Kestrel a Sirius - XXVII.
Na
pár slůvek s Voldemortem
Severus
sice nepoužil právě adekvátní výraz, když byla již hluboká noc, nicméně jeho
slova byla přinejmenším upřímnější, než kdyby byl řekl, že ji vítá. Tón jeho
hlasu ji však znepokojil. Bylo obvyklé, že profesorův hlas zněl studeně, a když
se obracel k ní, až ledově; temná svatyně však zvuk jeho slov násobila a
učinila jej nepřirozeně řezavým; skoro by se dalo říci, že profesor nepromluvil
hlasem svým, ale spíše Melkorovým. A kdo ví, možná, že již opravdu neslyšela
Severa Snapea, ale někoho úplně jiného...
„Profesore
Snape, jak dlouho už pobýváte v této svatyni?“ zeptala se bezděčně. „To
tady jste vymyslel svůj plán?“ „Neztrácejme čas, Lupine,“ vykročil k ní.
Na jeho pokyn se též z opačné strany ozvaly kroky. „Kdepak se asi Remus
schovával?“ napadlo ji.
„Ještě
než mě...“ (Chtěla říct: „Ještě, než mě skolíte jako dobytče, pánové,“ ale
rozmyslela si to.) „...ještě než uskutečníte svůj záměr, dovolte mi prosím něco
říct,“ obrátila se k Severovi. „Už jste se namluvila až dost,“ zamítl její
prosbu rázně. „Krom toho – nemám zrovna mnoho času poslouchat vaše žvatlání.“
„Jistě, je čas jednat, já vám rozumím,“ přikývla. „Jenže asi si neuvědomujete,
jakou děláte bláhovost – Voldemort o vašich úmyslech ví.“
„Ha!
Teď jste se prozradila – ani jsem nečekal, že to půjde tak rychle... Tak, když
teď víme, na čem jsme, možná by bylo lepší prostě vás zabít,“ stiskl svoji
hůlku. „Severe, něco jsme si spolu odsouhlasili,“ brzdil ho Lupin. „No ovšem, ale
situace se krapánek změnila, nemyslíš? Právě přiznala, že je Voldemortovým
špehem; máme proto plné právo...!“ „Zase ta stará písnička,“ vzdychla otráveně.
„Tom
je sdostatek inteligentní, aby to pochopil i bez mé pomoci,“ řekla nahlas.
„Nebo jste už zapomněl, jak tomu bylo, když jste jeho strategii kradl?“ zeptala
se ostře. Kousek od ní se ozvalo zaskřípění zubů. Připomínat mu onu nešťastnou
noc, kdy vyvázl jen o vlásek, navíc ještě jen díky jejímu zásahu, bylo dle jeho
názoru nadmíru podlé. Severus ovšem nebyl z těch, co by se nechali
vydírat. Byl to jen její problém, že mu pomohla – on se o nic neprosil.
„O
zrádci věděl Voldemort už předtím; toho dne měl pouze zjistit, s kým
přesně má tu čest,“ pokračovala. „To, že jste z nastražené pasti nakonec
vyvázl, nic nemění na skutečnosti, že si již dávno vytipoval okruh těch, kteří
by byli schopni hrát dvojí hru – a musím říct, že neměl příliš na výběr. Dneska
mu tedy nejde o to, zjistit kdo to je a zadržet jej, ale – je to jen jako by si
měl zajít do sklepení pro láhev dobře vyzrálého vína. Ne, já Raddleovi nic
nesdělila – zprvu by to beztoho nebylo ani bezpečné... a později – už to zase
nebylo důležité, to všechno pro mě přestalo být zajímavé,“ řekla naoko znuděně.
To poslední nebyla pravda – ale proč by mu měla předestírat pravé důvody?
Zvláště teď, když si o ní myslí to nejhorší.
„Voldemort
vás přestal zajímat? Tak proto jste přišla na náš vzkaz?“ reagoval posměšně.
„Nechtěla jsem, aby to vyznělo takhle,“ odpověděla mírně. „To rád věřím –
prozradila jste se,“ ušklíbl se na ni. „Nijak jsem se neprozradila. Víte, že
nemám zapotřebí dělat se lepší, než jsem, a že vždycky říkám, co si právě
myslím – aniž bych se zajímala o názory ostatních,“ odsekla. „Hermiona má
pravdu, když říká, že podceňujete ženy, profesore,“ neodpustila si kousnutí.
„Ale to byste se také mohl šeredně spálit – nebo si vážně myslíte, že jsem
horší kouzelník?“ oplatila mu kyselý úšklebek.
„Nemyslím,
že bych vás kdy podceňoval, slečno,“ sykl Severus. „Och ano, to proto mě tu
chcete uvěznit... nebo, ještě lépe, zabít?“ posmívala se. „Vidím, že jste dobře
informována,“ odtušil temně. „Ó nikoli, vy paranoiku; velevážený profesor Lupin
by se nikdy neodvážil porušit vaše spříseženství, nemám snad pravdu?“ otočila
se k Lupinovi. „Hodně vás baví dělat mu pucfleka, profesore?“ zasmála se
na Rema kysele. Lupin zbrunátněl. On přece nikdy nikomu... a zvláště
Severovi... to by radši... ale z druhé strany, mohlo to tak vypadat.
„To
už stačí, jdeme,“ uchopil ji surově za paži. „Jau, nechte toho, nikam nejdeme!“
dupla mu na nohu. „Ještě jsem neskončila!“ snažila se mu vytrhnout. Ale to už
ji držel oběma rukama. „Doufala jsem, že aspoň vy budete rozumný – copak to
nevidíte? Řítíte se do záhuby, nic jiného to není,“ vychrlila rychle. Uvědomila
si, že to přehnala a že žádný z nich ji už nehodlá poslouchat.
„Jsi
blázen, Severe, nezodpovědný, nebezpečný blázen,“ vykřikla. „Vše, co jste
naplánovali, je předem ztraceno, ale ty neustoupíš – že jsi se splet bys
nepřenesl přes srdce,“ škubala sebou vztekle. „Radši spácháš harakiri, než bys
ustoupil. Je to hnus, pomyslím-li, kolik lidí je na tobě závislých, kolik lidí
zemře jen díky tvé pýše. Copak je ti to všechno jedno?! Jen díky tobě uskuteční
Voldemort svůj plán, protože síly odporu budou roztříštěny a nebude tu nikdo,
kdo by ho zastavil. Nech to udělat mě, prosím! Pošli mě místo sebe, já to
dokážu! O mé přítomnosti Tom ještě neví, na své straně mám moment překvapení,
což ve tvém případě...“
„Ne,
to nejde, May,“ supěl Lupin. „I kdybychom,“ podíval se úkosem na Severa, „i
kdybychom ti uvěřili, že s tím vším nemáš nic společného, nemáš žádnou
šanci to zvládnout. Voldemort se vrátil – a je silnější, než kdy předtím. A ty
jsi... jen nezkušený kouzelník,“ argumentoval.
„Mýlíte
se, tak to není – vše se změnilo poté, co jsem se vrátila z Nav`arin,
vzpomínáte? Bez problémů dokážu vyrobit kámen mudrců a – další věci…“ naléhala.
Klouby prstů na Severově ruce zbělely – on si ten okamžik pamatoval velice
dobře, a taky vše, co bylo předtím.
„Ne,
nejde to – i kdyby to všechno bylo pravda, nikdy nemůžeme mít jistotu, že až
znovu uvidíš Raddla…“ odmlčel se trochu zviklaný Lupin. Jako učitel byl
rozhodně proti tomu posílat bezbranné žáky na jistou smrt… jenže May de facto
dávno nebyla žákem a – jak se již nejednou přesvědčil — bezbranná taky
nebyla. Přesto nevěřil, že by mohla Voldemorta zlikvidovat. Vždyť ani oni… ano,
jejich podnik má velmi malou naději na úspěch. Ale přece tu nějaká naděje je.
Ale kdyby se jim do toho zamíchala May… byl by všem nadějím konec.
„Nemůžeme
si dovolit žádné selhání,“ pokračoval. „…A kdyby – se nakonec ukázalo, že
ohledně tvé úlohy měl Severus přece jen pravdu…“ mluvil spíš k sobě, než
k ní. „Ne, to ne, tak to není, s Voldemortem nemám nic společného – a
ani nechci mít!“ ujišťovala jej horlivě. „Prosím, propusťte mě, dovolte mi
odejít; vždyť i když zemřu, bude to jen a jen moje chyba a má smrt nic
neovlivní, ale když narušíte ochranu Bradavic… zemřou všichni,“ snažila se ho
nahlodat. „Věřte mi, profesore, nechci vaši smrt, nechci ničí smrt, tak už mě
prosím pusťte!“
„Víš,
to je právě ten problém, ty nechceš ničí smrt,“ ozval se znenadání sametový
hlas. „Ne! Věřte mi. Nikdy bych… vím, co je má povinnost – vůči Harrymu, vůči
vám, vůči světu,“ natočila hlavu k Siriovi. Byla tak zabrána do své
obhajoby, že se ani nestačila podivit, co že tu pohledává.
Lupin
ji pustil. Tázavě se zadíval na Siria, aby se ujistil, zda je stále ještě na
jejich straně. Očima Piláta se mu snažil naznačit, že on už udělal dost. Zbytek
nechť si zařídí sám. Ale Sirius se k ničemu nechystal. Jakoby věděl, že
cosi zůstalo nedopovězeno, jakoby cítil cosi ve vzduchu.
„Nesmíte
tam jít,“ řekla May klidným, oznamovacím tónem, jakoby to bylo něco, co se
rozumí samo sebou. „Prostě nesmíte,“ zdůraznila. Také ona cítila cosi ve
vzduchu. Snad to byl majestát této Svatyně, snad něco jiného, známého, mocného.
Vyvěralo to odevšad a plnilo její nitro důstojností, hrdostí a – vzdorem.
„Nějaká
nicka mi nebude říkat, co smím nebo nesmím!“ rozčílil se Severus.
V jejích
očích se odrážel plamen. „Sám jsi nicka, slaboch, Severe. Zbaběle utíkáš před
odpovědností vůči Brumbálovi. Jsi proradný, zbabělý zrádce! Nezradil jsi
pouze mě, zradil jsi i Brumbála – svými lžemi, odmítnutím poslušnosti... jako
člen Řádu nestojíš za nic!“ vmetla mu do tváře. „Já nejsem žádný zbabělec!“
křičel na oplátku Severus. „Mám jen svůj rozum; Brumbál je už starý a ....“
„... k ničemu?“ vysmívala se. „Starý, senilní dědek, který ničemu
nerozumí? Tohle jsi chtěl říct?“ zasyčela. „Zato ty, ty jsi – víš, co jsi? Jsi
idiot. Prachobyčejný, nafoukaný, arogantní idiot trpící spasitelským komplexem.
Nezvladatelný, nespolehlivý, nebezpečný kretén, kterýmu na nikom a ničem
nezáleží... krom neodolatelné potřeby se blýsknout. Tohle jsi. Přesně tohle,
můj drahý. Ubožák. Nic jiného.“
Jestli
se Severus navzdory stresu ze setkání s Voldemortem až doteď ovládal, pak
v této chvíli přestal. Není divu, po takových slovech. Pro něj byla ale o
to trpčí, že většinu z nich užil již on sám – právě k vyjádření její
osobnosti. Bylo to horší, než kdyby od ní dostal facku, horší, než čeho se kdy
od ní dočkal, horší, než…
„Já
ji zabiju!“ vykřikl. „Tak dělej, dělej, ty sráči,“ povzbuzovala jej ve svém
hněvu. Nepravá slova v nepravý okamžik. Nikdy by ji neposlechl raději.
Ozvalo se švihnutí hůlkou a „Avada…“ Čas začal pro všechny čtyři ubíhat
neuvěřitelně pomalu.
*
* * * *
May
byla statečné děvče. Již mnohokrát to dokázala. Ale nyní se zalekla. Věděla, že
Severus to všechno myslel vážně. A vyslovenou kletbu nelze odvolat. Jak si
jindy přála zemřít, když už k tomu mělo dojít, bránila se navždy odejít.
Děsila se toho – kvůli sobě, kvůli jemu, kvůli osudu Bradavic. Chtěla Severa
vytrestat, to ano. Ale udělat z něj vraha? To ne, to byla hrozná
představa. Představa, která se stávala skutečností. Aniž to tušila, zachovala
se tak, jak se zachovat musela – od Severa požadovala důvěru a poslušnost –
stejně, jako to její bratři a sestry vyžadovali od celého elfského a lidského
rodu. Nezapřela to, čím ve skutečnosti byla, ale právě proto, že to (i sama
sobě) zapírala, stalo se, co se stát muselo.
Byl
to jeden ze zlomových okamžiků jejího života. Ještě si to neuvědomovala, ale
právě teď rozhodovala o svém dalším osudu. Právě teď volila, s kým navždy
spojí svůj život. Vyjma Severa (u kterého by to snad nejvíce předpokládala, leč
teď něco takového bylo želbohu zcela vyloučeno), měla dvě možnosti, ke komu se
obrátit o pomoc. Byl tu ještě Sirius a Lupin. A May zvolila.
*
* * * *
„Sirie!“
vrhla se mu kolem krku, čímž mu znemožnila jakoukoli obranu. Sirius se s ní
tedy už jen bleskurychle otočil, aby kletba zasáhla raději jeho.
Svatyní
se zeleně zablesklo. Smrtící paprsek však k svému cíli nedoletěl, neboť ve
chvíli, kdy profesor lektvarů dokončil kletbu, strhl mu Lupin ruku stranou.
Její
zděšení cítili všichni. Už to nebyla ta silná, energická May, byla to jen
mladičká, vyděšená dívenka, ještě daleko křehcí a bezbrannější, než před
padesáti léty, kdy ji zastihla kletba Toma Raddla.
Jistě,
již jednou se ji Severus pokusil zabít – to ji navíc proměnil v predecesora
– jenže to ji prakticky neznal. Tenkrát se ještě mohl domnívat, že je na
Voldemortově straně, a o její nebezpečnosti také nebylo sporu – při svých
záchvatech byla nebezpečná sobě i druhým.
Od
té doby se ale ledacos změnilo. May se už dokázala opanovat, dokázala zkrotit
Moc, jež v ní sídlila. Také její vztah se Severem se posunul trošičku
jinam. O to pak ale bylo strašnější, co jí udělal. Ne, to už nebyla nevědomost.
To byla omezenost.
Bylo
to hrozné. Tolik to bolelo – od člověka, na něhož si myslela. Druhý
v pořadí. Jakoby byla prokletá, už od svého zrození. Cožpak se nenajde
nikdo, kdo by… Ne, tohle se nemělo stát. Tohle jí neměl, neměl udělat. Nikdy.
Sirius
se obrátil čelem k Severovi. „Na něčem jsme se dohodli!“ zahřímal. Ani
nebylo třeba, aby vytasil hůlku. Samotný tón jeho hlasu způsobil, že Severus
zbrzdil. Ačkoli totiž Siriem víceméně pohrdal, moc dobře věděl, čeho všeho je
schopen. A krom toho – právě ho potřeboval.
„Pšt,
to nic, neboj se, nikdo ti tady neublíží, nedovolím to,“ zašeptal Sirius. Jeho
hlas znovu nabyl svého sametového odstínu. Přitiskla se k němu. Ještě
stále byla vystrašená a navíc ji plně zasáhly její vlastní pocity. Jistou
zamilovanost do profesora lektvarů by snad byla ochotna připustit, ostatně
která dívka se nikdy nezamilovala do mladého, pohledného a inteligentního
učitele? Ovšem boj se Severem zaměstnával její mysl natolik, že si vůbec
nepovšimla něčeho daleko důležitějšího, a to že Sirius není jen dobrý kamarád.
Skutečnost, že pro ni znamená mnohem víc, ji proto kulantně řečeno zaskočila. A
– zmátla. Nicméně – navzdory situaci, ve které se nacházela – cítila se
v sedmém nebi v jeho náručí. Bylo v tom něco elektrizujícího a
současně uklidňujícího, něco, co ji nutilo zrychlit dech a tisknout se k němu
víc a víc… V hlavě se jí rozezněl zvuk afrických bubnů, spatřila plameny a
v kruhu kolem rej snědých, nahých těl… podléhala tomu divokému rytmu,
jemuž přizpůsobila i svůj tep… Přála si, aby to nikdy neskončilo. Jenže to
nebylo možné.
„Pšt,
neboj se,“ šeptal jí do ucha. „Jsem tady…“ Bylo to to nejsladší, co kdy mohla
slyšet. A přesto… Konečně se vzpamatovala. Snažila se vyprostit z jeho
objetí – alespoň natolik, aby mu mohla pohlédnout do tváře. Zavrtěla prudce
hlavou. „Ty tomu nerozumíš, Sirie, musím je zastavit, nemůžou vyhrát… Pust, já
musím… ty tomu nerozumíš,“ zazmítala sebou. Sirius však nepovolil. Ani tak
učinit nehodlal.
„Tak
s ní něco udělej, a to hodně rychle, protože jestli dnes zabiju jednoho
nebo dva, v tom už nevidím žádný rozdíl,“ sykl Severus. May sebou škubla.
Podařilo se jí Siriovi vykroutit, ale jen co se otočila, hned ji zase chytil.
Nadechla se, aby Severovi řekla něco pěkně od plic, ale Sirius jí rychle
dlaní zacpal ústa. Jak malá šelmička ho hryzla ze všech sil do prstu. „Říkala
jsem, ať mě pustíš,“ ospravedlnila se netrpělivě a hned blýskla očima po
Severovi a Lupinovi. Vtom jí to došlo. Ano, Severův úšklebek nemohl být
výmluvnější. Na chvíli jí to úplně vzalo dech. Poté se pomalu, pomaloučku
obracela k Siriovi, který se ji již nepokoušel zadržet. Nebylo třeba.
*
* * * *
Této
chvíle se Sirius bál. Přijít ale musela – věděl to dopředu, když se vším
souhlasil. Dívala se na něj se zvláštním třpytem v očích. Vrtěla hlavou,
jakoby tomu stále nerozuměla, nechtěla rozumět. Věděl, že by stačilo jediné
slovo, jediné gesto, které by jí naznačilo, že se mýlí, a ona by mu uvěřila.
Všechno by bylo jako předtím. Tolik si přála, aby jí řekl, že to není pravda.
Jak rád by jí vyhověl! Toužil po tom vžít ji do náručí, utěšit ji, vysvětlit
jí, že… věděl, že by to bylo marné. Tohle nikdy nepochopí. Tohle mu nikdy
neodpustí, nikdy. I kdyby věděla, proč to udělal, nic by to na jejím postoji
vůči němu nezměnilo – ona totiž chápe věci jinak, než jiní, a proto má také
úplně jiný žebříček hodnot – smrt pro ni nic neznamená, nemá z ní strach,
není pro ni hrozbou, ale tichou přítelkyní, přítelkyní, jež kráčí v jejích
patách. Cítil, že by mu snad odpustila, kdyby ještě změnil názor a postavil se
na její stranu, ale to nemohl. Usmířili by se, avšak jejich štěstí by netrvalo
dlouho – Remus se Severem by je bez váhání zabili – oba. Severus to řekl jasně.
A i kdyby ne oni, Voldemort určitě. Ale ona nesmí zemřít. Musí žít. Co na tom,
že ho bude nenávidět, že jím bude od nynějška pohrdat, jen když bude živá –
„Nedopustím, aby jí ublížili, za jakoukoliv cenu,“ řekl si. „Dělám to pro ni,
kvůli ní. Jen kvůli ní.“ Pod jejím pohledem své oči nesklopil.
*
* * * *
May
se na něj s hrůzou podívala. Zakroutila hlavou. „Ne, ty ne, prosím,“
žadonila zoufale. „Ty mě nesmíš zradit, slyšíš? Ty ne!“ V jejích očích se
objevily slzy. Sirius ji k sobe jemně přitiskl. Nebránila se. „Zradil mě,
prodal mě, zbaběle mě opustil, když jsem ho nejvíc potřebovala. Proč? Proč?“ Ta
slova v jejím nitru přímo křičela. „Já ti věřila…“ zadívala se vyčítavě do
jeho tmavých očí. Viděla v nich tolik bolesti… Ale nelitovala ho. To
nedokázala. Rozvzlykala se. Nejprve tiše, pak čím dál hlasitěji. Svatyní se
nesl nářek mučeného zvířete.
Lupin
sebou škubl. Už kdysi ji takto slyšel. Nemohl jí však pomoci. Pomůže jí jen
tím, když neudělá vůbec nic.
Profesor
Snape zavyl. Už měl dost pocuchané nervy i bez toho kvílení. Znovu se
v něm začaly probouzet sadistické sklony. May se však již naštěstí
uklidňovala. Uklidňovala? Ne. Stávala se apatickou vůči všemu okolo. Stejně
jako před padesáti lety jí přestalo na všem záležet a nechávala se vláčet
událostmi. Ztratila sílu bojovat – neměla pro koho.
*
* * * *
„Jdeme,“
zavelel Severus. „Nehodlám tu dále tvrdnout.“ Sirius May jemně postrčil.
Nenarazil na odpor. Byla jako loutka. Všechno jí bylo jedno. V očích se jí
usadil prázdný, skelný výraz, jakoby byla živoucí mrtvolou. Siriovo srdce se
sevřelo bolestí. Nemohl se na ni takto dívat. Profesor Snape k nim
popošel, aby ji odtáhl k oltáři. Tu se Sirius probral: „Opovažte se na ni
sáhnout! Nikdo se jí ani nedotkne, ani jeden z vás!“ zařval. Na May to
však neudělalo žádný dojem – jakoby se jí to vůbec netýkalo. „Pšt, neboj se,
nic se ti nestane, nikdo ti neublíží, věř mi,“ šeptal jí přesto dál do ucha.
„Tak
si pohni, na rozdíl od tebe totiž nemáme moc času,“ zasyčel Severus. Sirius
odvedl May dále do Svatyně. Jak šli, pochodně na stěnách se samy od sebe
rozžíhaly. Stěny byly hladké a jako z černého skla. Žádní barokní
andělíčci, obrazy svatých, kytice květin. Vše bylo přísně účelné. Včetně oltáře
v čele Svatyně. Kdysi to bylo krvavé obětiště, o čemž svědčily úzké žlábky
na odvod krve. Dnes bude oběť nekrvavá. Zabít ji by Sirius nepřipustil. „Ale
není to snad jedno?“ zachvěla se. I když ji přímo nezabijí, stačí jen se pro ni
nevrátit. Takto to je možná ještě horší. To čekání. Čekání na smrt. Kolikrát si
přehraje zradu každého z nich? Zastavila se a pohlédla na Siria, jakoby
doufala, že přece jen…
„Neboj
se, to je v pořádku, nikdo ti nechce ublížit, jde jen o pár hodin, nic víc
– jen tu budeš chvíli ležet a odpočívat, než bude po všem. Pak se pro tebe
vrátíme,“ přesvědčoval ji nešťastně. Vůbec z toho neměl dobrý pocit.
„Nevrátíte se,“ řekla bezbarvě. „Ani jeden z vás. Zemřete – všichni,“
pronesla s jistotou.
Profesor
Snape vypustil z úst šťavnatou nadávku. Provozovat školní psychologii
rozhodně nikdy nebyl jeho sen. May se zoufale rozhlížela po holých stěnách,
jakoby snad čekala, že se skalní stěny rozestoupí a z hloubi Země vyjedou
za zvuku trub na svých ořích bájní rytíři. Sirius ji k sobě něžně obrátil
– celá se chvěla. „Dělám to pro tebe,“ šeptal. „Nesmí se ti nic stát. Tobě ne.
Nikdy bych si neodpustil, kdyby tě zabil, kdyby ti ublížil – kdokoli,“ dodal
smutným hlasem. Její oči zprůzračněly. Věděla, proč se tak rozhodl. Ale
současně věděla, že jeho rozhodnutí nebylo správné. Nemohlo být – neznal pravý
poměr sil, a tedy ani netušil, že je jejich zoufalý pokus zastavit Voldemorta
předem určen k záhubě. Ne, nezlobila se na něj – to nemohla. Ale bolest
v jejích očích doháněla tmavovlasého muže k šílenství. „Prosím,“
zašeptala. Zmučeně zavrtěl hlavou. Nešlo to.
Ještě
jednou se vyčítavě zadívala na Snapea, sklouzla pohledem k Lupinovi a
nakonec se zastavila u toho, jemuž ještě před chvílí věřila víc, než sama sobě.
„Udělám, co si přeješ,“ řekla tiše. Bez odporu se nechala odvést k oltáři.
Bylo jí jasné, že právě vynesla rozsudek smrti – sobě i jim. Neměla však sílu
odporovat všem třem najednou. V tom spočívala její slabost – nedokázala
být nadlouho v opozici s těmi, které milovala. A čím byla její láska
větší, tím hůře to snášela. Ničil ji nesoulad, disharmonie s těmi, jež jí
byli blízcí, a tak většinou nakonec ustoupila.
Poslušně
ulehla na chladivý kámen. Kouzelníci ji obstoupili. Obřad mohl začít. Dokud
cítila Siriův dotyk, byla smířená se svým osudem. Teď však, když tuto pochybnou
oporu ztratila, znovu znervózněla. Dostala strach – po levé straně měla Lupina,
Severus stál po její pravici; v jejích nohou pak byl Sirius. „Myslel snad
na všechno,“ pomyslela si trpce. „Jen – na to nejpodstatnější zapomněl. Proč mě
neposlouchal?!“ Věděla, že nedělá dobře. Zatřásla s ní zimnice. Nejraději
by vyskočila a utekla, ale již bylo pozdě. Už před chvílí začali se
zaříkáváním, takže v tomto okamžiku ležela zcela paralyzována na obětním
oltáři. S hrůzou v očích sledovala, jak se nad ní vytváří zářící
poklop z křišťálu – nejprve viděla jen jeho matné obrysy, pak slabé,
lesklé stěny, které stále více sílily, jak se kryt postupně materializoval.
Nakonec jej kouzelníci spustili kol jejího těla. Rakev zaklapla. Teď se opravdu
vyděsila. Pohřbili ji zaživa! Jistě, věděla předem, co míní udělat, ale když to
skutečně probíhalo, bylo vše náhle zcela jiné. Škubla sebou ve snaze to něco ze
sebe sundat. Vzápětí však upadla zpět na černý kámen, když jejím tělem projelo
něco, co by se dalo popsat nejspíš jako cosi mezi elektrickým šokem a dopadem
na rozžhavenou plotnu. Prostor mezi kamenem a krytem se zamlžil. Začala se
dusit. Bylo jí čím dál větší horko. „Chcete mě tu usmažit?!“ vykřikla.
„Děláte
si to sama,“ odtušil ledově Snape. „Čím větší odpor budete klást, tím to bude
horší. Klidně ležte a nic se vám nestane,“ poučil ji. Zoufale trhla hlavou ve
směru, kde Severus stál; nadzvednout se již ale nepokusila. Křišťál se přestal
rosit. „Proč jste mě nezabili? Proč ještě musím trpět? Proč jste mě pohřbili za
živa? Proč jste mi to udělali?!!!“ křičela se slzami v očích. Sirius se
odvrátil. Neměl na to nervy.
„Nic
takového jsme neudělali,“ odpověděl Lupin. „Až bude po všem, zase tě pustíme.“
„Pustíte? A kdo asi?“ zaúpěla. „Jeden z nás určitě,“ potlačoval Lupin
nepříjemný pocit, který se zmocňoval jeho žaludku. „Aha, nikdo o tom neví, že?
Takže až vás Voldemort oddělá, já tady pomalu chcípnu,“ zuřila. Lupin se kousl
do rtu. Mohlo to dopadnout i takhle. „Možná jsme opravdu měli…“ uvažoval. Ale i
na to už bylo pozdě.
„Klidně
si tu dál dělejte kravál, Parkerová,“ zasyčel Snape. „Řvěte si tu, jak chcete,
stejně vás nikdo neuslyší,“ zasmál se zlým smíchem. May se zúžily oči. „Jak vás
nenávidím!“ vykřikla. „Copak si ani na chvíli nepřipustíte, že nemusíte mít
pravdu? Copak vám doteď nedošlo, ze vás Tom všechny zabije? Všechny, jednoho po
druhém – copak jste vážně tak zabednění, že jste nepochopili, že on už o všem
dávno ví?!!“ Křišťálové sklo se opět trochu zamlžilo.
„Jestli
o všem ví, pak jedině od vás,“ trval na svém Snape. „Proč se tedy tolik bojíte?
Je-li váš přítel tolik schopný, jistě vás z vděčnosti přijde osvobodit…“
„Pitomče!“ obrátila k němu tvář. „Tom ví, že jsem tady, ví, že jsem
nablízku, ano, půjde mě hledat, ale ne, aby mě odměnil, ale aby mě zabil! On
sám, vlastní rukou, před očima všech – uspořádá velkolepou podívanou a – kdo
ví, možná, že se jí dokonce i vy tři budete účastnit!“ vyvřískla. Sirius sebou
trhl – něco mu napovídalo, že má May pravdu. Snad jako jediný si přiznával, že
jejich „Operace kamikadze“ by mohla být pojata doslovně. Remus se Severem si
nic takového nepřiznávali, a pakliže přece jen, tedy to alespoň nedávali
nikterak najevo. „Děláte, jakoby jste vůbec nebrali v úvahu, že by Tom
mohl zvítězit!“ vzpouzela se dál. Snape se znovu naklonil nad křišťálovou
rakev. „Jestli Voldemort zvítězí,“ zašeptal mrazivě, „pak už bude stejně
všechno jedno,“ napřímil se a obrátil se k východu.
„Nenávidím
vás! Všechny! Doufám, že vás dostane! Doufám, že chcípnete jako krysy, vy
nafoukaní ignoranti! Doufám, že vás zaživa stáhne z kůže, narazí na kůl,
upeče vás k večeři, dá vám sežrat kilo hřebíků!“ vychrlila jedním dechem,
ve snaze jim alespoň slovně nějak ublížit. Zásoba přání všeho nejhoršího jí ale
rychle došla – nebyla zvyklá vymýšlet takové hlouposti. Kromě toho – ti tři za
okamžik zmizí a už je nikdy nespatří. Ne, nechtěla se s nimi loučit
takhle.
„Jdeme!“
zavelel znovu Snape a vyrazil ze Svatyně. Lupin se Siriem jej následovali. Ve
dveřích je však něco přinutilo se naposled ohlédnout. May se ve své vitríně
nadzdvihla a nedbaje na žár, který tím způsobila, je vyprovázela pohledem. Oči
jí zářily jako drahokamy. Siriovi se zrychlil tep, když se na něj zadívala.
Ještě jednou se jej pokusila zlomit, aby ji osvobodil. On však nemohl. Není-li
zde v bezpečí před Voldemortem, pak je alespoň před Severem. Voldemort je
přitom daleko – a Severus zatraceně blízko. Věděl, co by jí udělal, kdyby se
odtud dostala. Vlastně jim oběma. „Ne!“ řekl pevně. Vzápětí však uhnul očima –
bylo pro něj nebezpečné hledět do průzračných tůní mladé elfky. „Jestli ji
pustíš dřív, než dostaneš znamení, můžeš vzít jed na to, že nás zradí. Jestli
pak vyvázneš a nezabije tě Voldemort, přísahám, že to udělám sám – a
s chutí,“ syknul na něj Snape výhrůžně, když viděl, že se zastavil. Nato
nasadil ve tváři zase svůj obvyklý, neproniknutelný výraz, ale něco uvnitř něj
se lámalo. Už necítil nenávist, jež ho zevnitř stravovala od chvíle té neblahé
příhody s čarovnou voňavkou; uvažoval mnohem střízlivěji; přesto byl stále
přesvědčen, že celá jeho operace by byla díky ní zmařena, kdyby se náhodou
dostala ven. Proto ještě jedním kouzlem celou kryptu zapečetil – jen tak, pro
jistotu.
Poslední,
co před svým odchodem spatřili, byla bledá ruka v mléčném oparu, vystřená
k nim, jak se je snažila v poslední chvíli zoufale zastavit. To bylo
její rozloučení – s těmi, kdož jí v tomto smutném světě pomáhali žít.
Pokusila se na ně usmát, ale už neměla sílu, křišťál rakve působil jako kletba
cruciatus. Zhroutila se na leštěný kámen. Z levého ušního lalůčku jí
stékal pramínek krve.
Jako
na povel se vchod do Svatyně neprodyšně uzavřel. Dva ze tří kouzelníků se kamsi
přemístili. Třetí se ještě nejistě ohlédl na zamčené dveře a hluboce si
povzdechl. Pak se odebral na své místo.
*
* * * *
Netušila,
jak dlouho ležela v bezvědomí. Probudila ji tupá bolest hlavy.
V uších jí zněl šum a – hlasy. Hlasy těch, kteří ji navždy opustili. A pak
– ještě jiný hlas. Známý, vtíravý, jízlivý hlas. „Zradí tě. Všichni, úplně
všichni,“ zaslechla studený smích. „To není pravda!“ vzepjala se na rukou.
Hořkou skutečnost jí připomněl rozpálený křišťál. Rozplakala se. „To ne,“
prosila krutý osud. A ještě ke všemu — tenhle se jí bude vysmívat… to bylo
příliš i na tak zvláštní dívku, kterou bezpochyby byla. Dalo se však
předpokládat, že se ozve. Nemohla mu to mít za zlé. Koneckonců to byla jeho
svatyně. Přesto – mohl mít aspoň trochu ohled na to, jak jí je. Neměl. Neúnavně
jí připomínal všechny nesplněné sliby, všechny rány, které od svých přátel
utržila. Slyšela každou lež, každičkou neupřímnost, každé dvojsmyslné slovo,
které patřilo jí. „Pro ně ses obětovala. Jim jsi dala svou důvěru. Jak jsi
bláhová, drahá sestřičko,“ smál se jí zlomyslně. „Tolik práce sis dala…A teď…
je to vše k ničemu,“ posmíval se. „Já ti radil dobře – stačilo jen
poslechnout… ale ty ne, tebe zajímá osud každičkého červíčka… ovšem tomu všemu
bude již brzy konec… jim bude konec,“ upřesnil s potěšením. „A pak – si to tu
zařídím po svém,“ těšil se. „To ne!“ zhrozila se. Dovedla si představit dost
jasně, co tím míní. Ale snad nebylo ještě příliš pozdě, snad když ho nebude
poslouchat… Snažila se soustředit, aby zjistila, co se právě děje. Zpočátku jí
to moc nešlo. Po chvíli však věděla víc.
Lupina
už chytili. Zatím si ho ale nechávali na později – nebyl jejich hlavním cílem.
Vlastně by byl úplně nepodstatný, kdyby ovšem díky němu nehodlali odhalit
zrádce z vlastních řad. Vyčkávali jenom na vznešeného Lorda Voldemorta. On
osobně jej podrobí výslechu za přítomnosti podezřelých. Zanedlouho dojde ke
konfrontaci. „Kolik mají asi času?“ pomyslela si. „Jistě mnoho ne. Musím odtud.
Hned,“ rozhodla a dlaněmi se opřela do víka nad sebou. Po chvíli to vzdala.
Byla celá zadýchaná a ruce měla ošklivě popálené. Znejistěla. Odtud se sama
nikdy nedostane. „Ale v tom případě – Severus a Remus zemřou. A ne příliš
pěkně,“ připomněla si znovu. Musí to nějak jít. Prostě musí.
Zkusila
to ještě několikrát – se stejným výsledkem. Odpočívala; mysl jí však běžela na
plné obrátky. „Vlaštovku nelze uvěznit,“ zaslechla Vysogotův hlas. „Správně,“
řekla si, „mě nelze uvěznit, jsem Zireael, Paní míst a časů,“ povzbuzovala se.
Zaťala zuby. Dlaněmi to už ani nezkoušela – z velké části je měla zbavené
kůže… a kde ne, byly plné mokvajících puchýřů. „Dělám to špatně,“ uvědomila si.
„Bez pomoci kouzel to víko tady odtud zdola nemůžu nikdy zvednout,“ zalapala po
dechu. „…Ale když nemůže studna k Mohamedovi, musí Mohamed… kdy jsem tohle
naposled slyšela? Aha, to bylo od Draca. Tenkrát na Zikově hrobě. Díky, Draco,
vtip není v tom, odstranit víko nad tělem, vtip je v tom, odstranit
tělo pod víkem,“ zajásala a pustila se do toho.
*
* * * *
Cožpak
o to, nápad to byl excelentní, jeho provedení ovšem bylo poněkud bolestivé.
Milimetr za milimetrem stoupala výš a výš. Připadala si jako tavené olovo.
Nemohla to však vzdát – kdyby to měla absolvovat ještě jednou, neměla by
k tomu již dost sil. Jistou výhodou pro ni byl její výcvik z Kaer
Morhen a to, co se naučila o bolesti; přesto to však byla ale jen její vůle,
která ji tlačila z vězení ven. „Severus, Remus, Sirius,“ byla její
zaklínadla, zatímco se zavřenými víčky procházela křišťálem. Byla už tak slabá…
„Sirius! Sirius! Sirius!“ téměř vykřikla a vypadla ven. Po chladivém křišťálu
sklouzla na zem.
Nějakou
dobu jen ležela, neschopna pohybu, neschopna ničeho. I samotná myšlenka byla
pro ni totéž, co hora kamení. Časem se však vzpamatovala natolik, aby se začala
pomalu plazit ven.
*
* * * *
Šlo
o minuty, jenže co naplat, když tělesná schránka vypovídala poslušnost. Jako
zaklínačka měla sice tu výhodu, že se buňky jejího těla regenerovaly mnohem
rychleji, než tomu bylo u ostatních příslušníků lidského pokolení, ale aby se
na povel jako mávnutím kouzelného proutku rány v okamžení zacelily – o tom
si také mohla dát jen snít. A když jsme u těch kouzel – May rozhodně nebyla
zvyklá užívat je na svou vlastní osobu a navíc – jak je známo —
k vytvoření plně funkčního kouzla je zapotřebí dostatek magické energie a
energie byla právě tím, co jí nyní zoufale chybělo – a podotýkám, že jí
nechyběla pouze jen ta magická, nýbrž jakákoliv energie. Byla zcela vyčerpána.
A aby ne – ještě nikdy se nepokusila projít čímkoliv hmotným, natožpak něčím,
co bylo proti průchodu zakleto. Přitom ani jeden z těch, co se ji tak pečlivě
snažili zakonzervovat, nebyl v kouzlení žádný začátečník.
Celá
se třásla – ne zimou, bolestí. Přesto však si zatím neulevila jediným
zasténáním. Jako raněná kočka, jež se přes všechny své rány rozhodla přežít, se
kousíček po kousíčku plazila ke vchodu. Šlo to víc, než špatně, ale šlo to.
Měla silnou vůli, až moc silnou, jako ostatně všechny ženy jejího rodu.
V polovině Svatyně se ale zastavila. Její postup byl příliš pomalý.
Potřebovala se zvednout a jít, ale jak záhy poznala, byl to pro ni přímo nadlidský
výkon. Jak již bylo řečeno, vůle by tu byla, ale ten materiál…
Po
nekonečné sérii hekání se jí podařilo vstát. Stálo ji to však mnoho
drahocenných sil. Příliš mnoho – udělala sotva pár krůčků a s výkřikem se
svezla k zemi.
*
* * * *
Sirius
neklidně přecházel sem a tam. Těch dvanáct let v Azkabanu udělalo své, a
tak jeho nervy nebyly zdaleka tak pevné, jako „zamlada.“ Snad i proto ho
Severus nechtěl s sebou a jako svého partnera zvolil raději Lupina. On se
měl připojit až později, až dostane smluvený signál. Ten však nepřicházel.
„Něco se stalo. Určitě se něco stalo,“ hleděl upřeně na tenkou trubičku ve
svých rukou. „Zatraceně!“ zaklel. „Já už to snad nevydržím! Ano, něco se jistě
stalo. May měla pravdu. Jak jsme mohli být tak pitomí a… a co ona? Co teď bude
s ní?“ zděsil se.
Sotva
na to pomyslel, zaslechl zavolat své jméno. Věděl, že je to ona. Musela to být
ona, už jen proto, jak se všechno uvnitř něj zatetelilo, když zaslechl ten
hlas… „Ale to znamená, že je v nebezpečí… Potřebuje mou pomoc. Musím…
musím za ní. Ostatně čekat na signál můžu i tam,“ rozhodl se v rychlosti.
Netrvalo
dlouho a ocitl se znovu v temné Svatyni. Sám nevěděl, co vlastně očekává,
ale zažil řádný šok hned po otevření krypty.
Ležela
kousek ode dveří. Tedy to, co z ní zbylo, protože jediné, co na ní bylo
v pořádku, byl vodopád dlouhých, zlatých vlasů, který jako lehoučký závoj
zahaloval její rozbité tělo. Nevěřícně se zadíval do křišťálového pouzdra na
oltáři, jakoby to měl být jen nějaký trik, krutý žert, jenž tu byl pro něj
přichystán. Sarkofág byl prázdný. Ne, vlastně ne tak docela – na kamenné desce
ležela její obuv a oblečení. Vytřeštěnýma očima sklouzl zpět k May.
Netušil, zda je ještě živá, rozhodně však byla nahá a – části těla, které
nezakrývaly hebké zlaté vlasy, vypadaly asi tak, jakoby je někdo polil benzínem
a zapálil. Upřímně řečeno, jak to viděl, měl namále, aby se nesložil vedle ní.
Pak se ale naštěstí vzpamatoval a rychle k ní přiskočil.
„May!“
vykřikl a jemně ji nadzdvihl. Na krku nahmatal jakýs-takýs puls. „Žije,“
ulevilo se mu. Když se k ní sklonil, ucítil slabý závan jejího dechu.
Vypadala příšerně. „Jak dlouho tu takhle leží?“ uvažoval, zatímco ji halil do
svého pláště. Jediným kouzlem smetl vše, co bylo na katafalku a opatrně ji tam
přenesl. Sotva se dotkla černého kamene, zasténala a namáhavě otevřela oči.
*
* * * *
„Sirius!“
pokusila se usmát, „vrátil se…“ „May,“ podíval se na ni nešťastně. „Co se tu…“
podíval se zmateně okolo, jakoby se chtěl ujistit, že nepřehlédl nějakého
Smrtijeda. „Musela jsem ven, Severus a Remus jsou v nebezpečí,“ vyslovila
namáhavě. „Musím jim pomoct…“
„Sama
potřebuješ pomoct,“ zhodnotil realisticky. „Ale já…“ ucítil nepatrný tlak, jak
se mu zkusila vykroutit. „Zůstaneš tady!“ vykřikl. „Nedovolím, aby tě zabili,“
řekl mírněji, když viděl, že se polekala. „Proboha, on mě tam chce zase
zavřít!“ došlo jí. „Nenechávej mě tu, prosím, Sirie! Ne, už nechci, prosím tě!“
V očích se jí objevily slzy. Byl to div sám o sobě, s ohledem na
rozlehlé popáleniny. Sirius pomalu zavrtěl hlavou: „Neboj se, nenechám tě
tady,“ řekl měkce, „…zůstanu tu s tebou…“ Tím ji dorazil. Bylo zbytečné
odporovat, bylo zbytečné cokoli vysvětlovat. Hlava jí bezmocně klesla na obětní
kámen. Sirius v rámce svých možností provedl základní ošetření. Potom se
víko zase přiklopilo.
Zvuk
zavírající se rakve ji probudil. „Néééé!!!“ vykřikla a v panice vztáhla
ruce dopředu, ve snaze tu hrůzu odsunout. Hned však zase ucukla, když jejím
tělem projela ostrá bolest. Vyčítavě se zahleděla do kaštanově hnědých očí.
Sirius ucuknul. „Nemůžu tě pustit,“ zadíval se zoufale na úzkou trubičku, která
pro něj v dané chvíli znamenala vysvobození. „Nemůžu dopustit, aby tě
zabili…“ otočil se, aby ji raději ani neviděl. „Ty mě zabiješ!“ zatloukla další
hřebík do jeho rakve. Odhodlaně se zadívala na stěnu nad sebou. Několikrát se
zhluboka nadechla, než pozdvihla své ruce. „Jestli se z toho dostaneme, za
tohle mi Severus zaplatí,“ vyhrožovala v duchu. Jenže právě jen myšlenka
na něj ji mohla přenést skrz stěnu z křišťálu. Na něj a na ostatní muže
jejího života. Geralta, Bílého Vlka, jemuž vděčila za mnohé z toho, co se
naučila, jakožto i Toma, který sehrál ošklivou úlohu, zatlačila do pozadí.
Harry, Ron a Draco se nedali počítat – byli to ještě děti. Ale i tak ještě zbyl
podivný trojlístek:
Severus
se svýma temnýma, podmanivýma očima. Lupin se svým stigmatem zatracení. Pomohla
mu, ale on se přesto nedokázal vyrovnat se svým prokletím. Nezbavil se svého
jha, nezačal znovu žít, nezapomněl. Mohl se směle rovnat Jamesovi, Siriovi i
Severovi, ale… nikdy se toho zcela nezbaví. Nikdy. Zvláštní – přitom je to
právě Severus, který se cítí odstrčený, ponížený, přehlížený… jaké to paradoxy…
A potom Sirius. Její Sirius. Nedostane-li se odtud, dnes v noci zemře.
Opustí-li Svatyni a zachrání-li ho, zemře o něco málo později. Za předpokladu,
že vize byla pravá. Která smrt je lepší? Která milosrdnější? Má se vůbec
pokoušet mu pomoci? Anebo… existuje možnost, jak jej uchránit před oběma
nebezpečími? Mají vůbec nějakou naději? Nevěděla. Ale přála si věřit, že ano.
Doufala, že snad… se stane zázrak.
Zaťala
zuby. Sirius sebou trhl, když za zády uslyšel její křik. S hrůzou
v očích se otočil. Sarkofág byl plný mléčně zbarvené páry, takže se stal
zcela neprůhledným. „Ona se tam udusí,“ napadlo ho, zatímco sledoval, jak se za
doprovodu křiku, jaký ze sebe vydává jen člověk za nejhoršího mučení, z
křišťálu vynořují konečky spálených prstů. „Přestaň, slyšíš, tohle tě zabije!“
vykřikl. Znal ji však natolik, aby věděl, že nepřestane – až do chvíle, než se
ocitne venku, nebo vysílením a bolestí zemře. „Kolik toho ještě může snést?“
ptal se v duchu. Zavřel oči. Byl si jistý, že to nebude dlouho trvat a…
„Přestaň, prosím,“ zaškemral, jakoby byl pod víkem on, ne May. Zakryl si uši
dlaněmi, aby neslyšel ten nelidský křik. Nepomohlo to – křik zněl přímo
v jeho hlavě. Úzká trubička mu vypadla z prstů a skutálela se na
podlahu. „Kruci!“ zaklel – stále byla beze změny. Podíval se na sarkofág –
dlaně byly venku. „Dost,“ spíš jen zašeptal, než vykřikl. „Tak mi pomoz!“
uslyšel odpověď ve své hlavě. Vzdal to. Její vůle byla silnější, než ta jeho –
ne, nemohl se dívat, jak trpí – kvůli nim, kvůli němu. Zašeptal zaklínadlo a
víko odletělo stranou. Ve stejné chvíli se May zhroutila na studený kámen.
*
* * * *
Sirius
k May přiskočil. Skoro ani nedýchal. Vzal ji do náručí a tiše konejšil:
„May, May, vzbuď se, prosím, už je po všem, už je to dobrý, May…“ šeptal. Byl
k smrti vyděšený: „Co jsme to jen udělali, co jsme ti to udělali,“ hladil
ji s naléhavostí, jakoby se chtěl ujistit, že tu stále ještě je.
May
však mrtvá nebyla. Vnímala okolní atmosféru, jen na ni zatím nebyla schopna
nikterak reagovat. Cítila Siriův dech, slyšela konejšivá slova, cítila bolest
z jeho hlasu – výčitky svědomí, starost, zoufalství a pak ještě něco,
něco, o čem snad mohla číst, o čem už mnohokráte slyšela, ale na vlastní kůži
dosud nikdy nezažila.
Pevně
ji k sobě přitiskl. Hladil ji po hlavě, šíji, pak sklouzl až ke kříži.
Tolik se bál, že to nepřežije, že si ani neuvědomil, jak ji jeho něžnosti musí
bolet. „Nikdy si to neodpustím,“ vískal ji ve vlasech, kde jí hned vtisknul i
svůj polibek. „May,“ volal ji znova a znova. „Probudí se ještě?“ pomyslil si.
Střípek ze zrcátka napovídal, že ještě dýchá. Pro něj už neznamenal neštěstí,
právě naopak. Zdálo se, že paní Štěstěna se na něj konečně usmála.
Zasténala.
Zvuk jejího hlasu jej naplnil bláznivou radostí. Zlehka ji políbil – a najednou
pochopil, že všechno jeho utrpení – křivé obvinění, podvržené důkazy, podjatý
soud, dvanáct nekonečných let v Azkabanu, útěk v poslední chvíli,
než-li stačil zešílet, skrývání i nucený život v psí podobě – mělo nějaký
smysl, smysl, jenž se naplnil právě v tomto okamžiku, kdy nalezl druhou
polovinu svého já.
To
poznání jej zprvu zcela ochromilo; ale to jen na chvíli. Pak se přestal svého
rozumu ptát, co dál, přitiskl ji znovu k sobě a vášnivě políbil.
*
* * * *
Na
něco takového ale May nebyla připravená. Láska pro ni byla pouhé slovo, když
jakýkoliv vztah s druhým pohlavím pro ni vždy znamenal jen žal a trápení.
Nevěřila už, že by ji někdo mohl skutečně mít rád; a co se fyzických projevů
lásky týče, to pro ni byla půda zcela neznámá. Sirius měl vlastně štěstí, že
nebyla v kondici, jinak by se byl dočkal rychlé, tvrdé reakce.
Takto
ale byla nucena trpně přijímat projevy Siriovy náklonnosti. Chtěla protestovat,
chtěla se tomu bránit, probudit se, ale zároveň ji jeho polibky odnášely někam
daleko, k hranicím vědomí, a ona jen bezmocně — vyděšeně i vzrušeně
zároveň – sledovala, co se to s ní děje. Bylo pro ni něčím novým, když
situaci neměla pod kontrolou, zlobilo ji to i příjemně rozechvívalo, což byla
reakce naprosto nežádoucí. Vždyť při slovesu důvěřovat ji už padesát let
mrazilo v zádech a, jak se znovu a znovu přesvědčovala, zcela oprávněně. Sirius
sám v tom nebyl žádnou výjimkou, ostatně ozvěnou k ní ještě doléhala
jeho zrada, to, jak ji z údajně ušlechtilých důvodů bez mrknutí oka prodal
Severovi. Ne, tomuto člověku už nemohla věřit, nemohla se mu v žádném
případě svěřit do rukou a už vůbec ne ho nechat, aby s ní dělal – tohle.
Jakoby polita vědrem ledové vody přestala vnímat to hezké a začala se ze všech
svých chabých sil bránit.
*
* * * *
Siriovi
docela trvalo, než se ocitl oběma nohama na zemi. Na jeho obranu by bylo
záhodno dodat, že to vskutku nebylo tím, že by snad jako chlap odmítal
jakoukoli možnost odmítnutí ze strany své vyvolené. Prostě si v dané
situaci jaksi nedokázal poradit sám se sebou, takže malé zpoždění ve vnímání
reakcí těch druhých mu jistě odpustíte.
„Sirie,
to nesmíš, slyšíš, nech mě být, nech mě být, prosím,“ zaslechl konečně její
zděšený hlas. Teď se vyděsil taky. Přímo z pohádky jej někdo vrátil do
drsné životní reality. V hlavě mu probleskly poslední minuty. „Panebože,
co jsem to zas udělal??!!!“ zaúpěl. „Nejdřív zradím její důvěru, potom ji
zraním, málem zabiju, a nakonec — ještě znásilním!“ běželo mu hlavou, když
se pohledem střetl s jasně zelenýma očima.
May
se dlaněmi zapřela o Siriovu hruď, ve snaze udržet se od něj co nejdále. Oba
byli zadýchaní a bylo by opravdu těžké rozhodnout, kdo z těch dvou se
třese víc. Nevěděla, co ještě s ní hodlá udělat. V jeho očích však
četla zděšení a lítost. „Pojď ke mně,“ řekl jemně. „Ne!“ prudce zavrtěla
hlavou, načež se mu pokusila utéct. Sirius viděl, že je příliš vystrašená, než
aby poslouchala jeho vysvětlení. Na čele mu vyskočila hluboká vráska. Násilím
si ji přitáhl k sobě. Bránila se, ale byl silnější. Takhle se snad nebála
ani Severa. Ten se ostatně uměl lépe ovládat; zato ale dokázal být mnohem
krutější. Rozvzlykala se. Prsty se křečovitě zachytila jeho hábitu. Otřásala se
pláčem, jinak však už nekladla žádný odpor.
Sirius
jí ale nehodlal ublížit. Položil si její hlavu na rameno, přičemž ji jemně,
přitom však pevně objímal v pase; svou druhou ruku pak měl položenou na
jejím týle. „Pššt,“ šeptal, „neboj se, neublížím ti, neublížím ti – už ne.“
Zhluboka se nadechl. Neodvažoval se ani pohnout v obavě, že by každý jeho
pohyb pochopila špatně. A přece teď tolik potřebovala utěšit…
Po
chvíli s ní začal houpat – dopředu a dozadu, sem a tam… „Pšt, už je to
pryč, nemusíš se bát, všechno je v pořádku,“ přesvědčoval ji. Začala se
uklidňovat. Mluvil pravdu. Nechtěl jí ublížit, nechtěl ji vyděsit. Jestli se na
něco mohla spolehnout, pak na svůj instinkt odhalit lež. Váhavě ho objala kolem
krku a nechala se dál konejšit. Občas ještě jen tak, pro formu, posmrkla.
Sirius
si oddechl. Osmělil se jí podívat do očí. „Odpust mi to, prosím, já… nevím, co
to… měl jsem o tebe takový strach a pak…“ May slabě přikývla. Rozuměla. Sirius
se na ni usmál a políbil ji do vlasů. Pak ji znovu, teď už klidně, objal a
vdechoval její dosud dívčí vůni. Zavrtěla sebou. Bylo to příjemné, spočívat
v jeho náručí, ale musela si dát pozor – se znepokojením zaznamenala, že
už nikdy nebude mít jistotu, že se to zase nějak nezvrtne. A ten gejzír pocitů,
co zažila, když… pohledem raději zamířila k podlaze. Tu sebou vylekaně
trhla – na zemi ležela úzká trubička – teď už celá černá.
*
* * * *
„Sirie,
pust, už musím jít,“ vyškubla se mu. Sirius se zadíval stejným směrem, jako
před chviličkou ona. Vylekal se. Chytili je oba. „Nechoď,“ snažil se jí
v tom zabránit, „…jsi slabá a – jim už stejně nepomůžeš,“ ukázal zničeně
na trubičku. „Musím – ještě není pozdě, věř mi, musíš mi věřit, já – možná se
už nikdy neuvidíme,“ řekla smutně, „…ale on na mě čeká, nesmím zklamat. Nemám
jinou volbu. Proto jsem přišla… A ty nemůžeš udělat nic, abys to změnil. Jsem
Zireael, Paní míst a časů,“ vyslovila jako zaklínadlo. Ve Svatyni se zvedl
vítr. „Musím jít,“ usmála se hořce, „…sbohem, Sirie,“ loučila se.
Vyskočil,
aby ji zadržel. Místo, kde prve stála, však již bylo prázdné. Zdrceně usedl na
černý kámen. Nesnažil se zakrývat slzy.