Kestrel a Sirius - XXVIII.
Loutkář
Profesor
Snape stál v kruhu Smrtijedů. Přímo naproti němu seděl ve svém oblíbeném
křesle Lord Voldemort a pomalu cosi usrkával ze starodávné číše. Nadcházející
bitva jej evidentně neměla připravit o obvyklé pohodlí. Nebylo třeba žádných
slov. Rozkazy již byly rozdány, jeho věrní na svých místech. Zatím byl klid.
Ne. To není to pravé slovo. Spíš ticho. Velice nepříjemné ticho pro někoho, kdo
byl před chvílí odhalen jako zrádce. Lord Voldemort se usmíval… což nebylo
dobré znamení.
Když
Severus pochopil, že je vše ztraceno, pokusil se Pána Zla zabít. Byl však
odzbrojen dřív, než stačil vyslovit jediné zaklínadlo. Ano, Parkerová měla
pravdu — v tom, že Voldemort všechno ví. Nu což, alespoň to zkusil.
Mnozí nedokázali ani to.
Nedaleko
ležel svázaný Lupin. Voldemort se chtěl evidentně nejdřív trochu pobavit, než
dá rozkaz je zabít. „Snad sis nemyslel, že jsem takový hlupák, abych
nerozpoznal zrádce,“ zasyčel na Severa a zasmál se řezavým smíchem. „…Jen jedno
by mě ještě zajímalo… kdopak ti pomohl dostat se z pasti, když jsi kradl
moje plány,“ otočil k němu nedbale hlavu. „Sám by ses odtud nedostal, na
tohle ty přece nemáš,“ urážel ho. Severus neodpověděl. „…Jestli mi to
prozradíš, možná, že nebudeš umírat tak pomalu, jako támhleten,“ mávl rukou
dozadu. Profesor Snape ale na jeho sliby nedbal – znal dobře, jak to mezi
Smrtijedy chodí. Raději mlčel a dával pozor na své myšlenky; věděl, že
Voldemort by mohl proniknout do jeho mysli a pak…
Lord
Voldemort však nebyl zvyklý na to, aby nedostal okamžitě, čeho se mu zachtělo.
Vyslovil kouzlo a profesor lektvarů se válel v bolestech po zemi. Po
nějaké době kouzlo zrušil a donutil Severa postavit se na nohy. „Zkusíme to
znovu, co říkáš?“ usmál se na něj hnusně. „Severus bude těžký oříšek,“ pomyslel
si přitom. „Nedá se zastrašit, nepovolí… Což kdybych ale začal mučit toho
druhého? Možná, že… ne, Severus ani tak neprozradí nic. Ovšem pokud ten druhý
něco ví, jistě začne brzy zpívat, když uvidí, co ho čeká,“ uvažoval.
„Je
mi líto, Severe, obávám se, že budeš umírat velmi bolestivou smrtí,“ oznámil
pak. „…A ten druhý pán,“ řekl posměšně, „… se může dívat, aby se u nás zatím
nenudil,“ ušklíbl se. „Přiveďte ho!“ vřískl na své nohsledy. Oslovení Smrtijedi
se otočili, aby vykonali rozkaz; zajatec tam však již nebyl. Ani Severus si
nepovšiml, kdy a jak odtud Lupin zmizel, ale byl volný a mohl přivést pomoc.
Vydrží však tak dlouho? Obával se, že sotva.
„Pane,“
zakňoural někdo, „on… je pryč!“ „Cože?!“ ztuhl Voldemort. Ne, že by útěk
zajatce cokoliv změnil. Čas hrál pro smrtijedský tým. Jenže každičké opomenutí
se trestá. Nezřídka i smrtí. A aby v takové chvíli nebyli smrtijedští
strážní bdělí… ne, tady šlo o víc. „Je tu ještě někdo. Někdo, koho jsme
přehlédli. Někdo, s kým jsme už nepočítali,“ uvědomil si. A ten někdo mohl
napáchat velmi mnoho škod.
„Najděte
ho!“ zařval Lord. „…A spolu s ním i toho, kdo ho osvobodil! Sám od sebe
nezmizel!“ vyštěkl nové rozkazy. „A ty,“ ukázal kostnatým prstem na Snapea, „ty
mi teď řekneš, sám řekneš, kde je najdu,“ zasyčel, zatímco se profesor znovu
zhroutil k zemi. Mučení však bylo zbytečné – Severus jen mohl tušit, kdo
zasáhl a kam se potom spolu s Lupinem stáhli. I kdyby byl chtěl cokoli
prozradit, vpravdě neměl co. Nicméně i tak se Lord Voldemort jistých plodů své
práce dočkal. Krátce se zablesklo a pak se objevil – přelud.
*
* * * *
Profesor
Snape sebou přestal zmítat. Nějaká síla ho zvedla ze země. Veškerá bolest
zmizela. Překvapeně se podíval směrem, kterým asi přišla pomoc, a – málem
vykřikl. Byla to ona. Téměř ji ale nepoznal, tak byla zbědovaná.
May
si jej však nevšímala. Hleděla jiným směrem. „Hledal jsi mě, Tome?“ zeptala se
sladce. Lord Voldemort jakoby ztratil řeč. Byl v šoku. Nejprve jej
napadlo, jestli náhodou nepřebral hašiše, ale evidentně nebyl sám, kdo přízrak
viděl. Také další ze Smrtijedů zaregistrovali vetřelce, ale najednou nevěděli,
co mají dělat. Snad i jim se zdálo neuvěřitelné, že by jejich problémy
způsobila ona.
„Hledal
jsi mě, Tome?“ opakovala s potutelným úsměvem. Profesor Snape nenechal
Raddla odpovědět: „Co tady děláte, Parkerová?!“ zařval. „Zmizte!“ „Ale jděte,
profesore,“ ušklíbla se teď i na něj, „vy taky zkazíte všechnu zábavu.“
„Máš
být mrtvá,“ zašeptal Voldemort bezbarvě. „Myslel jsem, že jsi mrtvá, byl jsem
si jistý… Byl jsem takový idiot! Jak mi to nemohlo dojít, všechny ty sny… to
ty!“
„Vypadněte,“
zatřásl s ní Snape, vzteky bez sebe, když viděl, jak fascinovaně na
Voldemorta zírá. Raddle pozdvihl hůlku: „Avada Kedavra,“ zamířil na profesora –
už jej nepotřeboval. May jej však předešla – nevybíravě profesora uhodila, až
odletěl stranou. Skoro to ani nevypadalo jako záměr jej zachránit; spíše jakoby
se vypořádala s dotěrnou mouchou.
„Ale
Tome,“ pokárala ho, „…tolik let uplynulo a ty ses ještě stále nenaučil chovat,“
zakroutila hlavou. Smrtijedi nevěřícně zírali. Voldemort se však překvapivě
nerozčílil. Její impertinenci považoval podle všeho za normální rozhovor.
„Vidíš
– a já si s tebou přišla přátelsky popovídat… zavzpomínat na staré dobré
časy…“ protáhla. „Proč jsi přišla až teď?“ zeptal se.
„Odpust,
chtěla jsem dřív, ale – trochu jsem se zdržela,“ usmála se omluvně.
Voldemort
si ji s úšklebkem prohlížel – vypadala hrozně. „Museli si dát záležet, aby
ji udrželi mimo hru,“ pomyslel si. „…A přece se jim to nepodařilo,“ rozezněl se
hlas v jeho hlavě. „Dej si pozor, je nebezpečnější, než vypadá!“
„O
co ti vlastně jde?“ zavrčel temně. Tato partie se mu příliš nezamlouvala.
„Přišla jsi je snad zachránit? … No ano, vždycky jsi měla slabost pro neschopné
chudáky,“ ušklíbl se pohrdlivě.
May
k němu pomalu přistoupila. „Ne, o ně nejde,“ řekla.
Lord
Voldemort netrpělivě pozdvihl obočí. „Nuže?“ otázal se.
„Jde
o nás dva,“ odpověděla.
„O
nás dva?“ zasmál se. „Na to je trochu pozdě, nemyslíš?“
„To
jsem právě přišla zjistit,“ propalovala ho očima.
„Co
mi nabízíš?“ zeptal se věcně. „Myslí to vážně, nebo si jen snaží zachránit
kůži?“ uvažoval.
„Tobě
musí stále někdo něco nabízet, aby sis ho vůbec všimnul, že?“ Posadila se ke
stolu naproti němu a přiťukla si s ním sklenicí navlas stejnou, jakou měl
on sám.
„Ne,
stále mi něco nabízet musí proto, abych jej nechal žít,“ řekl drsně.
May
se jen zasmála a usrkla červeného vína. „Ó, jaký se z tebe stal chlapák,“
blýsklo jí v očích. „…Ale dobrá, mám pro tebe jednu nabídku, přímo
strategického charakteru, řekla bych,“ přimhouřila oči.
Voldemort
si ji znepokojeně prohlížel. „Opravdu jí ty popáleniny zmizely, nebo její
zranění byly pouhé iluze?“ ptal se sám sebe.
„Ještě
s tím můžeš přestat,“ řekla změněným hlasem. Veškerá ironie zmizela.
„Ještě je čas, ale není ho mnoho. Každý má právo se změnit,“ zašeptala,
vpíjejíc se do něj očima.
„Ty
jsi se zbláznila,“ setřel ji. „To jsi přišla až sem jen proto, abys mi řekla
tohle?“ nemohl věřit svým uším.
„Ne,
Tome,“ řekla měkce, „…nejen pro tohle. Ty víš, že co děláš, je špatné. Zlo
plodí jenom zlo a nikdy to nepovede k ničemu lepšímu.“
Raddle
si jen pohrdlivě odfrkl. Tuhle dívku kdysi miloval?
„Nikdy
nedosáhneš svého cíle. Ne takhle. Já vím, co chceš – nemyslím tuhle maškarádu,“
ukázala na kruh Smrtijedů. Ozvalo se hlasité reptání.
„Vy
mlčte!“ okřikla je. „Nikdo se vás na nic neptá.“ Překvapení Smrtijedi ztichli.
Nechápali, co se tu děje – byla to jen dívka, mladičká dívka, co jim
rozkazovala. Kolik jí mohlo být? Patnáct? Sedmnáct? Sotva… A přece
z jejího hlasu cítili Moc, stejnou, před jakou se třásli u svého pána,
Vznešeného Lorda Voldemorta. Byli jen pěšáci, sluhové u stolu, u něhož spolu
rozmlouvali Král a Královna.
Voldemort
si ji fascinovaně prohlížel. Nelíbilo se mu, jak s ním mluví. Ale zase to
byla ona, i když se nějak změnila, snad až příliš. Zatím nedělal nic, jen pevně
držel hůlku, aby ho nenachytala na švestkách. Ještě po padesáti letech si
pamatoval, že ona hůlku nepotřebuje. Nicméně nezdálo se, že přišla, aby ho
zabila. „Chce se snad ke mně přidat?“ zauvažoval. „Koneckonců proč ne, vždycky
přece myslela pragmaticky…“
„A
jaký tedy je podle tebe můj cíl?“ zeptal se.
„Všichni
si myslí, že ti jde o nesmrtelnost,“ začala. „Nesmrtelnost těla je však jen
iluze – o tom my oba víme své,“ řekla.
Voldemort
se zamračil. Všechny ty kameny mudrců, elixíry života… že jsou jen bezcenné
dreky, šidítka pro děti? Dělá si z něj blázny? To všechno jej stálo mnoho
úsilí – a ona se tomu jen posmívá?!
„Ale
no tak, Tome, tobě jde přece o něco jiného. Nespokojíš se přece jen
s nějakými šesti, osmi-sty lety navíc. A bohatství? Moc? Sláva? To všechno
už přece dávno máš… Tobě jde o víc, přiznej si to konečně. Tobě přece vůbec
nezáleží na těchhle nemyslících loutkách,“ ukázala na Smrtijedy okolo, „tebe
přece nezajímá jejich názor, touhy nebo potřeby, jen jsi je celou dobu
využíval, nic víc – vysával jsi je jako pijavice, jednoho po druhém, a přece ti
ani jeden z nich nedal to, po čem tak toužíš,“ odmlčela se.
„A
po čem tedy tak toužím?“ zeptal se chraplavě. „Jde jí jenom o čas?... Pokud si
se mnou jen hraje, šeredně na to doplatí,“ sliboval v duchu.
„Jde
ti o mír,“ řekla.
„O
co?!“ vyskočil. Černé pláště okolo se tiše pochechtávaly. Je to blázen. Taky
jen blázen, skutečný blázen je mohl tak překvapit. Nikomu se zdravým rozumem by
se to nepodařilo.
„O
klid,“ potvrdila. „Máš toho už dost. Všechno to zabíjení, mučení, drancování
pro tebe už dávno ztratilo veškerý půvab – děláš to jen kvůli nim,“ kývla
hlavou stranou. „Je ti jedno, jestli zabijí sto nebo tisíc lidí – žen, dětí,
nemluvňat… je ti jedno, kolik znásilní panen nebo kolik zlata z toho kápne
– jen je necháváš pobavit. Ale o ně ti přece taky vůbec nejde – nejde ti o to,
kolik tvých stoupenců pochytají a strčí do Azkabanu, kolik jich umučí zdrcení
příbuzní zabitých či strážci zákona – koneckonců i ty sám si někdy některého
z nich jen tak, z dlouhé chvíle odděláš, aby ses na chvíli zabavil a
ti druzí měli strach, ale přiznej si – ani tohle tě už nebaví, je ti to jedno,
úplně jedno, nic tě už netěší, nic tě nebaví, všechno, úplně všechno je ti
lhostejné, jsi mrtvý, spousty let mrtvý, docela mrtvý a je marné zkoušet
přehlušit to hrozné ticho v sobě, je zbytečné dokazovat si, že to tak
není, že ještě za něco stojíš, že ještě jsi…“
„O
co ti jde?!“ zasyčel vztekle. „Myslím, že tu nejsme proto, abychom tu
rozebírali můj citový život!“
„Ne,
to jistě ne,“ souhlasila. „Máš všechno. Úplně všechno, co ti tento svět může
dát. Ale to nejcennější nemáš – pokoj v duši. To je to, co ve skutečnosti
stále hledáš, to je to, co ti nedá spát, pro co bys obětoval všechno – a co
nikdy nedostaneš,“ usmála se smutně.
„Mýlíš
se, já nemám žádnou duši,“ řekl navenek chladně. Uvnitř něj to ale vřelo – „Co
si o sobě myslí?! Co si dovoluje?! Přijde si sem, po padesáti letech od své
smrti, jakoby se nechumelilo, rozeštvává mi družinu a myslí si, že se nad ní
snad smiluji? To ani náhodou,“ pomyslel si, ale něco v jeho nitru jej
bodlo. Jakoby mu sáhla do nezhojené rány.
„Vybral
sis špatnou cestu,“ pokračovala nevzrušeně dál, „takhle svého cíle nikdy
nedosáhneš, nikdy. Tohle tě zničí – na této i na vyšší úrovni,“ podívala se na
něj zářícíma očima. Četl v nich lítost a –
„Panebože,
může mne po tom všem stále ještě milovat?... Ona mě nepřišla zabít, nebyla by
schopna ničeho takového, stejně jako tenkrát; přišla, aby mi nabídla…“ „Chceš
se snad ke mně přidat?“ zeptal se.
„Ne,“
zavrtěla pomalu hlavou. „Chci, aby ses přidal ty ke mně.“
Profesor
Snape zaúpěl. „Už je to tady,“ pomyslel si. „Přece jsem ji odhadoval správně.“
„K
tobě?“ nevěřil Voldemort svým uším.
„Správně,“
přikývla. „Sám nikdy nenajdeš cestu. Zemřeš. Nemáš šanci vyhnout se trestu.
Nemůžeš zvítězit… Ale můžeš to změnit – změníš-li sebe. I když si mnozí myslí
opak, sám jsi nikdo. Když se ale my dva spojíme, budeme nepřemožitelní –
dokážeme cokoli; stvoříme si svůj svět, nový svět a nikdo a nic nás už
nerozdělí, věř mi prosím; ukážu ti to, co nikdo z lidí dosud nespatřil a
nic nám už nebude nikdy stát v cestě. Můžeme být šťastni, stačí jen málo,
zoufale málo – pojď se mnou a slibuji, nikdy toho nebudeš litovat…“ vztáhla
k němu ruce.
…
Profesor
Snape víc slyšet nepotřeboval. „Zbláznila jste se?!“ vrhl se k ní, ale
Smrtijedi jej zadrželi. „Víte vy vůbec, co říkáte? Zachraňte se, zmizte odtud!“
křikl na ni zoufale.
„Vím
,co říkám,“ odpověděla, propalujíc ho očima. „Vím, co nabízím a mám k tomu
právo. Nemůžete mi rozkazovat, profesore, tady ne – už nikdy ne,“ opravila se.
„A budete to vy, kdo odtud zmizí, ne já,“ dodala.
Jen
co to dořekla, krátce se zablesklo a před profesorem se objevil modře zářící
ovál. May učinila malé, prudké gesto rukou – profesora cosi uhodilo do zad, až
upadl do vyznačeného obrazce. Ten vzápětí spolu s ním zmizel.
„…Takže
jsem měl pravdu,“ odtušil Voldemort. „Přišla`s je zachránit – stejným způsobem,
jako tehdy,“ ukázal do prázdného místa, kde ještě před chvílí zářil otevřený
portál.
„Ne.
Prostě jen nesnáším, když mi někdo skáče do řeči,“ popřela. „…A taky nezabíjím,
když to není nezbytně nutné,“ dodala.
Voldemort
se pohrdlivě zasmál. „Říkáš to, jako bys to už někdy udělala. Nevěřím, že jsi
toho vůbec schopna. Ostatně můžeme to hned vyzkoušet,“ pozdvihl hůlku.
„Počkej!“
vykřikla. „Nemusí to tak být. My dva – můžeme být spolu šťastni. Odejděme
spolu. Najdeme si jiný svět, náš svět, začneme znova. Dokážeme to – oba.“
„Na
to už je pozdě,“ zavrtěl hlavou.
„Tome,
prosím tě, dej nám ještě jednu, jedinou šanci; zapřísahám tě – pro všechno, co
jsme k sobě kdysi cítili, dovol mi změnit naše osudy. Stačilo přece tak
málo a – všechno mohlo být jinak. My dva patříme k sobě, cítíš to stejně
jako já… Kdybychom tenkrát dovedli najít k sobě cestu, kdybychom… Tome, prosím,
zkusme to znovu…“ prosila.
Raddle
si ji nepohnutě prohlížel. Stála před ním bosá, pravděpodobně i nahá, zahalená
do pláště, který očividně nepatřil jí, ale někomu vyššímu, s jejími
stříbřitě se lesknoucími vlasy si pohrával vítr… vypadala tak křehce, tak
ztraceně… Něco se v něm sevřelo.
„Řekni
mi, vzpomeň, kdy jsi se naposledy od srdce zasmál, kdy tě něco zabolelo?“
naléhala. „Kdy jsi vlastně ve skutečnosti zemřel?“ hučelo mu v uších.
„V
den, kdy jsem ji zabil,“ přiznal si. „Od té chvíle jsem byl sám, mrtvý… zabil
jsem sám sebe,“ uvědomil si.
Stál
jako socha – nevnímal, kde je a co se kolem děje; byl sám, strašlivě sám. Ano,
byl mrtvý, celých padesát let a možná, že ještě déle – už ve chvíli, kdy zabil
svého otce. Ne, nebude tomu jinak. To jeho přišla zachránit, ne ty dva hlupáky.
To kvůli němu přišla, jen kvůli němu. Přesto to učinila zbytečně. „To
nedokážeš,“ řekl. Stěží to vyslovil. Ano, pro něj už nebylo záchrany, to dávno
věděl. Snad kdyby přišla dřív. Měla přijít dřív, mnohem dřív. Ale nešlo to.
„Pokusím
se,“ odvětila.
„Nezvítězíš,“
zasmál se ledovým smíchem. Stejným, jaký slýchala u svého bratra. „Dopadne to
stejně, úplně stejně. Sejdeme se znovu, na stejném místě, ve stejném čase…“
Jeho hlas zněl jako burácení hromu.
S May
se všechno zatočilo. Na okamžik bylo všechno v mlze. Ale události přesto
probíhaly – viděla jejich odraz, auru každé z nich. Celých posledních
šestapadesát let.
*
* * * *
Kestrel
nebyla zrovna v nejlepší náladě. Měla k tomu důvod – ten pitomec
Scrambling jí právě napařil školní trest. A důvod prosím? Užila jinou kouzelnou
formuli, než měli v osnovách! Účinnější, pochopitelně. Mnohem účinnější.
Pravda, vedlejším produktem bylo zničení půlky katedry, ale kdož to mohl tušit,
že? Ale v ničení školního majetku nebylo jádro sporu. Ostatně vše po sobě
hned uklidila. Problém byl v tom, že drahý Scrambling se z ní snažil
vypáčit to kouzlo, které použila, a to byla opovážlivost – není padlá na hlavu,
aby komukoliv, zvláště pak nějakému odpornému skřetovi, vyzradila kouzla
Severu. Profesor se tedy nedozvěděl nic – jenže to nenechal jen tak, mrcha
jedna mstivá. Obvinil ji, že kouzla ukradla z jeho kabinetu,
z kroniky rodu nebo tak nějak. Takový nesmysl – snad si nemyslel, že mu
někdo uvěří?! Každý ví, že je zcela neschopný a nemít kolem sebe hory taháků –
těžko by mohl cokoli učit.
Jenže
ten trest! Dovedete si to vůbec představit? Vyčistit škrpály celé jeho rodině.
Zdá se vám to mírné? Nu, to asi nevíte, jak takový skřet smrdí. I když se snaží
drhnout sebevíc, stále jde cítit jeho odporné pižmo; a je-li náhodou zpocený,
jdou na vás při styku s ním mrákoty. Ovšem, za jistých okolností se toho
dá i využít, ale…
„Co
se tady motáš, ty nemehlo?!“ smetla holčičku s vlasy jako uhel. Nesla
zrovna lahvičku s jakýmsi dryákem, který se jí okamžitě začal vsakovat do
hábitu.
„To
se mi snad jenom zdá,“ nadávala dál, „rok od roku přijímají stále větší
mrňata,“ nedbala zoufalého křiku malé nešťastnice, které zpod hábitu místo
rukou začala vyrůstat sněhobílá křídla.
„Mazej
na ošetřovnu,“ poradila jí, „ a přestaň ječet, nebo ti k tomu ještě
přičaruju muří nohu – beztoho už teď jsi kachna,“ sykla vztekle a zamířila na
dívčí záchodky. Trochu se opláchla – z toho ječení té malé husy jí
rozbolela hlava.
„Zatracenej
Scrambling!“ nadávala. „Nejradši bych ho na Sever šupem poslala – jen ať se
podívá, kde jsem kouzlo vzala!“ ušklíbla se škodolibě. Bylo jasné, že moc
dlouho by se ze svého objevu nekochal – na rozdíl od zdejšího světa Sever
obývala dosud početná elfí komunita a – ani místní lidé skřetům příliš
nefandili. „To nic, to bude dobrý,“ uklidňovala se. Koukla se na sebe do
zrcadla. Připadala si jak zmoklá slepice. A v tom se to stalo.
Byl
to jen krátký záblesk a hned nato se v zrcadle objevila Paní. Byla krásná.
Její oči byly nejčistší modř a vlasy zářily zlatými odlesky. Zlatými? Možná
spíš stříbrnými. Ne, obojími zároveň. Ale nebyla to žádná zlatovláska. Světlo
nebylo studené, nevycházelo z kovu. Bylo to teplé, měkké světlo a
vycházelo přímo z ní, z její duše. Kestrel přimhouřila zrak. Těžce se
na Paní dívalo. Světlo ji oslepovalo, bodalo do očí, nějak bolelo… Byla to
taková smutná bolest. Kestrel sama cítila, že to není v pořádku, Paní jí
nechce ublížit, jen – její přítomnosti není hodna. Těžká rána pro pýchu mladého
děvčete. Ale už odmala znala přísloví, že nejlepší obranou je útok.
„Kdo
jsi? Co tu děláš? Co ode mne chceš?“ o krok ustoupila.
„Trochu
moc otázek najednou,“ usmála se Paní.
„Co
jsi zač?!“ vyštěkla Kestrel.
„Časem
pochopíš,“ zaslechla ve své hlavě odpověď. Nelíbilo se jí to. Vůbec nic
z toho se jí nelíbilo.
„Odejdi!“
rozkázala. „Tady nemáš co dělat!“ snažila se, aby se jí netřásl hlas.
„Co
blbneš?“ šťouchla do ní Connie z Mrzimoru. Zjevení bylo evidentně určeno
jen pro ni – ostatní v zrcadle neviděli nic zvláštního.
„Ještě
tady ze sebe dělám blbce!“ pomyslela si. „Mluvit se svým vlastním odrazem… to
se budou mít zase ty slepice o čem bavit…“
„Co
se staráš?“ utrhla se na Connie, zatímco vrhla nepřátelský pohled do zrcadla.
„To
nemohu,“ zaslechla hlas Paní.
„…Pak
– odejdu já!“ vyštěkla a práskla za sebou dveřmi. Paní již nespatřila, ale
jejího hlasu se zbavit nemohla.
„Nemůžeš
přede mnou utéci,“ slyšela v hlavě její slova.
To
věděla taky – nelze beztrestně vyvolat přízraky. Jenže – čím ji vlastně
vyvolala? Co udělala, že je tady? Co sem Paní přivedlo? Tyto otázky jí nedávaly
oddechu. Dokud nezjistí, čím to, že se tu vzala, není možné ji odvolat. Pokud
ovšem ta krásná tvář neskrývá ještě něco mnohem horšího. Na to, že ještě někdy
zmizí, by v tom případě mohla zapomenout.
„Nemůžeš
přede mnou utéct, nemůžeš se skrýt,“ slyšela stále ve své hlavě. Věděla to i
bez její pomoci, ale panika byla větší, než těžce nasbírané znalosti. Ve
skutečnosti ani nechtěla zjistit, co od ní Paní očekává, protože tušila, že by
to mohlo být něco ne příliš příjemného. Ona sama chtěla jen jediné – přízraku
se zbavit.
„Můžeš
lhát komukoliv; sobě však ne,“ pokračovala Paní. Kestrel to nedávalo žádný
smysl.
„Obelhat
sama sebe – je ten nejtěžší hřích, největší zrada, jaké se můžeš dopustit…“
„Co
tím myslí?“ nechápala. Domnívala se, že sama k sobě je vždy upřímná.
„…Lžeš-li
sama sobě, schováváš-li hlavu do písku, má to vždy tragické následky,“
připlouvaly k ní útržky myšlenek.
„O
čem to pořád mluvíš?!“ rozčílila se, aniž by zpomalila.
„O
tom, že mne se nemůžeš nijak zbavit,“ ozval se Přízrak. Znělo to, jakoby si
stály tváří v tvář, dokonce před sebou zahlédla jakési podivné
světélkování.
„Fajn.
O co ti vlastně jde?“ odhodila učení na jednu z prázdných lavic.
„Jde
mi o tebe. Přišla jsem změnit tvůj osud.“
Zalapala
po dechu. Ztěžka dosedla na židli. „A jak to chceš vlastně udělat?“ zeptala se.
V jejím hlase byl cítit podtón strachu.
„Já
nijak – uděláš to ty,“ oznámila Paní.
„Docela
se mi to líbí tak, jak to je,“ zavrčela.
Na
tváři Paní se objevil pobavený úsměv. „To proto, že toho ještě mnoho nevíš,“
odtušila.
„A
co bych jako měla vědět?“ zeptala se otráveně.
„Nebudu
ti odhalovat budoucnost. Stačí, když budeš trochu přemýšlet,“ pobídla ji Paní.
„Podívej, jak žiješ – vážně chceš být tolik podobná Yennefer?“
Kestrel
nadskočila: „Yennefer? To ona tě poslala?“
„Vypadám
snad jako nějaký poslíček?“ urazila se naoko Paní.
Opatrně
si ji prohlížela. Teď, když se soustředila, ji viděla vcelku zřetelně, i když
to vypadalo, jakoby Paní byla z vody nebo vzdušného sloupce. „Ne, Paní,“
sklopila zrak. Cítila, že s touto dámou by si neměla zahrávat. „Ale jak
znáš…“
„Znám
spoustu věcí,“ přerušila ji Paní netrpělivě. „Krom jiného také něco o tvém
vzoru, Yennefer,“ řekla tónem, jakoby se jí pranic nelíbilo, že hodlá
napodobovat právě ji. Kestrel její nelibost lehce postřehla.
„Proč
bych neměla být jako ona?“ zeptala se. „Je mocná a krásná a…“
„…A
taky hodně nešťastná,“ doplnila Paní.
„Nešťastná?
Zlá, ne nešťastná,“ odsekla.
„To
může být totéž,“ mávla rukou Paní. „Je pyšná, hrdá a osamělá. Ctižádost ji žene
dál a dál, nedopřeje jí oddechu. Je vyčerpaná – z toho být stále první,
nejlepší z nejlepších…“
„Není
vůbec osamělá,“ zabručela. „Má Geralta.“
„Nemá
a nikdy ho neměla. On sám se k ní připoutal, aby jí zachránil život. Jinak
by spolu nevydrželi ani měsíc. Už jsi zapomněla, jak si stále ubližují?“
„Vždyť
to říkám, Yennefer je zlá,“ přesvědčovala ji.
Paní
se rozesmála. „Ne, není, ještě se přesvědčíš… Ostatně už to dokázala – vzpomeň,
jak se obětovala pro Ciri.“
„Pro
Ciri,“ opakovala podrážděně. Byla by si přála, aby alespoň setina Yennefeřiny
lásky patřila také jí.
„Křivdíš
jí,“ napomenula ji Paní.
„Mám
ji snad nakonec ještě litovat?“ sykla vztekle.
„To
nemusíš. Stačí, když přestaneš litovat sebe,“ odpověděla Paní přísně. Na chvíli
zavládlo mlčení.
„Proč
o ní vlastně mluvíme?“ zeptala se nakonec.
„Protože
se jí chceš za každou cenu podobat. Jenomže svět nestojí o další Yennefer,
Mari,“ zadívala se jí Paní hluboce do očí.
„Ale
toto je jiný svět, ten jednu Yennefer snese,“ trvala na svém.
„Ani
tento o ni nestojí,“ odvětila Paní. V jejích očích spatřila podivnou
laskavost a mírnost, jakou ještě u nikoho.
„A
o koho tedy stojí tento svět?“ zašeptala.
„Dobrá
otázka – zkus na ni dát vhodnou odpověď,“ usmála se Paní.
Tak
započal jejich dlouhý rozhovor. Trvalo ještě ale nějaký čas, než Kestrel
pochopila, co jí Paní přišla říct. A ještě nějakou dobu, než-li její slova
přijala a vzala si je za své. Nebylo jednoduché vysvětlit, že přátelství a
láska jsou pouty mnohem pevnějšími, než strach a slepá poslušnost. Kestrel si
musela vyzkoušet, že se žije mnohem lehčeji a radostněji, když lidem nenahání
hrůzu, když se jí nevyhýbají obloukem. Kousek po kousíčku, píď za pídí
postupovala dál a dál, až dospěla k poznání, že všechno může být také
jinak, než tomu bylo na drsném Severu.
*
* * * *
Postupem
času se Kestrel radikálně změnila. Zjistila, že si může dovolit být na ostatní
příjemná a milá, dokonce sem tam i někomu pomoci. Byl to slastný pocit, mít
zase přátele, když příslušníci vlastní rodiny ji s klidným srdcem zradili.
A jak byla v kontaktu s jinými děvčaty, začaly ji pomalu, jakoby
pokradmu napadat i jiné věci, které by ji samotnou nikdy předtím nenapadly.
Zjistila například, že zatímco někteří chlapci jsou vyložená nemehla a
nekňubové, jiní jsou naopak vcelku inteligentní a přitažliví. Zvlášť jeden by
‚stál za hřích‘, jak se říká, i když po pravdě nevěděla, co se tím úslovím
vlastně míní.
Byl
štíhlý, až hubený, vlasy měl černé jako uhel. Také jeho oči byly temné, jak
bezměsíčná obloha a jen občasné záblesky v nich dávaly znát, že je
v nich nějaký život. Tvář měl ostře řezanou, s vystouplými lícními
kostmi. S trochou fantasie mohla by si myslit, že je to potomek dávných
Inků. Díval se přísně a smutně zároveň; někdy, řekla by, dokonce uštvaně.
V jeho minulosti se jistě muselo stát něco, co jej velmi ranilo. Toužila
po tom, dozvědět se jeho tajemství. Toužila po tom, být v jeho
přítomnosti. Říkali o něm, že je zlý; ona se ho však nebála. Ve svém životě už
viděla ledacos. Něco tu bylo, něco je spolu poutalo – nějakým zvláštním,
tajemným způsobem si byli zaslíbeni. Ani ji však nenapadlo, něco si s ním
začít. Čekala, až přijde on. A čekala předlouhý čas.
*
* * * *
Ten
den byla podivně neklidná. Něco se mělo stát, cítila to. Něco, co navždy změní
její život. Nevěděla však, jestli ke zlému, nebo k dobrému.
Jako
obvykle však vzala do ruky tlustou učebnici a zamířila ven, ještě než se
rozední. Bylo nádherné sledovat, jak se rodí den. Bylo to jako na úsvitu
Stvoření. Jakoby ona sama byla účastna tomu velikému zázraku. Tu v duši
vždycky pocítila zvláštní chvění, tóny radosti i zármutku. Nevěděla, co to
znamená, ale pohled na nebe, jež procitá barvami, na uzardělé štíty hor a zelené
lístečky prastarých dubů, dychtivě se natahující vstříc prvním paprskům
slunce, by nevyměnila za žádné poklady.
Dnes
ale jakoby slunce snad ani nechtělo vyjít. Všude kolem visely cáry mlhy,
kráčela přízračnou krajinou a jediným zvukem, který slyšela, byl křik krkavců
od Zapovězeného lesa. Jediným zvukem? Ne, něco přece ještě zaslechla. A vůbec
se jí to nelíbilo. Něco jí to připomínalo. Něco, co zaslechla kdysi daleko za
branami Bradavic. V jiném světě. V jiné době. Ale to snad ne?! Asi se
přeslechla. Musela se přeslechnout, protože sem, sem tyto zvuky rozhodně
nepatří.
Znovu
se začetla do Lektvarů nejmocnějších. Nemohla se ale soustředit. Podvědomě
kráčela přímo za zvukem, když tu… vzhlédla a těžká kniha jí vypadla
z ruky.
Její
bystrý sluch ji nemýlil. Opravdu to byly zvuky doprovázející mučení. Ne však
neškodné puberťácké pošťuchování, žádné lechtání, pár pohlavků nebo sypání
mravenců do kalhot. Bylo to myšleno vážně. A důkladně prováděno. Jak si vůbec
mohli dovolit užít zakázané kletby?! „Tome!“ vykřikla. „Co to děláš, chceš ho
snad zabít?!“
Čas
jakoby se zastavil. Sotva to totiž vyslovila, už znala správnou odpověď. Tom ji
svým tvrdým pohledem jen potvrdil. Na chvíli oněměla.
„Hlupáci!“
vzpamatovala se. „Zakázané kletby! Za tohle vás pošlou do Azkabanu!“ Crabble
s Goylem zbledli a roztřásla se jim kolena
Tom
Raddle, vůdce skupiny, pomalu zvedl hlavu. „Ne, když tu nebude nikdo, kdo by o
tom pověděl,“ skoro zašeptal. Tón jeho řeči naháněl hrůzu.
„Možná…
by stačilo — vymazat mu paměť?“ navrhla menší zlo.
Tom
se jí podíval do očí a potom záporně zavrtěl hlavou. „To nemůžu riskovat,“
odpověděl. „Vždycky by tu byla možnost, že se to jednou provalí,“ odmlčel se.
„Nemůžeš
ho jen tak zabít!“ vyjekla. Nesnášela Zika Makliho, jak za ní pořád ‚jako
slimejš dolejzal‘, ale toto?
„Ne,
to nemůžu,“ pousmál se zlověstně, „uděláš to ty!“
„Na
to zapomeň!“ ucouvla, když jí podával hůlku.
Tomův
obličej ztvrdl. „Imperio!“ namířil na ni hůlkou.
Nepřítomně
uchopila hůlku, kterou ji znovu podal. Její mysl byla lehká, tak jako oblaka, a
toulala se kdesi vysoko nad tou hrůzou na zemi. „No tak, dost váhání, zabij ho,
řekni už ta slova, znáš je přece dobře, stejně dobře jako já,“ ozýval se jí
v hlavě jeho sametově hebký a mazlivý hlas.
„Mari,
toto není tvá vůle,“ zaslechla ale hned jiný hlas. „Nejsi to ty, kdo touží
zabíjet. Neboj se, neboť čas strachu již pominul. Stane se jen, co se musí
stát… věř však, že pro všechno, co se stane, je dobrý důvod. Vše je již dávno
zapsáno v Knize života a nestane se jinak, než je psáno. Řiď se svým
srdcem, neposlouchej jeho hlas!“ Byl to hlas Paní, to bezpečně poznala. Teď
konečně chápala, proč za ní přišla.
„Ne!“
řekla tak chladně, až šel z toho mráz. „To neudělám! Nikdy, rozumíš?“
odhodila hůlku daleko od sebe.
Odpovědí
byl vzteklý blýskot černých očí doprovázený kletbou Cruciatus.
Příval
bolesti ji srazil k zemi. Nemohla se nijak bránit, nemohla proti tomu nic
udělat. Bylo to hrozné. Jediné, co směla udělat, bylo podvolit se a trpět.
„Stane se, co se musí stát,“ tak to řekla Paní. Za chvíli to přestalo. Ta
chvíle však byla jako věčnost. Věděla však, že to ještě nekončí. Ještě
nesplnila, co se od ní chtělo.
„Změnila
jsi názor?“ sklonil se nad ni. „Nehraj si s ní!“ zaslechl Jeho ve své
hlavě. „Zabij ji, hned, než se něco pokazí!“ Jeho slov nedbal. Doufal ještě, že
ji zlomí. Nezlomil.
„Ne,“
zavrtěla hlavou a znovu proti své vůli bolestí vyvřískla. Bylo to ponižující,
rozrývat svými údy zemi, zatímco ti tři ‚hajzlové‘ se dobře baví. „Nu což,
neskončila jsem ještě tak zle,“ pomyslela si. „Koneckonců to samé by mě čekalo
i na Severu, jen v sterilně čistém prostředí elfí nebo Vilgefortzovy
laboratoře… Ne, to bych nesnesla. Takhle je to lepší. Ten hlupák Tom naštěstí
neví, oč mou smrtí přichází.“
Ještě
jednou se otázal, ještě jednou odpověděla. Další ‚Crucio!‘ prořízlo vzduch.
Když přestal, bylo to, jakoby přes ni přeběhlo splašené stádo koní.
Nechal
ji vstát. Sotva se držela na nohou. Neměla sil v ničem mu zabránit.
Zamířil hůlkou na Zika Makliho. „Avada Kedavra!“ zvolal a slabé chvění chlapcova
těla ustalo.
Vykřikla.
Teď byla řada na ní.
Byla
klidná, smířená, jen dvě slzy koulely se dolů po tvářích. Jedna pro ni, jedna
pro něj; do hlubin smrti řítil se jejich společný život.
„Avada…“
zaslechla…
Vtom
se stalo něco zvláštního. O Jeho přítomnosti už věděl. Nyní se mu však zjevila
Paní. Přišla až k němu, krásná jako sen, lehce jako víla, oděna sluncem a
hvězdami. Pod jejími kroky se nezohnul ani lísteček trávy. „Odpouštím ti,“
zašeptala a na rty mu vtiskla dlouhý polibek.
„Neposlouchej
ji, jen se tě snaží oklamat!“ sykl ledový hlas v jeho hlavě.
V očích
Paní však zahlédl jen lásku a upřímnost. „Ne,“ odpověděl, „udělala jen to, co
jsem si už dlouho přál udělat já sám.“
„Blázne!
Pro jeden polibek zahodíš vše, co jsme společně zbudovali?“ bědoval Hlas.
„Nechce
mi ublížit,“ šeptal hypnotizován.
„Přesto
to bude ona, kdo tě nakonec sprovodí ze světa!“ vykřikl Hlas. „Zabij ji!
Dokonči kletbu – pořádně!“ rozkázal.
Těžko
mu bylo vzdorovat. „…Kedavra!“ dořekl; v jeho srdci však zůstala pochybnost.
Zaslechl
táhlý vzdech. Paní, společně s Kestrel, se rozplynula. Odešel také Hlas.
*
* * * *
O
padesát let později v kabinetě ředitele Bradavic:
„Říkám
vám, že nás zradila!“ rázoval Severus dlouhými kroky po místnosti. Teprve před
chvílí jej sem vyplivl portál.
„Zradila?
No tak, Severe, proč by nás pak zachraňovala,“ zakroutil hlavou profesor Lupin.
„Proč?
Co já vím?! Třeba se jí to tak zdá zábavnější!“ odsekl. „Zaprodala nás, hraje
si s námi jak kočka s myší!“
„To
je lež!“ vykřikl Sirius. „To by nikdy neudělala! Je to jen tvoje vina, ty
parchante, že ji Smrtijedi dostali, všechno se stalo jen kvůli tobě!“ chytil
Severa pod krkem.
„Přestaňte,“
odtrhl je Brumbál od sebe. „Ještě není nic jisté. Třeba jí ještě můžeme nějak
pomoci…“
„Pomoci…“
rozeštkal se Sirius, když zdrceně usedl na židli. On žádnou naději neviděl.
*
* * * *
Léta
ubíhala. Tom měl pravdu – a přece neměl. Všechno se dělo tak, jak předtím. Jen
ona byla jiná. Svět a věci v něm vnímala už jinak, vše viděla v jasnějším
světle, ne tak tragicky. Nenechala se zlomit, všechny bouře ve svém životě
statečně přestála. Její pohled se stal ostřejším a hlubším a její srdce větším.
Do svého nitra byla s to zahrnout celý svět.
Tak
nadešel Den zkoušky, den léčky a úkladů, den věznění i osvobození, den pravdy i
křivých návrhů, den, ve kterém síly světla a temnoty svedly spolu závěrečný
boj.
*
* * * *
„Zbláznila
jste se?!“ vrhl se k ní profesor Snape, ale Smrtijedi jej zadrželi. „Víte
vy vůbec, co říkáte? Zachraňte se, zmizte odtud!“ křikl na ni zoufale.
„Vím
,co říkám,“ odpověděla, propalujíc ho očima. „Vím, co nabízím a mám k tomu
právo. Nemůžete mi rozkazovat, profesore, tady ne – už nikdy ne,“ opravila se.
Došla až k němu: „Možná se už neuvidíme. Buďte sbohem, profesore,“
zašeptala.
Severus
svraštil čelo v úsilí si vzpomenout. Toto už přece jednou zažil, i když
něco bylo jinak, cítil to. „Co se to děje?“ pomyslil si zmateně. Nedostal ale
čas přemýšlet. Krátce se zablesklo a před profesorem se objevil modře zářící ovál.
Vzápětí jej kdosi udeřil do zad, profesor zavrávoral a upadl do vyznačeného
obrazce. Ten vzápětí spolu s ním zmizel. Když se Severus probral, zjistil,
že leží na podlaze ředitelny.
„…Takže
jsem měl pravdu,“ odtušil Voldemort. „Přišla si je zachránit – stejným
způsobem, jako tehdy,“ ukázal do prázdného místa, kde ještě před chvílí zářil
otevřený portál.
„Ano,“
odpověděla překvapivě upřímně. „Něco jim dlužím. Oběma.“
„Škoda
jen, že si to dlouho neužijí,“ ušklíbl se ošklivě.
Neřekla
nic. Vyčkávala.
„Tak,“
pokračoval slavnostně. „Neříkal jsem ti to snad? Nic se nezměnilo. Nemohlo.
Nedokázala jsi svou Sudbu překonat,“ posmíval se.
„Překonala
jsem samu sebe, nestačí to snad?“
„To
náš problém nevyřeší. Je jen jediný způsob, jak to ukončit,“ ušklíbl se.
„…Jenže
já nezabíjím, když to není nezbytně nutné,“ odpověděla.
Voldemort
se pohrdlivě zasmál. „Říkáš to, jako bys to už někdy udělala. Nevěřím, že jsi
toho vůbec schopna. Ostatně můžeme to hned vyzkoušet,“ pozdvihl hůlku.
„Počkej!“
vykřikla. „Nemusí to tak být. My dva – můžeme být spolu šťastni. Odejděme
spolu. Najdeme si jiný svět, náš svět, začneme znova. Dokážeme to – oba.“
„Na
to už je pozdě,“ zavrtěl hlavou. „Víš to jako já.“
Prudce
zavrtěla hlavou. Tohle řešení nebrala. Milovala Toma Raddla, dokonce takového,
jakým se stal. Nemohla jej zabít. Na něco takového nemohla ani pomyslit.
„Je
pozdě,“ opakoval bezbarvě. „Měla jsi přijít dřív… Avada Kedavra!“ mávnul svou
tisovou hůlkou.
*
* * * *
Mezitím
v ředitelně:
„Zradila
nás, určitě nás zradila,“ rázoval Severus dlouhými kroky po místnosti.
„Nesmysl,
Severe — proč by nás pak zachraňovala,“ zakroutil hlavou profesor Lupin.
„Proč?
Co já vím?! Třeba se jí to tak zdá zábavnější!“ odsekl. „Zaprodala nás, hraje
si s námi jak kočka s myší!“
„To
je lež!“ vykřikl Sirius. „To by nikdy neudělala! Je to jen tvoje vina, ty
parchante, že ji Smrtijedi dostali, všechno se stalo jen kvůli tobě!“ chytil
Severa pod krkem.
„Tak
já ti něco řeknu, ty svatoušku,“ zachrčel Severus temně. „Zopakuju, co ta tvá
Popelka Voldemortovi říkala: ‚Sám jsi nic; když se ale my dva spojíme, budeme
nepřemožitelní – dokážeme cokoli; stvoříme si svůj svět, nový svět a nikdo a
nic nás už nerozdělí. Ukážu ti to, co nikdo z lidí dosud nespatřil a nic
nám už nebude nikdy stát v cestě. Pojď se mnou a slibuji, nikdy toho
nebudeš litovat…‘ „Nu, co říkáš teď, už jsi spokojen? Nestál jsi jí ani za
vzpomínku. Je to obyčejná…“ přerušil ho tupý úder do hlavy.
„Nevěřím
ti ani slovo, mizero,“ odtušil Sirius.
Profesor
Brumbál složil hlavu do dlaní. „Přestaňte, cožpak i v posledních
chvílích…“ odmlčel se nešťastně.
Sirius
rozpačitě přešlápl. „Promiňte, profesore, já… nějak jsem se…“
„Já
vím, já vím,“ pokýval hlavou Brumbál. „Nezbývá, než čekat,“ zadíval se do tmy
za oknem. Nesvítil měsíc, ba ani hvězdička. Na všem ležela temnota. Vkrádala se
pod kůži a zalézala až do morku kostí. „Přijde to brzy,“ uvědomili si.
Voldemort dlouho nečeká.
*
* * * *
Z Tomovy
hůlky vylétl sytě zelený paprsek. Mohla uhnout, mohla jej odvrátit. Nic
z toho ale neudělala. Rozmýšlela o Sudbě světa – o tom, jak nitky Osudu
byly utkány. Vše bylo již rozvrženo; přesto však bylo v osnově stále dost
místa pro nový motiv, nový tón.
Těžce
si povzdychla. Byl jí drahý každý kámen, každý strom, každý čtvernožec, plaz i
pták. Milovala veškeré Stvoření – na zemi, na nebi i v podzemí, vše, co
rukou Jediného bylo rozeseto v nekonečných prostorách Všehomíra. Její
energie byla tvořivá – milovala Život a bylo jí proti mysli život zahubit, když
se to právě hodí. Nemohla zabíjet. Nedokázala si ani představit, co by ji
pohnulo k něčemu tak zkázonosnému.
Volba
nebyla těžká – raději nabídnout život svůj, než-li jej vzít někomu jinému.
Věděla, co to znamená. Znala všechny Jeho plány. Krvácelo jí srdce, když
pomyslila, co bude s nimi – se všemi, jež tak milovala. Někteří jí věřili.
Snad byla i jejich nadějí, ale… ona nemohla. Nemohla Toma zabít, nemohla mu
ublížit. „Odpusťte,“ zašeptala.
Na
Voldemortově tváři se objevil vítězoslavný škleb. Paprsek se zatraceně rychle
blížil. Vzpomněla na Nav`arin, spatřila Světlo, zaslechla hudbu sfér. Její
vědomí bylo čisté. Vždyť spojilo se s Vědomím Nav`arin. Už nebyla ona,
byli Všichni, byl jen On.
Naposled
otevřela oči. „Sbohem, Tome,“ stálo v nich. Byly tak pronikavě modré, až
se tajil dech. Paprsek došel svého cíle. Ve chvíli ale, kdy se dotkl jejího
srdce, stalo se něco, s čím nikdo nepočítal.
May
nepadla mrtva k zemi, ani se – jak posledně — nevypařila. Místo toho
došlo k obrovské explozi, když se dvě protichůdné energie setkaly.
Vzduchem se nesl hřmot Nebeských jezdců, Země se otřásala v základech. A
napříč tím vším vyšlehlo Světlo – oslnivé, oslepující a přece měkké a
osvobozující. Světlo očistné, živoucí, plné naděje. Ještě nějaký čas zářilo, až
nakonec přece pohaslo a místo něj se nad obzorem objevilo veselé jarní slunce.
Jakoby
přešel temný mrak, ptáci se vesele rozezpívali. Příroda i lidé si ulehčeně
vydechli. Ve svém srdci cítili, že Zlo bylo zničeno. Jen několik z nich
ale tušilo, jakou cenu bylo asi nutno zaplatit.