Kestrel a Sirius - XXVI.
Válečná
lest
Ačkoli
zkoušku již měla v kapse, May byla v dalších dnech bez nálady.
Ztratila příliš, než by to mohla jen tak zalátat kusem papíru
s ministerskou pečetí. V hodinách byla nesoustředěná a přestože zdvořilá,
už na pohled jako led. Velmi se trápila tím, co se stalo a – což pro ni bylo
ještě horší – nemohla učinit zhola nic, aby neblahý stav věcí zase ve svůj
prospěch zvrátila.
Teď,
když poslední zbytky Světla nechala rozplynout, se znovu zaobírala zákonitostmi
světa a vesmíru; v Denním Věštci sledovala nejnovější politickou situaci a
ač nerada, pomalu se psychicky připravovala na nevyhnutelný střet s Lordem
Voldemortem. Nenalezla přitom v sobě dost elánu na to, aby o nadcházejícím
setkání se svou bývalou láskou nepřemýšlela jinak, než jako o uzavření kruhu,
smrti, konečném řešení a jakéms-takéms odpočinku. Toto nepochybně nebyl zdravý
způsob myšlení, ale jí byla tragičnost vlastní. Bohužel tu nebyl nikdo, kdo by
ji byl schopen nějak rozveselit, když i Sirius byl v poslední době
nebývale vážný. Zřejmě věděl něco důležitého, o čem jí raději nic neřekl. Jindy
by z něj to tajemství hned vytáhla, ale teď myslila jen na Raddla a jeho
Smrtijedy, na Severa s jeho rafinovanou nenávistí a Lupina s jeho
přezíravým odstupem. Na vánoční ples raději ani nešla; to se pak mezi studenty
povídalo, že to bylo proto, že by s ní beztak nikdo netančil.
Jistým
rozptýlením mezi depresivním odtrháváním stránek v kalendáři ještě snad
bylo cvičení na ochozech hradu, jež navzdory zimnímu období nebylo nikterak
nebezpečné, jelikož letos sníh ještě nepadal. I když ani sníh a led by pro její
elfskou krev nebyl překážkou. Nicméně za nedlouho se mělo ukázat, že i nevinné
večerní procházky a meditace pod noční oblohou se snadno mohou stát cestou do
pekel.
*
* * * *
Ten
den nestál za nic – a to už od samého počátku. Bylo to jedno z těch rán,
v nichž víte s naprostou jistotou, že by člověk raději neměl ani
vylézat z postele. Pro ty však, kteří se domnívají, že nemají co ztratit,
pro ty, jež jsou naštvaní na celý svět, je ale konflikt výzvou, příležitostí,
jak ze sebe dostat či naopak ještě více prohloubit svou frustraci a latentní
vztek. Lidé, jimž je dlouho ubližováno, se obvykle sami ochotně sníží ke
krutosti, je-li jim to umožněno, a tak i May opouštěla společenskou místnost se
zaťatými zuby a s nevraživostí divoké kočky sledovala hemžení na schodech
pod sebou.
Snídaně
byla nevalná – topinky spálené, máslo žluklé a na hodině přeměňování se chytla
s McGonagallovou. Jak už to tak bývá, bylo to kvůli učiněné hlouposti –
kapičku tresčí žluči měli přeměnit na veverku. Mávla nedbale rukou a – živočich
byl na světě. Opravdu se jí podařila. Na béžovém podkladě hebké srsti zářily
růžové a modré ornamenty naznačující Mayinu zálibu v geometrii. Ale i sama
veverka parádivka byla po důkladné prohlídce navýsost spokojena. A to už něco
znamená. May se samolibě usmála. Snad to byl právě tento úsměv, který spustil
lavinu krupobití. „Slečno Parkerová,“ rozřízl učebnu uštěpačný hlas profesorky
McGonagallové, „domnívala jsem se, že jste již pochopila, jak je pro každého
kouzelníka důležité procvičovat si kouzlení s hůlkou.“ „Udělala jsem, co
chtěla, tak o co jí zase jde?“ vztekala se v duchu May. „Promiňte,“ špitla
rádoby uctivě. Její mimika však hovořila o něčem jiném. „A co má znamenat ta
barva?“ pokračovala profesorka. „Jsme snad v cirkuse?!“ Veverka zježila
srst a uraženě zaprskala. May se zablesklo v očích. „V zadání stálo
přeměňte žluč na živou veverku. Neupřesnila jste, jaká veverka to má být... Nebo
si snad myslíte, že v celém vesmíru jsou veverky navlas stejné?!“
vypůjčila si obvyklý tón i výraz profesora Snapea. „Buďte si jista, slečno, že
jsem měla na mysli veverku obecnou,“ opáčila McGonagallová studeně.
„Takže to opravte – a hůlkou prosím.“ May se ušklíbla. „Promiň, maličká,“
omluvila se veverce, která smutně sklopila uši. „Zapomněla jsem, že tady nemají
pochopení pro invenci,“ změnila veverčinu srst na sytě hnědou a otráveně se
zadívala z okna.
„Nic
si z toho nedělej,“ zamumlal za chvíli Ron. „Co by to bylo za veverku? Ani
by se nemohla skrýt.“ „Myslíš?“ obrátila se k němu a cosi zašeptala. Ve
stejné chvíli její veverka zmizela. A vzápětí... „Jau!“ chytil se Ron za ucho.
„Něco mě kouslo!“ vyvřískl. „Tak, a už toho mám dost!“ rozzlobila se profesorka.
„Slečno,“ obrátila se k May, „vy půjdete za dveře. A tohle,“ pozdvihla
hůlku ve směru, kde se schovávala chameleonní veverka. „Tohle vypustíme do
přírody,“ řekla May rozhodně. A než stačila profesorka jakkoli protestovat,
otevřela okno a veverka opět zmizela. Tentokrát už na trvalo. „Jsme zodpovědní
za to, co stvoříme,“ vysvětlila mrazivě. „To, že nám byla propůjčena moc život
tvořit, ještě zdaleka neznamená, že se stejnou samozřejmostí můžeme také
zabíjet.“ Její hlas zněl přísně a jaksi výstražně. Bylo z něj možno cítit
vzdálené hřmění a vůni padlých krup. Když hovořila takhle, nebylo jasně znát,
kdo je tu učitel, a kdo žák. „Ano, jsme zodpovědní za to, co vytvoříme,“
souhlasila profesorka. „Tak si to také příště uvědomte, prosím!“ Ale to už za
May zapadly dveře. „Od té zatracené zkoušky mě neustále buzerují,“ durdila se
„na hanbě.“ „Copak jsem udělala tak moc?“
...
„Nemyslím,
že by byla úplně zlá,“ komentovala to večer McGonagallová v ředitelně.
„Jen mi z ní někdy naskakuje husí kůže...“ Ředitel si jenom povzdychnul.
Nebylo snadné vést tuhle dvojí válku. Za vítězství nad Voldemortem a – za
May. I když to vlastně byla válka jediná. Bohužel, zdálo se, že byl jediným,
kdo o tom věděl.
*
* * * *
Jsou
večery vlahé. Večery osvěžující, burcující naši fantazii a touhu po
dobrodružství. Jsou večery výkřiků. Večery výčitek, večery násilí. A jsou
večery dusivé, kdy se lze sotva nadechnout. To cítíme nebývalou tíhu
v ramenou, naše kosti se neznámou silou drtí v prach a do srdcí místo
deště padá děs... Dnešní večer byl alespoň pro May pln napětí. Ta chvíle před
bouří, kdy ještě nic nezačalo a přesto již zmizel všechen klid... Nemohla
usnout. A když konečně zdřímla, neklidně se převalovala, jakoby jí ani ve
spánku nemělo být dopřáno odpočinku. Těžko říct, zda se jí zdálo něco zlého.
Najednou se přetočila na znak, široce rozevřela oči a zrychleně dýchala. Prsty
se zarývala do prostěradla, jakoby se snažila pevně udržet na zemi. Pak se
odhodlala vstát. Bylo lepší postavit se svým obavám čelem, nezavírat oči před
tím, co se má stát. Bylo jedině správné zavčas převzít nabízené poselství, než
dopustit, aby ji Sudba zastihla nepřipravenou. Ano, byl nejvyšší čas shlédnout,
co v sobě skrývá Akaša.
Vystoupala
na nejvyšší věž. Aby uspěla, nemusila si lehnout do předepsané polohy a začít
meditovat. Mohla klidně zůstat stát a dívat se kamkoli – přijít to přece mohlo
z kterékoli ze stran, stačilo jen svolit. Pomalu přikývla. Svět se
rozletěl. Přestaly existovat hvězdy, zmizel les i hradní zdi. Nedaleko před ní zavířily
kousky hmoty. Zanedlouho se sestavil obraz, nastavil zvuk.
Pohlédla
do Kroniky. Nějaká bitva. Neviděla nikoho známého. Ne, to ji nezajímalo.
Otočila list a četla dál. Dívka. Mladá, hrdá, milovaná davy. Nepohodlná pro
církev i vyšší stav. Řešení je prosté – na hranici s ní! A předtím ještě
znásilnit. Neb není možné stanouti na hranici a býti ještě pannou. To zákon
Církve svaté neumožňuje. Kdopak se ujme této svaté úlohy? No, zájemců bylo
dost. „Sakra!“ zaklela. Na taková svinstva nebyla zvědavá. Chtěla najít něco,
co se týkalo jí. Jí a jejích přátel. Jenže, jak se přesvědčila, oddělit osud
svůj od osudu celku jaksi nešlo. „Vím, všichni jsme jedno,“ povzdychla si, když
ji Akaša odmítala poslechnout. Záznamy si dělaly, co chtěly. Zobrazovala se
různá místa, v rozdílných časech. Zdánlivě bez jakékoliv návaznosti. A
nebyly to jen události tady na Zemi. Něco však měly všechny obrazy společné –
bolest, utrpení, beznaděj na jedné straně a krutost, sadismus a zlobu na straně
druhé. Viděla v nich touhu po moci, po slávě, touhu po uspokojení svých
potřeb, zvláště těch nejnižších. Touhu po vědění. Nenávist. Strach. Útisk.
Vydírání. Vraždy. Smrt. „Smrt. Proč všechno končí smrtí?“ zašeptala trpce.
Lítost. Zoufalství. Zrada. Zrada. Zrada.
„Nakonec
tě zradí. Všichni,“ zaslechla studený hlas. Cukla sebou. Toho tu nečekala. „Tak
tomu vždycky bylo, je a bude,“ pokračoval hlas. „To není pravda!“ oponovala mu.
„Ale je, brzy se přesvědčíš. Tví milovaní lidé. Jsou už takoví. A vlastně nejen
lidé. I elfi... a další. Ale zrovna elfy moc ráda nemáš, že?“ zasmál se suše.
Na jeho adresu zazněl sprostý výraz. „Ale no tak, no tak, snad jsem tolik
neřek,“ rozesmál se znovu. „Dej mi pokoj, mám práci,“ odpálila ho. „Já vím, moc
hezké obrázky,“ sršel vtipem. „Uhni, stojíš mi v obraze,“ utrhla se na
něj. A opravdu – na záznamy padl temný stín, takže se snímky zdály ještě mnohem
zlověstnější. „Promiň, ale bránit světlu v cestě je mi jaksi vlastní,“
bavil se dál její společník. „Co prosím?“ nechápala. „To nic, jen jsem tak
trochu žertoval,“ poodstoupil. Nijak zvlášť to nepomohlo. Na osud světa padala
černá tma. „Stále stíníš,“ zamračila se. „Já? No dovol? Já tu přece vůbec
nemusím být,“ řekl uraženě a vzápětí zmizel. Měl pravdu. Tma. Stále ta černá
tma. Bylo jí z toho úzko. Přivřela oči. Snažila se proniknout za závěs
temnoty. Soustředila se. Chtěla nalézt to, co ji tak zajímá. Moc dobře to
nešlo. Stíny. Šepot. Hlasy. Jazyk, kterým hovořily, se jí zdál povědomý. Jen
netušila odkud. Byla unavená. Ucukla, když začaly ty záblesky. Záblesky budoucnosti.
Blízké budoucnosti. Jejich budoucnosti. Aniž si toho všimla, pomalu
transformovala své vědomí. Byla to nebezpečná hra. Víc, než byla ochotna si
připustit. Skřeti. Mnoho skřetů. Elfi. Ne, to přece nemůže být pravda! Je někde
jinde. A přece. Severus. Tom. Stojí proti sobě. Tom něco šeptá. „Néé!!“ chtělo
se jí vykřiknout. To nesmí dopustit. Lupin svázaný do klubíčka. Sirius. Tváří
se vyděšeně. Proč? Co se to děje? Sirius. Harry, Ron a Hermiona. Sonda. „Kruci,
je tu jejich sonda!“ Dareové. „Ne, to snad ne!“ Tělo. Bezvládné, zmučené, bez
života. Čí bylo to tělo? Postoupila dopředu, aby lépe viděla. Tma. Všude je
tma. Strach. Hrůza. Lepí se na ni ze všech stran. Blíž. Musí blíž. Jen kousek.
Kousíček. „Dej pozor!“ Něco ji varovalo. Instinkt? Těžko říct. Obrazy ji
dovedly až na samý okraj střechy. Stačil jeden krok a ... Vločky kolem vířily.
„Vločky?“ podivila se. Bylo to zvláštní, vypadaly jako saze. Znovu se zadívala
před sebe. Věděla, co jí hrozí. Zvažovala možnosti. Obrazy se stále ještě
míhaly. Volaly ji k sobě. Vábily jako Sirény. „Proč bych měla zůstat?“
ptala se. „Než takovouto budoucnost, to radši...“ Dnes žádný let. Dnes jenom
pád. Vykročila.
„Parkerová!
Co to tam děláte?!“ dostihl ji čísi hlas. „Slyšíte? Vraťte se! Pojďte zpět, ke
mně!“ Profesor Snape. Připadala si jako ve snu. Nechtělo se jí vracet. Byla už
tak daleko... „Parkerová, Parkerová, May!“ volal profesor. „Pojďte dovnitř –
vždyť zmrznete!“ snažil se najít nějaký důvod. Pravdou ale bylo, že na ochozech
hradu zuřila vánice. Jakoby zima nechtěla tak dlouho přijít jen proto, aby svá
kouzla nachystala jen pro tento den. Tedy noc. A May byla opravdu nalehko – jen
v noční košili. Zdálo se ale, že jí to nevadí. Že zimu nevnímá. Vlastně...
byla pravděpodobně v transu. „May! Pojďte dovnitř!“ řekl pevně. Vztáhl
k ní ruku a hypnotizoval ji svýma pronikavýma očima. Asi ho konečně
zaregistrovala. Lehce se zamračila, jakoby ji budil ze spánku. Pak se dosti
neochotně pohnula směrem k němu. V bezpečné vzdálenosti od něj se ale
zastavila. „Pojďte,“ vyzval ji znovu. Všiml si, že je vyplašená. Jako křepelka.
Rozčilovalo ho, že se ho bojí. Nemohl ovšem tušit, co všechno May před chvílí
viděla. Pak by jistě pochopil. A omluvil její jednání. Najednou se rozběhla a
proklouzla kolem něho jako šídlo. Nabízené ruky se ani nedotkla. Urazilo ho to.
„Že se vůbec snažím!“ zasyčel. „Že si dělám sebemenší starost – o ni!“ řekl
s pohrdáním. Její odmítnutí zatraceně bolelo. Nenáviděl ji teď víc, než
kdy předtím.
*
* * * *
Uběhl
nějaký čas a zima pomalu, ale jistě ustupovala jaru. Po celou tu dobu se nic
zvláštního nepřihodilo. Další varování přišlo už jen jednou. To ji profesorka
Prýtová poslala za Severem pro nově vydaný Lexikon léčivých rostlin. Oproti
starším vydáním byl totiž rozšířen o mnohé zahraniční byliny. Embargo na dovoz
léčivých drog už bylo v kouzelnické Británii minulostí, takže bylo nutno
doplnit si řádně kvalifikaci. Jistě to nebyl ze strany profesorky zlý záměr, že
poslala zrovna May. Prostě byla právě po ruce a nadto milovala květiny. Jenomže
zhruba tak od rozdílové zkoušky běhal May mráz po zádech, jen co se její noha
dotkla dlažby sklepení. Upřímně řečeno, se Severem se chtěla vidět co nejméně.
Bylo to vždy velice stresující, někde se s ním potkat. Věděla sice, že on
to prožívá zrovna tak, ale to pro ni bylo pramalou útěchou. Spíš naopak. A – od
jejich setkání na věži se situace ještě zhoršila. Bylo jí jasné, kolik
přemáhání ho stálo jít jí pomoci. Ta nabídnutá ruka jej stála velké
sebezapření. Byla to asi poslední šance, jak změnit jejich osud. A ona jí
nevyužila. Nemohla. Ne potom, co zahlédla v té prokleté Akaše. Ne, neměla
tam vůbec chodit. Neměla to zkoušet. Nejednala správně. A krutě se jí to
vymstilo. Nenávidí ji. A ať udělá v budoucnu cokoliv, bude ji stále
nenávidět. Už jen to, že si ji připustil tak k tělu, bylo pro něj
ponížením. Ve chvíli, kdy jej odmítla, pak svůj osud zpečetila. A přitom si
přála něco jiného. Úplně jiného. Bylo příšerné, co dopustila. Nebýt toho, že
spatřila svou budoucnost, ona budoucnost by nikdy nenastala. Teď se načrtnutý
osud naplní. Právě tak, jak stálo v Kronice. „Ne, to se nesmí stát!“
zvolala zoufale. „Když ne osud svůj, musím změnit aspoň ten jeho,“ zašeptala a
otevřela dveře učebny.
Profesor
Snape měl právě hodinu s prvními ročníky – Zmijozel a Mrzimor.
„Prvňáčci. Jak je to dlouho, kdy jsem byla na jejich místě?“ pomyslila
nostalgicky. „Padesát šest let. Co všechno se za tu dobu změnilo!“ Bylo jí
z toho trpce. „Slečno Parkerová, vy si od nás něco přejete, nebo jste do
učebny lektvarů zabloudila pouhým omylem?“ přerušil tok jejích vzpomínek
ironický hlas. Trhla sebou. „Promiňte. Pane profesore, paní profesorka Prýtová
prosí nový lexikon léčivých rostlin, kdyby jste byl tak laskav,“ požádala
uctivě. „Samozřejmě,“ pronesl ledově a šel pro knihu. May hleděla, aby popadla
Lexikon a co nejrychleji odtud zmizela. Nebylo jí toho však dopřáno.
„Ona
je mrtvá!“ vyvřískla pihovatá holčička v první lavici. „Řekl jste, ať jí
to dám vypít a ona je mrtvá!“ roztírala si slzy po tváři. May se na ni soucitně
zadívala. Ach, jak dobře znala učební metody profesora Snapea! „To se už tak
stává, když nejste schopna postupovat dle receptu. Budete si muset pořídit
novou myš – alespoň si to zapamatujete,“ sjel ji Severus. Tím to považoval za
vyřízené, ale to se hluboce mýlil. Holčička byla na pokraji zhroucení – asi
proto si vůbec neuvědomovala, jak riskuje. „Ale já nechci novou myš, to je moje
Micinka, Micinko, probuď se, vstávej, prosím tě, vstávej,“ vzlykala. Protější
řada zmijozelských se výborně bavila. May se zamračila. Toto znala také. Velmi
dobře. „Nedělejte mi z toho divadlo, Hopkirková,“ rozčílil se Severus.
„Okamžitě přestaňte vřeštět!“ vyštěkl. Ale s dívenkou to ani nehnulo.
Postrkovala mrtvolkou po stole v naději, že ji přece vzkřísí. „Nechte
toho!“ neovládl se profesor. Zakládal si na kázni a pořádku ve svých hodinách a
jakékoliv přestupky tvrdě potíral. S dívenkou to vypadalo zle, zvláště
s ohledem na to, že incident se odehrál právě před Kestrelinýma očima, což
profesor chápal jako příležitost ukázat jí, jak se s provinilci jedná. Teď
se hnal k posmrkávající holčičce, aby myš osobně prohnal drtičem odpadků.
May přelétla pohledem z jednoho na druhého. Taková ukrutnost to děvče
zničí. „Ne,“ zadržela Severa pohybem ruky. „Prosím,“ dodala omluvně. „To nebude
potřeba,“ zadívala se měkce na děvčátko. „Neboj se, tvá myška bude
v pořádku, Elen,“ řekla tiše. Dívenka se na ni nedůvěřivě podívala.
„Vážně?“ potáhla. Severus nesouhlasně pohnul rty. I kdyby se jí to povedlo, jen
to děvče kazí. A když ne, tak s tím usmrkancem nevydrží. Nic však neřekl.
Proč se s ní taky hádat? Jak ji znal, prosadila by si svou tak jako tak, i
přesto, že jeho názor moc dobře zná. Na cvičný souboj a následný pohovor
s Brumbálem neměl dnes náladu – už od rána ho příšerně bolel zub; tak ji
nechal, ať dělá, co umí.
May
položila ruku na tuhnoucí tělíčko. Zavřela oči. Soustředila se. Své nitro
naplnila soucitem a láskou. Vzpomněla na Nav`arin, na to, jak to bylo na
Počátku. Celá se prozářila. Z jejích dlaní začal sálat modrý proud světla.
Nějakou dobu trvalo, než malé srdéčko znovu naskočilo. Pak všechno ustalo.
K životu probuzená bílá myška začala zmateně pobíhat po lavici. Ne
nadlouho – zrzka ji hned chytila a pevně k sobě přitiskla. May se na
holčičku usmála. Nebylo pro ni větší odměny, než vidět to dítě šťastné. „Parkerová,“
syknul Severus. Chtěla se k němu poslušně obrátit, když tu – bylo to jako
rána elektrickým proudem. Další vize. Nechtěná vize. Bezvládné tělo na
operačním stole. Ztuhlé, jako prve bílá myška. Mrtvé. Snažila se dostat blíž.
Rozhlédla se okolo. Něco jí to připomínalo. Něco, co už někdy... Nemohla si
vzpomenout. Okolí stolu tonulo v mlze. Ale May věděla, kde se nachází.
Věděla, oč tu běží. Soustředila pozornost na to, co jí bylo dovoleno spatřit.
Tělo patřilo asi šestatřicetiletému muži s delšími, tmavými vlasy. Do
obličeje mu neviděla, ale věděla, věděla, kdo to je! Udělalo se jí nevolno.
Ztěžka se opřela o stůl. Pokusy na lidech. Výměny orgánů. Implantáty. Testy
zbraní. Bylo to příšerné. Nemohla se dál dívat. Nechtěla. Rychle ztrácela
energii. Tušila, že asi zanedlouho omdlí. Bylo jí na zvracení.
„Ale,
ale, zase děláte, na co nestačíte?“ ušklíbl se Severus. „Probouzet mrtvé
k životu se nevyplácí.“ „Pro-co?“ zalapala po dechu. Kéž by to mohla
udělat s mužem na stole. Cítila přímo fyzickou bolest jen při pomyšlení,
co se může stát. Co se – ach ne! – pravděpodobně stane. Ale hrůzný obraz už
zmizel a May začínala zase vnímat své okolí. Celá se roztřásla. „Oč jsme my
lepší? Řekněte mi, profesore, máme my lidé vůbec právo žádat milosrdenství od
druhých, nejsme-li jej sami schopni?“ podívala se vyčítavě na Severa. „Máme
právo bránit se...“ zmlkla. „Prosím? O čem to mluvíte?“ nechápal. O chvíli
později by si přál, aby se tak hloupě neptal. May totiž začala ochotně
vysvětlovat:
„Zvířata
se chovají jednotlivě v klecích. Testovaná látka se nanese rovnoměrně na
plochu, která činí asi 10% celkového povrchu těla. Pro vysoce toxické látky
může být tato plocha menší; mělo by se však aplikovat stejnoměrně na co
největší část této plochy.
Testovaná
látka je po expoziční dobu 24hodin udržována v kontaktu s kůží pomocí
porézního mulového obvazu a nedráždivé náplasti. Testovanou plochu je dále
třeba vhodným způsobem překrýt, aby se mulový obvaz a testovaná látka fixovaly
a aby se zabránilo orálnímu příjmu. K zamezení požití látky je možno
použít i prostředků pro omezení volnosti pohybu, úplnou imobilizaci však nelze
doporučit.
Po
uplynutí doby expozice se odstraní zbytky testované látky, pokud možno vodou
nebo jiným vhodným způsobem se provede očištění pokožky.
Pozorování
je třeba ihned systematicky zaznamenávat. Pro každé zvíře je třeba vést
samostatné záznamy. První den se zvířata pozorují často. Nejméně jednou každý
pracovní den je třeba provést pečlivé klinické vyšetření. Další každodenní
pozorování a odpovídající opatření mají sloužit maximálnímu snížení ztrát
zvířat pro studii, např.pitvou nebo zmrazením uhynulých zvířat nebo izolací a
utracením slabých či umírajících zvířat.
Pozorování
zahrnuje změny srsti, kůže, na kterou byla provedena aplikace, očí a sliznic, a
také dýchání a krevního oběhu, změny funkce autonomní a centrální nervové
soustavy, somatomotorické aktivity a chování. Zvláštní pozornost je třeba
věnovat tremoru, křečovým jevům, slinění, průjmu, letargii, spánku a komatu.
Okamžik
uhynutí je třeba zachytit co nejpřesněji. Zvířata, která během pokusu uhynou, i
která přežijí až do konce pokusu, se pitvají. Všechny makroskopické patologické
změny se zaznamenávají a poškozené tkáně se odeberou pro histopatologické
vyšetření. Vyhláška č.443 z roku 2004, kterou se stanoví základní metody
pro zkoušení toxicity chemických látek a chemických přípravků, část B.3, Akutní
toxicita dermální, bod 1.2.3,“ odříkávala.
Profesor
zkřížil ruce přes prsa. „Ale to jsou jen...“ Nedokončil.
„24
hodin před testem se u každého z předběžně vybraných pokusných zvířat
provede vyšetření obou očí. Zvířata, u kterých se zjistí podráždění očí, oční
defekt nebo poškození rohovky se z experimentu vyloučí.
Zvířata
je třeba přechovávat jednotlivě v klecích. Testovaná látka se aplikuje
každému zvířeti do spojivkového vaku jednoho oka tak, že se spodní víčko lehce
odchlípne od oční bulvy. Víčka se pak asi na jednu sekundu lehce k sobě
přidrží, aby se žádná látka neztratila. Druhé oko, na které se látka
neaplikuje, slouží jako kontrolní.
Jestliže
se předpokládá, že látka může vyvolat přílišnou bolest, lze před instilací
testované látky použít lokální anestetikum. Aby bylo zajištěno, že následkem
anestetika nedojde k významným změnám v reakci na testovanou látku,
je třeba pečlivě zvolit typ, koncentraci a dobu aplikace lokálního anestetika.
Stejným způsobem se musí anestezovat i kontrolní oko.
Oči
pokusných zvířat je možno vymývat nejdříve 24 hodiny po aplikaci testované
látky. Po 24 hodinách je možno oči znovu vypláchnout. Vyhláška č.443
z roku 2004, část B.5, Oční dráždivost, bod 1.2.1 a 1.2.3. Mám
pokračovat?“ zeptala se s divokým leskem v očích.
Profesor
se znepokojením zaregistroval nepříznivé reakce žáků. Tohle si tedy mohla
odpustit. „Jsou to jen potkani,“ ohradil se věcně. „...a taky krysy, králíci a
jiné vhodné subjekty,“ zasyčela May. „Je jedno, komu tyhle zvěrstva děláme;
prostě je děláme,“ řekla zhnuseně. „Tyto pokusy nejsou prováděny pro ničí
potěšení; slouží pro záchranu člověka – je snad lepší, aby chcípnul potkan,
než-li člověk, nemyslíte?“ odporoval logicky. „A kdo určil, že právě člověk je
tím hodnotnějším druhem, což?“ nedala se. „Všichni jsme jedno, copak to
nechápete? Právě takovýto přístup žene lidstvo do záhuby; dokud budou lidé
přemýšlet takhle, pak nemají naději,“ šeptala naléhavě. Stálo ji stále více
námahy udržet se na nohou. Severus ji džentlmensky uchopil za paži, aby
neupadla. Ze záblesku v jeho očích ale pochopila, že věděl, co přijde.
Svým dotykem převzal její vizi. „Záměrně, prevít jeden,“ okomentovala to
v duchu. „A ještě k tomu viděl tohle!“ vyděsila se. Křečovitě se ho
zachytila. To, co udělal, mělo ale také své výhody. A nemyslím teď prostý fakt,
že se směla dotýkat muže, který ji velice přitahoval. Bolest a slabost, kterou
cítila, jejich kontaktem zmizela. To ale bylo asi jediné plus. Po tom, co
viděla, měla dost práce s vlastními city; a teď aby se ještě zajímala o ty
jeho!
Severus
ji svíral ještě pevněji, než ona jeho. „Co to mělo znamenat?“ drtil ji i
pohledem. „Co je vám po tom, vás se to stejně netýká!“ vybuchla. Vymanila se
z jeho sevření a utekla.
Zaraženě
se za ní díval. „Co to mělo být?“ Ze zkušeností věděl, že její vize vždy mají
reálný základ. Nebylo radno brát je na lehkou váhu. A ten muž, kterého viděl,
se mu nápadně podobal. „Tak takhle mám skončit? Tohle celou dobu chystá? Anebo
mluvila pravdu a nebyl jsem to já? Ale potom – kdo?“ zamračil se. Vrozená
nedůvěra mu dávala jasnou odpověď. Nikdo jiný, než-li on to být nemohl. Na
základě všech získaných indicií ji začal považovat za potenciálního vraha.
Potenciálního, protože ještě nebyl všem dnům konec. Navíc – byl to jeho život,
o který usilovala. A tak se od této chvíle stala dalším z dlouhé řady jeho
nepřátel.
*
* * * *
„Včera
tu byly Vánoce a dnes už pomalu slavíme Velikonoce,“ pomyslila si, když
pozorovala Hermionu, jak si balí kufry. Většina studentů odjížděla na prázdniny
a stejně jako i mudlovské děti se už těšili na čokoládové zajíčky a jiné
sladkosti umně poschovávané v trávě. Jediný rozdíl snad byl v tom, že
koloušci z kouzelnické čokolády skutečně pobíhali po zahradě, zajíci
vyskakovali zpoza drnů a obří slunéčka hrozila odletět „do nebíčka.“ Pro malé
čaroděje nebylo tak snadné dostat se k laskominám, ale to na tom bylo
právě to nejzajímavější. Navíc – pro Pondělí velikonoční platila ministerská
výjimka, a tak si i mladiství kouzelníci mohli pomoci kouzly. No co byste
chtěli víc?
May
a další studenti, jež zůstali v Bradavicích, zas tak povznesenou náladu
neměli. Většinou se jednalo o sirotky, kteří neměli na svátky kam jít, případně
o „mladistvé delikventy,“ které rodiče takto potrestali za nějakou lumpárnu.
Ačkoli
se profesor Brumbál postaral o sváteční výzdobu, cítila, že něco není
v pořádku. A se studenty to nemělo co dělat. Raddle. Bylo to tu. „No
jistě. Velikonoce. Vzkříšení Páně – jak symbolické! Milý Tome, tak se mi zdá,
že jsi neuvěřitelně domýšlivý,“ utrousila na adresu svého bývalého přítele.
Bylo
jí jasné, co musí udělat. Musí se utkat se svou láskou. Jinak to nejde. Ale
dokáže to? Jestli chce zachránit svět, bude to muset zvládnout. Ale chce to? A
bude mít dost sil, stane-li Tomovi tváří v tvář? Nezradí ji její city?
Jako už tolikrát? Otázky bez odpovědí. Pravdu bude znát až ve chvíli, kdy se
tak stane.
Ale
bylo tu ještě něco dalšího, co jí dělalo starosti – Severus a jeho plány.
Věděla, oč se pokusí. O Voldemortově plánovaném převratu měl právě on nejvíce
informací. Aby je získal, málem přišel o život. Proto nelze očekávat, že se
„své chvíle slávy“ vzdá. Zkusí Voldemorta zastavit. Což se mu nezdaří. A pak...
zemře. Ale co ostatní? Kdo Severa podpoří? A kdo se bude držet zpátky?
Nekoordinovaný postup vedl jedině do záhuby. Takto je Tom zničí všechny –
přesně tak, jak si to přál. K čemu jí vlastně bylo to pečlivé skrývání?
K čemu byla příprava na jejich setkání, když jí vše pár bláznů zhatí?
Nesnesla pomyšlení na jejich smrt. Na jejich mučení. A to Tom dobře věděl.
Nepochybně toho také náležitě využije. A ona prohraje. Pravda, stále tu byla
možnost je obětovat. Jenže něco takového by nedokázala. Rozčilovalo ji to.
Nechtěla, aby se jí tam ti hrdinové motali. Nechtěla je ohrozit. Protože jestli
se s Tomem postaví proti sobě, v širokém okolí nebude bezpečno.
„Jestli se postavíme proti sobě? Pane Bože, já si to snad ani nepřeju!“
zaúpěla. Ne, skutečně nic takového nechtěla. Ale co ti, jež měla ráda?
Zodpovídala za ně. Za jejich životy. Nemohla je nechat zemřít jen proto, že jí
před Tomem podklesávají kolena. Copak to jde, obětovat je všechny pro někoho,
kdo si její lásku ani nezaslouží? „Pokusil se tě zabít, holka, mysli!“
napomínala se. „Nemůže za to, je jen posedlý,“ omlouvalo ho její horší já.
„Posedlý – to ano – touhou po moci. Tohle mu nijak nevymluvíš, ani to
z něj nevytřískáš, zlatíčko,“ připomnělo její svědomí. Ne, nemohla ho
nechat být. Nemohla dopustit, aby zničil celou zemi. Pokusí se mu ještě pomoci.
Ale pokud její pomoc nepřijme, asi jí pukne srdce nad tím, co musí udělat.
*
* * * *
Severus
trávil večer nad karafou brandy. „Překvapuje mne, že jsi dosud nic nepodnikl,“
ozval se vedle něj studený hlas. Severus ztuhl. Nebylo dobré, slýchat hlasy. A
už vůbec ne takového hlasy. Hlasy, které očividně nebyly z tohoto světa. A
ke svému neštěstí ani netušil, komu hlas patří. „Že by s tím měl něco
společného Voldemort? To by mu bylo podobné, ale...“ nějak se mu to nezdálo. Ať
už to byl kdokoli, pouhý špeh Temného Pána to jistě nebyl. „A co myslel
s tím, že jsem měl něco podniknout? Podniknout co? Podniknout s kým?“
snažil se nemyslet, snažil se vyčistit svou mysl, uzavřít ji před cizím vpádem.
„Snažíš
se zbytečně, jak bys jen mohl přede mnou něco skrýt?“ pokračoval hlas. Ta slova
Severa nanejvýš znepokojila, avšak nikterak nereagoval. Nebylo dobré začínat
řeč s takovými hlasy, nebylo dobré je ani poslouchat – člověk nikdy
nevěděl, jak to pak skončí.
Nezvaný
návštěvník však jeho nezájmu nedbal. Když už došel až sem, rozhodně se nehodlal
nechat odbýt. „Nezbývá už mnoho času a ty jej marníš takto,“ zhodnotil jeho
večerní činnost. Severus nehnul ani brvou. Doufal, že nezvaného hosta časem
přestane jeho mlčení bavit a půjde si po svých. To se ale přepočítal.
„My
dva si nemusíme na nic hrát,“ zvuk slov Neznámého šlehl jako rána bičem. „Je tu
něco, co nás dva spojuje; a to něco je ona...“ Severus překvapeně vzhlédl –
toto nečekal. Ale mohl vůbec něco čekat od hlasu bez těla? Jistě nic dobrého.
„Oba víme, že je nebezpečná – pro všechny kolem sebe,“ pokračoval hlas. „Vždy,
když je nervózní, zavání to neštěstím. A teď, když...“ odmlčel se. „Když? Co
tím chceš říct?“ neovládl se Severus. Na protější stěně zahlédl tmavý stín.
Nebyl to stín člověka, ani ničeho, co kdy spatřil. Zahrával si s ohněm,
když se s ním dal do řeči. Přesto se nemínil dát zastrašit. „Kdo jsi?“
změnil svou otázku. „To bys nepochopil,“ odtušil Neznámý. „Jaký má asi na ní
zájem? O co mu jde?“ přemítal Severus. „Co ode mne chce? A je správné mu
v tom nějak pomáhat? Nebo nechat si pomáhat?“ Vůbec se mu to nelíbilo. Ať
už cítil k May cokoliv, byl zvyklý si své problémy řešit sám.
„Možná
se tomu budeš zdráhat uvěřit, ale nejsem její nepřítel,“ promluvil hlas znovu.
„Opravdu?“ zeptal se Severus nedůvěřivě. „Opravdu,“ potvrdil Neznámý. „Vlastně
ji mám rád. A právě proto jsem tu. Ona sem nepatří. Je tu nešťastná. Vším, čím
prochází, nevýslovně trpí ...“ Na chvíli se odmlčel. Severus vyčkával.
„Nepřeji si nic jiného, než dostat ji odtud. Chci ji odtud odvést. Chci, aby se
vrátila – domů; to je vše.“
„A
není to spíš tak, že ti stojí v cestě? Nechceš se jí prostě jen zbavit?“
zeptal se Severus posměšně. „Ne. Ona mi nemůže vadit – stejně, jako já nemohu
vadit jí. Nemůžeme si přát něco zlého, protože to zlé bychom přáli sami sobě;
to, co teď říkám, je pro nás přirozené, avšak uznávám, že se to zcela vymyká
lidskému chápání; proto nemám za zlá tvá slova,“ řekl Neznámý mírně.
V tónu jeho hlasu však Severus vycítil jistou drsnost, jakoby nehovořil
upřímně.
„Proč
mi to říkáš?“ zeptal se. „To proto, abych tě varoval – byla jí dána obrovská
moc; větší, než si ty dokážeš vůbec představit; jenže ona zapomněla. Zapomněla,
kým je a kým by měla být. Snaží se být někým jiným, ale to nejde. Dřív nebo
později na to přijde sama, ale do té doby se může přihodit spousta věcí,
neblahých věcí pro ty, jež jí budou nablízku. Může rozpoutat síly, které nebude
schopna zvládnout, protože už zapomněla, jak na to. Nechce vám ublížit, ale je
jen tím, čím je; mrzí mě to, ale ona tu nesmí zůstat, pro vaši bezpečnost...
Krom toho,“ na okamžik zaváhal, „– ona ví víc, než si myslíš... To je vše, co
jsem ti chtěl říct,“ zašeptal hlas a pak se rozhostilo ticho.
Severus
se zamyslel – něco uvnitř mu říkalo, že jeho noční návštěvník neměl zrovna ty
nečistší úmysly. V něčem mu jistě lhal a nelhal-li přímo, pak mu jistě
neříkal pravdu celou. Jenže na tom, co říkal, něco bylo. May nepochybně
nebezpečná byla – pro sebe i pro své okolí. A o tom, že kol sebe dokáže
rozpoutat peklo, se také již několikrát přesvědčil. Tak třeba ta smršť málem
zničila celou školu. A zemětřesení, které způsobila, k tomu také mělo dost
blízko. Pravdou je, že on sám se vůči ní také vždy nezachoval právě fér. Ale má
smysl čekat, až ta holka provede něco dalšího? Kupříkladu až ho stačí zákeřně
zabít? A co vlastně myslel tím, že ví víc, než si myslí? Snad nezná plány Pána
Zla? A jestli ano, co to znamená? Hlas koncipoval svůj proslov jako
varování; má to tedy znamenat, že May definitivně stojí na Voldemortově straně?
To proto se ho v poslední době štítila? Zmučeně si povzdychnul.
„Překvapuje mě, že jsi dosud nic nepodniknul,“ přehrával si v duchu
rozhovor. Ano, jedno bylo jisté — May bylo nutno přinejmenším někam
odklidit, navzdory jejím schopnostem ji nějak zpacifikovat. Kdyby ji zabil,
Brumbál by mu to nikdy neodpustil; přesto leckdy může dojít k různým
nehodám... aniž by si něco takového někdo přál... Bude záležet jen na ní,
nakolik bude či nebude rozumná.
*
* * * *
Neděle.
Hned po mši měli studenti volný program. A večer – aby jim tu nebylo tak smutno
– byl uspořádán velikonoční ples. To bylo těšení a šlechtění! Inu, nic pro May.
Ostatně ta se zaobírala něčím úplně jiným. Stalo se to hned při snídani, kdy
přilétaly dnes opentlené poštovní sovy. Rituál, který se jí nikdy netýkal. Až
dnes. Dostala dopis. Zaváhala. Nervózně se rozhlédla okolo. Pochopitelně tak,
aby to nikdo neviděl. Bylo jí známo, že přinejmenším jedny oči ji stále bedlivě
pozorují. Neochotně vztáhla ruku pro pergamen a na soví pařát přivázala další
mašličku. Zavřela oči. Nemusela dopis číst. Věděla, co v něm stojí i kdo
jej psal. Byť důkladně kouzlem změnil svoje písmo. Přesto pergamen rozpečetila
– to pro ty, co ji sledují. Nesměli pojmout podezření, že jejich hru prohlédla.
„Tak přece se odvážili,“ poznamenala trpce. Blížil se k ní nějaký stín.
Než Harry stačil nakouknout, pozdvihla svoji dlaň. Dopis se jí nyní vznášel
kousek před obličejem. Lehounce foukla. Z úst jí vyšlehly plameny a
pergamen se obrátil v prach. „Jsi nějak moc zvědavý,“ obrátila se
k Harrymu. Divoký lesk z jejích očí již zmizel.
*
* * * *
Všichni
již odešli na ples. Ve věži bylo najednou hrozně studeno a prázdno. A hořko.
„Jak mi to jen mohli udělat?“ litovala se May. „Takhle mi ublížit! Za co? Co
jsem jim udělala? Provedla jsem snad něco zlého? Ne. Tak Proč?!“ Nebylo
správné, že s ní takto jednají. Jakoby byla nějaká... Ne, nemohla to
snášet. Nešlo to. Ještě chvíli a už se z toho zblázní.
„Neříkal
jsem ti to?“ zaslechla v mysli pobavený hlas svého bratra. „Zradí tě,
všich-ni.“ „Ne, všichni ne!“ vykřikla. „Ale ano, víš, že mluvím pravdu. Nakonec
tě zradí úplně všichni, holčičko,“ stál si na svém. „Neudělali by to, nebýt
tvých skvělých rad,“ odsekla. „No, uznávám, že jsem svojí troškou do mlýna také
přispěl, ale prosím, věř mi, dělám to jen pro tvé dobro,“ řekl ublíženě. „To
tak! Nech mě na pokoji – a je taky!“ vyštěkla. Udělal gesto, jakože se vzdává.
„Ale prosím, když myslíš, tohle mi úplně stačí. Odteď se budu jenom bavit.“ „Ano,
máš pravdu – to, co`s udělal, úplně stačí,“ povzdychla si zmučeně.
Nepomohlo,
že věděla, odkud vítr vane. Bolest zůstávala. A byla čím dál hlubší a
hlubší. Jak jí to mohl udělat?! Jak mu mohl uvěřit, po tom všem, co pro něj...
Ne, nešlo to. Nemohla dál předstírat, že se nic neděje. „Chcete-li získat
informace, jak zneškodnit Lorda Voldemorta, přijďte dnes o půlnoci do Svatyně.
Přítel. No to už je vrchol! Myslí si, že jsem tak pitomá?!... Asi ano,“ napadla
ji pokořující odpověď. Ráda by se vyplakala, ale všechny slzy jí vyschly. Byla
vzteklá. A celá rozbolavělá. Nejradši by je nechala jít, ať mají, co chtějí,
zrádci. Jenže současně, přes všechno, co jí provedli, si nepřála jejich smrt.
Měla chuť křičet, vykřičet ze sebe všechnu svou bolest; to ale nemohla. Její
křik by zněl jak trouby z Jericha, nezůstal by tady kámen na kameni,
zvláště dnes, kdy má opravdovou chuť něco rozbít. Ano, nejraději by to tu
srovnala se zemí. Měla chuť se pomstít. Měla chuť jim oplatit všechna příkoří,
jež tu musila kdy snášet. Měla chuť je vlastnoručně... Jenže je milovala. Takže
veškerou destrukci hned obrátila proti sobě. Zůstat až do půlnoci pokojně ve
věži však nedokázala. Emoční tlak byl příliš velký. Musela odtud. Musela to ze
sebe nějak dostat. Protože jinak, i když nechce, by někoho sprovodila ze světa.
Sebe nebo je. Nebo oboje. Musela odtud. Jak raněné zvíře prchala chodbou. Pryč,
pryč z dusivých zdí! Bradavický hrad se smáčel v chladném svitu Luny.
*
* * * *
Utíkala.
Zase utíkala. A to si přísahala, že se něco takového již nikdy nestane. „Jsem
slaboch,“ přiznala si. „Jsem slaboch – nedokážu...“ doběhla do Vstupní síně.
Tam se zarazila. Respektive něco ji zastavilo – z Velké síně se linula
hudba. „No ano, dnes je přece ten ples,“ uvědomila si. Najednou věděla, co jí
pomůže.
*
* * * *
Ve
Velké síni vládla báječná zábava. Sudičky skřípaly jak o život. A studenti – a
dokonce i někteří učitelé – se vlnili v rytmu jejich hudby. Bylo asi tři
čtvrtě na jedenáct, když se s rachotem rozletěly veliké dveře. Všichni se
ohlédli, co to. Živá hudba přestala hrát... a nahradila ji jiná, protože první,
kdo do dveří Velké síně „vstoupil“, byl Seamusův kazeťák. Ten, který
v prvním ročníku odložil poté, co zjistil, že v Bradavicích je mu
zcela k nepotřebě, neboť zde nic z mudlovského světa zkrátka
nefungovalo. Nyní ale hrál. A vůbec ne pěkně.
May
ho poslala po zemi až ke středu síně. Teprve po pár vteřinách sama vskočila
dovnitř. S jejím příchodem všechno veselí utichlo. Zářící lampióny zmizely
a nahradily je prosté svíce. Nebylo jich mnoho, proto atmosféra v tak
rozlehlé místnosti byla rázem víc, než pohřební. Právě taková, jakou měla
náladu. V jediném okamžiku to tu bylo jak o nějaké upíří slavnosti. A mělo
být hůř – jen co začala tančit.
Někteří
učitelé její nástup se vším všudy považovali pouze za snahu na sebe upozornit.
Jiní ale ne. „On jí to řekl,“ utrousil Severus. „To není jisté,“ nesouhlasil
Lupin. „Tak si to mohla prostě přečíst,“ stál si na svém zasmušilý profesor
lektvarů. „O tom pochybuji, Sirius není z těch, co si někoho nechají
vstoupit do hlavy,“ odporoval Lupin. Severus se zamračil. „Buď jak buď, něco
musí tušit,“ zašeptal. „Podívej se na ni...“
Opravdu
– May rozhodně nebyla v dobrém rozmaru. Což se projevilo i jejím celkovým
vzhledem a výběrem písní. Do Velké síně nevešla, ale přímo vletěla. Několika
přemety se dostala do středu síně. Jako reflektor ze stropu místnosti se kolem
ní objevil paprsek světla. Na sobě měla černé triko, vysoké kozačky, lesklé,
černé kožené kalhoty, divoce zdobené stříbrnými cvoky, krátký kabátek a čelenku
stejného provedení. Vypadala by jako nějaká rocková hvězda, nebýt záští
planoucích očí. Očí, které naháněly hrůzu, stejně tak jako těžký vzduch, který
se skoro nedal dýchat. Jediným zdánlivě nevinně působícím prvkem její postavy byly
rozpuštěné vlasy. Dlouhé, plavé, heboučké vlasy vonící heřmánkem, vlasy
probouzející v mužích těžko odolatelnou touhu přijít blíž a zabořit dlaně
do té stříbřité záplavy, touhu můry dotknout se zářící lampy. Ne všichni zdejší
by se však nechali strhnout – kupříkladu takový profesor Snape už na hony
rozpoznal manipulaci. Jiné pak zdržovalo přinejmenším nepříjemné postavení
učitele. Byl tu ale někdo, kdo na dívku nepokrytě fascinovaně zíral – upíraly
se k ní dvě nádherně kaštanové psí oči.
Písně,
jež zazněly, byly nepochybně z mudlovského světa. Převážná část byla
v angličtině, ale našly se i písně zpívané v cizích jazycích... a
potom pár těch, u kterých se dalo úspěšně pochybovat, že pochází z tohoto
světa.
Byly
divoké, nespoutané a hovořilo se v nich o lásce, zoufalství a smrti.
Nebylo to poprvé, kdy v její přítomnosti rozuměli slovům, aniž by byli
s to pořídit přesný, či vůbec jaký překlad. Hlavně šlo ale o emoce. Ty
vířily vzduchem a zaplňovaly Velkou síň ode dna až po samý okraj. Její emoce.
Emoce, jež hrubě útočily na nervovou tkáň přítomných, prolínaly se s tím,
co cítili, aby se nakonec stávaly jejich vlastními emocemi. Mnozí z toho
byli zděšeni – není běžné, ani žádoucí, aby vám někdo do hlavy importoval
soubor svých pocitů či myšlenek. Odsunuli se proto co nejdále od středu
místnosti – vzdálit se bohužel nešlo – a s narůstající hrůzou sledovali,
co bude dál.
Minerva
McGonagallová v duchu zalitovala, že profesor Brumbál byl před pár
hodinami odvolán v naléhavé záležitosti na ministerstvo. Jako ostatní,
také ona cítila, že se tu děje něco nedobrého. Jenomže nevěděla, co si počít. I
na ní totiž spočívala hypnotická síla probuzené Moci. A tak si jen nejasně
uvědomovala, že právě takto si zřejmě připadá králíček před vlnícími se
křivkami vyhladovělého hada. Ano, Brumbál by May dovedl uklidnit, jistě by
nepodlehl jejím kouzlům, jistě by dokázal zamezit přílivu ledové temnoty, která
teď Velkou síň plíživě zaplňovala. Jenže bradavický ředitel zde nebyl. A
temnota nerušeně postupovala.
Jedinými,
na které magie starých časů nepůsobila, byl Severus s Lupinem. Ale ti
sotva mohli May uklidnit – tím spíš, že to byli právě oni, kteří ji tak
rozrušili. Přesto všechno ani v této chvíli nedopustila, aby jim proud
Moci jakkoli uškodil.
Třetím,
nad kterým neměla Moc vládu, byl přeměněný Sirius. Ale zde mohla být příčina
dvojí – jednak to mohla být skutečnost, že právě prodléval ve své psí podobě a
Temnota stejně jako mozkomorové na zvířata nikterak nereagovala, jednak mohl
být důvod stejný jako u předchozích dvou případů.
...
Netrvalo
dlouho a jediným jasným bodem v místnosti byla May v kuželu světla.
Tančila. Nejprve byl její tanec divoký a neuspořádaný, připomínající vnitřní
boj její rozhárané mysli. Severovi tento tanec připomínal její „vystoupení“ na
začátku školního roku, kdy se proti jeho vůli snažila dostat k zařazování.
Nebyla to zrovna příjemná vzpomínka a nutno říci, že profesor lektvarů dnes
nehodlal v žádném případě připustit, aby se situace opakovala.
„On
jí to řekl,“ sykl znovu podrážděně. „To není tak jisté,“ opakoval svá slova též
profesor Lupin. „Pokud ano, ten zmetek bude hned tím dalším, koho
dnešního dne sprovodím ze světa,“ odtušil Severus zarputile. „Prozatím jedeme
podle plánu... a přestaň se tvářit tak krvelačně, ať nás sám neprozradíš,“
varoval ho Lupin. Severus se křivě usmál. Na dnešku záviselo vše, o co se po
léta snažil – nepodaří-li se mu v tom zabránit, už za pár hodin vpadne
Voldemort do Bradavic a pak... bude konec všemu, co Zakladatelé a jejich
následovníci v potu tváře zbudovali. A ona zatím – „Nu ano. Jistě alespoň
cítí příchod svého pána, nebyla-li ovšem přímo u zrodu jeho plánu. Odtud to
sebevědomí, odtud ta arogance. Ale ještě jsem tu já. Já nedovolím, aby síly zla
zvítězily. Zasadím Voldemortovi smrtelnou ránu – na místě, kde by toho nečekal.
Bradavice nesmí padnout! Nikdy!“
...
May
si jeho úvah nevšímala. Cítila sice, na co asi myslí, avšak její vlastní emoce
ji cele naplnily. Tančila. Tančila způsobem, jako by tento tanec měl být jejím
posledním. A dle mínění některých – snad i měl.
Tančila
již pomaleji, vláčněji, hadím tancem; její myšlenky se postupně čistily od
zloby a výbušnosti. Jako každá svého rodu, byla ve svém hněvu strašlivá; ona
sama však na rozdíl od svých bratrů a sester vždy dávala přednost spíše
mírnosti. Raději byla tou, kdo život dává a v jeho růstu podporuje, než-li
tou, jež jej v zatvrzelosti srdce bere.
V kuželu
mdlého světla se k zemi snášely miniaturní hvězdy, ne větší, než vločky
sněhu. Jen podél jejího těla měnily svoji dráhu a spirálovitě se kol ní vinuly.
To již její šat, stejně jako i myšlenky, změnil tvar a barvu. Bylo to před
chvílí, kdy se zdálo, že i ji Tma pohltila. To ji obklopila temnota černější,
než byla kdekoli jinde a cele ji zakryla svým pláštěm. Na okamžik nebylo
v kuželu světla nic, než jakýsi hrozivý, temný stín; May však nakonec
přece zlovolné myšlenky přemohla a zjevila se poté ve světlé říze; v jejím
srdci se rozezněl zvon soucitu a zmučené lásky a tanec i hudba se stali
volnějšími a oku i uchu lahodnějšími, jakoby na miskách vah zvítězilo to lepší,
co v bradavických zdech prožila. Její hoře však bylo příliš veliké, než
aby zůstalo jen u tohoto.
Kouzelná
obloha umístěná ve stropě klokotala bouřkovými mraky a z těžkých mračen
k chvějící se podlaze sjížděl jeden blesk za druhým; nikoho nezranil,
avšak každý byl doprovázen mohutným hromobitím. Na podlaze se rozpleskávaly
neviditelné kapky, aniž by byla ve vzduchu cítit osvěžující vůně deště; zato
vítr, vítr byl zcela skutečný. Přesto vláda temnoty již trochu polevila a do
Velké síně pronikla trocha světla. Nastal čas příšeří, ve kterém ale nebylo
zcela zřejmé, skončí-li tmou, či snad denním světlem.
Kužel
světla obklopující May již nebyl tak viditelný. Vlastně světlo nyní už nebylo
přísně ohraničeno, ale volně se rozložilo více do prostoru. V písních nyní
zaznívala trpkost a tanec se stal vláčnějším, jakoby každý pohyb tanečnici
způsoboval utrpení. Vzhlédla k obloze a vztáhla k ní dlaně; na její
pokyn začaly pršet růže – bílé, sametové, a přesto jako drahokamy zářící růže
s drobnými kapičkami rosy, jež vypadaly jako nejčistší diamanty. Cosi ve
vzduchu se uvolnilo, když květy začaly padat. Studenti, okouzlení jejich
krásou, je nadšeně zachytávali do svých rukou a těšili se z nich. Po
prodělaném strachu se do jejich srdcí vrátila radost. Také May dva květy
zachytila; nikoli však, aby si je ponechala pro sebe. Severus s Lupinem
sice pověstem o Růži příliš nevěřili; přesto však nevztáhli ruce, by na sebe
uvalili prokletí vázané k symbolu statečnosti, odvahy i zmaru elfího plemene.
Z očí
jí vyšlehl divoký plamen ve chvíli, kdy každému hodila po růžovém květu; zprvu
ani nepostřehli, o co jde, neboť tak magnetické bylo světlo jejích očí, že
květinu pouze reflexivně zachytili. Vzápětí však sjely jejich oči k růži,
jakoby jim to kdosi našeptal, a zděsili se, protože na rozdíl od ostatních,
sotva se růže dotkly jejich prstů, potřísnily se krví. Ne jejich, ale elfskou
krví, její krví. Lupin v hrůze svoji růži upustil; Severus však ve vzteku
zaťal pěst a poupě pomačkal; píchl se přitom o trn a kapky jeho krve se smísily
s krví její. I odhodil květ daleko od sebe a pohlédl na ni
s neskrývanou nenávistí.
May
se ale nezalekla, naopak – jakoby jej nadále provokovala. Znovu pozdvihla ruce
a z z podlahy vytryskly prameny křišťálově čisté vody. Síň se opět
zatměla a veškeré zbytky světla se soustředily kolem tančící dívky. Vody se
seskupily v kruh a vytvořily jakousi zářící fontánku s vodotrysky;
May stála v jejím středu.
Byla
by to čarokrásná podívaná – vody ohraničující světlý prostor totiž měnily svůj
tvar a vytvářely živá sousoší na témata z elfské historie – kdyby ovšem...
přes všechnu tu krásu a líbeznost zpěvu zaznívala z každičkého tónu,
z každičkého pohybu bolest a žal tak velký, jakoby to měla být poslední
píseň, poslední hnutí, které z její moci povstane. Cítila ohromnou tíhu na
svých bedrech, velikou únavu a společně s ní klesali na mysli též všichni
přítomní, všichni, až na Severa, jehož srdce se rozhořelo zlobou.
„Země,
vzduch, voda... zbývá jen oheň,“ zašeptal. Pak se jeho oči setkaly s modří
elfských tůní; než ale stačil cokoli učinit, May vztáhla ruce potřetí a ze země
vyšlehly plameny. Ty požíraly proudy vod, dokud je zcela nepohltily. Byl to zlý
oheň, oheň s vlastní vůlí, stravující vše, co mu přijde do cesty. Temný
oheň, jakoby vzešlý z nejhlubších Morgothových slují. Ale kdo by tu znal
jméno Temného pána?
Na
těle se jí objevily kapičky potu. Cítila horkost; ale co byl žár ohně proti
žáru zrady, jenž ji sžíral přímo v srdci? Nemohla dýchat; ale co znamená
zadušení dýmem obětního ohně, když ji dusila zraněná sebeúcta? Pro Severa byla
ničím – cožpak by jí mohl něco takového učinit, kdyby k ní cokoliv cítil?
Ne, nemohla být rozumná. Opustili ji, zranili, zahubili vše, co mezi nimi kdy
bylo... nač se vzpírat osudu – má zemřít za pár chvil anebo přímo tady? Nevyjde
to nastejno? Trpkost a únava. Ale ještě má dost sil dohrát své představení až
do konce.
S výčitkou
pohlédla na Severa. To on byl strůjcem úkladů, mozkem toho všeho. Aniž by
z něj spustila oči, nechala se vyzvednout nad zem. Rozepjala paže.
„Toužíte po mé krvi?“ ozvalo se v neznámém, drsném jazyce. Z ohně
zazněl studený smích. May jej neslyšela. Nezáleželo jí na tom. Znaveně složila
hlavu na stranu, když její zápěstí probíjely neviditelné hřeby. Z ran
začala prýštit krev. Studenti zděšeně vykřikli. Zapovězený les oněměl
zármutkem. Nejen zvěř, též fauna v okolí hradu povadla; jen osika na
Makliho hrobě nastavila chvějící se listy náruči studeného větru.
Další
hřeby probily též dívčiny nohy. Nevykřikla, i když síní proběhla vlna bolesti.
Z čela jí stékaly krvavé kapky. Vypukla panika. „Cožpak jí nemůže nikdo
pomoci?!“ padla otázka. Podle všeho ale něco takového nebylo možné. Koneckonců
se ani nešlo přiblížit k ohnivému kruhu – někteří odvážlivci se o to
pokusili, leč byli odraženi šlehajícími ohnivými jazyky.
Vtom
se ozvalo příšerné zavytí a vzduchem se mihl černý stín. Obrovitý pes proletěl
plameny a dopadl do ohnivého kruhu. Žáru se nezalekl; vyskakoval do výše,
štěkaje s naléhavostí psů, jež ztrácejí svého pána. Zdálo se, že je vše
ztraceno; nicméně ve chvíli, kdy se mu podařilo tesáky zachytit Mayin šat,
prohlédla a spatřila to statečné, věrné zvíře. Bylo to těžké procitání, tápání
skrz únavu, již jí připravil tento svět. V konci se ale přece pokusila
usmát na toho božího tvora a poté se snesla dolů. Došlap nebyl vzhledem ke
zraněným nohám tak hladký, jak snad očekávala – bylo to, jakoby její údy
proťali horkým železem. Upadla na hřbet černého psa, který byl naštěstí natolik
silný, aby její váhu unesl. Objala Siria kolem krku a ten ji pak z toho
místa odvezl. Nic jim nebránilo v cestě, neboť ve chvíli, kdy se
probudila, plamenný kruh zanikl.
„Já
ji...!“ sykl Severus. Rozpálený do běla se vrhl za nimi. „Ne, tady ne!“ zadržel
ho Lupin, kradmo se dívaje do stran, zda někdo nepochopil. Vždyť zabijí-li ji
nakonec, pak nikdo nesmí vidět, že šli za ní. Musí zůstat ještě alespoň pár
desítek minut, a teprve potom se nenápadně vytratit...
...
Sirius
May odnesl na bezpečné místo – ne moc daleko, protože se zanedlouho musí
vrátit, ne moc blízko, tak akorát na to, aby se mohl přeměnit. Opatrně ji
položil ke stěně. Stále se tak sladkobolně usmívala, jakoby částí své mysli
prodlévala ještě v jiném světě... „Tu lest prohlédla,“ uvědomil si. Jenže
– Severus se choval jako šílenec. „Když nedorazí na smluvené místo, zabijí ji.
Jak ji mám ochránit?“ ptal se bezradně. Brumbál tu nebyl a ti ostatní? Ti buď
bez prodlení zabijí i jeho nebo jej pošlou do Azkabanu nebo mu přinejlepším
neuvěří. A až se stane, bude už pozdě na omluvy.
„May,“
vydechl. „To tam...“ odmlčel se. Neodpověděla, jen se mu schoulila do náruče.
„Pšt, to bude dobrý, všechno bude dobrý, holčičko,“ hladil ji po vlasech.
Nějakou dobu tak setrvali. Pohledem se snažil zjistit rozsah jejích ran;
nespatřil ale nic. Překvapilo ho to – věděl, že tohle iluze nebyla. Ale na
přemýšlení nezbýval čas – ze tmy se blížily čísi kroky. Rychle se zase
přeměnil. „Běž, budu v pořádku,“ zaslechl její hlas. Pak rychle zmizel –
musel Severa s Remem najít dřív, než oni najdou jeho – a hlavně ji.
*
* * * *
Rozmluva
byla krátká – „Ona to ví,“ osopil se na něj Severus. „Ví-li to, ne ode mne,“
odsekl Sirius. Severus si ho pronikavě změřil – on ale před jeho pohledem
neuhnul. „Já jí také nic neřekl,“ bránil se hned mnohem nervóznější Remus.
„...Ať už je to jakkoliv, myslím, že přijde,“ řekl už mírněji Sirius. Severus
přikývl. „Jestli přijde, je to pro ni velké štěstí – protože nepřipustím, aby
mi v samotném závěru plány zmařila,“ prohlásil temně. Sirius nehnul ani
brvou. Ve svém srdci už ale věděl, že on zase nepřipustí, aby přišla
k úrazu. I kdyby měl zaplatit jakkoli.
*
* * * *
Svatyně
byla ukryta hluboko v Zapovězeném lese. Málokdo znal přesné místo, kde se
nachází, a ještě méně osob vědělo, jakému božstvu byla zasvěcena a jaké obřady
v ní před dávnými časy byly prováděny. I za dob její největší slávy se
vchod ve skále dal stěží rozpoznat; nyní byl ještě skryt bujnou zelení. Bylo
zvláštní, že ji Severus pozval právě sem – nedalo se předpokládat, že na určené
místo trefí. Zřejmě důvěřoval jejím schopnostem víc, než byla ochotna
připustit.
Propletla
se změtí chodeb spoře osvětlených smolnými loučemi. Nezastavovala se. Ani
nespěchala. Věděla, co najde. Nebo spíš – koho najde. Věděla, že se jí chtějí
zmocnit. I to, že jsou připraveni na nejhorší. Severus před ní nemohl utajit
svůj plán. Podaří se jí jim tu bláhovost vymluvit? Severův nekompromisní postoj
napovídal, že spíš ne. Avšak nezkusit to, to by si nikdy neodpustila. Teď měla
své emoce pod kontrolou. Co ji to v té síni popadlo? Jen Severa rozzuřila.
Jak jej nyní přesvědčí? Těžce si povzdychla. Čím víc se blížila k samotné
Svatyni, tím větší úzkost a marnost cítila. Neměla ponětí, co řekne. Neměla
ponětí, co udělá.
Vstoupila.
Ve Svatyni bylo temno. A chladno, velmi chladno. Jeskyně byla prosycena
negativní energií. Tuto energii ale nezpůsobily zjitřené emoce posledních dní.
Záporná energie zde sídlila již od pradávna. Svatyně totiž kdysi soužila jako
obětiště. To ovšem pánové nemohli tušit. Ale i kdyby to věděli, bylo by jim to
zřejmě jedno. Ne však May. Znala spoustu podobných míst a věděla, co všechno
může jediná dobře mířená zlá myšlenka způsobit. Magnetismus tajných svatyň a
pohřebišť býval vždy velmi silný a bylo snadné fluidu místa podlehnout... A
zpravidla si to dotyčný ani neuvědomil.
Zhluboka
se nadechla. „Profesore Lupine?“ zavolala. Nedostala žádnou odpověď. Zlobilo
ji, jak s ní jednají. Ale dobrá, nechť mají svoji hru. Postoupila o něco
dále do nitra Svatyně. Vchod za ní se uzavřel. „Dobrý večer, slečno
Parkerová... nebo spíš paní z Rosendorfu?“ ozval se za ní ledový hlas.