Kestrel a Sirius - XX.
Věštba
Snad
to bylo díky prázdnému žaludku, anebo spíš díky jejím jasnovidným schopnostem,
které již násilně nepotlačovala, nevěděla přesně; jisté ale bylo, že se
s úderem dvanácté vztyčila na posteli. „Ne, já nechci, já nechci, prosím,“
volala, zbrocená potem. Ňadra se jí divoce dmula a tep jejího srdce by mohl
klidně být tepem ptačím. Byla vyděšená – a nebylo divu – před chvílí ji ve snu
navštívil Posel Smrti. Oznámil jí, že na kalendáři jejího života zbývá již jen
pár neodtržených listů … Neviděla ho přesně, když se před ní zjevil. Když
v neblahé předtuše otevřela oči, spatřila jen jeho nejasnou siluetu, ale
poznala ho přesto bezpečně. Jeho: „Zanedlouho zemřeš!“ znělo vskutku děsivě.
Věděla, že se nejedná o žádnou noční můru – jeho příchod byl skutečný. Sdělil
jí své poselství a zmizel jako dým. Nechtělo se jí zemřít. Ne teď – teď, když
se jakžtakž usmířila s profesorem Snapem, který, když už nic jiného,
nehrozil již, že o smrtících 180˚ pootočí jejím krkem, případně ji požene
z Bradavic sviňským krokem, teď, když se Smrtijedi otřepali natolik, že
byli schopni dalšího útoku na Harryho, teď, když si našla nového tmavovlasého
přítele a s tím starým (míněn profesor Lupin, pozn. autora) dala vztahy do
pořádku, teď, když dostala odvahu bojovat se svým osudem a začít žít znovu od
začátku (pokolikáté zase?), teď, když … Byla to pro ni těžká rána. Vzniklou
situaci pak tedy řešila ryze ženským způsobem – plakala, dokud znovu neusnula.
„Vstávat, ospalci!“ budila je za pár hodin Hermiona jako každé
jiné ráno. May se vylekaně vztyčila na posteli. Díky Hemionině nevybíravému
stylu buzení se jí znovu promítl obrázek z půlnoci. Tyhle déjá vu
nesnášela. Nějakou dobu jí trvalo, než se ovládla natolik, aby zklidnila
nejprve svůj dech a potom i mysl, aby mohla jakž takž „fungovat“. Nakonec
„motor“ naskočil a mohla zase přemýšlet. „O co vlastně jde?“ ptala se sama sebe
v duchu, zatímco otupěle zírala do prázdného místa před sebou. „Věděla
jsem přece už ve chvíli, kdy jsem sem nastupovala, že brzo zemřu. Proč jsem
tedy byla tak vystrašená?! To nedává smysl,“ setřela si pot z čela. „Můj
život mě přece až tak příliš nezajímá – chci pouze ochránit Harryho, nic víc.
Na ničem jiném mi nezáleží – měla bych být spokojená, že zemřu v boji za
to, čemu věřím … co se teda děje?“ nechápala. Znovu viděla blonďatou hřívu
vlasů Anděla Smrti, znovu slyšela jeho hlas … „Proč mě to tolik zasáhlo?“
přemýšlela. Pak jí to došlo – ta slova nebyla určena jí. Anděl pouze přišel
přednést své poselství – a sdělil jej tomu, kdo naslouchal. Tomu, kdo byl
schopen porozumět … „Jenže – kdo byl tím, komu slova byla určena?“ Ne, May se
nebála smrti; byla připravená na to, že zemře mladá. Avšak nebyla připravena na
to, že kolem ní budou umírat lidé … Kdyby se stala pravou zaklínačkou, kdyby se
izolovala na Kaer Morhen, mohla toho být ušetřena. Ale ona nechala vstoupit
lidské bytosti do svého života, dopustila, aby jí začalo záležet na osudech
svých bližních a – toto byl výsledek. „Ta smrt mě tolik zasáhla – musel to být
někdo, kdo je mi blízký, jinak bych … se tolik nevylekala,“ uvažovala. „Někdo,
na kom mi záleží, ale – KDO?!“ zoufala si. „Harry? – to asi ne – pokud se bude
držet v mé blízkosti, nic se mu nestane, nejsem-li to já, kdo má zemřít.
Tedy snad jeho přátelé? Sirius? Lupin? Někdo ze studentů? … Třeba Neville se
svou tendencí nemotorně se přichomýtnout ke všemu, co zavání problémem …“
„Nemotorně?“ oponoval druhý hlas. „Ty časy jsou již dávno pryč – teď si přece
hraje na rytíře, ochránce lidských práv …“ „Panebože, snad jsem ho v dobré
víře nezabila?!“ vykřikla v duchu. Zorničky se jí hrůzou široce rozšířily.
„Profesor Snape má pravdu – strkám nos do věcí, do kterých mi nic není,“
pomyslila si schlíple. „…ale možná to nebude ani Neville, třeba je to někdo
úplně jiný, třeba Draco,“ zadoufala. „Draco?! Asi už mi z toho hrabe –
proboha proč by Smrtijedi chtěli asi tak zabít zrovna Draca Malfoye?!“ potřásla
hlavou, aby se vzpamatovala. „… A to s těmi Smrtijedy jsi vzala od koho? O
těch se přece v poselství nehovořilo,“ ozval se ledový hlas vedle jejího
pravého ucha. „Od tebe,“ podívala se tím směrem, jakoby někoho mohla
zahlédnout. „Mohla bych se mýlit – kdyby ses tak nerozčiloval,“ ušklíbla se.
Kdepak, od něj se zmást nenechala. Zaslechla cosi jako nespokojené zavrčení.
Pak veškerý hluk ustal. „Takže je to pravda,“ usmála se zlým úsměvem. Spokojená
ale nebyla – i když už věděla prostřednictvím koho, stále ještě nevěděla KDO a
JAK má zemřít. Pravda, jakožto skromná dívka by se spokojila s tím kdo.
Ale odpověď nepřicházela. Velice ji to iritovalo. „Jak se mu mám pokusit
pomoct, když ani nevím, komu nebezpečí hrozí?!“ vztekala se. „…A pomůžu-li
jednomu – neohrozím tak zase život někoho jiného?“ trápila se. Nevěděla, co má
dělat. Objala svá kolena, položila na ně hlavu a stísněně se začala houpat sem
a tam. „Musím přijít na to, kdo to je! Přece ho nemůžu nechat zemřít!“ Bylo to
hrozné – oč to jiní měli snazší, když nic nevěděli … Zavřela oči a pokusila se
znovu si Posla vybavit. Někdy tyhle věci zabíraly. Teď však uviděla jen zlatem
zářící, jakoby elfí vlasy („…zatracení elfi, ještě ti se mi sem míchaj!“). Tvář
Anděla byla nezřetelná, rozmazaná – asi jako v televizních zprávách,
nechtějí-li redaktoři odhalit identitu hovořícího. Tělo mohla spíš jen tušit.
Zato jeho hlas – ji celou rozechvěl. Kdo ví, proč vlastně. „Za několik dní
zemřeš,“ řekl a obraz zmizel. „Do háje! Nic lepšího z toho už neudělám,“
mrmlala jako kriminalista zkoumající loupež zachycenou na pásku levné průmyslné
kamery. „Nezjistím, o koho se jedná. Alespoň do té doby, než – dotyčný zemře.“
Prudce seskočila z postele. „Přece nemůžu obíhat celou školu a každému
říkat, ať si dává bacha na Smrtijedy, že se někoho chystaj zabít! … Do čtvrt
hoďky by mě poslali k Müngovi,“ usoudila zničeně. „Jenže co mám teda
dělat?“ Nevěděla. Bylo jí jasné pouze to, že v tomhle jí nikdo neporadí. A
protože čas už pokročil, nezbývalo, než chytit školní brašnu a běžet na
vyučovací hodinu. Dost se zdržela … jestli přijde pozdě, má se Snapem po příměří.
Na hodině lektvarů byla roztržitá. Bylo jí jedno, „co kam háže“,
snažila se rozluštit tajemství, jež se skrývalo kdesi v její mysli.
Přemýšlela nad tím tak usilovně, až k sobě obrátila Snapeovu pozornost.
Došel až k ní, aniž by si ho povšimla. Seděla u pracovního stolu a
v zamyšlení drtila v hmoždíři vše, co jí přišlo pod ruku. Rozdrtila
už černý kořen, snítku myrty, bolehlav, Nevillův pamatováček (cožpak o to,
stejně už jej nepotřeboval, horší bylo, že k němu „přibalila“ i jeho
hodinky), sušený bezový květ a asi pět dalších přísad. Profesor jejímu počínání
s mírně zvráceným zájmem přihlížel. „Jste v pořádku?“ zeptal se
tónem, který nepřipouštěl jiný výklad, než „Bože, za co mě trestáš?!“ Prudce
zamrkala a chvíli se snažila zorientovat v tom, kde je a co právě dělá.
Pak vzhlédla ke Snapeovi. „Něco se stane. Cítím to. Už dnes … jen nevím, co to
má …“ chytila se za hlavu, jež pulsovala bolestí, jak usilovně přemýšlela.
Profesor přivřel oči: „Nechte toho,“ sykl. „Jasnovidectví máte až po obědě,“
utrousil uštěpačně. Zoufale se na něj podívala. Ne moc často prosila někoho o
pomoc. Pokud si dobře pamatovala, posledním „vyvoleným“ byl profesor Lupin. Ten
byl sice ochoten, nikoliv však schopen jí pomoci. U Snapea to mohlo být spíš
naopak. Trošku se zachvěla. Pochopil, ale …? Z jeho strany rozhovor
evidentně skončil – nejen v této hodině, v jejímž průběhu
pochopitelně tyto věci rozebírat nemohli, ale i potom. Prostě to vzal na vědomí
a — ji v tom nechal. Provinile sklopila hlavu. „Omlouvám se,“ řekla.
Nebylo patrné, komu její slova vlastně byla určena, když si její soused právě
povšiml, že cosi postrádá. „Grangerová, vraťte mu ty hodinky,“ zahřměl Snape,
načež pobaveně sledoval, jak sebou dotyčná trhla. „Ale pane profesore …“
nechápala chudák, co tím myslí. „To nezvládnete ani tak jednoduché kouzlo?“
neodpustil si ji ještě trochu podusit. May „nenápadně“ šťouchla do lavice za
sebou, aby připoutala její pozornost. Nepomohlo to – tak se k ní přímo
obrátila a s omluvným úsměvem ukázala na svůj hmoždíř. Hermioně to konečně
došlo. „Reparo,“ namířila hůlku udaným směrem a hodinky byly jako nové. „Za to,
že jste tak nechápavá, strhávám Nebelvíru deset bodů … a dalších deset za to,
že vám Parkerová musela napovídat,“ bavil Snape zmijozelské osazenstvo. May si
jen povzdychla.
Ale i profesor Lupin si povšiml, že May dnes není nějak ve své
kůži. Podle všeho to však přičítal jejím neúspěchům při obranných kouzlech.
Nevyváděla ho z omylu. Ničemu by nepomohla. Namísto toho se znovu a znovu
snažila zjistit, kdo je ohrožen. Zbytečně. Byla z toho už dost nervózní,
což se projevilo i při obědě, kdy se skoro ani nenajedla – těkala očima sem a
tam, jakoby čekala vpád Smrtijedů přímo do hodovní síně. Ron si toho všiml a
náležitě to také dle svého zvyku okomentoval; vysloužil si tak její zuřivý pohled
posílající ho ke všem čertům; poté, co mu pod rukou ujela sklenice
s malinovou šťávou a sladký nektar se mu vychrstl přímo do klína, se radši
staral už jen o sebe. Bodejť — měl pak co dělat, aby se stihl převléci a
dojít zavčas na hodinu jasnovidectví.
Hodina jasnovidectví probíhala dle starého, osvědčeného schématu.
Krátké úvodní slovo, zadání samostatné práce, kontrola výsledků a věštění smrti
vybraným studentům … May tohle ovšem nemohla dost dobře posoudit, když
s ohledem na její časté indispozice se jednalo teprve o její druhou
vyučovací hodinu v tomto školním roce. Citové výlevy profesorky
Trelawneyové proto díky svému znepokojivému snu brala poněkud více osobně. Na
rozdíl od Harryho a jeho přátel totiž věřila, že předpovídat budoucnost opravdu
lze; a ač je to k nevíře, byla dokonce přesvědčena, že touto schopností je
obdařena i jejich extravagantní profesorka. Nicméně oproti jejich dramaticky
nadané učitelce měla k věštění přece jen jiný přístup. Co se týkalo
chlapců, Harry s Ronem se však mohli „zvysoka vybodnout na bláboly
Blýskavice Trelawneyové“ a jako obvykle se neprodleně začali „prochechtávat“
její hodinou. „Dnes v noci se mi zdál hrozný sen,“ řekl Harry
s bolestným úsměvem. „Nepovídej – co to bylo?“ zajímal se značně nejistě
Ron („Co kdyby v něm byl zase Voldemort?“). „Zdálo se mi o učitelce
matematiky z mudlovské školy,“ odpověděl Harry. Ron si oddechl —
žádný Voldemort. „A co na tom bylo tak hrozného?“ zeptal se. „Chtěla po mně
spočítat jakousi exponenciální rovnici – marně jsem jí vysvětloval, že
s matematikou jsem nadobro skončil už ve třetím ročníku a že ji absolutně
k ničemu nepotřebuju,“ fňukal. „No to snad ne?!“ zatvářil se pohoršeně Ron. „A
co jsi udělal? Snad jsi hned neužil zakázanou kletbu?“ vyzvídal. „Nic,“
odpověděl Harry znechuceně. „Šel jsem k tabuli a začal počítat – jenže
jsem si najednou nemohl ani vzpomenout, jak se ta rovnice jmenuje, natož abych
ji ještě spočítal – byl to vážně horor,“ setřel si neexistující pot
z čela. „Tak to bylo fakt hrozné,“ souhlasně pokyvoval hlavou Ron. „Ano,
hrozné, přesně – můj citový vývoj se zastavil na čtyři roku dopředu, o tom
sexuálním ani nemluvě,“ kvitoval Harry. Ronovi se už nepodařilo zadržet proud
slz tlačících se z očních koutků. „ – a … já … že … už … ho … máš … dávno
ukončen?“ dostal ze sebe mezi jednotlivými salvami smíchu. Bohužel nebyl
schopen kontrolovat únosnou míru decibelů, takže se k němu profesorka
Trelawneyová se znechucením obrátila. Ale měla recept, jak si zjednat pořádek.
„Dnes budeme opakovat,“ vycenila na chlapce zuby v nuceném úsměvu. Ve
třídě to nesouhlasně zašumělo, jen Levandule s Parvati byly nadšením bez
sebe. Aniž by počkaly na otázku, okamžitě se přihlásily. Hlásily se dokonce tak
usilovně, až vyvážily Hermionino úsilí ve všech zbývajících hodinách.
„Tak kdopak mi poví, jaké máme metody věštění?“ zeptala se
profesorka sladce. Vzápětí neomylně svým kostnatým prstem namířila na Rona.
„Tak třeba ty, chlapče,“ zářivě se na něj usmála. Ron leknutím vystřelil ze
židle. Zapomněl rázem i název své koleje, takže to, že by měl být schopen
vyjmenovat něco tak neskutečného, jako metody věštění, vůbec nepadalo
v úvahu. Ostatně jak by také mohl, když na hodinách jasnovidectví buď spal
nebo blbnul s Harrym? „…Tak … věštění máme … věštění máme …“ lapal zoufale
po dechu. Harry kamaráda nechtěl nechat ve štychu. Nenápadně do Rona šťouchl a
složil prsty do obdélníku, asi tak jako Kendy v Básnících, když chtěl
naznačit, že sleduje svět bystrým okem kamery. Ron hned nepochopil. Otázka ho
zaskočila natolik, že nebyl schopen logicky uvažovat. Harry to ale nevzdal.
Gestem na koleně naznačil, jak spolu včera hráli poker. „Věštit můžeme,“ začal
chápat Ron, „- prostřednictvím karet,“ vracela se mu úlekem ztracená barva do
obličeje, „ … potom …“ odmlčel se. Harry zase zapracoval – spojil palec a
ukazováček, jimiž vytvořil malé kolečko, které ukázal příteli. Ron vytřeštil
oči. Kdoví proč ho napadl zrovna úplněk. „ … pomocí Měsíce …“ Harry zuřivě
zavrtěl hlavou – tohle nemyslel. Použil proto raději obou rukou, až vytvořil
neumělý plášť koule. „ … a jiných, větších planet,“ vytřeštil znovu oči Ron…
K tomu, aby Harry užil toho nejjednoduššího gesta, které by Ron pochopil
hned, se už nedostal. „Myslím, že ti to moc nejde, drahoušku,“ posadila
profesorka Rona zpět na místo. „Dopoví nám to raději Levandule. Levandule se
potěšeně zapýřila. „Věštěním se zabývá,“ spustila, „aeromantie, tedy věštění
z úkazů v atmosféře, aleuromantie – věštění pomocí vzkazů a přání
v pečivu, antropomantie – staré umění věštby s použitím vnitřností,
zvláště střev při lidských obětinách, antropozomantie – věštění podle
fyziognomie člověka, astrogyromantie – věštění pomocí kostek nebo kostí,
austromantie – věštění pomocí naslouchání větru, belomantie – věštění za pomoci
vystřelených šípů, bletonomantie – věštění pomocí tekoucí vody, botanomantie –
věštění pomocí rostlin, ceromantie – věštění pomocí roztavení vosku ve vodě,
empyromantie – věštění za pomoci dýmu z vavřínových listů, zoomantie –
věštění podle chování zvířat, …“
„Děkuji, zlatíčko, to stačí – zbývající věštecká odvětví popíší
pánové na dvou svitcích pergamenů,“ usmála se Trelawneyová mile na Harryho a na
Rona. „Pánům“ zamrzl úsměv na rtech. Profesorka si mohla být jistá, že dnes už
proběhne její hodina v naprosté tichosti. Kdo by taky toužil po tom
zaplňovat svitky pergamenu nějakými trapnými způsoby věštění? Chlapci měli
dokonale po náladě. „Za chvíli to tu bude jako u Snapea,“ zamumlal Harry
otráveně. Ron stejně „radostně“ kývl – „…asi si chodí pro rozumy?“ napadlo ho.
Profesorka už ale zase pokračovala: „…A teď si, moji milí, některé
z uvedených způsobů prakticky ukážeme.“ Překvapivě oproti jiným hodinám
rozdělila žáky do tří skupinek, přičemž každá skupinka měla odhalovat věci
příští jiným způsobem. Na začátku další hodiny, tedy za týden, pak žáci
vyhodnotí přesnost jednotlivých způsobů věštění. Skupinka číslo jedna se
pustila do práce; vzápětí se všichni začali dusit kouřem, když úkolem této
třetiny studentů bylo věštit z dýmu, vznikajícího vhazováním jakési zelené
trávy do ohně. Značně přiotráveni toho byli nuceni zanedlouho nechat. Druhá
skupinka měla relativně bezpečnější úkol – starý, potlučený lavor naplnit
vodou, umístit do něj hořící svíci tak, aby zhruba osmi centimetry vyčuhovala
nad vodní hladinu, nechat ji asi hodinu hořet a čekat, až stékající vosk ztuhne
a vytvoří náležitou předpověď. Bohužel i snaha této skupinky byla odsouzena
k nezdaru, když nikdo nebyl schopen upevnit svíčku (na dotaz, proč musí
být zrovna červená, odpověděla profesorka bez uzardění, že je tomu tak
z jednoduchého důvodu – aura červené barvy je k věštění prostě
nejvhodnější) ve vodě bez pomoci kouzla, kteréžto by předpověď nepochybně
rušilo. Ron s Harrym pak měli tu čest patřit do skupinky, jež měla věštit
z chování zvířat, konkrétně velkých, jak noc černých brouků, jež byli pro
tyto účely přivezeni až z Taiwanu. Přestože se nejednalo o pavouky, stejně
to ale pro Rona nedopadlo právě nejlépe – očividně si při vybírání vhodného
média myslel, že v ruce drží dřevěnou šachovou figurku, ne živého tvora
(jako polehčující okolnost by se dalo uvést, že nejmenší brouci byli velikosti
pěšce, ale to ovšem nebyl důvod, aby brouka tolik tiskl). Odontolabis siva
parryi si nepochybně myslel totéž, a tak se neprodleně zakousl do Ronova prstu.
To ale taky bylo to poslední, co nebohý brouk udělal. Ron bolestí vyjekl a –
v sebeobraně zmáčkl. Když brouka konečně upustil, ten chudák stačil už jen
naposledy zahrabat předním párem nohou, než bylo definitivně po něm. Ron si
zhnuseně otíral jeho vnitřnosti o zaprané kalhoty. Právě si vypěstoval novou
fobii. Profesorka Trelawneyová se na něj rozčileně podívala – „Takhle se
zachází s dovozovým zbožím?!“ hlásal její pohled.
„On mi chcípnul!“ zvolal preventivně, než se na něj stačila
jakkoli osopit. „Vy jste ho rozmáčk!“ zaječela napůl ohromeně, napůl zděšeně.
Mohl si být jistý, že tato neblahá událost se s ním potáhne celým jeho
dalším studiem. Vtom se jí na rtech objevil sadistický úsměv – zdálo se, že
všechno ještě není ztraceno. „Víš ale, co to znamená?!“ zašklebila se na něj.
Ron pod jejím upřeným pohledem, jehož břit si nezadal s ostřím skalpelu,
vystřídal několik barev. Nakonec se vzhled jeho tváře ustálil na bledém
podkladu se zrůžovělými líčky. „Já – nechtěl,“ omlouval se. „Nechtěl, nechtěl,“
prskala Trelawneyová. Z jejího pohledu se tím na věci nic neměnilo. „Ten
brouk byl tvým osudem – sám jsi …“
May ji příliš neposlouchala. Nebylo snadné rozluštit hádanku
zvanou Smrt a nadto se ještě tvářit, že je duchem přítomna. To, že její brouk
zmateně běhá po stolečku z jedné jeho strany na druhou jakoby odrážen ping-pongovou
pálkou, ani nevnímala. Kdyby ano, možná by dokonce řekla, že pohyb brouka
dokonale odráží její duševní stav pohybující se ve stylu „ode zdi ke zdi“. Ona
však právě paralelně řešila svůj „noční dýchánek s Andělem Smrti“ a to, co
k ní doléhalo z okolí. „Ano, každý rozhodujeme o svém osudu,“
zadívala se nepřítomně na černého brouka rozmázlého na Ronově stolečku.
„…vlastně to není až tak ujeté,“ mínila podivuhodné věštecké vývody profesorky
Trelawneyové. „Lidé si svůj život kazí, prohýří jej, nebo jej naopak nechávají
marně uplynout, … proč by si jej tedy nemohl i sám zhasit … když už ne úmyslně,
pak v důsledku nějaké své nerozvážnosti, která by mohla mít tragické
následky?“ zívla. Dnes se vážně moc nevyspala. „Škoda, že nemáme Binnse,“
zalitovala – to by se mohla v klidu dospat. Bohužel se však stal pravý
opak – probudilo ji nepřirozené ticho. Profesorka podle všeho již Ronovi
vylíčila závěr jeho života se všemi jeho podrobnostmi. Bylo veřejným
tajemstvím, že její kombinační schopnosti léty praxe nabyly v tomto směru
vskutku pozoruhodných rozměrů. Ze zděšených výrazů ve tvářích většiny studentů
bylo zřejmé, že se nemýlila. Dokonce i Ron, který byl zvyklý na její tragické
předpovědi, jevil známky smrtelné úzkosti. „Asi vymyslela něco speciálního,“
pomyslela si. „Pravda – je rozdíl poslouchat vize střelené profesorky, patřící
spíše do roviny fantasy, než-li do vyučovacího předmětu, jsou-li určeny někomu
jinému, to pak nedělá problém, dělat si z nich legraci. Kdežto poslouchat
barvité líčení své vlastní smrti, to už je jiný kafe,“ ušklíbla se. „Ale zrovna
Rona by tohle z míry vyvést nemělo – vždyť on sám se na čtvrtině
hrůzostrašných předpovědí podílel a o profesorčině talentu si vždycky myslel
své …“ zakroutila hlavou. Zdálo se však, že od událostí v Prasinkách,
jichž byl nedobrovolně účasten, již byl ochoten připustit Moodyho oblíbené:
„Nebezpečí číhá všude.“ May se zamračila. Tohle nebylo dobré. „Prožít celý
život ve strachu … a to jen díky úchylné učitelce …“ začala se v ní „vařit
krev“. Když vystřelila ze svého místa, plály její oči nebezpečným
světlem.
„Co jim to tu vykládáte za hlouposti?! O etickém kodexu jste asi
neslyšela,“ zasyčela Trelawneyové do ucha. „Jak ho můžete takhle strašit?!“
vybuchla, zatímco její obličej nabýval nepřirozeně červené barvy. „Zcela
bezdůvodně!“ vztekala se, přecházejíc po místnosti, když už nevydržela být
v klidu. „Ale zlatíčko, viděla jsi sama, vždyť on přece …“ bránila se
profesorka. „I kdyby … i kdybyste měla stotisíckrát pravdu, nemáte žádné právo
takto je děsit,“ přelétla May pohledem třídu. „Právě vy!“ řekla
s pohrdáním. Profesorčina urážlivého citoslovce si nevšímala. Místo toho
se k ní znovu pomalu blížila, rentgenujíce ji více než jen nepříjemným
pohledem. „Vy … přece znáte pravdu … vy přece víte, jak tomu ve skutečnosti
je,“ útočila na ni. Profesorka si nervózně posunula brýle na nose. „No –
ovšem,“ připustila, ve snaze zachovat si dekorum. „Jak tedy můžete?!“ zvýšila
May tóninu své řeči. „Už arabské národy vědí, že není možné poznat budoucnost
…“ pronesla zlověstně do mrtvolného ticha. „ … a dopustí-li Alláh opak,“
nenechala se přerušit profesorčinými protesty, „… pak je to proto, aby tato
údajná budoucnost, nevyvratitelný osud, jak nám tu vtloukáte do hlavy, mohla
být změněna,“ připomínal její hlas hlásnou troubu. „Ona budoucnost je tedy
zjevená vlastně jen a pouze proto, aby byla změněna. To ovšem znamená, že nikdy
nenastane,“ řekla už mírněji. Byla unavená. A nejen tím, že se nedospala. Byla
znechucená, naštvaná, zklamaná a frustrovaná tím, jak znovu a znovu narážela na
lidi, pro něž uspokojení morbidních choutek jejich nižšího já bylo důležitější,
než sdělování poznané pravdy. Nebylo to totéž jako „srážka s blbcem“. Toto
bylo horší, když dotyční věděli, ale bylo jim to „fuk“. A tím spíš ji to
rozčilovalo v tomto případě, když profesorka byla dokonce placena za to,
aby předávala dál poznanou moudrost. „Vidím, že tvoje vnitřní oko ještě
neprozřelo,“ reagovala na vášnivý proslov dotčená učitelka. To May dorazilo.
Měla chuť jí říct, ať si to svoje oko „strčí někam“, nejlépe, ať si ho přímo
prostrčí „per anum“. Nakonec ale jen zaťala zuby. Rozhodla se pro mírnější
variantu, jež by se dala nejvýstižněji označit jako „sem už nepáchnu.“ Byla
přesvědčena, že čemukoliv, co by jí připomínalo věštění, dala právě vale, leč velice
se zmýlila. Ještě ani nedošla k poklopu, jež zde plnil funkci dveří, když
se stalo něco, co naprosto a bez varování změnilo její plány.
* * * * *
Ta bolest byla hrozná. Stejné intenzity, jak před padesáti lety a
později při zařazování a v hodině obrany proti černé magii. Neubránila se
výkřiku, zatímco ji to srazilo na kolena. S hrůzou pozorovala, jak se
v jejích dlaních objevilo známé světlo. Nebyla však jediná, kdo křičel.
Stejně bolestný křik slyšela za sebou od Harryho, jemuž jizva pulsovala
příšernou bolestí. „My dva jsme spojeni už trochu moc,“ usoudila ještě, než se
její vědomí propadlo kamsi jinam.
Ona místnost byla ztemnělá – tak to měl Lord Voldemort rád.
Nepotřeboval, aby kdokoli nakukoval do jeho štábu, a za pomocí kouzel uchránil prostory
leda tak před mudly. Jistě, na světě neexistuje stoprocentně zabezpečené místo,
avšak s tímto počítal. Vnější plášť budovy ještě nechal zabezpečit
skupince schopných Smrtijedů, samotné jádro svého sídla si ochránil raději sám
– věděl až moc dobře, že věřit se nedá nikomu a z dnešních nejvěrnějších
stoupenců se zítra lehce mohou stát ti nejhorší nepřátelé. Jedno, z jakých
důvodů. Tom Raddle v zamyšlení pomalu přešel od okna ke krbu. Bylo na čase
uvést v život účinnější strategii na potření nedůvěry ve svou osobu. „Co
poroučíte, Pane?“ skoro zašeptal Červíček. Úlisný tón Pána Zla nezmýlil – krčil
se před ním ten největší odpad společnosti. Voldemort si dal s odpovědí
načas. Koneckonců není žádný hej nebo počkej, aby okamžitě odpovídal na otázku.
Uvelebil se v křesle u krbu. Prsty rozkošnicky natáhl vstříc hladovým
plamenům. Teprve až jeho služebníka chytila křeč v zádech, uznal za vhodné
se mu trochu „věnovat“. „Do příštího úplňku tu chci mít mladého Pottera,“
oznámil ledově. Červíčkovi vyschlo v hrdle. Uvítal by dozajista, kdyby byl
Temný Pán poněkud pohostinnější, leč nic mu zde nabídnuto nebylo. Jediná
nabídka, která tu snad zazněla, byla leda „Harry Potter nebo on.“ Po pravdě
řečeno – Petříček by se vůbec nezlobil, kdyby povinnost dostat Pottera Mistr
přesunul na někoho jiného – s Harrym už měl své zkušenosti, takže za ty
roky, co se ho Věrní snažili polapit, už věděl o jeho nechutné schopnosti vždy
se z jejich léček na poslední chvíli nějak vyvléknout. Také si nebyl
jistý, jak dlouho ještě bude Voldemort jeho neúspěchy tolerovat. Pokud se snad
někdy zdálo, že se honem na Pottera pouze baví a na konkrétním výsledku mu zas
až tak nezáleží, pak v poslední době tento dojem poněkud vyprchával.
„ … A teď mi řekneš, jak to uděláš,“ rozkázal Vůdce.
Harrymu se při posledních Voldemortových slovech leknutím málem
zastavilo srdce. Tím spíš, že Pán Zla náhle zavětřil. Něco se mu jistě nezdálo,
když neklidným pohledem propátrával místnost, jakoby cítil neviditelného
nepřítele. Za chvíli se však ale zase upokojil a začal naslouchat zmatenému
blekotání svého sluhy.
„No, tedy … Pane … Potter téměř nevychází z hradu a, jak
jistě sám dobře víte, Bradavice jsou proti našemu … echm … příchodu … poměrně
slušně zabezpečeny …“ na chvíli zmlkl, když si nebyl jist, jestli nepřestřelil.
Žádná kletba však jeho slova nenásledovala, takže se odhodlal k další
obhajobě: „Kromě toho – Pottera neustále někdo hlídá a nikdy nikam nechodí sám,
vždy má s sebou ty … echm … není jednoduché … tedy ne že bychom na tom
nepracovali, pracujeme usilovně, celý tým vašich věrných Smrtijedů vymýšlí
dokonalý plán …“ koktal o překot. Lord Voldemort k němu pomalu otočil
svoji zdeformovanou hlavu. „Já se neptal, proč tu ještě není – já se ptal, jak
to uděláte,“ zasyčel zlostně. Červíček podklesl v kolenou. „Mistře, my …
my …“ „ … zase nic nemáme,“ dokončil Voldemort. V této chvíli se už
Pettigrew plazil před svým pánem po břiše. Temný Pán věděl, co dělá, když se
rozhodl ušetřit za uklízečku. „Řekni mi alespoň obecně,“ hladil zamyšleně svoji
hůlku, „jak lze vyhrát nad nepřítelem?“ „Najít jeho slabinu, zaútočit na ni,
nepřítele zlikvidovat,“ recitoval Petr horlivě. „Správně,“ pochválil ho
Voldemort. „A teď mi řekni — jaká je slabina Harryho Pottera? Co je
jeho největší slabinou? Výzvou, již nedokáže odmítnout?“ vstal z křesla a
znovu přistoupil zamyšleně k oknu. Na jeho tváři se objevil vítězoslavný
úsměv. Nečekal, že mu to Červíček řekne – byla to čistě řečnická otázka.
Harry v očekávání jeho slov postoupil o krůček dopředu.
Natahoval uši jako divoký králík. Vtom se k němu Voldemort prudce otočil.
„Sakra,“ pomyslela si May, chytila Pottera a padala odtud. Právě včas – vzápětí
bylo místo, kde ještě před chvílí „stáli“ zasaženo velice nepěknou kletbou.
„Tak,“ řekl Voldemort. „A teď přejděme k věci.“
* * * * *
Když se probrala, musela se trpce usmát – všichni byli shromážděni
okolo úpějícího Pottera, zatímco ji nechali klidně bez pomoci. „Blbec jeden,“
nadávala v duchu. „Takhle vystrkovat čumák! Tom nás díky němu málem oba
dostal.“ Zadoufala, že alespoň jí si nevšiml. Jinak by to bylo hodně zlé …
ostatně – kdyby ano, pravděpodobně by tu už byl. Takže, podle všeho …
Zatímco Harry se vzpamatovával v kruhu svých přátel, May se
zhroutila k podlaze. Zrychleně, leč těžce dýchala a dlaně byly jak rozžhavené
železo. Duchem však ještě stále dlela v Raddleově sídle. „Co to ten Tom
říkal? Když nelze Harryho zničit přímo … zaútočit na jeho slabinu … největší
slabinu … Co je však Harryho největší slabinou?“ zamračila se. „Takto to nejde
– kdybych byla na Voldemortově místě … kdybych stála o to, dostat … co bych asi
…“ překvapením otevřela ústa – už věděla, co je Harryho Achillovou patou. Co ho
zaručeně dostane na lopatky. Co ho zničí. Věděla – bylo to tak snadné … jako
všechny geniální plány. Už věděla, co Tom udělá … teď jen zbývalo – jak.
Přinutila se zvednout na kolena. Natočila hlavu mírně doprava – i Harry byl už
v pořádku. Vlastně ten byl v pohodě ještě dříve, než-li ona.
Znechuceně se ušklíbla – „No jistě, to jenom já musím mít furt něco speciálního,
všechno se mi musí hned trapně násobit …“ „Paní profesorko?“ pípla ale pokorně.
Profesorka Trelawneyová se na ni udiveně podívala – a divila se ještě více,
když ji vzápětí požádala, zda by se nemohla podívat do křišťálové koule. Chvíli
na ni překvapeně zírala, načež se rozzářila. „Vítání ztraceného syna,“
připodobnila si May v duchu. „Ale ovšem, jistě, jistě, drahoušku, věděla
jsem, že nakonec …“ švitořila šťastná profesorka. Byl to pro ni velký den – asi
jako pro misionáře obrátit pohana na „pravou“ víru. „Ano, jen si vyber, ukázala
na řadu skleněných koulí. Ale s tímto nepochodila. „Tyhle ne,“ řekla May
pevně. „Potřebuji kouli z pravého křišťálu – tu velkou, co schováváte
támhle ve skříni,“ ukázala na zapečetěnou almaru. Profesorka se zamračila. Tato
koule byla velmi vzácná – ještě nikdy ji nikomu cizímu do rukou nesvěřila …
„Potřebuji vidět přesně, je to moc důležité,“ naléhala May. Profesorka ještě
nějakou dobu váhala – pak ji ale přemohla zvědavost. Zdálo se, že ta vzpurná
dívka má pro její obor jistý nepochopitelný talent … „Dobře, vezmi si ji,“
souhlasila nakonec. „Ale dávej pozor, jestli …“ „Ano, já vím, já vím,“ přikývla
May rychle. Profesorka skříň odemkla a otevřela její dveře … na podstavci
potaženém černým sametem trůnila zářící koule – z pravého horského
křišťálu, obrovitá — velikosti lidské hlavy, původem z Tibetu …
V dívčiných očích se zablesklo. Na tváři se jí však usadil lítostivý výraz
– „Mohl bys mi ji podat, Harry?“ zeptala se. Harry se utrhnul – není přece její
sluha. „Prosím, já … nemůžu ji teď vzít do ruky,“ nastavila hořící dlaně.
Profesorka přivřela oči. Už její malou lest pochopila. Harry však naštěstí ne.
Nechal se tedy přemluvit — beztak nesnášel holčičí slzy a z dívčina
koutku se právě jedna velká kutálela. Chytil tedy kouli a otráveně jí ji
podával. Vtom se zarazil – respektive něco ho zarazilo. To něco byl Mayin
nehezký úsměv. „Co je?“ zamračil se. May se zašklebila. „Víš, Harry, ne že by
mě ty dlaně nepálily, ale … svůj osud už znám. Zajímal mě spíš ten tvůj,“ řekla
sladce. Do Harryho jako když uhodí. „Ty … mrcho!“ hodil v zuřivosti kouli
na podlahu. Profesorka vyvřískla. Koule ale zcela proti zákonům fyziky
k zemi nedopadla. Vznesla se kousek před May a zůstala trčet ve vzduchu,
jako by to byla nějaká sonda na oběžné dráze okolo Měsíce. Ať to zkoušel, jak
chtěl, dolů ji dostat nedokázal. May se dutě zasmála. „Nepokoušej se mě
zastavit,“ varovala ho. „Víš přece, že vždycky dostanu to, co chci?!“ To sice
nebyla tak docela pravda, ale – odkazovat se na Slytherin bylo přece tak
efektní! Ještě ztěžka se zvedla na nohy. „Uhni!“ hrála si dál na „tu špatnou“.
Pak se zadívala do průzračné koule. Její výraz se rázem změnil – už z ní
nečišela ta nafoukanost a uštěpačnost Zmijozelu, bylo z ní cítit jen
soustředění, podivná mírnost a k ní zcela nepatřící odevzdanost, jež
nutila překvapeného Harryho těkat očima z ní ke kouli a zpět … tam někde
uvnitř cítil, že se před ním odehrává něco důležitého, co zásadně ovlivní jeho
život … až pocítil bázeň před mladou vědmou (o tomto termínu už vůbec nepochyboval),
když si všiml, jak se koule z křišťálu celá zakalila a May do ní svýma
zelenýma, zářícíma očima vzrušeně nahlíží – asi tak, jako pirát do své truhly
plné šperků a uloupeného zlata … On sám kromě onoho oparu v kouli více
nespatřil, zajímalo ho tedy tím více, zda, případně co vidí ona …
May opravdu viděla – netrvalo dlouho a horký vzduch učebny proťalo
příšerné zaječení – ne nepodobné její někdejší reakci na Červíčkovu přítomnost
ve Velké síni. Tentokrát však bylo míněno naprosto vážně. „Néééééééééé!“ vykřikla
zděšením. „To nééé!!!“ lapala po dechu. Harry se zachvěl. „Co tam asi může být
tak hrozného …“ Trelawneyové nevěřil. Ale May ano. „Co … jsi?“ vykoktal. May se
probrala. Kdyby ji nevyrušil, v úzkosti by roztříštila všechny koule
v učebně. Včetně té vzácné. No ano, „práce se sklem“ jí vždycky šla. „Nic,
nic důležitého,“ přerývaně oddechovala (jeden by neřekl, jaká je takové věštění
námaha.) Její bledý obličej však hovořil něco jiného. „Je to můj osud! Tak co
jsi?!“ zatřásl s ní Harry. Nepřítomně se na něho zadívala. Copak mu mohla
říct, že …? „Nic podstatného. Nic, co by se nedalo změnit. Nedopustím, aby se
cokoliv z toho stalo!“ vyvlékla se z Harryho sevření. Pohledem kouli
poslala, kam patří. Skříň dokonce v roztržitosti i uzamkla a než se jí
stihla ohromená profesorka na cokoli zeptat, téměř náměsíčně vyšla
z učebny.
Celé odpoledne pak probloumala. Větřila. Na přesné určení času a
prostoru bude zřejmě třeba jednoduchý magický obřad. „Konečně aspoň vyzkouším
ty kameny,“ narážela na „poklad“ ukrytý v její truhlici. Jen naprostý
nedouk by si mohl myslit, že ty drahokamy tam jsou proto, aby jí zajistily
budoucnost. Všechno jakoby sedělo – instinkt jí napovídal, že události
z koule by měly nastat zhruba za týden – „Tak proč jsem sakra tak nervózní?!“
nechápala. „Hádanka vyřešena, tak o co jde?!“ Něco jí stále nedávalo spát, a to
doslova. Převracela se na lůžku sem a tam a úzkost v jejím nitru rostla.
Vnitřně naslouchala. Něco bylo špatně. Ve chvíli, kdy na okamžik „zamhouřila
oko“, už věděla, o co se jedná. Bylo to, jakoby na ni někdo vychrstl kýbl
ledové vody. Tak, jak byla, vystřelila z postele a – zmizela.