání na dveře. „Crabble,“ odhadl. „Jen toho pitomce by mohlo napadnout
mlátit do dveří odemykajících se kouzlem.“ Kdyby býval měl více času, přidal by
tam nějakou bolestivou kletbu; takhle jenom zabouchl. Asi dost hlučně, jinak by
se do Voldemortovy pracovny nedobývali. No, co se dalo dělat – přišli by na
něho tak jako tak. Takto to bylo jen o pár chvil dříve. Severus však nepatřil
mezi ty, jež vše vzdávají předem. Nedá se tak lehce. „Možná … možná tu má Pán
Zla nějaký tajný východ, pro případ, že by …“ rozhlédl se. Při té myšlence ho
však lehce zamrazilo – kdyby tomu tak bylo, nebylo by přece nic snazšího, než
si počkat u východu a … jenže neměl na vybranou. Musel odtud. A to velmi
rychle, když magická ochrana již začala povolovat. Zřejmě dorazily zkušenější
posily. Hledal jako zběsilý – marně. Ani stopy po nějakém východu. „A co jsi
čekal? Červeně svítící nápis EXIT?“ vysmíval se mu studený hlásek. Kdosi se tu
výborně bavil – na jeho účet. … „Vlastně se ti venku ani nemusejí dobývat
dovnitř. Stačí přece místnost naopak hermeticky uzavřít a – vyjde to nastejno,
jelikož …“ ušklíbl se. Jak již pochopil, ven se nedostane. Ne bez cizí pomoci,
a to by šlo stěží, protože toto místo bylo proti vpádu nepřátel chráněno
přinejmenším stejně tak dobře, jako samotné Bradavice. Přemístit se sem
rozhodně nešlo – a stejně tak ani odtud. „Ostatně beztoho ani nikdo nevěděl, co
chystám.“ To byla pravda. Nikdo – kromě Lupina a, jak se ukázalo, May.
„Nepomohou mi – a jak by taky mohli — vždyť mimo mne nikdo z Řádu
nemá ani tušení, kde se Voldemortovo sídlo nachází.“ Ne, nemohl jim to prozradit
– existovaly totiž poněkud nepříjemnější varianty Fideliova zaklínadla –
například ta, jež způsobila, že po vyzrazení svěřeného tajemství jeho nositel
zkameněl nebo ta, která jej bezodkladně usmrtila ještě dřív, než-li je vyzradit
stačil. Není těžké uhodnout, kterou z nich Temný Pán na své Smrtijedy
použil. „A že by mi pomohla Parkerová? Jak směšné,“ potřásl trpce hlavou. Hlas
svého svědomí, že právě ona se o to před nedávnem tolik pokoušela, hned
v zárodku umlčel. Pravda, ty vzpomínky ze Severova dětství si „mohla
nechat“, ale … snažila se, seč jen mohla. Paranoidní profesor si však její
úsilí vyložil úplně opačně – „Kdyby mi tolik nebránila, kdoví – možná bych i
nešel,“ nalhával si. Jednu věc si však uvědomoval zcela reálně: „Odtud mě nikdo
nevytáhne. Je konec. Definitivní. Nemilosrdný – neboť to, co se mnou Voldemort
udělá … ne, živého mne nedostane,“ umínil si.
* * * * *
Mezitím v Londýně :
Lord Voldemort ustrnul – pravá ruka se mu nepříjemně rozbrněla a
diamant zasazený do bílého zlata se rozzářil do ruda. „Vida, jen na chvíli
vytáhnu paty z domu a …“ jeho doposud nazelenalá hadí pokožka nabyla
hněvem ještě temnějšího odstínu. Zlověstně přivřel své oči, až téměř nebylo
možno rozeznat jejich korálovou barvu. „Tak na tohoto ptáčka si pěkně posvítím,“
sykl a přemístil se pryč.
* * * * *
A v Bradavicích:
Ve stejné chvíli jako Voldemort, ztuhla i May. Jakoby chtěly dělat
čest svému pojmenování, duhovky jejích očí na okamžik zahrály všemi barvami.
Jak to už u ní bylo obvyklé, vnímala totiž pocity všech zúčastněných v tomto
nočním dramatu. Nakonec se barva jejích očí ustálila na běžném zeleném odstínu,
ale ten výraz?! Dokonce i Tom Raddle by se zalekl toho, co se v nich dalo
zahlédnout. Své ruce sevřela v pěst. „Ty ho nedostaneš!“ sykla nenávistně.
Ztěžka dosedla na paty, aniž by ovšem dlaně stáhla z chladné podlahy.
Překlonila se jako Arabové při své modlitbě. Přivřela oči a – začala fáze
zaměřování. Jistě, určitou představu o směru již měla, ale toto muselo být
přesné. Naprosto přesné, jinak by profesorovým tělem mohl projít strom, kámen,
zeď nebo komín fabriky, či na této straně třeba obří sépie v místním
jezeře. V „jejím“ světě existovala metoda, jak (relativně bezpečně) nalézt
hledanou osobu. Metoda nazvaná „kámen, dřevo, kov“. Jenže – nebyla si jistá,
kterou materii si profesor bral s sebou. Kromě toho pro větší úspěšnost
bylo také třeba, aby dotyčný předmět nosil nějakou dobu na těle … ideální byl
proto nějaký přívěsek, řetízek, prsten či škapulíř. Toto byl taky důvod, proč
její učitelka (míněna Yennefer, pozn.autora) šperky zásadně nenosila – jedinou
její ozdobou pak byly její podmanivě fialkové oči, bujná hříva modročerných
vlasů a – hvězdice z živých krystalů. Ty se zaměřit nedaly. Mohla si proto
být jistá, že ji žádný slídil nemá šanci vystopovat. Lidé s protézou či
umělými zuby pak ovšem měli v tomto směru smůlu … (no, v „jejich světě“
ani tak moc ne, tam si o stomatolozích mohli nechal leda snít a mrzáci se
nedožívali příliš dlouhého věku – po zranění většinou přečkali jen do zimy,
pokud to ovšem nebyli písmáci, kteřížto ještě mohli být pro společnost nějak
užiteční) … jenže profesor Snape takto bohužel či bohudík, jak chcete, postižen
nebyl. Nezbývalo tedy, než se spolehnout na vnitřní pouto, jež je k sobě
vázalo. Ale to naštěstí nebyl zase tak velký problém. Vždyť její předkové
z otcovy strany věděli o sobě navzájem i přes obrovské vzdálenosti, jež je
dělily a i o elfech bylo známo, že dokáží jako nic navázat mezi sebou
telepatické spojení, byť by je dělily celé kontinenty. Profesor sice nebyl
původu elfského ani kimerského, ale to vnímala jako drobnost. Tento nedostatek
vyvážila něčím jiným – svým uměním a city k dotyčnému.
Oči teď zavřela úplně. Soustředila se. Propadala se do „jiného
rozměru.“ Okolo ní se setmělo. Padala nekonečnou černou tmou z níž
prosvítaly jen sem tam jakési světelné šmouhy, která snad byly hvězdami.
Chtěla-li zvítězit, musela se oprostit od hněvu, strachu a nenávisti, což nebyl
zrovna jednoduchý úkol. Rozumí se samo sebou, že jen těžko se zachraňuje ten,
na nějž je záchranářka „pěkně naštvaná“. Nějakou dobu tedy ještě ve svém „letu
vesmírem“ setrvávala, než-li se zcela uklidnila. Nato představu o sobě, jakožto
o svébytném jedinci, ztratila úplně. A v té chvíli se poblíž její
„opuštěné“ fyzické schránky začaly dít podivné věci – v kruhu okolo ní se
rozzářily neznámé nápisy. Nebyly ani v anglické, v arabské, ani jiné
užívané řeči. Dokonce ani v latině ne. Snad to bylo elfsky – ale kdoví,
jestli vůbec. Kamenné stěny ožily a šeptaly slovy, jimž tu nikdo nerozuměl.
Slova, jež sama o sobě zněla jako hudba – tajemná, vábivá, nedostižná. Ve
vzduchu to zajiskřilo magií. Dál se ale podle všeho nedělo nic.
* * * * *
„Tahle chvíle jednou musela přijít,“ utěšoval se profesor. Ale
ještě se mu do Krajiny stínů nechtělo. Ne teď. Ne takhle. Když byl tak blízko …
Kdyby aspoň osudné plány doručil! Ale to nešlo. Za pomoci kouzel je odtud
vyexpedovat nedovedl a žádnou sovu tu neviděl. „Stejně by ji chytili,“ pomyslil
si sklíčeně. Bylo to k vzteku – zemřít ve chvíli, která měla být jeho
triumfem. Byl vítězství už tak blízko! A teď – je všechno ztraceno … Pohledem
zmučeně těkal po místnosti. Ani si neuvědomil, že svými rty šeptá slova
modlitby, zatímco jeho nitro drásalo zběsilé bouchání na dveře. „Kdyby tu tak
byl nějaký krb! Nebo pochodeň … stačila by malinkatá svíčka, jiskra, drobný
plamínek … pak by se snad dalo něco dělat …“ Ale nespatřil zde nic. Lord
Voldemort byl velmi vynalézavý – nejenom, že tu nebylo nic, s využitím
čehož by se mu podařilo uniknout, ale nebylo zde ani nic, co by vetřelci
pomohlo v boji a dokonce, jak s překvapením zjistil, zde nefungovala
žádná kouzla, která by proti Smrtijedům mohl použít … zdálo se, že Voldemort
v této místnosti „povolil“ jen pár neškodných kouzel, aby to bylo
napínavější, a teď se tam někde nahoře dobře bavil jeho trapnou snahou uniknout
na jedné straně a neschopností „obránců pevnosti“ na straně druhé. Ovšem, mohl
si to dovolit – věděl, že zrádce mu již neunikne a s těmi hlupáky za
dveřmi si to později vyřídí. Severus v této chvíli již nepochyboval o tom,
že jej Voldemort opravdu celou dobu sledoval. Byla to pro něj velká rána –
nejen, že naletěl, ale navíc … když už měl zemřít, chtěl ještě pár Smrtijedů
„vzít s sebou.“ Tolik, kolik to jen půjde. Pocítil trpkou příchuť na
jazyku. Jistěže by tím Pána Zla nijak neoslabil, i kdyby je snad zabil všechny
– mělo by to jen pramalý význam, když jednoho mrtvého Smrtijeda nahradí deset
dalších – každým dnem se totiž rozrůstal počet mužů a dokonce i žen
v černých pláštích. Ale teď najednou viděl, že díky Voldemortovým
prozíravým opatřením nebude schopen zabít ani jediného – a dokonce ani sám sebe
ne.
* * * * *
Dívka na bradavickém dláždění se trochu pohnula – jakoby jí
projela vlna energie. Kdosi už zcela nahlas četl zářící nápisy v jejím
okolí. Slova, jež tu zazněla, bradavické stěny dosud neznaly; ten hlas však
ano. Byl to mužský hlas. Hlas profesora Snapea.
* * * * *
Před očima se mu míhaly světelné obrazce. Přistihl se, jak cosi
nesrozumitelného mumlá. „Asi jsem se zbláznil,“ usoudil. „No to jsem tedy
dopadl,“ pomyslil si trpce. Údery na dveře byly čím dál silnější. „Copak asi
použili jako beranidlo?“ napadlo ho. Myslí mu proběhlo pár variant, Crabbla a
Goyla nevyjímaje. Najednou za ním cosi zaprskalo. Místnost se poněkud
prosvětlila a naplnila ozónem. Zmateně se ohlédl a — uviděl otevřený
portál.
Portál byl kulovitého tvaru – taková svítící „červí díra“, zářící
chodbička „odtud-někam.“ Nevěděl, co to znamená. Pomoc anebo poslední úder?
Přestože mu už zbývalo tak málo času, váhal. Nedůvěřoval náhle se zjevivším
předmětům a jevům, nevěřil na „záchranu v poslední chvíli.“ Mohl to být
jen další Voldemortův trik anebo fata morgana jeho rozjitřené mysli. Iluze. Jen
další z iluzí, jaké se v jeho životě vyskytovaly tolikrát – iluze
rodinného štěstí, iluze přátelství, iluze dokonalosti, iluze milostného
vzplanutí, iluze sounáležitosti, iluze … „Pospěšte! Do portálu – rychle! Už
budou tady!“ zaregistroval nový „myslo-mail.“ To už ho z konceptu
totálního ztroskotance vyvedlo. Přistoupil blíže k portálu, ale stále doň
nevstupoval. „Kdybych tak mohl zjistit, o co tu jde …“ Zůstávalo tu mnoho
nezodpovězených otázek – jak bylo vůbec možné, že se tu portál objevil? Kdo jej
vytvořil? Na místě chráněném Voldemortem … vše ukazovalo, že to byl právě Voldemort.
Vždyť kdo by měl v sobě tolik síly, tolik moci jeho kouzly proniknout? Kdo
mohl mít tolik drzosti? Tolik důvtipu, otevřít jedinou volnou cestu – bezpečně
najít místo, které Raddle zabezpečit opomněl? Pravda, portály se dnes již
neužívaly – byla to vcelku nebezpečná záležitost – často místně zanášely a
někdy dokonce i časově. Kouzelník Čáryfuk se tak kupříkladu setkal se svými
pra-pra-pravnoučaty a Garinga I. se ze své cesty doposud nevrátil … Snad i
proto tolik váhal – neměl jistotu, kde jej to „vyplivne“ a v „jakém stavu.“
„Dělejte! Jste snad hluchý?!“ ozvalo se naléhavěji. Dveře pracovny začaly
praskat. Profesor se otočil – a uviděl Smrtijedy s napřaženými hůlkami,
jak se derou dovnitř. První byli Crabble a Goyle, jak jinak. „Je-li tu i Lucius,
nepochybně bude poslední,“ ušklíbl se. Věděl, že je to „teď anebo nikdy.“ Stále
se však nemohl rozhodnout. Zmateně natočil svou tvář zpět k portálu a …
Už ani nic dělat nemusel. Tvůrci portálu zřejmě právě došla
trpělivost. Z tunelu vyšlehla světelná plasma, pohltila profesora a vtáhla
jej dovnitř. Ani nestačil vykřiknout. První dvojice Smrtijedů se za ním bez
rozmýšlení vrhla. „Pitomci,“ oznámkoval je Voldemort v „přijímacím salonku.“
Právě tam se z Londýna přemístil. Vše pak sledoval ve velikém krystalu.
Bohužel jeho účinky byly trochu rušeny ochrannými kouzly, takže se nepřenášel
také zvuk, ale co na tom – i tak toho viděl dost. Poslední vývoj jej ale přece
jen zaskočil – to s tím portálem nečekal. Zato čekal něco jiného. A jeho
domněnky se vzápětí potvrdily – z portálu se znovu zablesklo a vyšlehlo
z něj oslňující světlo. Dozvuky výbuchu slyšel až tam. Ještě spatřil, jak
se portál hroutí a – pak už byla v krystalu jen tma. Tohle byla vskutku
nehoráznost – takto mu zdemolovat pracovnu! A přitom všechno začalo tak slibně
… Do salónku doslova vletěl Červíček. „Pane, mezi námi je zrádce! Něco hledal
ve vaší pracovně a … nepodařilo se nám jej dopadnout … nechápu …“ zaskučel. „Až
ty jednou něco pochopíš, zašlu Pánubohu děkovný dopis,“ odvětil Voldemort
chladně. „Ale pane, on … možná … možná se mu podařilo něco – možná kdybyste si
laskavě prohlédl pracovnu, jestli se tam echm … něco neztratilo …“ třeštil
vyjeveně krysí očka Červíček. Mistrova lhostejná maska ho v této situaci
vyloženě šokovala. „Jistěže se odtud něco ztratilo, kreténe! Plány – mé plány
na obsazení Bradavic!“ zařval znenadání Voldemort. Červíček zalapal po dechu.
Bledý jako stěna pomalu couval zpět ke dveřím. Teprve teď mu došlo, že jeho
horlivost v informování svého Pána nebyla přinejmenším v tomto případě
ani tak horlivostí, jako spíše blbostí. Voldemort si ho však naštěstí už dál
nevšímal. Uvažoval. A nenechal se přitom rušit jeho bezvýznamnou přítomností.
„Jak důmyslné,“ ocenil. „Hmmm, nevadí … možná, že bylo naopak dobře, že plány
ukradl … ať už to byl kdokoli …“ „Ale pane, jestli to byly ty plány – musíme ho
hned chytit a … vzít mu je,“ odvážil se odporovat Petříček. Voldemort se na něj
pohrdlivě zadíval: „Musíme ho chytit – jen si běž, chyť si ho, víš-li kde,“
vysmál se mu. „Takže neuděláme nic?“ kroutil hlavou Červíček. „Nic,“ nepřítomně
se na něj Voldemort zadíval. „Takže vám — to nevadí, nepotrestáte nás?“
otázal se Petr s nadějí v hlase. Voldemort zaostřil. „Jistěže vás
potrestám, přece bych vám nemohl odepřít tu radost …,“ zatvářil se nadmíru sadisticky.
Pettigrew se podvědomě pokřižoval, když spatřil, jak Voldemort sevřel svoji
hůlku.
* * * * *
May se po celou dobu ani nepohnula – zírala před sebe jako neživá
socha, mrtvý kus kamene … mrtvá ale nebyla. Byla v transu. Před očima jí
vířilo světlo. Mnoho světla. Nebylo to však měkké světlo svic, ani hřejivé
světlo hořících polének v krbu; bylo to světlo sálavé a nespoutané –
docela, jakoby se dívala do jícnu probouzející se sopky – obrovského kotle
plného vařící a klokotající lávy. Horké a ničící, přesto však v sobě
obsahující zárodky budoucí úrody. Oheň! Živý oheň! Substance, kterou milovala.
Láva se bouřila – nechtěla být již déle uzavřena v těsném temném kráteru.
Toužila po slunci, po větru … „Ještě ne,“ mírnila ji May. „Ještě … teď!“ vykřikla,
když profesor proletěl portálem. Láva explodovala – s nadšením se hrnula
ven, aby nadělala stroupky a puchýřky těm hlupcům na druhém konci … Nápisy
okolo May prudce zaplály. Naposled. Ještě chvíli vypadala jako salamandr
v dívčí podobě, ještě chvíli viděla před očima rej barev … a potom se
vyčerpáním zhroutila. Bylo dobojováno.
* * * * *
Když se vzpamatoval, rychle zvedl hlavu a rozhlédl se okolo sebe.
Všechno ho bolelo, jak narážel do stěn portálu — připadal si tam jako
moucha ve vysavači a byl rád, že je vůbec naživu – v zádech navíc ještě
cítil plameny, jak portál poté, co ho vyhodil, okamžitě vybuchl. Severus byl
zmatený – nevěděl, co si má o tom všem myslet, ale v této chvíli řešil
především otázku, kde to vlastně je – mohl být doslova kdekoli, nicméně stejně
tak se z Voldemortovy pracovny nemusel ani hnout – mohla to být jen iluze,
Pánova hra, mohl mu sloužit za jakousi laboratorní myš, co bloudí labyrintem,
zoufale hledá východ z vězení, aby ve chvíli, kdy dojde k cíli, se
pružina smrštila a železo pastičky milé myšce zlomilo vaz … Ano, zdálo se mu to
velice pravděpodobné s ohledem na to, co viděl – tmavé, neútulné sklepení
jen s několika kusy nábytku, zato však s řadami polic zaplněnými
podezřele vypadajícími tekutinami, o naložených živočiších ani nemluvě.
Očividně byl ve svém kabinetu – „ale to přece není možné!“ blesklo mu hlavou.
„Není možné se z Voldemortova sídla přemístit a i v Bradavicích jsou
přece opatření, která něčemu takovému zabraňují – tak co to má znamenat?“ ptal
se. „Musí to být nějaká iluze,“ usoudil. „Velice zdařile provedená iluze,“
dodal k sobě. A jak taky jinak – o Voldemortových schopnostech přece
nebylo pochyb. Nějakou dobu se nehýbal. Čekal, kdy na něho jeho „pán a vládce“
udeří. Nic se však nedělo. Kameny v podlaze dále studily a na zádech dál
doutnal mírně sežehnutý hábit. Trvalo mu dost dlouho, než si připustil, že víc
se už dít nebude – tomu zázraku prostě nemohl jen tak uvěřit. Připadal si jako
Alenka v říši divů; konečně se vysoukal na křeslo a po tom šoku mu ruka
automaticky zajela pro lahvinku „životabudiče.“ Hned ji však zase spustil. Byla
by kardinální hloupost se tu opíjet, když dosud nepřišel na to, o co se tu
jedná. Ten portál byl dost silný na to, aby jej přenesl ze Sídla. Ale jsou
tohle skutečně Bradavice? To nevěděl. Jak již prve vzpomenul, portály se
přinejmenším desítky, spíš však už stovky let k dopravě neužívaly – a
důvodem byla právě jejich nepřesnost. Buď „zanášely“ místně nebo časově – mohlo
se tedy docela dobře stát, že je-li skutečně v Bradavicích, ocitl se po
opuštění portálu v době dvacet let před nebo po okamžiku, kdy do něj
vstoupil! Pochopitelně záleželo na tom, kdo portál vytvořil – na jeho
schopnostech a zkušenostech – o této osobě však ničehož netušil. „A i kdyby byl
portál vytvořen správně – ochranná kouzla jej přesto mohla odklonit,“ uvědomil
si. „Musím zjistit, kde a v jaké době jsem,“ řekl si, „… a to nejlépe
v ředitelně – pokud tu ovšem něco takového je,“ opustil odvážně pochybné
bezpečí „svého“ kabinetu.
* * * * *
Mezitím se May probrala. Věděla, že se musí dostat zpět do
Nebelvíru, ale neměla dost sil. Nedokázala ani vstát, natož pak jít… Přerývaně
oddechovala na chladné podlaze. Byla jí strašná zima a cítila se tak malá a
opuštěná – zbytečná jak vyškrtnutá sirka. A tak unavená … „May! May, jsi to
ty?“ ozvalo se vedle ní. Ze vzduchu se vynořila ruka, jež jí zatřásla.
„Vstávej, přece tady nemůžeš tak ležet!“ snažil se ji probrat hlas Harryho
Pottera. Přicházel z takové dálky … „Dej mi pokoj, chci spát,“ zamručela.
„Vždyť tady zmrzneš!“ nedal se tak lehce. To věděla taky – jenže jí už to bylo
jedno. Ne však Harrymu. Obětavě ji dotáhl až do ložnice, když ošetřovnu rázně
odmítala – kdyby měla vysvětlovat, kde byla a proč, mohla by si jít rovnou
balit… a Harry asi taky.
* * * * *
Cestou se Severovi zdálo vše v pořádku – stavebně by všechno
souhlasilo, hábity těch několika málo studentů, co již byli vzhůru, měly také
správnou barvu a střih, jejich nositele poznával … to jej však neuklidnilo.
Srdce se mu sevřelo při pomyšlení, že se třeba nachází v jednom
z paralelních světů … kdyby na něho v té chvíli z nějaké chodby
vykoukl jeho věrný obraz, asi by ho trefil šlak. Teprve nyní pochopil
nebezpečnost provedené „akce“ v celém jejím rozsahu. „Profesor (míněn
Brumbál, pozn.autora) byl rozhodně proti tomuto podniku … a – dokonce i ta malá
holka věděla, že je to past!“ zamručel nespokojeně. No ovšem – to on sice tušil
také, jenže – zdálo se mu, že nemá na výběr. Voldemort si byl tak jist svým
vítězstvím, že musel zjistit, co zamýšlí. Tolik to tajil … ani svým
nejvěrnějším (mezi něž se sebevědomě započítával) nebyl ochoten sdělit místo a
čas rozhodujícího úderu. Z jeho tváře se však dalo vyčíst, že času na
obranu zbývá zatraceně málo … ale kdyby se mu podařilo plán ukořistit – na
místě akce by byli členové Řádu dřív a naopak by pak mohli nepřipravené
Smrtijedy zaskočit … jednou provždy by s nimi mohli skoncovat... „Zkažený
puding,“ vyštěkl na kamenný chrlič. Ten uskočil a odhalil úzké, točité
schodiště, takže se zanedlouho ocitl před dveřmi Brumbálovy pracovny. Zhluboka
se nadechl, krátce zaklepal a vpadl dovnitř. Rychle přelétl vybavení ředitelny
– i zde se zdálo všechno na svém místě – Fawkes, kouzelné přístroje, knihy,
obrazy … „Stalo se něco, Severe?“ zeptal se zívající ředitel – měl na sobě
ještě pyžamo a přes ně přehozený župan z jemné, lesklé látky – dnešní noc
ho totiž trápily zlé sny, a tak oproti jiným dnům – zaspal. I když přísně vzato
– bylo dosud velmi časně, ale ředitel byl navyklý vstávat s úderem čtvrté
hodiny. „Promiňte,“ vysoukal ze sebe Severus. Přesto, že ho vzbudil, ředitel
byl upřímně rád, že Severa vidí – ty sny se totiž týkaly právě jeho – Smrtijedi
jej chytili při nějakém jeho pošetilém činu a pak ho dlouze mučili, než konečně
vypustil svou duši. Bylo hrozné všechno to sledovat a nemoci přitom pro něj
vůbec nic udělat … „Nic se nestalo,“ usmál se, „ — Tvůj příchod byl pro mě
vysvobozením. No ano, i ředitelé mají své noční můry,“ zamrkal spiklenecky.
Severus se zarazil. Cítil se značně nejistě. Ale oproti svým dobrým zásadám ze
sebe musel učinit hlupáka – a zcela vědomě.
„Echm, pane profesore,“ začal. „Chtěl bych vám něco říct … —
tedy vlastně jsem se přišel zeptat … mohl byste mi říct … jaké je přesně datum
a čas?“ vyhrkl. Bradavický ředitel se na něj poočku zadíval zpod svých
půlměsícových brýlí: „Cítíš se dnes dobře, Severe?“ zeptal se starostlivě. „Já
… echm … asi to zní divně, ale … nutně bych to potřeboval vědět,“ koktal zrudlý
profesor. „Máš strach, jestli jsi se neztratil, že?“ usmál se Brumbál. Severus
sebou trhl. „Ano,“ přisvědčil. „Ty jsi tam byl, viď?“ pokračoval Brumbál.
Neptal se. Konstatoval. Tvářil se smutně. Předvídal předem, jak mise dopadne.
Severus sklopil hlavu. „Já musel,“ sotva zašeptal. Ředitel vážně pokýval
hlavou. „Jsem rád, že jsi zpátky,“ řekl otcovsky. Nic mu nevyčítal – chápal ho.
Kdyby byl tak mladý, možná by se pokusil o totéž. Severus zvedl hlavu. Jen
dosud zrůžovělá líčka naznačovala, jak moc se mu ulevilo. „Chtěl bych … musím
vám něco říct,“ pronesl již vyrovnaným hlasem … Začal vyprávět. Protentokrát
nevynechal nic. Kestrelino varování, její snahu zadržet jej, důkladně popsal
sklapující past i neočekávaný způsob, jakým se z ní dostal. „Nerozumím
tomu … vůbec to nechápu … v Bradavicích se přece nelze přemisťovat … tak
jak …“ Brumbál pomalu zavrtěl hlavou. „Neexistuje kouzlo, proti kterému by
nebylo protikouzlo,“ řekl uvážlivě. „Ano, Bradavice jsou velice dobře chráněny,
ale … opravdu si myslíš, že se Godrik nebo Salazar po Bradavicích pohybovali
pěšky?“ usmál se. Severus se na něj překvapeně zadíval. Ne, to si nemyslel.
Přesto však … „Bylo jen otázkou času, kdy se objeví někdo, kdo bude schopen
bariéru prolomit …“ mnul si Brumbál svůj stříbrný vous. „Je tedy …?“ zatajil
dech Snape. „Ne, ochrana nebyla sejmuta,“ zavrtěl ředitel hlavou. „To nebyl
Voldemort – i když mohl být. Má k tomu dobré předpoklady, ale … dosud na
něco takového nestačí. Sílí však každým dnem, cítím to – jakoby s počtem
jeho stoupenců rostla zároveň jeho moc … podivné,“ potřásl hlavou. „Ale když ne
on – kdo tedy?“ vrtalo Severovi hlavou. „Vy – jste to přece nebyl – nebo se
snad mýlím?“ znejistěl. „Ne, nebyl,“ přisvědčil Brumbál. Severus si oddechl –
ještě na tom nebyl tak špatně, že by nepoznal svého učitele. Pak se ale znovu
zarazil. „Ale když ne vy, tak – kdo? Kdo je natolik mocný, aby zakletí čtyř
mocných mágů považoval za … mýdlovou bublinu, kterou lze propíchnout pouhým
dotekem prstu? A je-li na naší straně, tak proč o sobě celá ta dlouhá léta
nedal nic vědět? Proč nám nepomohl?“ nechápal. „Možná proto, že netušil, že by
něco takového mohl dokázat. Možná proto, že nemohl. Možná tu celá ta dlouhá
léta ani nebyl … nebo jej to nezajímalo — nebyl to jeho boj,“ usmál se
Brumbál. Věděl, jaká bude Severova reakce. „Nezajímalo?! Všechno to vraždění,
mučení nevinných, znásilňování … Nebyl to jeho boj? To snad nemyslíte vážně?!“
vztekal se Snape. „Všechno to …“ vstal ze židle a odvrátil se. „Vy víte, kdo to
je?“ zabodl po chvíli oči do Brumbála. „A ty to nevíš?“ odpověděl ředitel
otázkou. Na Severově tváři se objevil tik. Dnešní den byl příliš náročný na to,
aby si s Brumbálem při kávě dělal IQ testy. „Á propos, Severe, nedal by
sis kávu?“ usmál se zářivě ředitel. Neodpustil si „neposlušného profesora“
trošičku pozlobit. Severus pochopil. Unaveně klesl zpět na židli. „Dělejte si se
mnou, co chcete,“ bylo mu vidět na očích. „Omlouvám se,“ slitoval se nad ním
Brumbál. „Ale — vážně jsi ještě nic nepochopil?“ zeptal se. Severus
zavrtěl hlavou. Mozek mu sice jel na plné obrátky, ale – žádné jméno ho
nenapadlo. Kromě Voldemorta a Brumbála tu nebyl nikdo, kdo by připadal
v úvahu. „Hm, dobře, pomůžu ti, — kdo všechno věděl, co máš
v plánu?“ „Remus,“ odpověděl. „A kdo ještě?“ „Nikdo, jen on,“ vypálil. Pak
se jeho zrak setkal s ředitelovým. „To ne! No to snad – nemyslíte vážně?!
V žádném případě! Něco takového – kategoricky odmítám!“ téměř zasípal. Už
při pouhém pomyšlení na takovou nehoráznost se mu dělalo mdlo.
V Brumbálových očích se znovu objevily veselé jiskřičky. „Koneckonců se
můžeme přesvědčit – myslím, že zítra bude kdosi z Nebelvíru převelice
unavený …“ Severus stiskl svůj dosud skvělý chrup – tuhle výzvu nemohl
odmítnout. Ano, přesvědčí se. Společně. A pak Brumbál uvidí …
* * * * *
Ráno bylo pro May hodně zlé. Téměř se nemohla pohnout, ale roky
v Kaer Morhen udělaly své. Koneckonců tělo je přece jen kousek
bezvýznamné, ohebné hmoty, kterou lze silou vůle přinutit k jistým výkonům
… alespoň občas. Na vyučování se tedy dostavila. Musela – věděla, že přijdou.
Podaří-li se jí dobře to zahrát, bude všechno v pořádku. Jestli ale ne …
raději nemyslit. Sotva deset minut po začátku vyučování se dveře učebny
rozletěly. Všichni kromě May sebou trhli, když spatřili Snapeovu rozevlátou
postavu. Usmívající se profesor Brumbál byl za ním sotva vidět. „Parkerová,
vztyk!“ zavelel Severus. Zatvářila se co možná nejvíce překvapeně a pomalu se
postavila, opíraje se o lavici před sebou. Snapeova tvář se bolestivě zkřivila.
„Půjdete s námi – do ředitelny,“ sykl. Poplašeně bleskla pohledem po
řediteli, ale ten se tvářil pobaveně. Zmátlo ji to. „Tak dělejte! Jak dlouho tu
na vás ještě budeme čekat?!“ zařval Snape. Lekla se. Viděla, že je zle. Bylo
třeba neprodleně splnit všechny jeho pokyny. Jenže zase na ni přišla ta strašná
únava. Snažila se ji zadržet, ale … po pár krocích se zhroutila. Brumbálovi se
zajiskřilo v očích: „No neříkal jsem to?“ přečetl v nich Severus.
Ošklivě zaklel. „To není pravda. To není pravda!“ zavřel oči a napočítal do
pěti. Pak přemohl svoji nechuť, poklekl k Parkerové, popadl ji a zanesl na
ošetřovnu. Uklidnil se však až ve své pracovně.
* * * * *
Na ošetřovně vládlo ticho. Pacienti museli mít naprostý klid. Na
tváři ucítila chladivou dlaň. Studila rozpálenou kůži a byla tak příjemně měkká
… zjemnělá a voňavá přípravou rozličných mastí … May však tušila, že stisk oné
ruky by se stejně tak dobře mohl stát pevným a drsným, obtočila-li by její pas
či hrdlo … Podvědomě se zachvěla. „Co to plácám?“ pomyslela si. Věděla, že jsou
to hlouposti. Profesor Snape by přece nikdy … to jen horečka kreslila před
jejíma očima podivné, zmatené představy. Profesorova ruka se přesunula na její
čelo. Palcem se dotkl místa mezi obočím a pak zajel výš, načež jí čelo zakryl
dlaní. Slabounce zasténala. To už považovala za vyložené mučení. „Pššt, to bude
v pořádku,“ zašeptal. S námahou otevřela oči. Jinak by ji zřejmě
hladit nepřestal a to chvění, elektrické impulsy zabíhající od hlavy až do míst
za kostrčí … ne, ne, ne, to nebylo dobré. Sice vůbec nechápala, co to má
znamenat – jakékoliv myšlenky na partnera se jí vždy velikým obloukem vyhnuly –
nicméně se při jeho dotycích cítila tak malátně, slabě, bezbranně … ne, to
nemohla připustit – i když opravdu byla malátná, slabá, bezbranná … Překvapeně
zamrkala, když si uvědomila, jak snadno a přirozeně vklouzla její tvář do
Severovy dlaně … a uhnula očima, když se setkala s kaštanově hnědými
hlubinami. Profesor se nepatrně usmál – bylo to, jako když po dlouhé zimě
konečně přijde jaro – ztrnulé, přísné rysy jeho tváře se probudily
z mnohaleté letargie a jeho obličej prozářilo nesmělé světlo. „Něco jsem vám
přinesl,“ prohlásil neutrálně. „Váš oblíbený,“ nabízel povzbuzující lektvar.
Koutky úst mu přitom pobaveně zacukaly a v očích se rozvířily uličnické
hvězdičky. Usmála se. Ano, i tak by se to dalo říct – s ohledem
na frekvenci, s níž lektvar požívala … Naklonila se, aby se napila,
ale profesor zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl vážně. Polekaně se na něj podívala.
„Proč?“ zašeptal. Mlčela. Zkousla si ret, jak přemýšlela nad smysluplnou
odpovědí. „Musela jsem,“ řekla. „S vámi to nemělo co dělat. Jen jste určil
způsob, jak to mám provést … Neměla jsem jinou volbu. Jsem už taková.
Považovala jsem to za správné rozhodnutí … myslím, že právě vy byste to měl
chápat.“ Severus si ulehčeně vydechl. Skoro už se začal bát, že … díkybohu se
mýlil. Dovolil si ještě jednou se na ni usmát. „Vypijte to,“ řekl měkce.
Potřásl hlavou. „Vy se mi snad jenom zdáte,“ povzdechl si. Pozoroval ji, jak
usíná. Vypadala tak nevinně — jako andílek. „Ďábelská finta,“ pomyslel si.